Když je Pán zla podruhé během jednoho roku vytáhl z Azkabanu, aniž by je za odměnu všechny mučil, myslel si Rodolphus, že má vyhráno. Jakmile dorazili na Malfoy Manor, polila ho ledová sprcha. Nejenže je, navzdory všem očekáváním, Bellatrix přivítala. To by ještě asi strávil a přiřknul by to náhlému pomatení jejích smyslů. Ale ona je vítala s děckem v náručí. To už na něj bylo moc, proto se poroučel k zemi.

Z mdlob ho tenkrát probral Belly pobavený smích, který ovšem přerušil pláč dítěte, podle všeho holčičky, v jejím náručí.

„Já, já nevím, co mám říct," vykoktal, když mu Rabastan s Waldenem pomohli na nohy a podepřeli ho.

„Nemusíš říkat vůbec nic, tohle jedna z mála věcí, ze kterých tě neviním," řekla mu tehdy Bellatrix a kdyby Rodolphus neměl podporu, jistě by se poroučel k zemi znovu. Ostatní se na ně dívali jako zjevení, nijak to ale nekomentovali. Zřejmě i jim došla slova.

***

To bylo před několika týdny. Rodolphus se snažil, seč mohl, aby o Bellatrix a jejím dítěti nemluvil a nejlépe ani nepřemýšlel. Ani za živého Merlina nemohl strávit myšlenku, že mu Bellatrix, jen Salazar ví s kým, nasadila parohy, a ještě při tom stihla otěhotnět. A jelikož se k tomu nikdo nehlásil, domníval se Rodolphus, že buď dotyčný otec neví, že je otec, což by ovšem znamenalo, že je paroháčem minimálně dvojnásobným (a také to, že je jeho zadarmo drahá polovička velmi veselá v rozkroku), a nebo že dotyčný odmítl převzít jakoukoli zodpovědnost, a pak je buď mrtvý, nebo stihnul zdrhnout, a to někam hodně daleko.

Buď, jak buď, situace to nebyla nikterak veselá. A ať se snažil sebevíc, nemohl myšlenky na Bellatrix a malou Delphi vyhnat z hlavy. Nikdo se k tomu nehlásil. Mohlo by to tedy znamenat, že by čistě teoreticky mohl být otcem on? Sice Belly dceru nezplodil, ale to jedno klíčové vrznutí přeci otce nedělá. A už vůbec ne dobrého. Otec je ten, kdo dítě miluje a vychová, ne?

Postupně mu, aniž by o to stál, vyklíčila v hlavě myšlenka, že by si o tom zkusil s Bellatrix promluvit a pokud nebude výrazně proti, nebo ho rovnou nezabije, nabídne jí, že se k otcovství přihlásí a bude jí s její dcerou pomáhat. Nakonec uvěřil, že by malou mohl milovat jako vlastní. Koneckonců, když už se stalo něco tak absurdního, jako že je z Bellatrix matka, může on být klidně otcem a pomáhat jí ten kříž nést.

Řadu dnů okolo téhle myšlenky kroužil a z hlavy mu ji nevyhnala ani pořádná pitka s dalšími Smrtijedy. Sice se zrušili jako ministerská vyhláška, ale i tak jeho první myšlenka po probuzení patřila jeho ženě a její dceři. Byl odhodlaný přijmout ji jako svou, i kdyby to znamenalo, že se bude muset výrazně uslušnit a alkohol si začne dávkovat kapátkem.

S pevným odhodláním vyrazil o poznání méně pevným krokem k ložnici, kterou měla Bellatrix pro sebe. Symbolicky klepnul na dveře a, aniž by počkal na vyzvání, vešel. Malá spala za diskrétní bariérou, která se mihotala ve světle svíček. Rodolphusův mozek nedokázal v první chvíli zpracovat proč. Došlo mu to až o několik chvil později, když na sebe svým zalapáním po dechu upoutal Belly pozornost. A nejenom tu její. Zůstal zírat na scénu před sebou jako na zjevení. I když se rozhodně nejednalo o zjevení svatého.

V peřinách na posteli se na zádech placatil Pán zla. Na něm obkročmo seděla Bellatrix, do jejíchž boků Pán zla zatínal prsty. Oba byli nazí. Nazí! Tohle rozhodně vidět nechtěl. A už vůbec neměl zájem slyšet zvukovou kulisu tvořenou ze vzdechů, šepotů a sténání. Při prvním pohledu se mu zrak nejprve poněkud rozostřil. Když znovu zaostřil, obě postavy se ještě párkrát pohnuly – odtáhly se od sebe a zase přirazily k sobě – než si ho Pán zla všiml. A hned po něm Bellatrix.

Zatímco Pán zla vypadal spíš překvapeně, dost možná šokovaně, Bellatrix vypadala velice naštvaně. Než ale stihla cokoli říct, nebo ho proklít, vykolejil ji svou reakcí její milenec. Ani on nevyslal kletbu. Ani on nezačal nadávat. Prostě přes ně jen přehodil peřinu, aby mu jeho milenku její zákonitý manžel snad neokoukal. Až poté sáhl po své hůlce a zcela klidně řekl: „Depulso."

Kouzlo Rodolphuse odhodilo z otevřených dveří, které se mu následně před nosem zabouchly. A protože ani po pěti minutách nikdo nevyšel, aby ho zabil, zjevně se rozhodli pokračovat tam, kde přestali, než byli tak neurvale přerušeni.

Rodolphus stál v chodbě a snažil se zhluboka dýchat. Ale i tento základní pud – nadechnout se a vydechnout – se mu najednou jevil jako nadlidský výkon. Nemohl. Nešlo to. Myslel si, že už viděl všechno. Že ho už nic nemůže rozházet. Coby Smrtijed viděl i dělal všelijaká zvěrstva, ale něco takového mu dodnes ani nepřišlo na mysl. Jak by ho také mohlo napadnout něco takhle zvráceného?

Tak s jeho mistrem mu Bellatrix nasadila parohy. To s ním měla Delphi. Jakmile si tohle všechno uvědomil, neprodleně vyklopil na drahý tepich na zemi celý skromný obsah svého žaludku. Jednoduše to neustál.

„Co blbneš, ty trolle?" osopil se na něj Lucius, který danou chodbou právě mířil do šachového salónku na partii, kterou přislíbil Dolohovovi. „To nevíš, kde jsou záchody?" zeptal se ještě.

Rodolphus neodpověděl. Nemohl. Byl si jistý, že jestli se pokusí otevřít ústa, bude znovu zvracet. Za Luciusem se objevili Dolohov a Macnair.

„Co tady blbnete?" zajímalo Antonina.

„Taky by mě zajímalo, co tenhle ten blbne, ale jaksi mi doposud neráčil odpovědět," reagoval Lucius škrobeně.

Ani teď se Rodolphus nezmohl na slovo. Jenom zoufale ukázal prstem na pokoj Bellatrix, než začal znovu dávit.

„Že by ho Bellatrix proklela?" napadlo Macnaira.

„Nesmysl, spíš se muselo něco stát," mínil Lucius.

„A podle jeho reakce se musel stát pořádnej masakr. Takhle naposled blil, když jsme ho s Waldenem poprvý přizvali, aby s námi připravil puzzle pro bystrozory," uvažoval Dolohov. *

„Tak to asi radši omrkneme, ne?" nadhodil Macnair a bez klepání otevřel dveře. Lucius s Dolohovem nakoukli dovnitř také.

„Vypadněte, šmíráci!" zaječela Bellatrix.

„Zmizte, než vás všechny pověsím do průvanu! A je mi jedno, že jsou venku právě podzimní plískanice!" ozval se ve stejnou chvíli neméně vytočený Pán zla. Všichni tři zděšeně vycouvali ze dveří, které Lucius pohotově zavřel.

„To bylo..." začal Macnair.

„No, to nebylo..." zkusil to Lucius, ale ani jemu se nějak nedostávalo slov.

„Tak tohle jsem neviděl ani v ruským bordelu," vyhrkl Dolohov. Ani on to nedokázal na první dobrou zpracovat.

Z ložnice se začal ozývat lomoz, a tak všichni čtyři šokovaní Smrtijedi zatroubili k ústupu. Dolohov vcelku pohotově ještě před jejich zrychleným přesunem do Luciusovy pracovny uklidil to neštěstí po Rodolphusovi. Kdyby si už takhle pekelně našňupnutá Bellatrix ještě šlápla do zvratků, nejspíš by někoho z nich, nebo možná všechny, osobně vyvěsila do toho zmíněného průvanu. A o Pánovi zla raději nemluvě. To si nechtěl ani představit. Zvlášť s ohledem na to, že jejich mistr neustále všude chodil bos.

„Chlapi, co budeme dělat?" vypravil ze sebe Rodolphus, když ho odtáhli do Luciusovy pracovny a nalili do něj pořádného panáka ohnivé whisky.

„Co bys jako chtěl dělat?" ušklíbl se Dolohov. „Tady nic nezmůžeš. Kdyby to byl kdokoli jinej, řekl bych ti, ať mu jdeš rozbít hubu a protože jsem kámoš, šel bych ti s tím i pomoct. Ale takhle..."

„A protože já jsem dobrej kámoš, říkám ti, ser na to. Radši se pořádně ožer," navrhnul Macnair.

„Dneska se opijeme všichni. To, co jsme viděli, je rozhodně dost relevantní důvod k pití," zkonstatoval Lucius a zcela nearistokraticky si přihnul rovnou z lahve.

„Chlapi, jak se tohle mohlo stát?" zaúpěl Rodolphus a složil hlavu do dlaní.

„To nemám páru," přiznal Macnair.

„Ale můžeme na to zkusit přijít, jestli ti to nějak uleví," nabídl Dolohov. Rád by kamarádovi pomohl, ale nevěděl jak, tak se chytil prvního stébla, které se namanulo.

„Svoláme i další – Yaxleyho, tvýho bráchu s Alectou, Rowlea, Mulcibera, Notta, Severuse a Amycuse. A to by bylo, abychom tomu nepřišli na kloub," spřádal plán Lucius.

„A co Crabbeho a Goylea?" navrhl Macnair své dva kamarády.

„Máme u toho chlastu přemýšlet, Waldene," obrátil Dolohov oči v sloup. „Ti dva nám tu tím pádem k ničemu nebudou."

„Ale chlastat by s námi snad mohli, ne?" namítl Rodolphus. Jemu už to vlastně bylo jedno. Tak jako tak se všichni dozví, s kým mu jeho žena zahýbá, tak proč by to neměli vědět hned a za jeho přítomnosti. Třeba ho politují, místo aby si z něj dělali prdel.

„Ale to víš, že jo," přisvědčil Lucius. Jeho švagr právě prožíval pravděpodobně ten nejhorší den ve svém životě, a že konkurence nebyla právě malá. Proto se rozhodl být grand.

Netrvalo dlouho a všechno bylo připravené. Lucius pověřil skřítky, aby jim nachystali občerstvení v zimní zahradě. Takhle na podzim tam bylo moc pěkně, byl tam klid a co bylo hlavní, Bellatrix se tomu místu z pro něj neznámých důvodů vyhýbala. Sám ji opatřil několika kouzly proti vyrušení a vše vysvětlil Narcisse. Tedy, skoro vše. Oznámil jí, že mají se Smrtijedy velice závažné téma k probrání, proto si svolali uzavřenou poradu v zimní zahradě. A bude to nejspíš na dlouho. Poté, co si k tomu řekla svoje, a nutno podotknout, že poměrně nahlas, vrátil se a znovu zkontroloval nastavené ochrany.

„Ty, Luciusi, co bude k jídlu?" zeptal se Rodolphus, aby na chvíli přišel na jiné myšlenky. „Jestli jsi myslel vážně, že se pořádně zřídíme, tak to bude chtít něco na zakousnutí."

„Neměj strach, švagře, o to jsem se postaral. Skřítci přinesou obložené mísy se vším možným a jako hlavní chod jsem objednal steaky z veverek," pochlubil se Lucius.

„Ty vole, to je nějaká ujetá delikatesa? Já ti nevím, ale nebude to samá kost?" vytřeštil na něj oči Rodolphus. V mysli už se mu odehrávala děsivá představa, jak se on sám dusí veverčí kostičkou a Crabbe, ten neumětel bez kouska citu, se na něm pokouší praktikovat Anapneo. Sice ho provede úspěšně, ale kost mu z krku vytáhne i s plícemi.

„Jak je možné, že jsi takový ignorant, když jsi příslušníkem jednoho z nejstarších a nejváženějších kouzelnických rodů," zalomil rukama Lucius. „Veverka je kus hovězího masa. A pro tvou informaci je to jeden z nejlepších a pochopitelně nejdražších steakových kusů na celé krávě."

„Tak to jsem hned klidnější," přikývl Rodolphus. „Ale taky bys nemusel bejt tak důležitej a mohl bys aspoň pro jednou nazývat věci pravými jmény. Stačilo říct, že budou hovězí steaky."

Dolohov s Macnairem zatím vynosili ze sklepa dle jejich soudu dostatečné množství alkoholu. V pravdě by tím mohli naplnit plavecký bazén. Jakmile Lucius toto množství bez větších protestů odsouhlasil, jal se znovu zkontrolovat kouzla, která měla zabránit, aby jejich hlubokou debatu vyslechly nechtěné uši. Přestal s tím, až když ho Macnair nazval paranoidním neurotikem. Tato nevinná poznámka málem způsobila rvačku, protože Dolohov se Luciuse ihned zastal slovy: „Proč Luciusovi nadáváš do pojmů, u kterých sám nevíš význam, vole? Když se mu chce, tak ať to po sobě zkontroluje třeba pětkrát, ne?"

Zárodky sváru však zažehnalo to, že se postupně začali scházet ostatní Smrtijedi, kterým dal Antonin pomocí letaxu a dalších komunikačních kanálů vědět.

„Trousíte se jako švábi na pivo, při tom je situace naprosto kritická," popíchnul Rodolphus Notta, který přišel v družném hovoru s Crabbem a Goylem.

„A co vůbec tak hoří? Dolohov byl tajemnej jak Luciusovy účetní knihy," rozhodil Nott rukama.

„Až tu budeme všichni," zavrtěl hlavou Rodolphus. „Nehodlám tu nechutnost líčit dvakrát."

„Tak tohle mě začíná zajímat," poškrábal se na bradě Yaxley a pohodlně se uvelebil v jednom z křesel, které skýtalo výhled na tu část Malfoyovy zahrady, kde byly listnaté stromy. Nyní hrály všemi barvami a s jednotlivými červenými, žlutými a oranžovými tečkami si pohrával vítr. I když by to před touhle bandou nikdy nepřiznal, byl v jádru romantik a pohled na krásy přírody si dokázal užít.

„A mě to zase zajímat pomalu, ale jistě přestává," utrousil nerudně Severus.

„Jsme tu už všichni?" křikl na celé kolo Lucius.

„Kdo chybí, ať se přihlásí!" doplnil ho pohotově Amycus.

„Ty sklapni vole, jestli dobře koukám, chybí nám tu už jen tvoje ségra a brácha tadyhle toho vejra," usadil ho Rowle.

„Tipnul bych si, že ti dva se zase někde zasekli spolu," zamyslel se nahlas Macnair.

„Ty jako myslíš, že spolu ti dva něco maj?" vykulil na něj oči Crabbe.

„Nic podstatného, jen jsou spolu už patnáct let zasnoubení, blesku," odpověděl mu Rodolphus. Už mu došlo, proč tohohle génia původně nezvali.

„Tak co se děje tentokrát?" ozval se s úsměvem ten, o kom se právě bavili.

„Čau lidi," zakřenila se i Alecto, která přišla zavěšená do jeho rámě.

„Já myslel, že tohle bude chlapskej potlach," podivil se Nott.

„No však, beztak mám větší koule, než ty," setřela ho Alecto, než se kdokoli jiný stihl nadechnout.

„Ty, Rabastane, nekecá?" zeptal se Rowle škodolibě.

„Nekecá, ale naštěstí jí nesestoupily a zůstaly pěkně na hrudníku," zasmál se Rabastan. Až poté si všiml, že se jeho bratr tváří, jako kdyby vypil tchoří výpotek.

„Tak už jsme všichni, tak snad můžeme tu bombu odpálit, ne?" navrhl Dolohov.

„Souhlasím," přikývl Lucius.

„Tak, Rodolphusi, spusť," pobídl Dolohov kamaráda. „Dostaň to ze sebe."

„Lidi, jak jistě víte, moje zadarmo drahá polovička se během našeho pobytu v Azkabanu stala matkou. Ale nikoho z vás, hádám, nepřekvapí, že já jsem se nestal otcem," začal a snažil se pečlivě volit slova. Vlastně si sám teprve rovnal v hlavě, jak to teď je.

„Fakt ne?" vyjekl překvapeně Goyle. Rodolphus a mnozí další jen ostentativně obrátili oči v sloup.

„No, fakt ne, vole," ujistil ho Rodolphus a napil se whisky.

„A víš aspoň, kdo tě v tom zastoupil?" zeptal se Yaxley.

„Jo, a právě proto vás Dolohov zavolal. Je to Pán zla," oznámil Rodolphus suše. Následovala kakofonie zvolání typu „ty vole", „kecáš", „do prdele" a „nene". Jak ale Rodolphus čekal, nikdo se doopravdy nesmál. Na to byla situace až příliš vážná.

„A to ses nám potřeboval pochlubit?" zeptal se Severus jízlivě, když překvapené výkřiky ustaly.

„Ne, ale doufal jsem, že mi pomůžete rozlousknout tu nejzásadnější otázku," povzdechl si Rodolphus.

„Jako co máš teď dělat?" zvedl Severus obočí.

„Ne, v tom mám jasno. Teď se musím pořádně ožrat a pak se prostě uvidí," zavrtěl hlavou Rodolphus a na potvrzení svých slov se napil. „Otázka zní – jak se tohle mohlo stát?"

„Rodolphusi, to máš tak. Maminka a tatínek se mají rádi a tatínek má semínko... Co na tom ve svým věku nechápeš?" pokračoval Severus v jedovatostech.

„Fyziologickou stránku věci chápu, tý jsem se taky párkrát zúčastnil, ty chytrej, ale nejde mi do hlavy ta procesní část. Jak se to mohlo stát, že si moje žena začala s..." zajíkl se Rodolphus.

„No, asi jí dal něco, co jí ty dát nemůžeš," zamyslel se Yaxley.

„Jsi impotent?" vypadlo z Crabbeho.

„Nebo buzik?" napadlo Amycuse.

„Vy dva jste asi debilové," odfrkl si Rodolphus. „Jsem stoprocentní heterák a bejk."

„Sorry, no," zvedl Amycus ruce v obranném gestu. „Tím jsme dvě možnosti vyloučili."

„Já se neptám proč – to budu řešit možná potom – já se ptám jak? Jak se to mohlo stát? Jak se mohla dát dohromady právě s ním? Jak mi to ti dva mohli udělat?" skučel dál Rodolphus a obrátil do sebe dalšího panáka.

„No, tohle se někdy nedá vysvětlit," zauvažoval Corban nahlas. „Lásku lomeno milostné vzplanutí někdy prostě nevysvětlíš a nezdůvodníš."

„Tak s tím na mě nechoď. Jak by se tak do něj mohla zamilovat? Se na něj podívej," nechápal Rodolphus. Věděl samozřejmě dobře už od svatby, že do něj Bellatrix zamilovaná není. Měl ale fantazii, že je jeho žena prostě a jednoduše asexuální, proto se jí nijak nevnucoval. Koneckonců, ani jeden nebyl v tom vztahu dobrovolně, tak proč si to dělat horší...

„Ale jak vidno, jsi schopný připustit opačnou variantu. Tedy to, že by se Pán zla zamiloval do Bellatrix," rozvíjel svou úvahu dál Yaxley.

„Pán zla nevěří na lásku," utnul ho Severus prostě.

„Hmm, to je pravda," přisvědčil Lucius. „Je lásky vůbec schopen?"

„Moc bych si na to nevsadil," pokračoval v tomhle směru Dolohov. „Tak že by se přeci jenom zamilovala Bellatrix a trochu tomu pomohla nápojem lásky?"

„Jestli ano, tak ode mě ho nemá," ohlásil Severus. „A měla by si dát sakra bacha, aby nevynechala ani jednu dávku. Jinak z ní zbude tak akorát mastnej flek, až Pán zla přijde k sobě."

„Co to melete za kraviny?" vytřeštil oči Rodolphus. „Bellatrix a lektvary? To funguje asi jako drak na pastvě. A otrávit Pána zla? To je taky blbost."

„Vy vůbec nejste romantici," vstoupila jim do úvah Alecto.

„Jo, tak jakou teorii máš ty?" ušklíbl se Lucius.

„Já to vidím asi takhle," začala Alecto. „Před tím průšvihem u Potterových byl Pán zla, aspoň co si pamatuju, vlastně docela fešák. Mladá Bellatrix, rovněž kočka, se do něj prachobyčejně zamilovala. Byl hezký, mocný, charismatický... Promiň, Rodolphusi. Ona byla mladá, moc hezká a nešťastná. Učil ji kletby a učil ji nitrobranu, poznávali se, až se jim to nakonec vymklo z ruky. Pak je osud rozdělil, ale jakmile je znovu svedl dohromady, stará jiskra vzplanula."

„Fuj," ulevil si Rodolphus. Tohle na něj bylo moc.

„Pro Merlina, Carrowová, co sem taháš červenou knihovnu?" protočil oči v sloup Lucius. „To, cos tu nastínila, je jedno velký klišé."

„Nebylo by to klišé, kdyby to tolikrát nefungovalo," ohradila se Alecto dotčeně a pohledem vyhledala Rabastana, aby její teorii podpořil. Ten stroze přikývl. „A vůbec, tak nadhoď nějakou teorii ty, ty originální strukturo," navezla se poté do Luciuse.

„No..." začal Lucius, ale musel si přiznat, že ho nic moc nenapadá. „Ta láska ze strany Bellatrix by tam i mohla být, ale nikdy bych býval nevěřil, že by mohla být oboustranná."

„A co když je to vysvětlení mnohem prozaičtější?" navrhl Rowle. „Co když se spolu prostě jednoho krásnýho dne ožrali a než se rozkoukali, byla ruka v nohávě?"

„To není úplně blbá teorie," zamyslel se Rodolphus nahlas. „Chlast občas dělá s lidma divy... Ale proč by v tom, sakra, pokračovali?"

„Asi protože se jim to spolu líbilo?" navrhla Alecto.

„Fuj," ozvali se Rodolphus a Lucius unisono.

„Mě tak napadlo," nadhodil Nott. „I když přiznávám, že je to představa trochu prazvláštní, co když byl Pán zla při některé z akcí za první války zraněný. No, a Bellatrix ho ošetřovala..."

„Tos asi upadnul, ne?" zachechtal se Lucius.

„A praštil ses při tom do hlavy," navázal na něj Dolohov. „Pán zla není takovej magor, aby se nechal ošetřit od největší sadistky, jaká se kdy vyskytla v kouzelnickým světě. Leda by byl v bezvědomí," dodal.

„A co když byl?" nevzdával do Nott. „A pak, když se probral, zjistil, že ona se o něj celou dobu starala, sama..."

„...no, tak si rychle spočítal končetiny, zuby a vůbec všechno důležitý a honem zavolal Severuse, aby z něj zachránil, co bude moct," dokončil jeho vyprávění sarkasticky Rodolphus. Chtě nechtě se musel smát při představě, že jeho žena o někoho někdy s něhou a láskou pečovala.

„A po příchodu Severuse všechna možná romantika padá..." dodal se smíchem Yaxley.

„A kdyby to bylo naopak?" nadhodil Rowle. Ostatní se na něj zadívali s otazníky v očích. „No, je to teda neméně ujetý, ale není možný, že by Pán zla buď po nějaký tý akci, nebo potom, co ji po patnácti letech vytáhl z Azkabanu, osobně dbal o její zotavení a u toho se to tak nějak zvrtlo?"

„Spíš zvrhlo..." procedil sarkasticky Severus.

„Pokud vím, a že Merlinžel vím dost, Bellatrix po návratu z Azkabanu dávala dohromady Narcissa. Trávila s ní víc času než se mnou," odporoval mu Lucius. „Navíc pečující Pán zla mi přijde ještě nepravděpodobnější než starostlivá Bellatrix."

„Oboje je představa dost z prdele," zhodnotil Nottovu teorii Macnair.

„No, pak tu máme další možnost, když už jsme narazili na Azkaban," nadhodil Dolohov zcela vážně. „Když jsme si tam tak podruhé hnili, padla při jedný hluboký debatě úvaha, že zatímco nás Pán zla nechá si to odsedět, Bellatrix si to odklečí."

„Mně už je zase blbě," pronesl suše Rodolphus a obrátil do sebe dalšího panáka.

„Takže ty myslíš..." začal Corban.

„Z čeho mě to obviňuješ?" ušklíbl se Dolohov, aby trochu rozehnal napětí. „Prostě je taky možné, že Pán zla Bellatrix potrestal v trochu jiném slova smyslu, než kdy trestal nás."

„Uch," zakuckal se Lucius. „Narážíš na nějaké to sado-maso tresty a tak?"

„Přesně tam mířím," přikývl Dolohov. „I takhle se může přihodit těhotenství."

„Ale proč by v tom pak pokračovali?" třeštil na něj Lucius oči. Jemu tyhle choutky nic neříkaly a kvitoval, že i Narcisse vyhovovala klasika.

„Pánovi zla se to líbilo," konstatoval Dolohov.

„Belle se to líbilo," navrhl Nott.

„Bellatrix a submisivní?" zakuckal se Rabastan. „To už spíš uvěřím tomu, že se spolu jednou brutálně ožrali a když vystřízlivěli, došlo jim, že se jim to spolu vlastně líbilo. Žádné city, jen po piči dobrej sex."

„Já se asi pobleju," zahýkal Rodolphus.

„Já dřív," přidal se k němu Severus.

„Severusi, ty všechno jenom kritizuješ. Co kdybys přišel s nějakým nápadem i ty?" pošťouchl ho Yaxley.

„Souhlas, ty máš přece vždycky na všechno odpověď, tak se pro jednou poděl," připojil se k němu Dolohov. Severus si je nějakou dobu měřil pohledem, jako by pečlivě zvažoval, co řekne.

„Tak ale mluv, nebo ser písmena!" uhodil na něj Rodolphus. Byl jen malý kousek od toho, aby se složil. „Řekni aspoň něco."

„Imperius," řekl Severus naprosto suše, bez emocí, bez dalšího vysvětlení.

„Ty vole, to vlastně dává smysl," přikývl uznale Rodolphus, kterému se při té představě maličko ulevilo. Kdyby to nedělala ze své vůle...

„Jo, ale kdo na koho?" zeptal se celkem inteligentně Corban.

„To je snad jasný – Pán zla ho seslal na Bellu, aby mu byla po chuti," držel se té pro něj nejpřijatelnější teorie Rodolphus.

„A co by z toho měl?" zvedl obočí Dolohov. „Jemu přeci stačí, aby rozkázal."

„A ty si myslíš, že by Bellatrix dokázala seslat Imperius na Pána zla?" zeptal se Rodolphus. „Vždyť by z ní nadělal konfety, už jen kdyby to zkusila."

„Tvoje žena je velice nadaná a mocná čarodějka," řekl Corban důležitě.

„A i šílená je na to dost," souhlasil s ním Macnair.

„V tom případě je dost šílená i na to, aby mu podstrčila Amorův šíp nebo nějaké tomu podobné svinstvo," navázal Dolohov na svou první teorii, kterou prozatím nehodlal odepsat jako úplně blbou.

„Třeba, když spolu chlastali," přisadil si Rowle.

„A celé se to mohlo odehrát už před dvaceti lety a teď jen vzplanula ta stará jiskra," doplnila tuto, prozatím nejkomplexnější variantu Alecto.

„Do prdele, lidi, začínáme se do toho nějak zamotávat," zakňoural Rodolphus, kterému z toho už šly oči šejdrem. Pomalu začínal litovat, že tolik toužil dozvědět se, jak přesně přišel ke svému paroží.

„Tak si shrneme, co už jsme nastínili," prohlásil Amycus důležitě. „Máme tu lásku ze strany Bellatrix, lásku ze strany Pána zla, péči po zranění nebo při nemoci, nápoj lásky, chlast, Imperius, rozkaz, prosté uspokojení živočišných pudů a trest."

„V souvislosti s trestem je potřeba zmínit i nehezkou možnost znásilnění," zamyslel se nahlas Yaxley, byť tomu sám nebyl ochotný věřit.

„Ty vole, teď je ale otázka, kdo koho by v tomhle případě znásilnil," zachechtal se Mulciber vlastnímu vtipu.

„Ty se tlemíš, ale ona to je otázka docela na místě," zamyslel se Nott.

„Pravda..." přisadil si Lucius. „Co když Bellatrix jednoho krásnýho dne znásilnila Pána zla? Šílená je na to dost."

„Jo, a jemu se to zalíbilo a od té doby si začali navzájem vypomáhat, aniž by se nutně museli milovat," oprášil svou variantu příběhu Rabastan.

„Začínáme se v tom motat jako špína v kýblu," prohlásil Nott. Pojďme si ještě jednou probrat možnosti, ideálně to sepíšeme na kus cancu a pak bychom je mohli rozdělit na možné a nemožné."

Jak řekl, stalo se. Všechny teorie důkladně probrali třikrát, než se konečně shodli, že se neshodnou a bude lepší tenhle debatní kroužek rozpustit. Podnapilý Dolohov preventivně Severusovi zakázal rozpouštět cokoli v kyselině, čím rozesmál i doteď zoufalého Rodolphuse. Postupně se rozešli do svých postelí.

Lucius se vplížil do ložnice k Narcisse, která pochopitelně nespala. Jakmile si přilehl a zkusil se přitulit, odstrčila ho.

„Luciusi, pro lásku velké Morgany, otoč se na druhý bok. Jinak budu mít otravu alkoholem už jen z těch výparů, co z tebe jdou," vysvětlila mu a odtáhla se.

„Jistě, miláčku, provedu," zablekotal Lucius. „Musím ale něco vědět."

„A co?" zeptala se Narcissa.

„Myslíš, že je možné, aby se tvoje sestra s Pánem zla alespoň jednou pořádně ožrala?" položil Lucius otázku, která se mu poslední hodinu pořád vtírala do mysli.

„Luciusi, já myslím, že možné je úplně všechno," odpověděla mu diplomaticky.

„Já jsem si to myslel," přikývl, než se podle jejího přání otočil zády k ní a ihned usnul doufaje, že se mu nebude zdát nic z toho, o čem celý večer s kamarády diskutoval.

KONEC

* Kdo by náhodou nevěděl, nebo si nepamatoval, o co se jedná, tak vysvětlení pojmu puzzle pro bystrozory najdete v sérii „V hlavních rolích: Smrtijedi!". Jedná se o kapitolu „48 - Opilecké řeči".

I u třetí povídky mám v letošním roce věnování, a tentokrát pro Bellaismywifeyyy, která mě upozornila, a po právu, že už jsem dlouho nevydala žádné Bellamort. Nevím, jestli je to zrovna to, co sis přála, ale snad Tě to pobaví.<3