„Dolohove, zase píšeš tý svý obdivovatelce, nebo ti jen v cele šramotí myši?" zahalekal Macnair.

„Hovno ti po tom," odpověděl mu Antonin nerudně. Měl právě v hlavě spoustu myšlenek a nehodlal kvůli tomu pitomci ztratit nit. Soustředil se pouze na slova, která psal, a další otázky, které se jeho směrem začaly ozývat z vícero cel vnímal jenom jako nepříjemný šum.

Drahá Katie,

děkuji za Váš poslední dopis i za Vaši otevřenost a upřímnost.

Možná Vás to překvapí, ale upřímnosti, byť může být někdy krutá, si cením. I když jsem nikdy nebyl právě svatý, vždycky jsem nesnášel lži, polopravdy a pokrytectví. Nebyl jsem a nejsem dobrý člověk, ale nejsem lhář. Ještě jednou děkuji, že se Vy nepokoušíte lhát mně. Stejně jako já ani jedinkrát nezalhal Vám, a to přísahám.

V předchozím dopisu jsem Vám popsal, jak jsem prožíval svou první vraždu, nebo spíš tedy zabití. Nikdy nezapomenu na tu morální kocovinu a na znechucení, jaké jsem cítil sám nad sebou. Ale musím přiznat, že jsem časem otupěl a skutečně to začal vnímat jako práci. Přijdu, udělám, co musím, a zase odejdu. Přesně jako Vy a Váš článek. Sednete ke stolu, napíšete ho, odešlete a jdete domů.

I přesto, co jsme dělali, jsme měli své vlastní životy. Mnozí s nás měli ženu, někteří milenku, či dvě až tři, rodinu. Chodila jste do školy s mnoha dětmi, jejichž otcové pod rouškou noci vraždili a mučili rodiče jiných Vašich spolužáků. Taková je realita, tak proč to zastírat...

Ale možná to není tak prosté, jak jsem naznačil před chvílí. Víte, Katie, občas jsem měl pocit, že to ani nejsem já. Ne, že bych chtěl nějak omlouvat své činy. Všechno jsem dělal z vlastní vůle a kdykoli jsem mohl neuposlechnout a přenechat špinavou práci těm, kteří po ní prahli. Ale bylo v tom víc. Kdykoli jsem si nasadil masku, měl jsem pocit, že Antonin Dolohov někam odešel. Necítil jsem se sám sebou. Byl jsem anonymní černá postava. Ať jsem dělal cokoli, nedělal jsem to já, ale Smrtijed. Byl jsem si jistý, že mě nikdy nedostanou, protože jsem to jednoduše nebyl já, ale anonymní postava skrytá pod maskou. Někdy jsem si připadal víc jako přízrak, než jako člověk. Poté jsem masku zase odložil, když bylo vykonáno nezbytné, a zase jsem to byl já. Mohl jsem pak v klidu jít za zábavou, za nějakou krásnou neznámou, nebo třeba mrknout na nějaký ten zápas. Smrtijed měl volno a muž žil dál svůj život.

Nevím, jestli jsem to ještě víc nezkomplikoval, ale nevím, jak lépe bych to mohl popsat. Ta anonymita mi dávala pocit svobody a také menší, či spíš vůbec žádné, odpovědnosti. I když to všechno byl jenom klam. A já jsem věděl, že jde o iluzi. Ale vyhovovalo mi žít v ní. Bylo to snazší, než si přiznat pravdu. K tomu jsem došel, až při svém prvním pobytu v Azkabanu. Tehdy jsem měl dost času na přemýšlení. Merlinžel jsem došel k závěru, že není cesty zpět, a proto jsem neváhal, když jsem dostal možnost vrátit se do služeb Pána zla. Vlastně myslím, že většina z těch, kteří ve zdejších zdech přišli o rozum, za to nevděčí mozkomorům, ale právě nadbytku času na přemýšlení a zpytování svědomí.

Nemusíte mne nijak litovat. Žil jsem, jak jsem žil, a nesl jsem následky svých rozhodnutí. Nyní jsem sice zůstal do jisté míry sám, ale pořád tu mám pár těch, kterým asi dokážu říkat kamarád, i když někteří mají obrovské štěstí, že se k nim nedostanu, protože bych je občas nejradši uškrtil. Důsledek toho, že nás zdi neoddělují tak docela. Přes mříže je všechno slyšet a navíc je tu kvůli poměrně vysokým stropům celkem slušná ozvěna. A když si pak někdo začne... Omlouvám se za nevyžádané informace.

A pak jste tu Vy, Katie. Přiznávám, že si ani nepamatuji, kdy jsem měl tu čest mluvit s někým tak... čistým. Jste vlídná, laskavá, upřímná, ale nepohrdáte mnou, jak byste možná měla. Jsem si jistý, že venku bych o Vás nejspíš nezavadil pohledem. Ale takto mám pocit, že znát někoho, jako jste Vy, možná by můj životní příběh vypadal docela jinak. Možná ne, možná se mýlím, ale přesto... Katie, cítím, že jste mi vstoupila do života hlavně proto, abych si mnohé uvědomil. A jen z celého srdce (či alespoň jeho zbytku) doufám, že cenou za moje osvobození (v duchovním slova smyslu) nebude Vaše zkáza.

Proto si pro sebe nemohu nechat jistou obavu, se kterou se již pár dní potýkám. Přestávám si být jistý, jestli je kniha, kterou plánujete napsat, skutečně dobrý nápad. Kdysi jsem někde slyšel, nebo možná četl, že úloha osobnosti v dějinách sestává prakticky z ochoty dotyčné osoby zemřít, nebo se nechat zabít dříve, než stačila odvolat... Hádám, že mnozí tady, pokud je oslovíte, se budou chtít hájit, nebo alespoň ospravedlnit. A tam venku se pak najdou tací, kteří se v tom budou rýpat a možná budou mít snahu, někomu odsud pomoci ven. Jsem si jistý, že by to byla chyba. Všichni, jak tu jsme, jsme tu plným právem. Nesedí tu nikdo, kdo by mohl být nevinný. Za to Vám ručím. A možná by bylo lepší, aby všichni tady zemřeli tak, jak žili. Jako anonymní postavy skryté pod maskou strachu a odporu. Nikdo z nás si doopravdy nezaslouží, aby se stal osobností.

Tím se vlastně dostávám k Vašim otázkám, i když jsem na část z nich už vlastně odpověděl. Ptala jste se, co bych rád řekl světu. Asi právě tohle. Jsem vinen, stejně jako všichni tady. A nezasloužíme si, aby další generace znaly naše jména a naše osudy. Bude lepší, když budou opěvovat hrdiny a budou si z nich brát příklad.

V mém spisu chybí ten zabitý mladík, kterého jste vypátrala. Klidně ho tam můžete nechat přiřadit, rád jeho smrt příslušným úřadům potvrdím. Jak jste sama napsala, i když ne takto natvrdo, nemám co ztratit.

Jestli se ještě uvidíte s Beladonou Yaxleyovou, prosím, vyřiďte jí ode mne pozdrav a hlavně upřímnou soustrast. Yaxley byl dobrej chlap, jak Vám jistě sama řekla. Věřte jí. Ona Vám také nebude lhát.

Donutila jste mě přemýšlet nad spoustou věcí, a dal bych ruku do ohně za to, že mě ještě nad spoustou dalších přemýšlet přimějete. Jste velice inspirativní mladá žena, Katie. A jsem vděčný, že jste mi umožnila nad vším se zamyslet a všechno si v sobě srovnat. A navíc jste mi dala i ten dar, že mne posloucháte, vnímáte. Svým způsobem mi dáváte rozhřešení a já jsem za to skutečně rád. Vlastně jsem asi šťastný muž.

A co se týče toho čtení, rozhodně bych nepohrdnul nějakou ruskou klasikou. Ale ruku na srdce, bylo by od Vás velice poťouchlé, poslat mi sem Zločin a trest. O tom vím, řekl bych, víc, než kolik o tom mohl vědět autor tohoto bezesporu skvostného díla.

Tady se s Vámi prozatím loučím a nebudu se na nic ptát. Pokud ale existuje něco, o co byste se se mnou ráda podělila, milerád si to přečtu. Když už teď vím, jak přemýšlíte, i jak vypadáte, zdáte se mi natolik známá, že pro mne bude přirozené sdílet s Vámi každodennost, i když pro mne bude na hony vzdálená.

Upřímně Váš Antonin

***

Katie vstávala se skutečně smíšenými pocity. Večer si dvakrát za sebou přečetla poslední dopis od Antonina a měla pocit, že udělala neuvěřitelnou chybu. Byla si jistá, že Antonin měl v lecčem pravdu. Možná by bylo lepší, aby příběhy Smrtijedů zemřely spolu s nimi. Lidé jako oni si rozhodně nezasloužili slávu.

To samozřejmě nebyl cíl, se kterým se pustila do nápadu na knihu o válce z jejich úhlu pohledu, ale chápala, že by to mohl být vedlejší efekt. Když se převlékala z pyžama, hloubala, co si s tím počít. Nechat svůj nápad být? Nebo to tak jako tak napsat a doufat? Nejlepší by bylo napsat to tak, aby se odhalila pravda, ale zároveň všichni věděli, že na Smrtijedech není co obdivovat. Ale skutečně není na Antoninovi co obdivovat? Mohla by přímo citovat jeho slova o anonymní hordě i o úloze osobnosti v dějinách. Pak to snad každý pochopí správně...

Ze zamyšlení ji vytrhlo ťukání na okno. Na parapetu seděl nedočkavě vyhlížející puštík. Jakmile ho vpustila dovnitř, upustil jí na stůl obálku a než stačila okno zase zavřít, vyletěl ven.

„Tys měl ale na spěch, kamaráde," řekla mu na rozloučenou, než zvědavě rozlomila pečeť a dala se do čtení.

Milá slečno Bellová,

ráda bych Vám poděkovala za náš poslední rozhovor. S lítostí Vám však musím přiznat, že byl skutečně poslední.

Nijak jste mne neurazila, spíš naopak. Jste nesmírně vnímavá a Vaše dotazy jsou víc než smysluplné. Přestože jste začínající novinářka, jste taktní, slušná a ohleduplná. Hádám, že jsem Vám svými odpověďmi nejspíš pořádně zamotala hlavu. Ale jsem si jistá, že až si náš rozhovor projdete s odstupem času, vše se Vám bude zdát jasné.

Díky Vám jsem si mnohé uvědomila, nebo, přesněji řečeno, konečně jsem si mnohé připustila. Děkuji Vám. Rozhodla jsem se odejít tam, kde mi bude mnohem lépe, než jak se teď cítím v kouzelnickém světě. Proto se již nesetkáme. Věřím, že si dáte dvě a dvě dohromady.

Pokud hodláte ve svém díle pokračovat, a já vřele doufám, že ano, spojte se, prosím, s naší dcerou Morgianou Bakerovou. Předá Vám některé mé deníky a pár pečlivě vybraných dopisů, které jsme si mezi sebou vyměnili s Corbanem. A jistě s Vámi i ráda promluví. Pevně věřím, že dokážete správně vyhodnotit, co se sluší do Vaší knihy použít, a co je příliš soukromé. Máte mou naprostou důvěru.

S přáním jen toho nejlepšího, co Vám může život dát

Beladona Yaxleyová

Katie si dala dvě a dvě dohromady rychleji, než kdy Harry Potter chytil zlatonku. Jako v mrákotách došla do kuchyně, a aniž by tatínkovi odpověděla na přání dobrého jitra, sebrala mu noviny z rukou. Hned na druhé straně našla, co hledala.

„Beladona Yaxleyová, vdova po Smrtijedovi Corbanu Yaxleym, byla včera v pozdních večerních hodinách nalezena ve svém domě bez známek života. Předběžné zprávy hovoří o otravě. Zůstává však otázkou, zda to byla cizí, nebo její vlastní ruka, která jed připravila."

Titulek se Katii zařezával do očí a nebyla s to číst dál. Pan Bell neměl tušení, co by měl říct, proto opatrně z dceřiných rukou vytáhl list se sportovními výsledky a dal se do čtení. Tohle raději přenechal své ženě, která byla na poli práce s emocemi o mnoho zdatnější než on.

„Ty jsi ji znala, že ano, Katie?" zeptala se paní Bellová a pevně dceru objala.

„Před pár dny jsem s ní dělala rozhovor pro svou knihu," přisvědčila Katie, stále příliš šokovaná, než aby se zmohla na slzy. „Vypadala tak klidně, vyrovnaně, byla milá... Rozhodně nepůsobila, že by se chtěla zabít."

„Někdy ten klid u lidí znamená, že se právě takhle rozhodli," nadhodil pan Bell, kterého jejich rozhovor zaujal natolik, že upustil od svého záměru nemíchat se do toho.

„Ale v tom článku je napsané, že nevědí, jestli se zabila sama, nebo jestli jí někdo pomohl," namítla paní Bellová, když očima rychle přeběhla těch pár odstavců, které víc než o zesnulé paní Yaxleyové, hovořily o nechvalně známé kariéře jejího rovněž zesnulého muže.

„Zabila se sama, vím to," povzdechla si Katie a mávla hůlkou směrem ke svému pokoji. „Accio," dodala. Vzápětí do kuchyně připlachtil krátký dopis, který dostala ještě před snídaní. „A můžu za to já," špitla, když dopis podávala matce k nahlédnutí. „Já to nechtěla, mami," dodala.

„Ty za to určitě nemůžeš," ujal se hned slova pan Bell. „Jak bys na tom mohla mít nějakou vinu, když říkáš, že spáchala sebevraždu? A navíc, jestli po smrti manžela zůstala sama..."

„Měli dceru," odpověděla Katie. „Takže nebyla sama na světě a navíc, asi jí ten náš rozhovor nějak ublížil. Byla jsem dost... vlezlá."

„Ne, broučku, nebyla," konejšila ji maminka, když dopis dočetla. „Sama ti to píše. Ten rozhovor jí pomohl. Byla jsi k ní slušná, ohleduplná a milá. Ne každý by to dokázal. Nic ti nevyčítá, tak sama sebe neobviňuj."

„Pokud se tak měla rozhodnout, rozhodla by se tak i bez vašeho setkání," dodal pan Bell a také svou dceru objal. Katie k oběma rodičům pocítila obrovskou vlnu vděčnosti. Čím byla starší, tím víc si uvědomovala, jak veliké má štěstí, že má tak chápající rodinu. Na potvrzení jejích slov se do kuchyně z chodby vřítili její dva hafoni a oba naráz vyskočili, aby jí olízli tvář. Katie se musela usmát. Tolik lásky najednou snad nebyla schopná ani přijmout.

***

Katie se přemístila do lesíka hned vedle mudlovského hřbitova na samotném okraji městečka, či spíše vesnice s názvem Černý Důl. Bylo to v jižní Anglii a Katie musela využít všech svých kontaktů, aby zjistila, že právě sem nechala Morgiana Bakerová převézt tělo své matky. Na první pohled, a, jak si Katie vzápětí uvědomila, i na ten druhý to byla ryze mudlovská oblast. Dobře schovala svou hůlku do k tomu určeného poutka uvnitř rukávu a dlouhými kroky zamířila k úzké cestě sypané bílým štěrkem.

Jakmile vstoupila tepanou bránou na místní hřbitov, začala se pátravě rozhlížet. Její oči nebloudily příliš dlouho. Našla ji rychle. Štíhlou ženu s tmavými vlasy a pronikavýma očima. Morgiana jako by matce z oka vypadla. Vydala se rovnou za ní, dokud k tomu měla dost odvahy.

„Upřímnou soustrast, paní Bakerová," hlesla Katie, když ženě, jen o málo starší, než byla ona sama, stiskla ruku.

„Vy jste slečna Bellová, že ano?" zeptala se Morgiana.

„Ano, to jsem," přisvědčila Katie.

„Matka mi o vás napsala ve svém posledním dopisu. Doufala jsem, že se ozvete. Jen jsem vás nečekala právě tady," řekla Morgiana a podívala se na dvě bílé růže v Katiiných dlaních.

„Nejsem tady pro ty materiály," vyhrkla Katie. „Chtěla jsem jí vzdát hold."

„To je od vás milé. Jste z vašeho světa nejspíš jediná," pousmála se smutně Morgiana.

„Z našeho světa?" zeptala se zmateně Katie. Mluvila přeci s dcerou dvou čistokrevných kouzelníků, nebo ne?

„Jsem moták," vysvětlila Morgiana. „Před několika lety jsem se rozhodla odejít sem, do mudlovského světa. Přestala jsem mít na očích kouzla a litovat se, že nejsem k ničemu, když já sama kouzlit neumím. Živím se tu jako výtvarnice, vzala jsem si mudlu a máme dvě báječné děti, které s největší pravděpodobností nikdy nebudou kouzlit. Váš svět, slečno Bellová, mi ani trochu nechybí."

„Páni, jsem... překvapená," vydechla Katie. „Myslela jsem, že když váš otec..."

„Ano, můj otec byl Smrtijed. Teď to vypadá, že byl také pěkný pokrytec, ale tak to není. On nechtěl mudly vyhubit ani zotročit. On si přál svět, kde by kouzelníci, motáci a mudlové žili pohromadě, bez jakéhokoli schovávání, přetvařování nebo ústrků. Když jsem si brala Phillipa, vedl mě k oltáři v místním mudlovském kostele. Udělal by tohle někdo, kdo si přál smrt všech, kteří nejsou schopni alespoň prostého levitačního kouzla?" objasnila jí vše Morgiana, ovšem bez jakéhokoli náznaku nelibosti, či zášti.

Nebrala Katiiny otázky jako urážku rodičů, nebo nepřiměřenou vlezlost. Viděla její upřímný zájem a snahu vše pochopit, nikoli odsoudit. I v tomto se nápadně podobala své matce.

„Jsou tady," pokynula poté Morgiana k čerstvě zasypanému hrobu s jediným, avšak rozhodně ne skromným, věncem na náhrobní desce. Katii vedle věnce položila obě růže. Všimla si při tom nápisu na náhrobku: „Zde spočívají bok po boku Corban Yaxley a Beladona Yaxleyová – navždy svoji."

Dlouhou chvíli společně stály nad hrobem manželů Yaxleyových naprosto tiše, každá ztracená ve svých myšlenkách. Poté Morgiana vyzvala Katii, aby šla s ní a vzala si krabici, kterou jí Beladona odkázala. Vyjádřila přání, udělat za kouzelnickým světem, se kterým ji už nyní nic nespojovalo, tlustou čáru.

***

Zdravím Vás, Antonine,

je mi to neskutečně líto, ale Vaše přání nemohu vyplnit.

Beladona Yaxleyová si před pár dny vzala život, proto jí Váš pozdrav nemohu předat. Odnesla jsem jí však na hrob dvě bílé růže, jednu za sebe, jednu za Vás.

Víc jsem udělat nemohla.

Katie