V životě jsem vybojovala spoustu bitev. Jednu těžší než druhou. Žádná z nich mě ale ani zdaleka nedokázala připravit na tu nejdůležitější ze všech – na mateřství.

A ne, fakt jsem ani zdaleka netušila, jak moc těžký to může bejt. Kolik slz proleju už na jejím začátku. Kolik zoufalství a bezmoci sebou přinese a kolik sil na ni budu potřebovat. O tom se totiž nemluví. Všichni vám vypráví o tom nejkrásnějším, co vám může život dát, ale už tak nějak zapomenou zmínit, že ta cesta je lemovaná zatraceně dlouhejma a ostrejma trnama.

A proč?

Protože najednou nemůžete bez přemejšlení udělat nějakou blbost. Teď už v tom totiž nejste sami. Z minuty na minutu se váš svět začne otáčet kolem někoho, kdo je na vás stoprocentně závislej. Jste středobodem jeho vesmíru, jeho jedinou jistotou, a to je sakra velká zodpovědnost. A jak určitě víte, zodpovědnost nikdy nebyla zrovna moje silná stránka.

Vůbec mi to nedocházelo. Celý těhotenství to tak nějak jenom proplouvalo kolem a zdálo se to bejt jako takovej trochu fantaskní sen. Měla jsem sice strach, ale tak nějak jsem si nedokázala představit, jaký to bude, až se ze mě to děcko vyvalí ven. Nejspíš jsem si myslela, že prostě zůstanu těhotná navždycky, nebo co.

Takže jsem prostě v jednu chvíli seděla na gauči s rukou na svým velkým bubnu a drbala Pedra za uchem – prostě taková domácí pohodička – jen abych asi tak o mrknutí oka později z ničeho nic napůl seděla, napůl ležela na posteli u Svatýho Munga. Na sobě jsem měla propocenou a zakrvácenou noční košili a na hrudníku mi odpočívalo rudý, zmačkaný dítko, který jsem se bála byť jenom držet, abych mu náhodou nějak neublížila.

Byla tak malá. Tak bezbranná. A byla moje.

Jo a taky Billyho samozřejmě. Ne snad, že bych na něj zapomněla, ale ten se u toho zrovna dvakrát nenadřel, že. Rozhodně si za to připisuju o něco větší zásluhy.

Nic vás nepřipraví na ten pocit, když se vám narodí dítě. Můžete slyšet miliony příhod, zkušeností svejch i cizích rodičů, jenže dokud se to nestane, všechno jsou to prostě jenom surrealistický vize. Vždyť vy přece nebudete dělat tohle, ani tamto. Dítě si naučíte hezky od malička k obrazu svýmu a všechno bude v cajku, no ne?

Haha.

Nedokážu popsat, co jsem cejtila, když se Lyra narodila. Držela jsem ji v náručí, sledovala ji a nechápala, že jsem dokázala stvořit něco takovýho. To jsem teď jako fakt máma? Kdy k tomu kruci došlo? Jenže v tu stejnou chvíli se přese mě jako vlny převalovaly nikdy nepoznaný pocity štěstí a lásky. Do očí mi vyhrkly slzy a já zabořila upocený čelo Billymu do náruče v naději, že mi to dodá trochu ztracený odvahy.

Políbil mě do vlasů. 

„Zvládla jsi to, Fialko. Jsi moje hrdinka. Moc vás miluju."

Jenže tou dobou jsem za sebou měla teprve to úplně nejjednodušší na celým konceptu nazvaným 'mít dítě'. Nastoupila jsem na zatraceně divokou horskou dráhu, ze který nešlo za žádnou cenu vylízt ani vyskočit. Měla svý vrcholy, kdy mi hrudník plnilo tolik lásky, až jsem se bála, že mi snad praskne, ale i pády, kdy jsem vyčerpaně seděla na zemi ve sprše a zoufale vzlykala.

Bála jsem se to malý křehký mimino převlíkat, nebo snad koupat, abych mu náhodou něco neudělala. Jedla jsem zásadně jenom jednou rukou, s dítětem neustále přitisknutým k hrudníku, protože v opačným případě jsem se musela pasovat s jejíma velice hlasitýma protestama. Spala jsem v posteli v polosedu s Lyrou v náručí, protože jinak bych mezi jejíma jednotlivejma gáblíkama nestihla snad ani zabrat. První měsíce života na mě prostě strávila nalepená jako nějakej malej polovid. A to ani nechtějte, abych začínala o explozivních nehodách, který proletěly skrz plíny snad až někam ke krku, nebo dennodenním snahám dostat z toho jejího malýho pupku co nejvíc plynů, aby půlku večera neprokřičela.

Bylo to vážně zatraceně náročný. Během války jsem probděla hodně nocí, ale nikdy jsem nebyla vyčerpaná tak moc, jako na začátku svý cesty mateřstvím. Přišlo mi, že v tom neexistuje žádnej řád. Když jsem se konečně něco naučila a s tím malým uzlíkem se sladila, všechno šlo zase do kopru a její režim se totálně změnil. Jako kdyby na to snad čekala a měla z toho šílenou prdel.

Děti by fakt měli dodávat s podrobným manuálem ke konkrétnímu modelu, protože žádná ze zaručenejch rad od starších a zkušenějších na tu mou malou divošku obvykle nezabírala. Žádný seberytmičtější houpání jí přes den nedokázalo uspat. Žádný dlouhý procházky v kočáře. Prostě nic. Musela jsem zapojit veškerou svou kreativitu, abych ji po dvou hodinách snahy uspala aspoň na půl hodiny. Navíc mi vlasy vstávaly hrůzou na hlavě při představě, že mě to tak za hodinu a půl čeká zase znova. A to mi všichni furt tvrdili, že mimina většinu dne prospí. Jo a který? To moje teda fakt jako ne.

Svatá Morgano, Billy, co jsme to zplodili?!

Každej den plnej slz, zoufalství a vyčerpání byl ale okamžitě smazanej ve chvíli, kdy se usmála, kdy mě chytla za tváře a s tichým broukáním se na mě soustředěně zahleděla těma svejma modrejma studánkama, který podědila po Billym. Když se ozval její první smích, přišlo mi to jako ten nejkrásnější zvuk na světě a chtěla jsem ho slyšet znova a znova. Nikdy se neoposlouchal.

Sledovala jsem každej její pokrok. Od první snahy toho maličkýho stvoření, co sotva zvedlo hlavu a nedokázalo kontrolovat jedinou končetinu, o interakci se světem, přes soustředěný zkoumání hraček, kdy jí šlo každý oko šejdrem, přes pokusy otočit se ze zad na bříško a snahy o pohyb, až po chvíli, kdy poprvý z postýlky zavolala "máma". Netuším, jestli tím vůbec myslela mě, ale málem jsem se roztekla do koberce.

Stejně tak jsem ale prožívala její neustálý hysterický scény, který předváděla, když se jí něco nezdálo. Nemohla se otočit, nedosáhla na hračku, mlíko neteklo dostatečně rychle, jídlo bylo moc/málo ohřátý, nebo ho nedejmerlin bylo příliš málo. Ta holka si prostě důvod ke vzteku našla vždycky. A pak hučela a hučela, až mě z ní bolela hlava a Billy se tomu jenom smál.

Jasně, to je prdel, blbečku, když s ní nejseš doma dvacet čtyři sedm, co?

Přes všechny radosti i hoře jsem ale teď seděla s ní v náručí, uprostřed noci, přesně půl roku potom, co vykoukla na svět, a s letmým úsměvem sledovala, jak klidně a úžasně vypadá ta její roztomilá tvářička. Svejma drobnejma prstíčkama pevně svírá můj prst a rytmicky oddechuje. Dívám se na tu malou ručičku, lehce přes ní přejíždím a hladím ji, a s těžkým srdcem si uvědomuji, jak rychle ta moje holčička roste.

Neexistuje pohled, kterej vás vnitřně rozerve víc, než sledovat, jak vaše dítě roste.

Na jednu stranu je to úžasnej pocit a nikdy se nenabažíte jejich drobnejch úspěchů. Na tu druhou si kvůli tomu ale až příliš uvědomujete neúprosnej běh času. Jen těžko se mi přijímá, že to miminko v mý náruči už nikdy nebude tak malý jako je právě teď, a ještě horší je, že přes všechny starosti a únavu na to často během dlouhejch a vyčerpávajících dní zapomínám.

Možná proto mám tak moc ráda naše noční chvilky, kdy se tak trochu zastaví čas. Jsem tam jen já, moje náruč a v ní moje sladká princezna. Neexistuje nic, co by mi odvádělo myšlenky stranou, a já si tak můžu užívat její blízkost, aniž bych myslela na to, že jednou přijde den, kdy ji budu uprostřed noci držet v náručí naposledy, protože už mě nebude potřebovat.

Doufám ale, že tahle chvíle ještě dlouho nepřijde, protože na to nejsem připravená a nejspíš nikdy nebudu.

Miluju tě, Lyro. Víc, než kolik má celej vesmír hvězd. A nikdy nepřestanu.