- povídka v pro mě ne úplně blízkém žánru

„Schovej se. Schovej se a vyděšeně sleduj, jak umírají." Máma, táta, bratr. Všichni mrtví v kalužích vlastní krve, všichni zabiti stejným způsobem - podříznutým krkem. „Schovej se, protože další budeš ty."

S výkřikem se posadila. Opřela se do matrace a předklonila hlavu. Prudce oddechovala, po tváři jí stékaly slzy a zračila se v ní nevýslovná hrůza, děs a strach. Noční můra. Znovu a znovu se opakovala a ona nevěděla, odkud a proč se objevila. Bála se usnout. Bála se jen zavřít oči, bála se, že opět uvidí smrt. Pronásledovala ji každou noc, a když se jí v posledních několika dnech nezdála, doufala, že už se neobjeví. Mýlila se.

Natáhla se, aby rozsvítila lampičku, ale pokoj zůstal ponořený ve tmě. Znovu cvakla vypínačem. Nic se nestalo. Začal v ní narůstat strach a děs. Po paměti zašátrala v nočním stolku a vytáhla MP3, do které byla zapojená sluchátka. Poslepu je třesoucíma se rukama rozmotala a zastrčila do uší. Hudba ji uklidňovala. Pustila svou oblíbenou písničku.

Zírala do stropu a v hustém šeru tak tak rozeznávala mapu prasklinek nad sebou. Jindy důvěrně známé tvary se jí nyní zdály cizí a děsivé. Zvířata se proměnila v obličeje stažené křikem nebo děsivou grimasou. S námahou oči zavřela a přemáhala nutkání je opět otevřít.

Byl to jen sen, přesvědčovala sebe samu. Jen noční můra.V uších jí zněla slova a melodie její oblíbené písně a ona se pomalu propadala do spánku. Klimbala, proplouvala mezi skutečností a snem, když hudba utichla. V polospánku zněla sice slabě a vzdáleně, ale i tak si náhlého ticha ihned všimla.

Vytřeštila oči a její mysl okamžitě nabyla plného vědomí. Tělo měla ochromené strachem. Nemohla se hnout, jen očima přejížděla pokoj odshora dolů, kam až mohla. Do hrobového ticha to ve sluchátkách zachrčelo a ozval se hlas z jejího snu. Hrůzou jí srdce vynechalo úder a dech se zadrhl.

„Utíkej," zašeptal. „Utíkej, schovej se a čekej na svůj konec, protože mně neunikneš, ať utečeš kamkoli. Haren utéct nemohla, z hořícího auta se utéct nedá. Tví rodiče zabili moji dceru. Není jen spravedlivé, abych já zabil tu jejich? Teď utíkej. Máš jedinou možnost." Strach jí dal sílu vyskočit z postele, strhnout si sluchátka a běžet. Hlavně běžet. Pryč od všeho a ode všech, pryč od MP3, pryč od obličejů na stropě, pryč od noční můry, ale především pryč od toho hlasu. Strach ji poháněl dál a dál.

Vyřítila se z domu a vběhla do lesa. Letěla mezi stromy jako vystřelený šíp, nerozhlížela se napravo ani nalevo. Větvičky ji šlehaly do tváře i rukou a o keře se jí zachytávaly nohavice. Na kůži ji pálily rudé šrámy, ale nezastavovala. Sotva popadala dech, ale běžela dál. Nemohla polevit, musela utíkat!

Slabě vykřikla, když se jí do cesty připletl kámen a ona přistála ve spršce listí a bahna. Chtěla vstát, ale zjistila, že je moc slabá. Už nemohla dál. Překulila se na záda a mezi větvemi zahlédla tenoučký srpek měsíce. Rychle dýchala, srdce jí splašeně tlouklo, tep se vyšplhal do závratných výšin.

Les byl temný a zvlověstný, černými stíny a pokroucenými větvemi jí naháněl hrůzu. Chtěla utéct. Dokonce se skoro posadila, ale téměř okamžitě spadla zpátky. Ležela, špinavou tvář s vyděšenýma očima obrácenou k nebi. Křoví na okraji jejího zorného pole zašustilo a pohnulo se. Polkla a pokusila se vyhrabat na nohy. Marně.

Z keře neslyšně vyklouzl tmavý stín a své smaragdové oči upíral přímo na ni. Z hrdla se mu dralo temné vrčení. Pomalu kolem ní obcházel ve stále menších a menších kruzích. Už slyšela jemné šustění listí pod měkkými tlapami, cítila horký dech, viděla blýskající se oči, ale nemohla se pohnout. Před ní se vynořil další stín. Tenhle se ale neplížil, šel vzpřímeně a ona poznala člověka. Když si k ní klekl, v hustém šeru tak tak rozeznala jeho povědomou tvář. Ostře řezané rysy krátké tmavohnědé vlasy a čokoládové oči s nenávistným, ale zároveň šíleně spokojeným výrazem.

Před očima jí probleskly vzpomínky. Její rodiče stojící opodál dvou sražených aut. Jedno z nich hořelo a ozýval se slabý křik. Záchranáři snažící se dívku z hořícího auta zachránit. Hnědovlasý muž s výrazem zoufalství, hněvu a pomsty ve tváři.

„Poslechlas." Znala ten hlas. Hlas křičící na její rodiče, že jsou vrazi. Hlas ujišťující ji, že zemře. Hlas plný šílenství, touhy po pomstě, žalu a bolesti. Srdce jí sevřela ledová ruka strachu. Byl to on. Ten, který se na její rodiče vrhl a musela ho zadržet policie. Ten, který na dívku v hořícím autě křičel: „Haren! Maličká!". Ten, který ji pronásledoval ve snech. Ten, který se jí dostal do hlavy a nenechal ji vyspat. Ten, který se stal její noční můrou.

„Pojmenoval jsem ji po ní," řekl muž a položil černé kočkovité šelmě ruku na hřbet. „Haren. Ještě dřív, než zemřela. Už tehdy jsem si Haren jako malé kotě vychovával. Hrály si spolu." Hlas se mu zlomil, ale v očích se objevil vražedný lesk. Zatnul hněvivě čelisti a rysy mu ztvrdly. Pak vydal příkaz. „Haren, zabij." Mezi rty se jí vydral bezhlesý výkřik, když po ní kočkovitá šelma skočila a zakousla se do jejího krku.

Pokus o horor. No, snaha byla a myslím, že popis by vcelku šel. Příště bude listopad.

Au revoir