Byla určitá místa, kde se člověk jednoduše probudit nechtěl.

Pro Hanse to například byla dvacetimetrová věž, která smrděla jakoby tu někdo zemřel, s téměř ledovou podlahou. Malátně zamrkal, jen aby se octnul tváří v tvář zrzavé hlavě.

Možná na moment zadoufal, že uvidí příjemný úsměv Eleny, ale místo toho tupě civěl na Nessu.

Eleninu matku, připomněl si.

Nessa ho jen s malým úšklebkem cvrnkla do nosu, než vydechla: „Tak pomůžete mi nebo je Váš spánek tak důležitý?!"

Hans se rozhodl, že otázka 'co bude na snídani?' není vhodná a Nessu by pravděpodobně nepotěšila, unaveně vstávající ze studené země, rozhlížející se okolo sebe.

Věž vypadala opuštěné, šedé studené kamenné zdi pouze obrostlé několika plísněmi, vydávající onen ohavný smrad. Vybledlé fialové zrcadlo bylo jedinou známkou života, kromě malého okénka vysoko ve věži, které bylo stejně mimo dosah.

„Mezitím, co tady někdo ještě vyspával, tak jsem dávno vyzkoušela všechna přemisťovací kouzla. Nic nefunguje."

Hans zaúpěl, opírající se o onu kamennou stěnu. Celé tělo ho bolelo, měl před sebou prý budoucí Zlou Čarodějnici ze Západu, nevěděl jestli kdy uvidí ještě svou matku a nejhorší ze všeho, nedostal svojí snídani, žádné palačinky, vůbec nic.

Při pohledu na Nessiny uhlazené vlasy v myšlenkách zabloudil k Eleně a jejímu zmatenému rozčepýřenému zrzavému účesu. Měl o ni z nějakého prazvláštního důvodu starost, přece jenom mu Elena zachránila život. Ale ne, ona to určitě zvládne...

***

„JÁ TO NEZVLÁDÁM!"

Celá škola. Celá škola lidí a ona musí skončit s TEOU. S nejhorším člověkem na širém světě. Mohla to být její... matka, Hans - Elena by tu byla ksakru raději sama.

„Uklidni se. Já tu rozhodně nejsem dobrovolně," usmála se Tea sladce, než její rty spadly do známého otráveného ksichtu.

Elena chvilku přemýšlela nad na nějakou odpovědí, kterou by mohla hořce a trefně ucedit, ale jednoduše neměl Tein jazyk. Místo toho jen s povzdechem začala přejíždět přes jednotlivé tvrdé dlaždice.

„Moje matka vždycky ří-"

„Moje matka, moje matka, nikoho nezajímá co tvoje matka před deseti lety kvákla. Už stačí, že tě kdy vyplodila," řekla Tea, otáčející se k onomu fialovému zrcadlu.

Elena kopla do kovové zdi, vydávající ze sebe dlouhé zaúpění. Měla žízeň, byla jí zima, ale ze všeho nejvíce chtěla Teu praštit.

„Kde je tvoje matka teď, hm?" pokračovala Tea v osočování. Jak moc ráda by jí Elena odpověděla, že je právě teď pravděpodobně uvězněna v podobné věži, ale skousla svůj jazyk. „Vsadím se, že ti určitě o tomhle testu také vyprávěla a znáš přesný postup jak tady nezemřít!"

Elena zhluboka vydechla a nadechla se, rozhlížející se po věži. Věděla, že každý test byl propojený s nějakou pohádkou - věže nejvíce pasující k Locice.

Pak tu bylo ono vybledlé zrcadlo, pověšené trochu nakřivo. Věděla, že je klíčem k celému úkolu, ale nedokázala jej nijak propojit s Locikou.

„Naučila tě vůbec tvoje matka správnému vychování? Když na tebe někdo mluví, tak mu máš odpovědět!"

Ignorovala jí, ne teď, ne když byla tak blízko. Jediná pohádka, v které se vyskytovalo zrcadlo byla přece... Elena vyskočila nadšeně do vzduchu, odstrkují Teu pryč, upírající své hnědé oči na rovnou plochu zrcadla.

Vždyť do bylo docela jasné.

„Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi, kdo je v zemi zdejší, nejhezčí a nejkrásnější?"

Pak už jen obě překvapeně sledovaly jak se jejich odraz zavlnil a oni se octly tváří tvář dívce úplně jiné.

***

Nedokázal uhodnout kolik času už uplynulo. Patnáct minut, hodina, půl dne? Trošku se protáhl, jen aby si Nessa mohla poslechnout hlasité kručení v jeho břiše.

Jen se pobaveně ušklíbla, povýšeně jako vždy vrtíc hlavou.

„Jak se vůbec člověk naučí kouzlit?" vydechl konečně.

Její úšklebek zamrznul, ona sklánějící pohled a upírající jej na své boty. Chvilku mlčela, než ze sebe vydala povrchní: „Není to nic pro slabé lidi jako jsi ty."

Hans převrátil oči v sloup, opírající si hlavu o kamennou stěnu, nepokračující v další konverzaci. Proč mu musela dělat společnost tahle namyšlená nána? Než se však zmohl k odpovědi, tak Nessa pokračovala.

„Kouzla tě pomalu užírají z vnitřku. Opatrně tě zabíjejí, než z tebe zbude jen obyčejná skořápka. Opravdu to není nic pro slabší."

Kývl hlavou, pokoušející si ze sebe dostat nějaká ta slova, ale jeho rty se ne a ne otevřít.

„Vždy ztratíš víc, než získáš," povzdechla si nakonec, než zapíchla do Hanse svůj pohled. „Proč se vůbec zajímáš o mé kouzlení? Řešiti bychom měli spíše naši únikovou cestu, nemyslíš?"

Také si povzdechnul, postupně se narovnávající, zírající opět na ono zrcadlo. Už zkusili naprosto všechno, kouzla, foukání, šeptání, pořád však viděli jen své čím dál více zoufalejší tváře.

Hans tu však nebyl připravený zemřít, potřeboval na tuto hádanku najít odpověď. „Musí to být nějak propojený s pohádkama."

„Pohádky, příběhy pro děti," nakrčila nos Nessa. Hansovi neušel její vysmívající se tón. „Mé čtivo se skládalo pouze z hodnotné literatury, ne nějakých braků od MAPy."

„Škoda, ty braky nás odsud totiž mohly dostat. Ale jsem si jistý, že se tvá literatura ještě projeví jako velmi hodnotná."

Nessa založila ruce v bok, otáčející se opět k zrcadlu, prohlížející si jej zblízka

Hansovi jeho matka pohádky od mezinárodní agentury pohádek četla již od malička a ony příběhy byly mnoho věcí. Trochu naivní, trochu přihlouplé, trochu přecukrované. Rozhodně se však nejednalo o žádné braky. Chtěl ještě Nesse něco říct, než se vzduchem rozlehlo její nešťastné zaúpění.

„Obávám se, že to co jsme doteď považovali za zrcadlo, zrcadlem není."

Hans naklonil hlavu do strany, překvapeně zvedající obočí do vzduchu. Ano, zrcadlo mělo jaksi asymetrický tvar, ale rozhodně vypadlo jako zrcadlo.

„Jedná se o střepinu," řekla Nessa, celé její tělo se trošku třesouc. Než se Hans mohl zeptat, jestli je v pořádku, jestli jí nemůže nějak pomoc, tak dívka, bílá jako mrtvola, zašeptala: „Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi, kdo je v zemi zdejší, nejhezčí a nejkrásnější?"

Hans sledoval, jak se jí zažírala slova do rtů. No ano, vždyť- jak ho to mohlo nenapadnout? Zrcadlo Zlé Královny! Stejně nedokázal pochopit jak by dokázala Zlá Královna být propojená s Locikou, ale to už se ze zrcadla začala linout jakási hudba.

„Dámy a pánové, přivítejte princeznu Vanes-"

Hans nerozpoznal další slova věty, jelikož mu Nessa bez nějakých servítek zacpala uši. Když jej konečně pustila, tak jen pokrčila rameny, svírající ústa do tenké linky: „Omlouvám se za své unáhlené chování, ale obávala jsem se, že by ona střepina mohla býti začarovaná."

Hans jen trochu pozvedl obočí, než se s povzdechem podíval na scénu, která se v zrcadle odehrávala.

Viděl princeznu, jak se nimrala v horách jídla, stěžovala si na nedostatečně teplou polévku, jak se přebírala v obřích kupách šatů. Její tmavé vlasy, červené tváře, měl pocit jakoby už jí někde viděl.

„Sněhurka," vydechl.

Pak se však scéna změnila. Viděl jinou, podvyživenou dívku, jak sedí v této věži a brečí. Zrcadlo neukazovalo přímo její obličej, ale Hans z ní dokázal vycítit zoufalost. Její dlouhé blonďaté vlasy zářící, nebylo pochyb, že se jedná o Lociku. Pozorovala Sněhurku, jak se přáteli směje, mezitím co Locika měla za kamaráda maximálně mouchu.

Zrcadlo se postupně zatemňovalo, než se Locika konečně nahla pro střepinu na zdi a uřízla si s ní své neskutečně dlouhé vlasy. Její blonďaté kadeře okamžitě ztmavly a ona se najednou z věže také vypařila.

Obraz se jen zavlnil a Hans se opět díval na svůj pihovatý obličej. Nepochopil poselství vzkazu, měli si snad ostříhat vlasy? Otočil se k Nesse- proč brečela?

Zrzavá dívka seděla schoulená v rohu, její tvář bledší než Sněhurčina, celá se třesouc. Tohle nebyla namyšlená Nessa, tohle byla slabá a nejistá Nessa.

„Co-co se stalo?"

Nahnul se k ní, natahující ruku, než ucuknul. Chtěl jí obejmout, ale netušil, jestli se to vůbec patří. Jen tam tupě zíral, mezitím co Nessa dále vzlykala.

„To- jsem- byla-"

Nedokázal pochopit co se mu snažila říct, naklánějící se k ní blíže, svrašťující obočí. Nessa si jen povzdechla a mávla rukou, vytvářející ve vzduchu jakýsi kruh. Hansovi uši se náhle zaplnily zvláštním bublinkovým šumem, Nessina slova náhle jasná a srozumitelná.

„Ty jsi Locika?"

Nessa zavrtěla hlavou, škytající. „Ne-nesmíš to nikomu- říci."

Hans začínal být zoufalý: „Říct co?! Ty se vyjadřuješ jak-"

„Já jsem Sněhurka."

Hans zavřel ústa, couvající o několik kroků, ale Nessa se rozhodla ve svém krkolomném vysvětlení pokračovat.

„Princezna Vanessa, také známá jako Sněhurka. To jsem já."

„Vždyť- támhleta dívka- v tom zrcadle- úplně- prostě vypadala úplně jinak!" dostal ze sebe krkolomně Hans.

„Po tak častém používání kouzel tvář člověka nikdy nezůstane stejná. Stejně je to irelevantní, ukradla jsem Locice celý život."

Hans chápal zhruba půlku toho co se mu Nessa snažila vysvětlit a jeho kolena se i přesto trochu podlomila.

Nessa pokračovala: „Ještě jsem nebyla schopna poskládati všechny kousky dohromady, ale- byla jsem s ní vyměněna po porodu. Mohla býti princeznou, míti život na zámku a já... já jsem jí ho vzala."

Hans sledoval jak podlaha věže začala zamrzat, odněkud padající vločky. Sněhurka. Měl říct, že je synem Marušky, měl jí říct, že sem nepatří spolu, měl jí říct, že se jednou stane Zlou Čarodějnicí ze Západu, měl jí říct, že tady má dceru. Měl jí toho říct tolik, ale v jeho krku však zbylo jen sucho.

„Nesmíš to nikomu pověděti, jinak- jinak se odsud nedostanu živa. Jestli přijde na to, že- že tady-"

Nestihla svá slova dokončit, jelikož se jim obou vypařila půda pod nohami, oni se ocitající v jídelně plné studentů.

***

Elena zmateně zabodla pohled do Tei, když obraz zčernal, opět naštvaně kopající do kamenné stěny. Doufala, že zrcadlo bude řešením, ale, ne, samozřejmě to musí být vždycky komplikované.

„Tak bychom si asi měly ostříhat vlasy nebo já nevím," ušklíbla se Tea. „Nějaký další geniální nápad nemáš?"

„Proč jseš na mě pořád tak hnusná?" zeptala se konečně Elena. „Jsem ti snad nic neudělala, ne?"

„Mluvíš jak hrdina," zavrtěla hlavou Tea, ale její hlas ztratil klasický povrchní tón.

„Nemůžu být hrdina," nakrčila nos Elena. „Moje matka je přece-"

„Já vím kdo je tvoje matka-" ucedila Tea. „Upřímně, myslím si, že to ví celá škola, a to tam nechodíme ani den."

„A kdo jsou tvoji rodičové, hm? Neslyšela jsem od tebe ani jednu specifickou informaci, jen vždycky odpovíš nějak hrozně chytře, urážející přitom mě. Jestli je tady někdo hrdina, tak to jsi ty."

Tea přišla k zrzavé dívce blíže, koukající se jí vyzývavě do obličeje. „Asi bys si měla uvědomit, že to na které straně stojíš, neurčují tvoji rodičové, dcero Zlé čarodějnice ze Západu. A vůbec, já nepotřebuji hledat ověření svého charakteru od tebe. Pro mě za mě, klidně si mysli, že jsem hrdina."

„Opět, mluvíš hodně, ale neslyšela jsem žádné specifické jméno."

„JSEM NEVLASTNÍ SESTRA POPELKY! Stačí ti to? Nebo ti mám povyprávět o celém rodokmenu, aby si už konečně držela hubu?!"

„Jednou ti vadí, že-"

Při pohledu na Tein obličej raději Elena opravdu svá ústa zavřela, upírající své oči znovu k tomu okénku. Docela se divila, že ještě není noc, vždyť už tu s Teou musela být celý den. Upřímně, připadalo jí to jako celé týdny.

Chtěla se opět jít podívat na zrcadlo, otravné světlo opět zářící přímo na střed onoho střepu. Taky by to slunce mohla zářit chvilku- „Všimla sis, že Slunce září celý den přesně na to zrcadlo?"

Tea neodpovídala, sedíc uraženě v koutě.

Elena zatnula pěsti, musela na to přijít - dalších několik minut strávených s Teou by jí opravdu mohly stát její život. Zrcadlo nebylo řešením, to už zkusily. Zvedla hlavu, sledující dráhu onoho světla. Z malého okýnka se dostalo k zrcadlu, odkud se odrazilo... na jednu specifickou kostku zdi.

Pokusila se do ní zatlačit a náhle se obě dívky vznesly do vzduchu... přistávající v jídelně.

Nutno říct, že se jednalo o velmi a skvostnou a růžovou místnost. Strop byl tvořen několika klenbami, které se uprostřed jídelny scházely, spojené čímsi, co se zdálo býti ve tvaru půlměsíce a stříbrně zářilo. Tea a Elena si mohly prohlédnout haldy studentů sedíc u pochopitelně pastelově růžových stolů, pošťuchující se, smějíce se. Pár si jich dokonce na dvojici ukazovalo, vrtíc pobaveně hlavou.

Elena se opatrně otočila okolo sebe, všímající si stolu, kde seděl Hans a... Nessa? Její matka? Mohla si vůbec být jistá, že to byla její matka? Nedokázala najít jiné řešení tohoto problému.

Tea se narozdíl od Eleny nezaobírala, tím kam se přemístily, okamžitě se vrhající k stolu vedle Hanse a Nessy, na talíř si nandavající jeden z mnoha druhů růžových dortíků.

Ale ani Elena nedokázala skrýt své nadšení, když po několika hodinách hladovění spatřila ony složité a delikátní zákusky, jejich barvy ukazující všemožné spektrum růžové barvy. Byla tu nasládlá, slabá malinová, nebo taky jedovatě vyhlížející neonová, tolik růžové Elena jednoduše za celý svůj život nespatřila.

Elena se bez dalšího přemýšlení rozhlodla přidat k sedící trojici, pociťující na jazyku onu sladkou chuť čokoládového dortu, do kterého se pustila. Stále tam však bylo něco zkrouceného, kyselého, co sladkou chuť kazilo, prasklina v dokonalé iluzi, šmouha na perfektně vyčistěném stole.

Pohlédla na Hanse a slabě se usmála.

„Taky jste se dostali ven pomocí stisknutí té kostky?" zeptala se, opatrně naklánějící hlavu do strany.

Nessina tvář zbledla ještě o něco víc, než Hans přikývl: „No... tak nějak."

Hans neměl na dortíky žaludek. Chtěl se Eleny zeptat jak přežila celý den být zavřená z Teou, ale čas jakoby se v celé místnosti najednou zastavil, celá jídelna se otáčející k přicházející ženě.

Její bílé oči, dlouhé ledové pramínky vlasů a až strašidelný úsměv. Stála před dveřmi oné nechutně růžové místnosti, ani jednou nemrkající. Nebylo pochyb, že se jednalo o ředitelku.

„Dobré ráno, milí studenti. Doufám, že jste se už všichni dostatečně vynadívali na naše letošní prváky, z nichž přijímacím testem prošlo dokonce šest skupin."

Hans položil opatrně vidličku vedle růžové dortu, upírající svůj zrak nejistě kupředu. Měl pocit, že se na něj všichni koukají, všichni ho sledují, než se ozvalo jakési umírněné tleskání. Po jídelně dokázal najít několik dalších povědomých tváří z včerejšího testu - nebyla támhleta dívka... Holly? A vedle ní seděl... Jurij? To byl ten, který se na Hanse koukal tak nenávistně, ne? Hans nikdy neměl dobrou paměť na jména.

Ředitelka pokračovala svým sladkým tónem: „Obyčejně bych vaše delikátní hlavy takto po ránu nezatěžovala dalšími úkoly, ale dostala se ke mně nemilá zpráva."

Hansovi a Nessiny oči se střetly.

„Obávám se, že se v řadách letošních prváků nachází- jistý hrdina."

Tahle kapitola byla naprosté peklo napsat, nedělám si srandu. Měla jsem to krásně vymyšlené, a pak- hle- autorský blok, a nebyla jsem schopna napsat dva týdny ani čárku. Pokračování už je ale naštěstí v procesu, snad ho stihnu vytvořit do středy/čtvrtka. Z více pozitivní stránky, konečně jsem domyslela jak Akademie lhářů dopadne, no, uvidíme, jestli se tam taky někdy dostaneme :D. Každopádně moc děkuji za přečtení, kdybyste objevili nějaké chyby, tak budu moc vděčná za upozornění a budu se na vás těšit u další kapitoly ^^! (snad ji tentokrát nebudu psát měsíc)

Superleontynka ^^