Přesunuli ho do postele. Morana nikdy nevěděla, jak se ošetřují zranění, a i když Smrt něco málo pochytil od lidí, nestačilo to. Zatím Rohanovi ovázali nohu a palec kusy látky a přikryli ho, ale on nebyl bůh. Tahle událost pro něj měla vážnější dopad, než kdyby se stala třeba Svatogorovi.

Hned poté, co se o chlapce postarali, se její syn vypařil s tím, že si musí něco zařídit. Ona zůstala v nevelké jeskyni a dlouhými kroky chodila sem a tam. Ve svém momentálním rozpoložení stejně nic jiného dělat nemohla. Očí jí vztekle blýskaly, rysy měla zlostně stažené a prkenně narovnaná záda prozrazovala vnitřní napětí.

Jemu to prostě nestačilo! Musel ještě Rohanovi useknout palec tím svým mečem, jen aby ukázal svoji nadřazenost. Jenom aby jí dokázal, že když chce, bude mít poslední slovo on! Rozervaná noha od kyčle ke kotníku mu prostě nestačila! Tam na chodbě dostala neovladatelnou chuť vydrápat mu oči. Rozhodně by se jí takový vývoj událostí líbil daleko víc. A to nejen proto, že ji donutil k potrestání Rohana. Ten arogantní, slizký had!

Od postele se ozval tichý sten. Prudce se otočila a pohledem vyhledala chlapcovu tvář. Přestože často slýchala smrtelníky říkat, že někdo po těžkém zranění vypadá, jako by spal, Rohan by s takovým přístupem musel prožívat noční můru. Víčka se mu křečovitě svírala, tváří prostupoval bolestný výraz. Prsty zatínal do čehokoli v dosahu a tělo se kroutilo a třáslo jako v zimnici. Napětí v Moranině obličeji ještě zvýraznělo, nešlo ale o pouhý vztek. Možná že se na Rohana stále ještě zlobila, ale tohle by mu neudělala. Věděla, jak něco takového bolí, co prožívá vážně zraněný člověk, a i přes to, jaký obrázek o ní měli někteří bohové, ona dokázala s ostatními soucítit. Nestávalo se to často, ale ty chvíle existovaly. To, že hocha před nedávnem proklínala, neznamenalo, že mu tohle přála.

Frustrovaně potřásla hlavou. Momentální situace se jí nelíbila už jen proto, že za ni mohl Kaščej. Aniž by si to sama nějak výrazně uvědomila, touha donutit manžela zaplatit za jeho čin pramenila částečně i z obav, které způsobil. Nikdy by to neřekla nahlas, ale Rohanova bolest probudila něco, co ji donutilo dívat se na mladou tvář s pocitem, že se něco stalo špatně. Že takový vývoj událostí nebyl spravedlivý. Necítila přímo vinu. Koneckonců si za to mohl sám. Kdyby neutekl, nebo i kdyby byl prostě jen při útěku opatrnější, mohl se dostat dál a vůbec Kaščeje nepotkat. Rozhodně by ho radši dostávala od Dije než ze spárů svého manžela. Ale přesto se uvnitř ní napínalo a svíjelo něco, co dosud téměř nepoznala.

Na chlapcovu neustálou přítomnost už si zvykla, na nedůvěřivost a vzdor v modrých očích, na letmé poloúsměvy věnované Smrťovi, když si myslel, že je nevidí. Takový drobný projev náklonnosti ji překvapil, ale zároveň i potěšil. Její syn si něco podobného zasloužil. A i ona by koneckonců měla právo na občasný náznak vděku. Všímat si teď toho, jak hoch kroutí tvář v bolesti, nesnášela moc klidně. Chtěla, aby se čas dal vrátit. Jenže to nešlo a Rohan se bude muset s trestem, který se jí nezdál zrovna v pořádku, ale Kaščejovi byl očividně málo, vypořádat.

Na chodbě cvakla klika. Morana se prudce obrátila ke dveřím ven, za kterými se ozvaly dva hlasy, oba známé, ale jen jeden vítaný. No to snad ne! Rázně vykročila ke vchodu do zbytku svých komnat a rozrazila těžké dubové dveře, jako by nevážily vůbec nic. Takové bylo její spojení s prostorami, které obývala. Hlasy zmlkly.

„Co tu děláš?" zavrčela směrem ke štíhlé zlatovlasé bohyni, která kráčela vedle Smrtě. Jemné rysy se jí krabatily starostlivým a zároveň odhodlaným výrazem. Tváří, tolik podobnou té Moranině, prostoupil překvapený výraz, ale měkce modré oči neustoupily a upřely se do jejích. Snášela pohled jasných léčivých studní plných života, aniž změnila svou odmítavou pózu. Hrdě narovnaná čelila vlastní sestře a ledové krystalky jejích očí bodaly jako střípky.

„Přišla jsem pomoct," odpověděla Živa. Prvotní překvapení nahradil neústupný klid, který se do Morany opřel jako příliv.

„Nikdo se tě o ní neprosil," odsekla černovlasá bohyně bojovně a výhružně stáhla obočí. Jak si mohla dovolit nabídnout jí pomoc, jako by byla malým dítětem, které je potřeba vodit za ruku? Jako by její schopnosti vůbec potřebovala!

„Pozval jsem jí já," skočil do rozhovoru Smrt. Nehybně stál hned vedle Živy a matčin ledový pohled s ním jako obvykle ani nehnul.

„Ty na to nemáš právo," odporovala Morana rozzuřeně. Co si dovoluje přivést někoho přímo do jejích soukromých komnat, aniž by se zeptal? Co víc, jak může pozvat Živu, bohyni snad nejvíc spjatou s dobrem, její protiklad? Postoupila o krok dopředu, ale ani jeden neustoupil. Chystala se ještě něco dodat, ale nedostala možnost.

„Morano," zarazil ji Smrt. Už jen to oslovení by stačilo samo o sobě, ale bůh vzápětí pokročil vpřed a dostal se tak mezi ní a její sestru. „Nech Živu, ať se na Rohana podívá. Kdyby to nebylo nutný, nevolal bych jí."

„Ty nemáš vůbec právo jí sem zvát," zopakovala důrazně. „Tohle jsou moje komnaty. A Živa by tu neměla být." Šlehla po své sestře pohledem, ta ho však jen klidně oplatila.

„Matko, dost," utnul ji Smrt. „Nevím jak ty, ale já mám Rohana rád a nechci, aby se mu do tý rány něco dostalo." Jeho hlas změkl. Věděl, že ten kluk jí není tak úplně lhostejný.

„Živa mu může pomoct od bolesti a zanícení. K čemu by ti byl, kdyby se neuzdravil?" Narážel snad na její záměr udělat z Rohana uctívače? Nejspíš. Ale na tom nezáleželo.

„Potřebuje potrestat," odsekla navzdory předchozím myšlenkám. Popudila ji synova sebejistota a tak se teď stavěla na protest všemu, co pronesl, i když to odporovalo jejímu úsudku. Prostě chtěla dosáhnout svého. Jenže občas na podobný vztek není vhodná příležitost.

„Myslím, že tohle už je dost," namítl v klidu. Zjevně nehodlal od svého záměru jen tak upustit. Jiskřičky v důlcích hořely až překvapivě jasně a odhodlaně. Nejspíš mu na tom klukovi opravdu záleželo.

„Navíc," dodal, „Kaščejovi si řekla, že ho nemůžeš postrádat na víc než pár hodin. A tohle se za tak krátkou dobu rozhodně nevyléčí samo od sebe." I přes zjevnou snahu mluvit s ní klidně, zaslechla v synově hlase lehkou netrpělivost a naléhavost. A jeho argumenty dávaly smysl, to těžko mohla popřít. Živu ale odmítala pustit dovnitř už jen proto, že šlo o její vlastní sestru.

Vzpomněla si na Rohanovu tvář. Smrt měl pravdu. Tolik bolesti si nezasloužil, i když ani ona nehodlala jeho provinění jen tak přejít. Na rozdíl od Kaščeje však volila poněkud méně drastické způsoby.

„Je to poprvý a naposledy," varovala zamračeně. Smrt Živě pokynul a bohyně se kolem své nehybné sestry prosmýkla a vklouzla do Rohanovy jeskyně. Morana už ji chtěla následovat, když v tom si něco uvědomila. Něco, co mohlo mít katastrofální následky. Natáhla ruku a otevřela ústa k výkřiku, ale její syn zastoupil rám a zavřel dveře.

„Pusť mě," sykla. To si neuvědomuje, co Živa způsobí? Nemůžou ji nechat s chlapcem v jedné místnosti!

„Počkej," pozvedl Smrt ruce ve smířlivém gestu. „Prosím."

„Nebudu čekat!" odsekla. „Nemám čas. Jestli sis to neuvědomil, ona ho pozná! Pokud ne hned, tak při doteku určitě. Pusť mě dál!" Klid, s jakým Smrt její výrok přijal, byl znepokojivý. Dokonce se ani nezdál překvapený.

„Tak počkat..." zamračila se. „Tys to věděl! Tys věděl, že když jí sem přivedeš, pozná to. A stejně si mě přesvědčil, abych jí pustila dovnitř! Co sis myslel? Že mi to nedojde?"

„Matko, prosím, uklidni se," přistoupil k ní, ale ona odmítavě zatřásla hlavou.

„Uklidnit se?!" vykřikla. „To sotva."

„Živa už to ví."

Zarazila se. „Živa už to ví." To snad... To přece není možné.

„Jak?" vydechla. Jestli její sestra zná Rohanův původ, nebude pro ni problém přesvědčit i ostatní bohy. A celé její úsilí přijde vniveč! Smrt mlčel. Nemusel nic říkat.

„Jak jsi mohl?!" zaútočila rozezleně.

„Musel jsem. Nic jiného by mu nepomohlo. A Živa to nikomu neřekne," vysvětlil.

„To teda řekne!" namítla ostře. „A co pak, až se to doví Kaščej?"

„Nedoví," stál si za svým. „Je tvoje sestra. Možná neví, proč ho tu máš, ale je dost chytrá i citlivá na to, aby poznala, že je to tajemství."

„Mysli si, co chceš," odsekla nevraživě. „Já vím svoje. A nehodlám jenom přihlížet." Otočila se ke dveřím. Živa musí pryč stůj co stůj. A jestli je pozdě... Nedokázala by jí ublížit. Stále šlo o její vlastní sestru, jednu z mála, která v očích nikdy neměla opovržení, svrchovanost, strach nebo vztek. Na rameni ucítila kostnatou ruku. Škubla sebou a prudce ji setřásla.

„Co ještě chceš?" obořila se na Smrtě.

„Jenom vědět, jestli ho pořád bereš jako stoupence," odpověděl, avšak nijak útočně. I když nic takového nečekala, vzpamatovat se trvalo sotva pár vteřin. Zlostně přivřela oči. Nejdřív si do jejích komnat jen tak přivede Živu, pak ji brání a teď vytasí tohle? To tedy ne!

„Co ti je do toho?" odsekla tónem připomínajícím nebezpečnou šelmu.

„Mám ho rád," zopakoval tiše svůj předchozí výrok. „A chci, abys ho proti jeho vůli k ničemu netlačila."

„Já ho k ničemu netlačím," odfrkla si. „A to, co chceš ty, mi může být úplně ukradený. To mně vděčí za život."

„Je to jenom kluk. Kdo ví, jestli by byl takovýhle, i kdyby ses ho nedotkla. Ale i přes tu výjimečnost je pořád člověk, smrtelník. Dělá chyby, což my ostatně taky."

„Nevím jak ty," ohradila se popuzeně, „ale já chyby nedělám."

„To je jedno," zavrtěl Smrt hlavou, aniž by se k jejím slovům nějak víc vyjádřil. „Jde o to, že pokud ho tu nechceš držet násilím, musí tě pochopit. A pak se sám rozhodnout, jestli zůstane, nebo se vrátí na svět." Mlčela. Nenašla žádnou dost kousavou poznámku a myšlenku, která jí proletěla hlavou, rozhodně nehodlala vyslovit nahlas. Bylo celkem jasné, že pokud mu dá na výběr, vrátí se k sestře. Proto tu možnost mít nesměl.

„Slib mi," přerušil její úvahy opět Smrt, „že se bude moct rozhodnout sám." Nevrle potřásla hlavou. Nechtěla. Jeho upřený pohled se do ní odhodlaně zavrtal.

„Ne," odsekla pevně. Ani překvapeně nemrkl.

„Ne," zopakovala hlasitěji. Žádná reakce.

„Arch, pro duše mrtvých," zavrčela nakonec. „Tak ať je po tvým."

„Slib mi to," neustoupil.

„Máš moje slovo," vyplivla s nechutí. Málokdy něco slibovala a když už, tak to nemyslívala vážně, pokud nešlo o umírajícího smrtelníka. Možná by ani tohle nebrala příliš závazně, kdyby její syn nevěřil slovu své matky natolik, že už se nehádal, otevřel dveře a vklouzl do jeskyně. Jenže když udělal tohle, nemohla ho zklamat.

A o zábavu je postaráno, pomyslela si kysele. Přesto se trochu uvolnila. Rohanovi se uleví. Samotnou ji překvapilo, o kolik se cítila klidněji. Živa ví, co dělá, ránu zahojí rychle a zažene bolest. A to bylo dobře. Ten kluk si i přese všechno, co řekla a co on provedl, takové utrpení nezasloužil. Asi by mu měla ještě dát šanci. Konec konců, je to smrtelník, dělá chyby, zatímco ona ne. A pokud mu ukáže, že zná pochopení, bude o krok blíž ke svému původnímu záměru.

Původnímu? zarazila se. Odkdy toužila po něčem jiném než následovníkovi, který by neviděl jenom její zlou stránku? V hloubi duše ale znala odpověď. Jasnou, stručnou, konečnou. Odmítla ji vidět. Obrátila se k pootevřeným dveřím.

„No tak, chlapče," uslyšela mumlat Živu. Rozhlédla se po možném cíli jejích slov a po pár vteřinách si uvědomila, že byla určena Rohanovi. Protočila nad sestřiným chováním očima. Ona nikdy nemluvila s někým, kdo jí nemohl odpovědět. Vypadalo to divně a navíc by se tím ponižovala. Nehledě na možnost odposlechu někým cizím. Ne, lepší bylo nechat v takových chvílích myšlenky jen myšlenkami.

„Nemůžeš se chovat normálně?" zavrčela podrážděně. Živa neodpověděla, jen se s ustaraným výrazem naklonila nad Rohanovu tvář, která sebou neustále cukala. Bohynin soucitný, klidný pohled se přesouval po chlapcově těle, až žena nakonec opatrně odhrnula pokrývku a odhalila tak látku zakrývající dlouhou ránu. Už skrz ni začínala prosakovat krev a tvořila protáhlý, světle červený flek v místech, kudy zranění vedlo.

„Co se stalo?" vydechla zlatovlasá bohyně, když zpozorovala i pahýlek palce. Morana si škodolibě pomyslela, že jí Smrt nejspíš neřekl všechno.

„To není tvoje věc," odtušila však mrazivě. Sestřiny světlé oči se k ní na malý okamžik obrátily, než opět zaměřila pozornost na chlapce. Nic neřekla. Bohyni se to zdálo skoro nepříjemnější, než kdyby se hádala.

„Takováhle rána..." začala Živa po chvilce. „Ta nevznikne jen tak, náhodou. Má štěstí, že se táhne po vnější straně nohy. Bude z ní mít jen doživotní jizvu, když se svaly vyléčí správně. Ale už navždy bude kulhat. Palec je jednou z opor při chůzi. Bez něj nebude mít všechnu jistotu, na kterou je zvyklý. Možná bude ze začátku ztrácet rovnováhu."

„Prostě ho postav zpátky na nohy," zavrčela Morana s nezájmem. Nebo se tak aspoň tvářila. Skutečnost byla poněkud jiná, ale i kdyby to přiznala sama sobě, nikdy by si nedovolila jakýkoli vnější projev.

„Pokusím se," přikývla Živa.

„Pokusíš?" odfrkla černovlasá bohyně pohrdavě. „Já myslela, že ty seš nejlepší léčitelka zeshora."

„Každý má své chyby a omezení," odvětila druhá žena jemně, zatímco Rohanovi sundavala provizorní obvaz. „Já, Smrt, Mokoš, Perun. I ty. Každý."

„Já nechybuju," odsekla Morana. Snažila se při tom nemyslet na vyhaslé oči, ztuhlá těla a zastavený dech. Samozřejmě i ona mohla zajít jen odtud potud, nedokázala překročit určitou linii svých schopností, ale to neznamenalo, že musí své omezení každému vytrubovat. Aspoň že Smrťovi se povedlo hranice jejich moci o kousek posunout. Už nemusela jen stát a dívat se. Mohla věci ovlivňovat. Jen trochu, ale přece. Kéž by to šlo víc. Byla by spravedlivý soudce.

„I ty, Morano," oponovala Živa, aniž ustala v práci. Bohyni zimy chvilku trvalo, než si vzpomněla.

„Já ne," zavrčela podrážděně. Její sestra se nehádala a pokračovala v opatrném odkrývání rány. Nakonec se objevila, dlouhá a napůl zaschlá.

„Čistý řez," poznamenala spokojeně. „Okraje nejsou moc potrhané. Půjde to."

„Jak dlouho ti to bude trvat?" nadhodila Morana netrpělivě.

„Spěcháš?" pohlédla na ni druhá žena koutkem jasného oka.

„Ne, ale nebaví mě tu jen tak postávat."

„Počkej chvíli," pousmála se Živa. Od pasu si odvázala malou lahvičku s průzračnou tekutinou, která jako by čas od času zajiskřila vlastním světlem.

„Živá voda?" ozval se zvědavě Smrt.

„Proč jí plýtváš na démona?" zamračila se Morana.

„I démoni si zaslouží šanci. I kdyby nebyli tím, za koho se vydávají," vysvětlila zlatovláska tónem, který nijak nedával najevo, jak to myslí. Bohyně zimy stojící vedle však mezi slovy vyčetla něco, co se jí ani za mrtvý svět nelíbilo. Bylo na nich cosi zvláštního a mrazivého, až pocítila nutkání se otřást.

Smrt měl pravdu, pomyslela si zachmuřeně. Řekl jí to. Ví, co je ten kluk zač. Překvapeně zjistila, že má zrychlený tep, ale ne jen kvůli narůstajícímu hněvu. Ne, šlo o něco jiného, znepokojivě svíravého a tísnivého. Nemohla se toho zbavit.

„Některá tajemství by ale měla zůstat tajemstvími," pokračovala Živa nenuceně, čímž ji vytrhla z myšlenek. Odzátkovala lahvičku a přitiskla na ústí tři štíhlé prsty. Pak flakónek rychle překlopila. Voda uvnitř vmžiku sjela k hrdlu, dál se ale nedostala. Nalepila se na bříška bohyniných prstů, mezi nimi však neprosákla. Živa nakonec lahvičku opět narovnala a i se špuntem podala Moraně. Tu to tak zaskočilo, že dřív, než si to uvědomila, držela v dlani malou křišťálovou nádobku. Spěšně do hrdla natlačila zátku. Ruka ji brněla z tak těsné blízkosti svého protikladu. Opatrně chytila lahvičku několika prsty a natáhla paži, aby mezi vodu a sebe položila co nejvíc vzduchu. Nejradši by ji zahodila a rozbila, ale spokojila se s rázným, možná až moc tvrdým položením na stolek poblíž, na kterém leželi ještě napůl zabalení Ztracenci. Otřásla se a otočila, aby mohla proti Živinu chování namítnout něco ostrého, ale ani nezačala.

Bohyně se se soustředěným výrazem skláněla nad Rohanem. Ukazováček a prsteníček pravé ruky, na kterých ulpěla živá voda, položila těsně po stranách rány. Prostředníček držela zvednutý nad jejím středem. Zhluboka se nadechla, jako by se chystala potopit, a při výdechu spustila i třetí prst. Přímo do masa. Hoch sebou cukl jako bodnutý, Živa mu ale levou rukou zatlačila na kyčel, aby se nehýbal. Tu pravou přitiskla a pomalu začala sjíždět po ráně. Za jejím dotekem se uzavírala, svaly srůstaly a kůže se spojovala v lesklou, zkrabatělou jizvu s narůžovělým středem a bělavými okraji.

Rohanova tvář se ještě víc stáhla, krk napjal. Cukal sebou jako ve smrtelné křeči, víčka tiskl k sobě. Živa stěží držela jeho nohu v klidu.

„Pomoz mi," kývla na Moranu, která se ale pohnula jen málo. Nastalá situace jí až nepříjemně připomínala sbírání duší. Navíc neměla nejmenší chuť dotknout se smrtelníka. Zřídkakdy něco takového udělala a ani to, že Rohana sama přivedla, nedokázalo překonat její odtažitost. Bylo lepší se jich nedotýkat. Bůh potom necítil jejich bolest, mohl si udržet patřičný odstup. Povinnost se stávala snazší, i když za cenu většího utrpení umírajícího. Dotek pomohl, ale zároveň něco sebral. A i když chápala bolest a nezaslouženě jí nepřála nikomu, nehodlala oslabovat samu sebe.

Chlapcem na posteli proběhl silnější záchvat. Nemohla. Nešlo to. Zasténal a zaryl si nehty do dlaní. Ať si všichni říkají, co chtějí! Ona nemusí nic! Přesto nedokázala odvrátit pohled. Nedokázala se od toho obrazu odpoutat a nahlížet na něj nezaujatě, jak si přála.

Uslyšela tiché cinknutí a pak řadu ťukavých kroků. Rohanovy paže sevřely kostnaté prsty. Neuvěřitelná síla, kterou v sobě Smrt skrýval, zatlačila hocha do měkké postele, ať sebou škubal, jak chtěl. Neměl ani tu nejmenší šanci.

Zůstala stát. Její syn to vyřešil. A i když možná pocítila lehký stud, že se neodhodlala sama, bylo ho příliš málo, aby vůbec něco zaznamenala. Uvědomovala si jen úlevu a vztek. Živina žádost, rozkaz, ji pobouřila. Přece se nebude dotýkat smrtelníka holou rukou!

Smrťovy jiskřičky zablikaly. Okamžitě k němu obrátila pohled. Modré plamínky slábly, zmenšovaly se. Ten kontakt ho stál příliš sil. I když božské napodobeniny lidských těl vydržely opravdu mnoho, i ony měly hranice. A její syn se k jedné takové blížil. Moc dlouhý dotek trpícího smrtelníka mohl způsobit krátkodobou ztrátu vědomí, nehledě na celkové oslabování osobnosti. Když to jeden dělal často, navždy zůstal poznamenaný.

Prudce vykročila. Neměl na něj sahat. Jiskřičky ještě o odstín zeslábly. Smrťovo sevření pomalinku povolovalo, nevypadal ale, že by se hodlal vzdát. Než si stihla pořádně promyslet, co se vlastně chystá udělat, natahovala už se přes Rohanovu postel. Odtrhla kostnaté prsty od lidských paží a odstrčila je. Bůh zavrávoral. Hoch, uvolněný ze železného stisku, sebou prudce zazmítal. Živiny prsty zacelily ránu na palci ve chvíli, kdy ji nápor náhlého pohybu odhodil stranou.

Morana čekala, že jakmile nabyde ztracené rovnováhy, pustí se do ní, jak si mohla dovolit zasahovat. Ale ona ne. Jen potřásla hlavou, až jí zlaté lokny poskočily, a opět se zaměřila na Rohana, který teď ležel tiše a nehybně. Prohlédla jizvu a spokojeně přikývla.

„Je to dobré," řekla povzbudivě. Nikdo jí neodpověděl. Smrt se opíral o protější stěnu, dezorientovaný a stále zesláblý, a bohyně zimy ho hlídala pohledem. Živa se pousmála. Jestli tohle nebyl mateřský pud, tak už nevěděla. Rozhlédla se po živé vodě a když si flakónek přivázala k pasu, nenápadně vyklouzla.

Morana mlčela. Nedokázala se zeptat, jestli je v pořádku. Už i jenom to, co udělala, by se v Kaščejově paláci považovalo za projev slabosti, natož se ještě ujišťovat o zdraví. Přešla proto k místu, odkud její syn prve pozoroval léčení, a našla kosu pohozenou na zemi. Modravé ostří se mihotalo a mělo velmi slabou barvu, jako by se rozplývalo se Smrťovým vědomím. Bohyni ten výjev nemálo překvapil. Smrt vlastnil jen málo věcí spjatých se svou podstatou a kosu si kdysi sám vytvořil. Pamatovala si, jak tvaroval lehce zahnutou čepel a upevňoval ji na dřevěnou násadu. Nic nezdobil, šlo o jednoduchý nástroj, který nesloužil na okrasu. Vždycky se k němu choval s nesmírnou opatrností. Když ho opíral, dotek nevydal ani ťuknutí. Tak proč teď udělal tohle? Sehnula se a kosu zvedla. Ostří pomalu výraznělo.

„Matko?" Prudce se otočila za slabým hlasem.

„Co sis pro duše mrtvých myslel, že děláš?" vyjela, ale Smrt už upíral svou pozornost jinam.

„Je Rohan v pořádku?" staral se, aniž jedinkrát zavadil pohledem o kosu. On se ještě ptá na toho kluka?

„Je v pořádku," odfrkla si. „Živa se o něj postarala. To ty jsi tady ten, co potřebuje pomoc."

„Nic mi není," povzdechl bůh. Zvedl pravou ruku a lehce se dotkl prsty kapuce v místě spánku. Stále nevypadal příliš silný.

„To teda je," odporovala.

„Jsem v pořádku," odbyl ji. Pomalu přešel k posteli. Naklonil se nad Rohana a ramena mu uvolněně klesla, když uviděl klid v jeho tváři a pouze narůžovělou jizvu na noze. Opřel se o pelest, jako by náhle ztratil rovnováhu. To už nevydržela.

„Nejsi v pořádku!" vystartovala na něj. „Ven! A nevracej se, dokud nedokážeš aspoň stát rovně a sám." Došla až k němu, s tónem nepřipouštějícím námitky mu vrazila kosu do ruky a nekompromisně ukázala na dveře. Podobně rozkazovačným způsobem se svým synem mluvila málokdy, ale teď nehodlala akceptovat jakýkoli pokus o odpor. Smrt to nejspíš poznal, protože se bez odmluv opřel o dřevěnou násadu a pomalu opustil jeskyni. S posledním otočením hlavy za ním konečně cvakla klika.

Morana přistoupila k posteli. Pozorně si prohlížela chlapcův obličej a hledala. Cuknutí víčka, sevření rtů, prudší nádech... Cokoli, aby věděla, co se teď děje v jeho hlavě. Nenašla nic.

Podívej, cos způsobil, pomyslela si hněvivě. Vzápětí si uvědomila, že ta slova zároveň i zašeptala. Porušila tak jedno ze svých základních pravidel, ale při pomyšlení na hasnoucí modré jiskřičky si ani nevzpomněla. Smrt měl zase pravdu. S tím klukem jsou jenom problémy.

Už se blížíme k velkému finále. Nebo spíš za jednou jeho částí už jsme. Morana se nám tady zachovala trochu mimo své obvyklou povahu, tak doufám, že jí to ve vašich očích aspoň trochu polepší :D Sice si k Rohanovi nenašla úplně cestu (ještě) a ani ho přímo nemá ráda, ale záleží jí na Smrťovi a nejen skrz něj i tak trochu na Rohanovi. Jejich vztah je holt drobet komplikovanější.

Jo, a pardon, že jsem tuhle kapitolu vydala o den (nebo vlastně dva) později. Vzpomněla jsem si jen díky Doteku přírody xD Jak zase chodím do školy a nejsem na notebooku, tak mi to úplně vypadlo. Navíc se včera porážela májka a kamarádka slavila narozeniny, takže jsem dodělávala i dárek a prostě to bylo trochu hektičtější než obvykle. Takže tak :D A mimochodem - za pomoc s následky i samotným zraněním opět děkuji za pomoc Anzjamod ^^

Au revoir