Automaticky odbočila, aby se vyhnula hlavnímu sálu, a zamířila ke svým komnatám, příliš nevnímajíc okolí. Bosé nohy ji nehlučně nesly chodbami a bílé šaty se vlnily kolem nohou. Při chůzi si zamyšleně hrála s pramínkem vlasů, který jí vyklouzl z copu. Za další zatáčkou se málem srazila s mužem s rohy, protože ve svém uvažování nedávala pozor na cestu, ale odmítla to přiznat. Podrážděně si založila ruce na hrudi.

„Dávej pozor, Velesi," prskla nevrle. Bůh dobytka a úrody se zamračil. Za ním postávala zmatená duše, kterou právě vedl.

„Já?" odfrkl si. „To ty se tudy ženeš jako Stribog sám." Zněl nerudně a už i to, že Moranu přirovnal k bohovi větru, značilo, že nemá náladu na hádky. Bohyně pohodila hlavou a za záměrně hlasitého pleskání chodidel o kámen odešla. Koutkem oka zahlédla, jak Veles nevěřícně zakroutil hlavou, a uslyšela jeho povzdech. Neměl se jí plést pod nohy!

Rozrazila dveře svých komnat a podrážděně vpochodovala dovnit. Sesula se na první stoličku, kterou našla, a podepřela si čelo ukazováčkem a palcem levé ruky, opírajíc se loktem o stůl. Stiskla víčka. Musí se uklidnit. Ničemu nepomůže, když bude rozmrzelá a protivná. Zhluboka se nadechla a pomalu vydechovala nosem. Moc to nepomáhalo. Vztekle plácla dlaní do stolu.

„Ať vás všechny pohltí Chodby," zavrčela.

„I mě?" ozvalo se zvědavě za ní. Povzdechla si. To se musí objevit vždycky, když je nějakým způsobem rozrušená?

„Možná," odsekla. Po chvilce ticha se otočila. Smrt stál za ní s hlavou zamyšleně nakloněnou ke straně, uvolněně opřený o kosu.

„Potkal jsem Velese," oznámil.

„A co říkal?" optala se nevraživě.

„Že prej ses vůbec nezměnila," odvětil nevzrušně. „Dlouho ste se neviděli?"

„Tak mu vyřiď, že ani on se nezměnil,” odfrkla si pohrdavě. Netrpělivě poklepala na desku stolu. Tušila, že jí chce něco říct, ale věděla, že nemá cenu na něj naléhat.

„Jo," rozhodla se nakonec odpovědět na otázku. „A myslím, že to bylo lepší jak pro mě, tak pro něj." Smrt chápavě pokýval hlavou. Tuhle dvojici znala celá Irie – svět bohů. Kdykoli se potkali, všichni v dohledu se raději klidili pryč, protože se obvykle spustila prudká hádka. Uklidnit je dokázal jen Smrt, ale i jemu to občas dalo práci. Měl jediné štěstí, že Veles byl moudřejší než Morana, a tak dokázal ustoupit, když se mu to připomnělo. Zato bohyně i několik hodin poté většinou pěnila vzteky, takže chodívala do svých komnat, kde měla zaručený klid. Nyní si s ní však chtěl promluvit.

„Ten chlapec, Rohan, vyrostl. I jeho sestra," poznamenal jen tak mimochodem a čekal, co to s ní udělá. Morana ztuhla a napnula se jako struna.

„Jak to víš?" zeptala se tiše. Svému synovi se se zvláštním modrookým dítětem sice svěřila, ale nečekala, že se o něj bude nějak moc zajímat.

„Asi před týdnem u něj ve vesnici někdo zemřel," vysvětlil klidně a přešel ke stolu. „Poznal sem ho. Viděl jsem, jak se baví se sestrou, a nejspíš viděl i on mě. Není to divný? A ještě k tomu má oči i vlasy úplně stejný jako ty."

„Takže tě taky vidí," zkonstatovala Morana a zopakovala tak synova slova. „Zajímalo by mě, čím to je. Jestli se tak už narodil, nebo tu schopnost nějakým způsobem získal." Pokrčila rameny nad záhadou.

„Nebo by to mohlo být tím, že se tě dotkl," poznamenal Smrt. Morana sebou při té vzpomínce trhla.

To by mohlo, pomyslela si. Rychle vstala a vydala se hlouběji do komnat, až se ocitla v jeskyni, kde každému smrtelníkovi hořela lampa. Svižnými kroky došla k výklenku na jejím konci, ve kterém neustále poblikávalo několik svíček připevněných na lebkách. V jejich měkkém světle získával kožený přebal Knihy otisků teplý nádech. Pohladila ji jako matka své dítě a ten dotyk jí přinesl částečné uklidnění. Strčila pod knihu prsty a zvedla ji. Nejenže normálně by vážila téměř jako kámen, ale zároveň obsahovala tolik otisků, které pulzovaly v srdečním rytmu dané osoby, že byla téměř třikrát tlustší než Moranina ruka. Bohyni však připadala lehká skoro jako list papíru, což byl důsledek toho, že ji sama stvořila a byla s ní určitým způsobem spjatá.

Rychle se vrátila ke stolu a s tichým žuch knihu položila na jeho desku. Otevřela ji a spěšně listovala mezi stránkami s otisky, jejichž slabá záře sílila a slábla v rytmu dechu člověka, k němuž patřily. Pokaždé, když obrátila list, blikla jí v hlavě podoba a jméno dotyčného. Pokračovala, dokud nenašla to, co hledala – otisk dlaně o kousek menší než ta její. Sledovala, jak jeho záře slábne a sílí, vnímala tiché pulzování, určené srdečním tepem. Smrt jí nahlížel přes rameno a zvědavě ho zkoumal.

„Ten je jeho?" zeptal se. Přikývla. Zatímco lampy jí umožňovaly spatřit pár minut před i chvíli smrti člověka, který k ní patřil, otisky jí ukázaly, co právě dělá, co cítí a co si myslí, pokud to byly výraznější emoce a myšlenky. Něco jako soukromí smrtelníků pro ni nemělo velký význam, byla zvyklá vidět a vědět vše, co právě chtěla. Chystala si přiložit ruku na stránku, ale Smrt ji zastavil.

„Myslíš, že je to moudrý?" zeptal se. Nechápavě na něj pohlédla. Odkdy jeho něco takového zajímá? Nikdy mu takovéhle jednání nebylo proti srsti, vždyť i on sám do Knihy otisků občas nahlédl!

„Myslím tím, je správný špehovat ostatní, i když nejsou jako my?" upřesnil. Zamračila se. Lidé byli podřadnou rasou a ona měla právo je sledovat, kdy chtěla. Stála výš než oni a myslela, že to ví i Smrt. Když její syn viděl výraz, který se jí prostřel po tváři, pokrčil rameny.

„Taky mají svý soukromí a nevím, jestli je správný ho narušovat."

„A na to jsi přišel kdy? Odedávna je sleduju a nikdy jsi proti tomu nic neměl. Tak co tak najednou?" zajímala se a přimhouřila své ledové oči. Opět pokrčil rameny, tváří v tvář matčině podezřívavosti stále stejně klidný.

„Všimla sis, že Rohan taky neříká vždycky všechno? Že se o tvorech, který vidí jenom on, nikomu nezmiňuje? Doteď jsem si toho nevšim, ale on si většinu svých pozorování nechává jenom pro sebe. Každej člověk něco podobnýho skrývá a má na to právo, tak nevím, jestli bys jim jejich tajemství neměla nechat," vysvětlil své pohnutky.

Zaváhala. Jistěže si toho všimla, ale myslela si, že to Rohan dělá proto, že mu ostatní nevěří. Copak je v tom i víc? Možná má každý smrtelník pocit, že musí mít něco, co ví jen a pouze on a nikdo jiný. Možná se pak cítí nechráněni a vydáni napospas všem okolo. Jenže ona má stejně velké, ne-li větší právo na to se takové věci dozvídat, ať by byly sebetajnější. A navíc, Rohanovo tajemství už přeci zná, tak v čem je problém?

Odvrátila se od Smrtě, čímž mu dala jasně najevo, co si myslí, přiložila svou dlaň na otisk a zavřela oči. Cítila, jak střídavě chladne a teplá. Představila si ho před sebou do nejmenších detailů – od čtyř výrazných čar na dlani po ty nejjemnější rýhy na konečcích prstů, kterými se každý člověk odlišoval. Lehce sklouzla k Rohanovu vědomí a ocitla se v malinkaté místnosti s okénkem o průměru sotva stopy. V jednom rohu stál stolek s tuhami a pevnějšími listy či malými vydělanými kožkami. Byla by si nákresy na nich prohlédla, ale vyrušil ji tichý šepot.

„... muž v hnědých šatech a s rohama. Myslím, že to byl lešij. Krčil se za tím keřem vpravo od tebe," vyprávěl Rohan své sestře. Leželi obličeji k sobě na dřevěných prknech stlučených dohromady, které držely ve vzduchu čtyři kůly, a uvelebení v dekách si tiše povídali.

„Lešij?" zapochybovala Zora a zavrtěla se, aby si našla pohodlnější místečko. Zády se opírala o zeď a jen s malou nedůvěrou poslouchala bratra.

„Jo, lešij," zopakoval trochu důrazněji Rohan. Sice si za ta léta už víceméně zvykl, ale i tak nerad ležel zády do volného prostoru. Uklidňovalo ho jen vědomí, že tam Zora vidí a upozorní ho na případný pohyb.

„A ty zelený lidi jsou určitě stromový víly a víláci," dodal přesvědčeně.

„Říká se jim sejnové, ty snílku," uchechtla se dívka. „Kdo kdy slyšel slovo vílák?"

„Ty teď," odsekl, podrážděný, že ho přerušila, a pokračoval dřív, než stihla něco namítnout. „Sledoval nás. Ten lešij, myslím. Párkrát už sem ho viděl, ale jenom jako zvíře. Vypadal rozladěně, když sme se koulovali, a já ho nechci zbytečně dráždit. Vypadá nebezpečně. A ten sejn," na tohle slovo položil větší důraz, „se po něm taky díval."

„Ty se ho bojíš?" zeptala se Zora tak nevinně, jak to jen dokázala.

„Nebojím!" ohradil se Rohan. Ze Zořiných úst vyklouzl tichý smích. Hoch dotčeně zavrčel. „Fakt se ho nebojím."

„Jasně že ne," přikývla Zora a dál dusila smích. „A taky to není sejn, ale sejna," opravila ho. „Jakého myslíš?"

„No toho, kterej hlídal strom, za kterej sem se schoval," zakoulel Rohan očima, zároveň však byl vděčný, že jeho sestra změnila téma.

„Mohl bys aspoň jedinou větu, kterou vypustíš z pusy, říct spisovně?" zeptala se s útrpným povzdechem.

„Ne," odsekl jí. „Baví mě to." Teď zakoulela očima ona.

„To je vidět. Aspoň jsem to zkusila," povzdechla si rezignovaně a zavrtěla se.

„Nemel sebou furt," napomenul ji a ona se začala hýbat ještě více. S tichým smíchem toho nechala, když varovně zavrčel.

„Ještě něco?" zeptala se zvědavě. Tvorové, které její bratr vídal, ji zajímali a ráda o nich poslouchala. Dnes to však na další vyprávění už nevypadalo.

„Asi ne," odpověděl, jakmile si byl jistý, že jí to dokáže říct do očí. Strašně nerad lhal, ale vyprávět jí o tom, že nejspíš viděl Smrtě, se mu opravdu nechtělo. Nebyl si jistý, zda by mu věřila, a tohle si chtěl navíc nechat jen pro sebe. Už jen to, že viděl lešije a sejny, bylo zvláštní. Ale k tomu bohové? Věděl, že je jiný, ale naučil se to před ostatními skrývat. Věděl to už od mala a naučil se s tím žít. A věděl, že se to nezmění, ať by si to přál sebevíc. On sám si nebyl jistý, jestli to vnímá jako prokletí, nebo jako dar. Na jednu stranu tím získal něco, co bylo ostatním odepřeno, a ti tvorové byli zajímaví, takže ho bavilo je pozorovat. Na druhou stranu ho to odtrhlo od ostatních chlapců v jeho věku a nikdy neměl normální dětství. Dříve si to neuvědomoval, viděl jen to dobré, ale teď si nebyl jistý. Vyrušil ho sestřin hlas.

„Hmm, tak dobrou," popřála mu trochu zklamaně a jemu chvíli trvalo, než si vybavil, na co že je to vlastně reakce.

„Dobrou," zabručel nazpátek, ale znělo to spíš jako: „Jdi a už se nevracej." Obrátil se na druhý bok, přetáhl si přes ramena přikrývku a složil obě ruce pod další smotanou deku, která mu sloužila jako polštář, tak, aby mu na nich ležela hlava. Chvíli zíral do jediného volného rohu místnosti s nepříjemným pocitem, že někdo na oplátku zírá na něj, ale nakonec pomalu usnul.

Morana stála nehnutě, dokud si nebyla opravdu jistá, že spí a neprobudí se. Teprve potom se odvážila pomalu sklouznout zpět k sobě.

„Usnul," oznámila zamyšleně Smrťovi. Čekala odpověď typu: „To se z tebe stala chůva?" nebo „Jaké překvapení, když je teprve půlnoc." Dostalo se jí však pouze ticha. Překvapeně se na svého syna otočila. Stál pořád vedle ní, ale díval se za ni, na nezřetelná světla lamp života. Prsty kolem násady měl pevně sevřené, a kdyby byly živé, možná by i zbělely. Záda držel rovná a napjatá a světélka v důlcích nepokojně blikala. Morana se proměně podivila.

„Co se stalo?" zeptala se opatrně. Nebyla si jistá, co by od něj měla teď čekat, a tak se snažila mluvit klidně. Byla však znepokojená, takhle svého syna nikdy neviděla. Jiskřičky v důlcích zablikaly, jako by zamrkal, ale pořád se nepřítomně upíraly k lampám. Uvolnil a zase sevřel stisk kolem násady. Byl snad nervózní? To nemohl, nikdy nebyl, na to ho znala moc dobře.

„Nepřišel jsem kvůli Rohanovi," odpověděl jí a poprvé z jeho hlasu znělo něco jiného než bohorovný klid a neústupnost – nejistota a napětí. Překvapeně zamrkala, nejen ze spisovnějších slov, a narovnala se. Tušila, že by nebylo dobré ho v takové náladě přerušovat, a tak mlčela a se sebepřemáháním čekala, až začne sám.

„Ne," zopakoval tiše. „Přišel jsem kvůli něčemu jinému." Otočil se na ni a pohlédl jí přímo do očí. „Musím ti ukázat něco, co jsem nedávno zjistil. Já jsem totiž, matko, našel to, co ty hledáš celý svůj život."