Uběhlo dalších několik dnů a Sněženka každou noc chodila za Colonelem, který ji vždycky rád uviděl. Vyprávěli si své zážitky, životní příběhy a tak dále. Sněženka však každým dnem byla smutnější a smutnější. Zdálo by se že když je od svých sourozenců odloučena takovou dobu, zapomene na ně ale v jejím případě to bylo naopak. Plamínek s Havránkem jí chyběli natolik, že kvůli nim i brečela. Tak moc je chtěla zase vidět.

Byl pozdní večer a obloha začínala blednout. Sněženka se dívala kolem sebe zda všichni spí a když viděla schouleného Willyho, začínala litovat že mu neřekla o jejích rozhovorech s Colonelem. Odemkla si klec a vypravila se chodbou ke dveřím Šéfovy kanceláře. Tiše mňoukla a slyšela odemykání zámku. Za dveřma stál Colonel a když Sněženku uviděl, usmál se. Kývl ať jde dál, tak Sněženka šla. Bavili se o stejných věcech jako obvykle a Sněženka se rozhodla, že se mu svěří se svým smutkem.

,,Víš jak jsem ti říkala, že mám sourozence?" Zeptala se a Colonel přikývl. ,,Chybí mi. Víc než kdy dřív." Řekla tiše a položila si hlavu na tlapky. Colonel střihl ušima a lehl si naproti ní. ,,I mně chybí má sestra, věř mi. Ale nemůžu nic dělat." Sklopil zrak. Sněženka se na něj podívala a když spatřila dvě nové jizvy na jeho krku, vyvalila oči. ,,Můžeš něco dělat. Vždyť tu prožíváš víc bolesti než ostatní." Naklonila se k němu blíž. Colonel se trochu odtáhl. ,,A co mám dělat?" Přimhouřil oči. Sněženka se podívala kolem sebe, když vtom jí něco napadlo. ,,Pojď." Řekla a v očích jí zajiskřila malá naděje. Seskočila ze stolu na kterém s Colonelem ležela a vyběhla ze dveří.

Colonel jí následoval do místnosti kde byly všechny kočky a Sněženka vyskákala po klecích až k velkému oknu. Colonel šel za ní. ,,Nemůžu uvěřit že mě tohle nenapadlo dřív." Řekla sama pro sebe a vytáhla drápky, které byly docela krátké. ,,Vytáhni drápy." Otočila se na Colonela ten zvědavě udělal co mu řekla a když spatřila jeho dlouhé drápy, měla co dělat aby nekřičela radostí. Kývla k zámku na okně. ,,Použij své drápy jako šperhák." Zašeptala a Colonel to udělal. Okno cvaklo a otevřelo se.

Z pohledu Colonela
Colonel se zahleděl do dálky a nechal noční vánek aby mu čechral srst. Poprvé za dlouhou dobu pocítil svobodu. Ohlédl se na Sněženku. ,,Ale co ty? A ostatní?" Zašeptal a Sněženka se usmála. Vyskočila k němu na okno a zahleděla se mu do očí. ,,Přiveď pomoc. Najdi mé bratry. Nebo alespoň jednoho z nich. Měl by být někde tam." Zahleděla se do nočního města. Colonel střihl ušima a zahleděl se na ni. ,,Jak tví bratři vypadají?" Špitl a Sněženka mu popsala zrzavého Plamínka a černého Havránka s jedním okem slepým. Colonel zostra kývl a znovu se zahleděl ven. ,,Pokusím se ale nic ti neslibuji." Podíval se na ni. ,,Děkuji ti Sněženko." Jemně jí olízl za ouškem a vyšel ven. Zavřel okno a naposledy se na ni podíval. Seskočil z parapetu a běžel směrem do hluboké noci. Konečně svobodný. Ochotný splnit o co ho Sněženka požádala.

Pohled Sněženky
Sněženka se usmívala a šťastně, se špetkou naděje mávala ocasem ze strany na stranu. ,,To byl ten kocour z Šéfovy kanceláře!" Uslyšela za sebou a prudce se otočila. Willy byl vzhůru a šokovaně na ni zíral. ,,Ano byl. Chodím za ním už nějakou dobu." Pokrčila rameny a stydlivě sklopila zrak. Willy přimhouřil oči. ,,Proč jsi mi to neřekla?" Zeptal se. Sněženka seskočila k němu dolů. ,,Odpusť mi to. Bála jsem se že mi to zatrhneš." Willy vyvalil oči. ,,To si piš že bych ti to zatrhl!" Zasyčel. ,,Přivede pomoc." Šeptla Sněženka a ustoupila. ,,A co když ne? Vždyť mě napadl." Řekl Willy. Sněženka zavrčela. ,,Napadl tě, protože tě chtěl ochránit! Kdyby to neudělal, Šéf by tě nachytal a měl by jsi průšvih. Já mu věřím." Napřímila se. Willy se k ní otočil zády. ,,Jak myslíš." Zamručel tiše. Sněženku bodlo u srdce. Nechtěla mu to tajit ale musela. Se sklopenou hlavou zašla zpátky do své klece a zacvakla zámek. Otočila se k Willymu zády jako on k ní a pomalu zavírala oči, ač tušila že neusne.

683 slov