Draco měl jako lektvarista přístup do databází kleteb, ale nenapadlo ho hledat v sekci elementální magie, prohledával především černou magii. Zlobil se na Narcissu, proč mu danou informaci zamlčela. Sice takhle Pottera uzdravil, ale za jakou cenu?

Mít zodpovědnost za jeho život! To vážně každý dobrý sex končí celoživotní zodpovědností za osobu blízkou, nejdřív za Scorpiuse, teď za Pottera? Jenže Potter není osoba blízká, znám ho pár týdnů... znám ho skoro třicet let, ale vlastně ho vůbec neznám. Co k němu vlastně cítím?

Draco podrobil své pocity pečlivé introspekci a zkoumal vývoj svého vztahu s Harrym. Musel si přiznat, že mu na něm záleželo. Dost záleželo. Stačí to na celoživotní pouto? Co když mi začne lézt na nervy? Jeho přátelé, jeho zájmy? Ale hlavně, a to bylo ze všeho nejhorší, si Draco připadal podvedený. Věděl Potter, o jakou kletbu se jedná? Pravděpodobně ne. Kdyby to tušil, nechoval by se předtím tak odtažitě. Celé to jejich spojení tak nějak vyplynulo ze síly okamžiku. Jako by je ta kletba sama navedla, co mají dělat. A proto si teď Draco připadal zneužitý. Nemá možnost volby, už nikdy nebude mít v posteli nikoho jiného než toho Nebelvíra, s Potterem dostane jako bonus dalšího puberťáka do společné domácnosti... Když mu řekne křivé slovo, tak mu ty pracky upadnou, jakékoliv zhoršení stavu budou hned všichni dávat za vinu Dracovi, že nebyl na jejich Zlatého chlapce dost hodný, že se choval sobecky, Weasley mu nejspíš rovnou rozbije hubu...

Dracova mysl byla velmi vynalézavá ve vymýšlení černých scénářů. Chvíli se utápěl v sebelítosti a pak se rozhodl sebelítost utápět v alkoholu. Můžu se vůbec beztrestně opít, nebo je to zrada na Potterovi? Slíbil jsem, že se u něj večer zastavím. Merline, cos mi to udělal? Draco vzlykl. Tohle je tááák nespravedlivý!

V tomhle stavu ho našla Narcissa, které mateřský instinkt velel jít nebohého syna zkontrolovat.

„Draco, seber se přece! Nic tak hrozného se ti nestalo!"

Ponížený Zmijozel sice přestal fňukat, ale náhled své matky nesdílel.

„Vždyť je to horší, než kdybych si ho musel vzít! Je to neodvolatelné! Doživotní!"

„Nebýt pana Pottera, čekal tě doživotní Azkaban."

Už to začíná! Za jakýkoliv projev nevole bude Draco kárán, jako by to bylo nějaké privilegium, být k službám Vyvolenému. Dracovi to vyvolalo vlnu vzpomínek na minulost, kdy byl Harry vždycky ten milovaný, obdivovaný, zatímco na Malfoye všichni koukali s despektem. Už je to tady zase!

„Připadalo mi, že ti Harry není protivný," pokračovala Narcissa. „Jinak by se to spojení nemohlo uskutečnit. Co k němu cítíš, Draco?"

Matce neuměl lhát.

„Řekněme, že k němu cítím jistou dávku sympatií. Ano, to spojení se uskutečnilo dobrovolně. Rozhodně bych na tom ovšem nezakládal celoživotní vztah. Vždyť ho vlastně neznám."

„Když se budete oba snažit, můžete spolu dobře vycházet."

Draco se zamyslel. „Zajímalo by mě, co všechno ode mě ta kletba vlastně očekává. Musím mu být věrný?"

„Pravděpodobně. Záleží na tom, co on bude považovat za zradu."

„Takže je to vlastně o Harryho pocitech."

„V zásadě ano."

„To znamená, že když se to nedozví..."

„Draco! Opovaž se!"

„Já vím, jde mu o krk. Víš, co by mě zajímalo? On mi může zahýbat?"

„Aspoň v tomhle je ta kletba spravedlivá. Ani on tě nesmí zradit, důsledky by pro něho byly stejné."

Aspoň tak. Už ta představa, že by Harry měl někoho jiného, byla nad očekávání zraňující. Tento bod úmluvy –vlastně spíš diagnózy – ho mírně smiřoval se skutečností. Potter je k němu připoután úplně stejně. Možná z toho ani on nebude nadšený.

„Měl bys mu to říct. Má právo to vědět."

Draco přikývl. V duchu matku obdivoval. Vydržela celý život stát po boku Smrtijeda a nikdy ho nezradila. Trochu se zastyděl za svůj nezralý emocionální výlev.

„Neříkej to zatím otci," poprosil ve snaze zachovat si zbytek důstojnosti.

„Otec to ví, zná tu kletbu."

Draco zaskučel. Proto se při minulé návštěvě tak pochechtával, bastard jeden!

„Dej se do pořádku," napomenula ho Narcissa. „A nepij už!"

Draco obrátil oči v sloup, ale radu si vzal k srdci.

---

Narcissa kráčela po cestě od sídla, když uviděla rozzářeného Harryho.

„Pane Pottere, tak ráda vás zase vidím. Jak se vám daří?"

Harry se nadšeně rozpovídal o zlepšení svého zdravotního stavu.

On ve své naivitě snad opravdu netuší, jakým způsobem došlo k vyléčení!

„Jdete navštívit Draca?"

„Napadlo mě, jestli nepotřebuje pomoct s lektvary." Harry se tvářil poněkud nejistě. „Možná to nebyl úplně nejlepší nápad."

„Pane Pottere, Draco vás večer moc rád uvidí, ale momentálně je velmi zaneprázdněný. Byl byste tak laskavý a dělal mi chvilku společnost? Velmi mě zaujala vaše diagnóza, můžeme si o tom blíže popovídat?"

Harry by se rozpaky nejraději propadl do země, ale za několik málo minut už seděl s paní Malfoyovou v kavárně a usrkával máslový ležák.