„Vaše výsosti, jaká barva šatů by se Vám líbila více? Modrá, nebo černá?" Oslovil mne můj sluha.

„Ty černé ne, vypadám v nich jako smrtka. A ty modré jsou moc.. moc.. no moc málo vznešené. Vypadají jako od nějaké venkovanky." Nebudu si na sebe brát ty ohavné hadry. Vypadala bych v nich jako ten nejpodřadnější poddaný.

„Měla bych tam mít takové ty bledě modré. Ty dlouhé." Navrhla jsem.

„Vaše výsosti!" Vběhla do mého pokoje služka.

„Co je zas?! Nevidíš, že mám práci?"
Okřikla jsem ji.

„Váš ctěný otec si vás žádá." Oslovila mě s úctou, jaká právem náleží princezně Celestialu. Jako u budoucí královny si u mě snaží udělat očko.
Stejně ji propustím, jako všechno zbytečné služebnictvo.

Stála jsem před dveřmi hlavní síně. Otec seděl na trůnu. Něco podepisoval a byl ve zbroji.

„Otče, prý jste si mě žádal." Oslovila jsem ho podle ceremonií.

„Ano, žádal jsem si tě Arreo. Můžete odejít." Kývnul nejdřív na mě a pak na stráže a poslíčka.

„Arreo, jistě víš, že odjíždím na tažení proti Asgardu. Dlouho jsem uvažoval, a nakonec jsem se rozhodl, že jmenuji regenta. Bude to lord Kasperlus, doufám že to pochopíš." Podíval se na mě.

Pocítila jsem, jak se mi hrne krev do tváře. Nevydržela jsem to a vybuchla.
„Né, to tedy nepochopím! Já jsem tvá dcera, která se vládnutí učí již od narození! Ale to ti je zřejmě jedno, protože ty dáš přednost nějakému 'loredstvu z prdelákova!'
Myslíš si, že jsem tak moc neschopná!? Moc dobře vím co a jak, vím co bych měla dělat, ale to ti je zřejmě jedno, takže svou zemi svěříš nějakému tajtrlíkovi, který ani ze sebe neumí vydat jedinou smysluplnou větu!" Soptila jsem jako jádro planety Korravel.

On tam stál a čekal, než přestanu.
Země pode mnou začala namrzat, prudce se snížila teplota v místnosti. Otec se klepal zimou, ale mně bylo horko.

Došla mu trpělivost a bouchl kopím do země. Já jsem ztichla a celá místnost se rozzářila zlato-bílo-zelenou září.

„Budeš respektovat mé rozhodnutí, stejně jako každý obyvatel Celestialu!"
Se zamračeným výrazem sestoupil z trůnu a vyšel ze síně.

Já tam stála a s nenávistí v očích jsem propalovala dveře.

Vyšla jsem ze síně. Oslovil mě jeden strážný. Ptal se, zda-li je všechno v pořádku.
Ani to nedořekl a už mu z hrudi trčel rampouch. Přivolala jsem si ho zpět a zlomila jsem ho. Ten se roztekl a skapal na zem.

Neměla jsem náladu na něčí kecy. Vtrhla jsem do svého pokoje a práskla dveřmi.

Na židli jsem měla připravené své bledě modré šaty. Popadla jsem je a bezmyšlenkovitě jsem je roztrhala na kusy. Střílela jsem do nich rampouchy, sekala do nich dýkou, kopím jsem je přišpendlila ke zdi a dál jsem řádila.

Do mého pokoje přišla nějaká služka.
V záchvatu zuřivosti jsem se na ní vrhla s dýkou v ruce. Na poslední chvíli jsem jí ale poznala - mou největší služku Izábel.

Oči mi pohasly a zdi pokoje plné rampouchů roztály.

„Ehmm... Co se tu stalo?" Zeptala se opatrně a prohlédla si pokoj. Můj pohled rovněž projížděl pokoj, a tak jsem spatřila spoušť, kterou jsem způsobila. Zničená pohovka a mé nejlepší šaty na cáry.

Dál se na nic neptala, asi jí to došlo. Jen mi pokorně sdělila že mě chce vidět ten 'lord Kašparus'.

Popadla jsem dýku a kopí a šla jsem. Vypadala jsem jako uražená hrdost sama, která se nerada podřizuje. (Později bych to spíš popsala jako Tony Stark, kterému velmi silně utrpělo ego.)

Znovu jsem byla před dveřmi hlavní síně. Začínala jsem jí nenávidět.
Lord Kašpar seděl na sedačce vedle trůnu otce.

„Zdravím, Vaše výsosti. Chtěl jsem si s vámi promluvit ohledně mého regentství. Doufal jsem-" ta první věta mě velmi vytočila. Okamžitě jsem mu skočila do řeči.

„Vašeho regentství!? Co vy máte co regentovat, jste nějaký zapadlý idiot nějaké otrhané bandy budižkničemů! Vás poslouchat nebudu, ani kdyby z nebe spadly všechny hvězdy!" Zuřila jsem.

„Mlč už! Teď tady vládnu já! Pokud mě nebudeš respektovat, tak tě osobně vyhostím z tohoto světa!" V zuřivosti mi začal tykat.

„Nebudu tě respektovat, ani kdyby měl skončit svět! Já jsem princezna, a ty jseš mi někam po kotníky!" Otočila jsem se na podpatku a vyšla jsem ze síně.

Procházela jsem se v zahradách, abych se trochu zklidnila.
Obdivovala jsem řádky růží, které kvetly bledě modře a bíle. A pak se to stalo.

Předemnou se objevilo zlato-zelené světlo. Postupně zesilovalo a začalo měnit svůj tvar. Nakonec z toho byl ovál, který tlumeně vybuchl.
V tu chvíli jsem si uvědomila, že je to portál. Pokusila jsem se couvat co nejdál.

On mě ale začal vtahovat. Já se snažila držela růží, avšak portál byl silnější. Za pár chvil jsem se ocitla v něm a můj svět se mi ztrácel. Poslední co si pamatuji byl nějaký hlas, který nadával na... No, už nevím. Pak jsem totiž ztratila vědomí...