Navazuje na řev a slzy část první. Pokud byla řev a slzy část druhá dlouhá kapitola, tak tohle je nekonečný příběh.
! Varování! Pokud jsem to napsala dobře, tahle kapitola není ani trochu příjemná. Pokud jsou pro vás, jak to říct obecně... návykové látky citlivé téma, rozhodně toto nečtěte a zůstaňte u bezpečných kapitol. Neděje se tady nic moc pěkného.

Jedno bylo jasné. Tyhle chodby měly několik kilometrů, zasahovaly hluboko do města a zřejmě byly využívanější daleko více, než by zapomenutý labyrint z dávnověku měl být. Na kamenných stěnách porostlých houbou a plísní byly zavěšeny pochodně, které očividně někdo používal. Olej z nich často ukapával k zemi, ale ohořelé pahýly nebyly výjimkou.

Kráčeli chodbou jak nejtišeji svedli. Šli po tmě, protože světlo by bylo vidět z dáli a navíc si ani jeden nevzal křesadlo. Když na tuto drobnost přišli, bylo už pozdě se vrátit a stejně by to ani jeden v zápalu pro útěk nechtěl (nehledě na skutečnost, že jim v patách byl výkvět hraničářstva).

Orientovat se tak mohli pouze hmatem, který byl dost omezený. Jednou kvůli tomu málem spadli do jakéhosi příkopu alias bývalého vinného sklípku, o pár kroků později jejich ruce opírající se o zeď ztratili oporu a oba spadli do výklenku bývalého větracího otvoru. I přes tyto drobné zádrhele byla ale cesta příjemná a rovná, v ničem nepřipomínala na
hrubo připravenou únikovou chodbu.

Alex už poměrně jistě kráčela po kluzkých kamenech. Letmo se dotýkala zdí, za kapuci pláštěnky se držel Sam. V chodbě bylo teplo, ale vzduch, který nikudy nemohl unikat, byl překvapivě čistý a dýchatelný. A velmi brzy se měli dozvědět proč.

Odpověď spadla Alex přímo do náruče. Když se vzpamatovala z šoku, ohmatala dřevěný trám a snažila se zjistit odkud pochází. Záhy Sam odhalil, že trám byl původně součástí Alexina velikého nepřítele - dveří.

Kus dřeva se už v kameni neudržel. Houba a vlhký vzduch vedly s pevnou strukturou dřeva souboj zřejmě několik let a byla neuvěřitelná náhoda, že si ten ztrouchnivělý trám vybral zrovna tento okamžik.

Alex kus dřeva položila a sáhla na kliku dveří. Slyšela povědomé lupnutí, jak Sam založil šíp do tětivy. Věděla že nenapnul, neslyšela povědomý skřípot dřeva a provazu a Sam nebyl takový hlupák, aby luk tímto způsobem ničil. Ruka na klice se jí chvěla, a tak začala počítat do tří.

Jedna...

...Dva...
...tři!

Nic. Dveře se otevřít ani nepokusila. Zkusila tedy znovu odpočítávat, ale se stejným výsledkem. Když se pokusila proces zopakovat potřetí, v duchu na sebe řvala. Dokázala bez sebemenšího pohnutí sedět vedle armády Kalkar a Wargalů, s lehkostí pírka ujela hraničářským učňům, ale vzít za kliku jí dělá problémy?

,,Je někde problém?" Zeptal se po necelých pěti minutách čekání Samuel. Alex si povzdechla a konečně vzala za kliku.

Bylo tam světlo.

Hrozně moc světla, abychom byli přesní. Paprsek procházející zkrze dveře, které byly z jedné strany pobyté železem, osvětlil onu dlouhou chodbu. Teprve teď viděli všechny ty výklenky, slepé chodby a krápníky, špičaté jako dračí tesáky.

Místnost za dveřmi byla ale naprostý opak. Vypadala spíše jako nějaká hodně luxusní komnata na hradě, nebýt toho divného kamenného stolu plného řetězů a oblečení, který zaujímal střed. U stolu byla tyč, na níž visel pochybně vyhlížející vak.

Místnost byla prázdná. Sam uklidil šíp a složil luk, který si přichytil zpět na záda. Alex zatím obcházela místnost a z uctivé vzdálenosti se vyhýbala stolu. Zjistila tak ku příkladu, že do místnosti vedou ještě dvoje dveře, a že jediná zeď bez dveří je téměř ke stropu zaházena železnými trubkami a látkami všemožných barev. Tato informace jim záhy poskytla výhodu, protože z chodby z které přišli uslyšeli kroky. Sam vyděšeně dveře zavřel a rozběhl se k Alex, která se už soukala do úkrytu mezi harampádím.

Trvalo celou věčnost než se dveře zase otevřely. Vlastně to trvalo tak dlouho, že už se oba učňové málem rozhodli vylézt ven. Do místnosti vstoupil muž středního věku se zrzavou kšticí vlasů. Chtě nechtě si ho Alex málem spletla s velitelem sboru Leyem, který sice nosil vlasy v drdolu, ale barva byla naprosto totožná.

,,Ach jo, ach jo. Co s tebou, příteli?" Ozval se jeho hlas. Alex cítila, jak sebou Sam trhl, zřejmě si myslel že mluví na něj. Jak nejtišeji svedla položila ruku na tu jeho, aby ho uklidnila. Dále se věnovala scéně, která se před ní začala odehrávat.

Zrzek přešel k vaku na tyči a pohlédl do něj. Zřejmě se mu ani trochu nelíbilo to uvnitř, což se rozhodl napravit. Přešel protějším dveřím a vytáhl odkudsi láhev silné severské pálenky, kterou dokázali pít jen někteří skandijci. Láhev vylil do pytle a poté ji odhodil.

A Alex by se krve nedořezal. Hromada hadrů na stole se pohnula, a tak viděla známé plavé vlasy a poté i modré oči, které teď podlévala krev.

Gilan hleděl do prázdna. Na hlavě, a vlastně všude po těle měl zaschlou krev - vzpomínky na souboj u skal. Tělo a končetiny měl pevně přidělané ke kameni a do levé ruky mu vedla tenká hadička, do které pomalu kapal obsah podivného vaku.

,, Stále si nechceš popovídat?" Zeptal se Gilana zrzek hlasem, jakým se učitelka snažívá ukolébat ke klidu žáka, než na něj tvrdě a bez zábran vyskočí.

,,N-h..." Zamumlal těžkým hlasem hraničář. Alex do očí vtrhly slzy a jediné, co jí bránilo okamžitě nevyskočit a běžet učiteli na pomoc, byla její ruka položená na té Samově. Teď mu ji drtila se vším vztekem, ale jinak se ani nehnula. Nesměla.

,,Ne? Když myslíš..." Zrzek obešel stůl tak, aby stál přímo před Gilanovým obličejem. Hraničář odvrátil hlavu pomalým pohybem člověka, který jen sotva vládne tělu, ale zrzek ho vůbec ne jemně popadl za tváře a otočil ho zpět.

,, Určitě ti nemusím říkat, co je to rulík zlomocný, že? Budu tak hodný, že to připomenu: tenhle kamarád, tvářící se jako borůvka, může pěti bobulkami zabít člověka. Ale tak rychle na to nepůjdeme, jsou totiž různé fáze otravy. Nejdříve ukrutná potřeba chůze, v těhlech krásných poutech se budeš klepat jako ratlík. Poté zrudneš jako rak, zrychlí se dech a tep. Přidá se ukrutný chtíč a jako sladké finále před smrtí nastanou slabé křeče, sluchové a zrakové halucinace."

Tohle všechno bylo prostě příliš. Alex po tvářích tekly slzy jako voda v řece Kuřavce po jarním tání, klepala se vzteky a zuby držela zatlé tak silně, že kdyby byla příčetná, dávno by ze samé bolesti přestala. Teď ale rozhodně příčetná nebyla, což chápal i Sam ukrytý vedle ní. Dál si i přes bolest nechával drtit ruku, protože to jediné teď bylo mezi životem a smrtí jich všech.

Zrzek ale ještě neskončil. ,,Gilane, mám ještě takový bonus, který určitě oceníš. Nehledě na ten drobný problém s alkoholem, který by jsi měl, kdybys náhodou utekl, je tu i trocha chemie. Tahle pálenka a tyhle bobulky totiž spolu utvoří docela nehezkou věc, kterou používali Skandijci místo hřejivé trávy, když jí před pár staletími zakázal jejich oberjarl. Říká se tomu dech sirény a jakmile to jednou máš, jen těžko se toho zbavuje. Ani teď mi nic neřekneš?"

Gilan zamumlal pár nesrozumitelných slov.

,,Pardon? Asi jsem neslyšel?" Zeptal se zrzek posměšně.

,,T..hni k šípku!" Poslední slovo téměř vyplivl. Bylo vidět, že mu zrzek žilou pustil už několik lahví a že ho v tomhle stavu udržuje už hezkou chvíli.

Zrzek pokrčil rameny. Přešel k vaku a do tekutiny uvnitř poslal pár kapek jedu. Znal přesné dávkování, aby Gilan otravě nepodlehl, ale aby si zároveň prošel peklem na zemi. Dílo zkázy započalo.

To už to Alex nevydržela. Popadla a rozložila luk a během setiny vteřiny po zrzkovi vystřelila pět šípů. Zasáhla jen jedním, a to do levé ruky, ze které mu v zápětí vypadla lahvička s jedem. Ozvalo se bolestné zařvání.

Sam nemeškal. Zatímco se Alex vrhla ke svému učiteli, on také vytáhl luk a kryl jim záda. Učenka zápolila s okovy na Gilanových rukách. I přes naprostý záchvat vzteku neudělala takovou chybu, aby svému učiteli z ruky vyškubla hadičku, kterou do něj proudil jed, protože pak by mohl s naprostou lehkostí vykrvácet.

Konečně se jí podařilo vyprostit mu ruce. Gilan se opravdu snažil nekymácet jako loď na rozbouřeném moři, i když úspěšnost nebyla moc vysoká. I přes to všechno co do něj zrzek dostal byl stále částečně duchem přítomný a snažil se dostat vrchní část těla z řetězů. Alex se zatím povedlo otevřít železa na jeho nohách.

,,Gilane, zvládnete jít?" Zeptala se Alex třesoucím se hlasem. Hraničář místo odpovědi dal své učence ruku okolo ramen a spustil nohy k zemi. Když se postavil, dost povážlivě se zakymácel.

,,Mákněte si, dochází mi šípy!" Zakřičel na ně Samuel. Alex s Gilanem se pomalým šouravým krokem dostali dveřmi do dlouhé chodby. Na poslední chvíli ještě Alex napadlo, aby vzala jednu ze zapálených pochodní a pak začala dlouhá cesta vzhůru.

Za okamžik je udýchaně doběhl Samuel. Jeho toulec zel prázdnotou. Po rychlé poradě, kdy se Gilan sesunul k zemi a cosi bolestně mumlal, si Alex uvědomila dvě věci: bude muset opustit svého učitele, aby jemu a Samovi kryla záda, a že vak plný tekutiny, který byli nuceni vzít s sebou, je až podezřele prázdný oproti stavu před úprkem.

Zahnala myšlenku a přichystala se s lukem a toulcem čítající devatenáct šípů bránit prchající dvojici. Ze zdi popadla pochodeň a připálila si od té, kterou nyní držel Sam. Teď už nezbývalo než čekat.

Nečekala dlouho. Z chodby se začal sápat zkrvavený zrzek, z ruky a nohy mu trčel šíp.

,,Ty mrcho!" Zakřičel, když ji poznal. Alex nemeškala a vypálila na něj dva šípy. Jeden škrtl o zeď a druhý mu prolétl naprosto neškodně nad hlavou. To už ale neviděla, do ruky popadla pochodeň a popoběhla několik kroků nahoru.

Tohle se opakovalo několikrát. Alex se povedlo trefit ho ještě jednou do nohy, ale teď měla v toulci už jen devět šípů. Vystřelila tři a znovu se rozeběhla vzhůru, ale na houbou porostlé zemi jí to podklouzlo a ona se velmi důvěrně seznámila s kamennou dlažbou.

,,A co uděláš teď, hm?" Stoupl si nad ní zrzek posměšně. Ve zdravé ruce se mu objevil meč, který se teď zuřivou rychlostí řítil na plavovlásku. Pevně zavřela oči, ale když se ozvalo zařinčení kovu o kov, znovu je otevřela.

Dvě zrzavé hlavy spolu zápasili mečem. ,, Uteč Alex, postarám se o něj!" Zakřičel na ní Ley. Nemusel ji pobízet dvakrát, vzala nohy na ramena a vyběhla na povrch a do muničního skladu, kde ležel na zemi Gilan, u kterého se skláněl ještě jeden hraničář a kde Samuel hlídal východ.

Hraničář se ukázal být i jakš takš zkušený lékař. Konečně Gilanovi z ruky vytáhl tu proklatou věc a ránu řádně ošetřil. Když se postaral o tohle, pohlédl na obsah vaku a svraštil čelo.

,,Same, nevíš, co mu ten magor dal?"

Sam samozřejmě věděl a vše hraničáři řekl. Tím Alex zjistila zcela nepodstatnou informaci - ten hraničář byl Samuelův učitel.

Z chodby se zatím vrátil Ley, v ruce měl zkrvavený meč. Když spatřil své přátele, okamžitě se k nim rozeběhl a klekl si vedle Gilana.

,,Jak to vypadá?" Ptal se starostlivě. Gilan byl jeho dlouhodobý přítel, zažili spolu nejedno dobrodružství. Zprávy ale nebyly úplně nejlepší.

,, Má toho v sobě hodně, je jen s podivem že nemá otravu alkoholem. Ale ta pálenka s rulíkem... Zažije si dost veliké peklo, sirénin dech je jedna z nejhorších věcí co mohl dostat. Jeho tělo bude závislé okamžitě, účinky to má trochu jak hřejivá tráva až na to, že bude časem všechno vnímat. Ale bude jako zombie, nebude se ovládat, časem se přidá agrese, prudké střídání nálad."

Alex polkla na sucho. Za krátkou dobu se z Gilana stal jeden z jejích nejbližších přátel, vzhlížela k němu a byl to tak trochu náhradní otec. A tomu zmetkovi, jehož bezvládné tělo se nyní válelo v chodbě, stačila krátká chvíle, aby toho muže naprosto zničil.

A nejhorší na tom bylo, že to celé byla její vina.

Kdyby nečekala jako zbabělec v úkrytu, nic z toho se nemuselo stát. Zrzek by nikdy neudělal z jejího učitele trosku. Nemohla vědět, že kdyby zakročila jen o trochu dříve, zrzek by Gilana na místě probodl dýkou, která se ukrývala v rukávu.

,,J.. vs slšm." Promluvil těžkým jazykem Gilan. Všechny udivilo, že ještě neztratil vědomí. Ley s Donem, Samovým učitelem, prohodili pár slov, poté se velitel sboru opět vydal do hlubin temné chodby a Don vzal Gilana opatrně do náruče.

Před skladem byli čtyři koně. Alex ani neřešila, kde se tady vzal Lasair a Samova klisna, byla prostě ráda. Don na Leyova koně posadil napůl vnímajícího Gilana, na kterého už začínala působit sloučena známá jako dech sirény, a sám naskočil na svého hnědáka. Pak byla Alex požádána, aby je odvedla do Gilanovy chaty.

Následující dny byly naprosto příšerné. Alex, která měla tolik výčitek svědomí že by z nich mohla postavit hrad se vystěhovala z chaty, protože se stal drobný incident.

Věděla, že za to nemohl. I tak to ale bylo naprosto zdrcující. Druhý den, co se vrátili z toho proklatého místa chtěla ráno přinést svému učiteli snídani. Když vstoupila do místnosti, spatřila ho jak sedí na posteli, křečovitě se drží za ruce a pohupuje se. Už jen ten pohled měl Alex varovat, že by měla urychleně vyklidit pole.

Pomalu před něj položila tác s jídlem a kávou. V tu chvíli Gilan zvedl hlavu a... Usmál se. Byl to zoufalý úsměv člověka, který nevěří svým očím.

,,Lyno..?" Řekl nejistě. Alex začala couvat.

A v tu chvíli se všechno zvrtlo. Gilan prudce vstal a z plných plic na Alex začal řvát. Nakonec popadl misku s ovesnou kaší a vší silou (které naštěstí moc nebylo) jí mrskl po své učence, která mohla děkovat svým perfektním reflexům že uhnula.

Bydlela teď venku ve stanu. Ke Gilanovi teď chodil Don. Samuel se snažil Alex nějak odreagovat, a tak spolu cvičili hraničářské dovednosti. I když se Alex nedokázala soustředit, bylo to pořád lepší než nic.

Poslední týden, který trávila s hraničáři se neskutečně vlekl. Když ale přišel den, kdy si pro ni měla přijet matka, nechtěla pryč.

Brzy ráno se rozloučila s Donem a Henrym, který předešlý den přijel s nějakou zprávou pro hraničáře- léčitele. Samovi vpadla do obětí. Ač jí někdy neskutečně vytáčel, dokázal ukázat, že je to dobrý kamarád. Věděla, že jí ten malý ukecaný kluk bude chybět.

Musela si jít ale zabalit do chaty. Od incidentu s ovesnou kaší to bylo poprvé, co do malé budovy vstoupila. Strnula ve dveřích, když na lavici u stolu seděl Gilan.

Nedokázala se na něj dívat. Prostě to nešlo. ,, Já- jdu si jen zabalit," vyhrkla a zpěšně vešla do svého malinkého pokojíku. Do krosny rychle naházela všechny věci a vyšla ven.

Gilan měl hrubé tušení co se stalo. Včera večer, když už byl schopný tak nějak vnímat i něco jiného než agónii, byl za ním Don. Ani on nevěděl, co přesně se stalo, ale převyprávěl to málo, co mu o příhodě s ovesnou kaší řekla Alex. Nejhorší bylo, že si nic nepamatoval.

Čas návratu domů se přiblížil. Alex se oblékla zpět do svých šatů a Don jí povolil si domů vzít i hraničářské oblečení pod podmínkou, že ho nikdy nikomu neukáže. Teď stála na místě po svém stanu, který spolu se zbraněmi a zbytkem hraničářského vybavení srovnala na verandě. Nedokázala jít znovu dovnitř, když tam stál Gilan.

Její učitel se náhle objevil ve dveřích. Byl pobledlý a zjevně mu stále nebylo dobře, přidržoval se dveří. S Donem si vyměnili sérii pohledů a pak Gilan sklopil oči. Pravděpodobně mezi nimi právě proběhl nějaký důležitý rozhovor, který slyšeli jen oni dva. Když Gilan znovu zvedl oči, pevně na Dona kývl. A pak vyšel směrem k Alex.

Pokynul jí rukou a oba se vydali směrem, kde před třemi týdny započalo dobrodružství. Prošli okolo místa, kde si Alex hrála na brambory, a pokračovali v sestupu. Když se Gilan vprostřed cesty zastavil, Alex ztrnula. Neměla nejmenší tušení, co se stane a jednoduše se bála.

,, Omlouvám se." Řekl náhle Gilan. Upřímně, bylo to to poslední co Alex čekala.

,, Vždyť... Vždyť vy za nic nemůžete! Bylo to celé moje chyba, nic z toho se nemuselo stát, kdybych se jako srab neschovávála!" Měla slzy na krajíčku. Celý týden si to bez přestání vyčítala, věděla, že následky nejspíš nikdy nezmizí.

Gilan se otočil a popošel pár kroků ke své učence. Když byl blíž a ona bezděčně couvla, zastavil se a položil jí ruku na rameno. Cítila, jak se klepe a sálá z ní horečka.

,,Alex, " promluvil, a poprvé od událostí v podzemí se jí zahleděl do očí, ,, nemáš si co vyčítat. Kdyby jsi zareagovala dříve nebo později, všichni bychom zemřeli. Byla jsi ve správný čas na správném místě. A zvládla jsi tím více než víš - touhle drobností jsi zachránila Araluen před vzpourou."

Alex odvrátila oči. Bylo toho na ní moc. Gilan ale ještě neskončil.

Povážlivě se zakymácel. Chytl se rukou za čelo mačkal si spánky. Druhou ruku sundal z Alex a pomohl si na zem bezpečnou cestou. Neuniklo jí, jak křečovitě zatíná pěst a drtivé sevření čelistí doprovázené rychlým dechem, jako když se velmi naštvaný člověk pokouší uklidnit. Okamžitě si vzpomněla na Donova slova, když Gilana osvobodili: časem se přidá agrese a prudké změny nálad. Nezbývalo jí než doufat, že se zvládne tak nějak ovládat.

Jako kdyby jí četl myšlenky znovu promluvil: ,, někdy o sobě nevím, pořád to mám v sobě. Myslím, že se něco stalo, ale vůbec nemám tušení co..." Nedokončil. Připadalo jí, že naráží na příhodu s ovesnou kaší. Nebyla si jistá, ale když se třesoucím hlasem zeptal co se stalo, celou událost mu co nejšetrněji převyprávěla.

To bylo na už tak zlomeného Gilana příliš. Schoval tvář do dlaní a nepokrytě začal plakat. Alex nevěděla, jak reagovat, konec konců takovéto situace se nedějí každý den. Když se pak navíc prudce zvedl a začal větví třískat do kamene, usoudila, že zrovna teď není bezpečné dělat cokoliv. Utvrdil ji v tom i ten fakt, že rukou sahal po (díky bohu) prázdném pouzdře saxonského nože a když ho nenahmatal, zařval z plných plic na celý les. Následně, v obličeji naprosto rudý, se skácel do mechu a zůstal nehybně ležet.

Po několika minutách už Alex usoudila, že je bezpečné se k učiteli přiblížit. Když to udělala, překvapeně koukala. Gilan spal. Věděla že vzbudit ho by byla sebevražda, a to dokonce i když byl dříve při své plné kontrole. Usadila se tedy na pařez opodál a čekala.

V hlavě se jí začaly přehrávat vzpomínky na veškeré události od okamžiku, co ji matka tak nešetrně odkopla před třemi týdny v lese. Když na to teď myslela, uvědomila si, jak příjemné to celé bylo. Bavili ji dovednosti hraničáře, které sice stále neovládala, ale které pod dohledem Gilana, Henryho a dalších starších hraničářů cvičila. Pomalu se dostala do chvíle, kdy jeli poprvé do Norgatu. Teprve teď si zpětně uvědomila všechny souvislosti a konečně pochopila, že Gilan měl pravdu. Zabránila revoluci.

Hraničář se konečně začal probírat. Zprvu neměl nejmenší tušení kde je, když ale uviděl Alex, vzpomněl si alespoň na tu část s ovesnou kaší. Velmi rychle si domyslel zbytek.

,, Jestli se po tomhle někdy vrátím do služby, bude to zázrak." Pokusil se zasmát. Nutno dodat, že do úsměvu to mělo hodně daleko. Alex mu pak pomohla vstát a společně se opět vydali na domluvené místo, kde si ji měla vyzvednout máma. Gilan byl v tak mizerném stavu, že se museli často zastavovat.

Na cestě zarachotil městský automobil, ze kterého po zastavení vystoupila Alexina matka. Rozeběhla se za dcerou a objala ji. Po chvilce váhání jí objetí opětovala.

Hraničář i jeho učenka byli rádi, že se matka nezastavuje nad Gilanovým zbídačeným zjevem. Měli sice krycí historku, že spadl z koně, ale bylo pro oba lepší o tom prostě nemluvit.

Když měla nastoupit do auta, udělala ještě poslední věc, na kterou by si nikdy dřív netroufla.

Došla ke Gilanovi a objala ho.

Bylo jí jedno, jestli se po ní v záchvatu vzteku ožene, nebo jestli se pokusí vykroutit. Tím objetím vyjádřila naprosto vše, ať už se to dalo nějak pojmenovat nebo ne. Zcela ignorovala, že z něj sálá horečka, že se klepe jako osika, mírně propocené triko a že jí na rameno právě dopadlo několik slzí. Dokonce si překvapeně uvědomila, že jí její učitel objetí oplácí.

Když zase poodstoupila, Gilan jí do ruky vsunul nějakou malou krabičku a obálku. Naposledy se mu zahleděla do očí a když kývl, obě věci si uklidila do kapes mikiny. Chtěla tam stát do skonání světa, ale když její matka nastartovala motor, musela nastoupit.

,, Děkuji ti, Alex." Zašeptal Guillaume MacNeil, než se ztratil všem pohledům v Grimsdellském lese.

Alex hleděla z okna na známou krajinu a teprve když poznala, že už se nacházejí v jiném léně, odvážila se otevřít krabičku. Byl v ní bronzový list podobný tomu, který se jí stále houpal u krku. V krabičce byl malý papírek a na něm dost kostrbatým písmem napsáno: nejnovější vynález - bezdrátová vysílačka. Někdy možná bude potřeba povolat nadějné učně, aby bránili svou zemi.

~Gilan, hraničář 43

Krabičku rychle zavřela. Nechtěla, aby obsah viděla její matka. Chvíli se rozmýšlela a pak usoudila, že si přečte i dopis.

Alex.
Předem se omlouvám za rukopis, bez sirény se mi neskutečně klepe ruka. Doufám, že to bude alespoň trochu čitelné a že nenapíšu nic špatného, protože to po sobě nehodlám číst.

Tohle píšu večer před tvým odjezdem a rád bych napsal, že se věci lepší. Lhal bych. Don říká, že teď nastoupí druhá půlka abstinence a z toho co vyprávěl jsem upřímně rád, že už tu nebudeš.

V papíře byla veliká díra, pravděpodobně do něj v návalu vzteku zabodl jídelní nůž (protože ostatní zbraně mu byli takticky sebrány). Text pokračoval na dalším papíře.

Ze začátku jsem z tebe měl hodně špatný pocit, upřímně. Klasická městská holčička, s kyselým výrazem na tváři. Pak jsem ale poznal, že je v tobě něco víc, potenciál stát se hraničářem. Když o tom přemýšlím, kdybych se tenkrát nerozhodl tě v lese zasvětit do hraničářství alespoň letmo, nic z tohohle by se nestalo. A i když mi teď není úplně do skoku, nerozhodl bych se jinak. Budeš dobrý hraničář, Alexiss. Lepší než Henry, lepší než já, lepší než Evelynn.

Papíry sice ještě pokračovali, ale Alex to nedávala. Rozhodla se, že si to celé přečte, až tahle rána nebude tak čerstvá.

Selsey bylo klidné městečko a když byla Alex zase doma, když v ruce žmoulala bronzový list, věděla, že tohle byl teprve začátek.

Zdravím.
Ne, nebudu se vykecávat. To, co jsem udělala Gilanovi je neomluvitelné. Zničila jsem naprosto normálního člověka a udělala jsem z něj trosku. Když jsem tohle psala, hroutila jsem se. Ale muselo to takhle být, takhle to bylo plánované od začátku. Tahle krutost byl poslední Easter egg a bylo to to nejkrutější, co jsem kdy udělala.

Omlouvám se.