Nastal večer, Iris seděla na balkoně ve svém novém pokoji a sledovala, jak na náměstí lidé dodělávají přípravy na vyhlášení, kdo s kým bude soupeřit v prvním kole.

Iris se bála, ne že ne, bála se koho bude mít za soupeře, bála se dne kdy nastoupí do arény, ze které se nemusela vrátit.

Nervózně si začala hrát se svým přívěskem, jak to měla ve zvyku, a dala si své volně spadlé vlasy za ucho, ale pak si jeden oramen vzala do ruky a prohlédla si ho, stále nebyla zvyklá na to že místo zrzavé teď viděla modro-tyrkysovou.

,,Připravena?'' Vstoupil do pokoje Adas, oblečen do tmavě modré haleny, světle modrých kalhot a vysoké černé boty po lýtka, vypadal zkrátka dobře, a ještě líp když měl rozcuchané vlasy.

,,Jo jsem, jen nejsem zvyklá mít na sobě šaty...fakt nemůžu mít na sobě kalhoty?'' Zeptala se prosebně a podívala se na svou garde róbu.

Dlouhé tmavě modré šaty, které jí postupně šly do světle modré jí byly až po kotníky a ramínka měla nízko pod ramenem.

,,Hele, je to jen na tenhle večer, slibuju že tě už do šatů nutit nebudu, ikdyž ti to v nich sluší, vypadáš jako princezna.'' Řekl Adas a Iris se začervenala, jenže Adas si všiml jejího řetízku, proto k ní udělal několik kroků, vzal řetízek do prstů a zkoumal ho.

,,Tohle jsem už někde viděl...kde jsi to vzala?'' Zeptal se a podíval se Iris do očí.

,,No...to mám u sebe už odjakživa, asi mi to nechali moji rodiče jako upomínku, proč?''

Chtěla vědět Iris, ale Adas jen zakroutil hlavou a řetízek pustil. ,,Ale nic, jen jsem si na něco vzpomněl, půjdeme? Ambros na nás už čeká u trůnního sálu.''

Řekl a společně se vydali chodbami pryč, ale Iris v mysli vytanula jedna věc, kterou chtěla zjistit.

,,Ty Adasi...všimla jsem si že na obrazech co jsi mi ukazoval měli ti lidé na korunách světlý kámen, jenže tvůj otec ho má tmavý, proč?'' Chtěla vědět Iris.

,,No, lidé tvrdí že můj otec není hoden koruny, jelikož není pravý následník trůnu, říká se že ten kámen na koruně se rozzáří až když má korunu na hlavě pravý následník trůnu.

Jenže pravou následnicí měla být právě Aqua, která zemřela při požáru, ale jak říkám, ta zemřela a tak se následníkem  stal můj otec a drahokam se měl tím pádem rozzářit, ale při jeho korunovaci byl kámen tmavý, nezářil. Od té doby lidé říkají že Aqua žije a že jen čeká na vhodnou chvíli, aby si přišla pro trůn a sesadila mého otce z nadvlády.''

Řekl a Iris šrotovaly kolečka v hlavě, pravý následník trůnu, král, koruna, Aqua stále žije, nedávalo jí to smysl, jak by princezna mohla ten požár přežít? Vždyť byla tenkrát ještě miminko aby se odtamtud dostala sama, a i kdyby jí odtamtud té noci dostal z království pryč, kam by s ní odjel? Kdyby skutečně žila, nebyla by už dávno na zámku a chystat se na svou korunovaci?

Prozatím to Iris nechala být a v zorném poli se jí objevil zelenovlasý muž, který měl stejně neposedné vlasy jako ráno, na sobě měl tmavě modrou halenu a tmavě zelené kalhoty měl opásané hnědým páskem.

,,Sluší ti to.'' Řekl Ambros když zahlédl scházet schody Iris a Adase, ale Iris nevěděla komu to bylo řečeno, jenže než se stihla zeptat, do řeči jí skočil Adas.

,,No Ambrosi, netušil jsem že Iris takhle brzo pochválíš vzhled, tušil jsem že sis jí oblíbil.'' Řekl Adas a Ambros si odfrkl, dál to už ani jeden nekomentoval a společně se vydali na náměstí, kde si společně stoupli za krále, který už tam stál a sledoval přijíždět první tři kočáry.

Jako první kočár, který před králem zastavil, byl šedo-bílé barvy, táhnutý dvěmi bělouši.

Když se dveře od kočáru otevřely, vylezla z nich vysoká hubená žena se sněhově bílými vlasy, šaty měla šedo-bílé po zem s malým výstřihem do V, všechno sledovala svými přísnými bouřkovými oči, svým postojem budila respekt a úctu, vyzařovala z ní moudrost ale také fakt, že si to s touto ženou nechcete rozházet.

Hned za ní vylezl muž se šedými dlouhými vlasy, které měl stažené do culíku, byl velice hubený, dalo se říct i hubenější než žena před ním, brýle mu trochu nakřivo seděly na kořenu nosu a jeho pohled byl tak trochu nesvůj.

A jako poslední vylezl mladý chlapec, bylo mu asi kolem šestnácti, jednu stranu vlasů měl vyholenou a zbxtek vlasů přehozených na levou stranu, ve tváři měl lhostejný výraz, ale přesto vyoadal velice inteligentně a sebevědomě a jeho tmavě šedé oči si prohlížely okolí.

,,Corneliusi, bratranče, tak rád tě vidím, zase jsi zhubl, taková váha není zdravá, už minulý rok jsem ti to říkal.'' Pozdravil se král s králem vzducho a ten si jen nervózně upravil brýle.

,,To víš Airine, to je z toho stresu, vždyť mě znáš.'' Řekl nervózně a Airin jen přikývl, poté se otočil na ženu vedle Corneliuse a oslnivě se usmál.

,,Colio, co tak najednou že jsi vylezla ze své knihovny a vzala s sebou i mladého Ciuse, snad tě ty tvé staré svazky neunavily?'' Zeptal se lehce posměšně Airin a žena se na něj hořce usmála.

,,A že tebe neunavilo si ze mě utahovat, drahý Airine.'' Řekla žena a spolu si vyměnili ještě poslední ne moc přátelský výraz, než odešli stranou a mohl přijet další kočár, kzerý byl tentokrát světle zelený a na kterém byly ornamenty květin.

Jako první vylezla žena s hnědými na krátko střiženými vlasy, její róba byla světle zelená a na hlavě měla korunu stejného vzhledu jako koruna krále Airina a krále Corneliuse, jenže ona tam měla tmavě zelený kámen, který jemně svítil.

Hned po ní vylezli dva hlapci, nebo spíš skoro dospělí muži, a jedna dívka. Ti chalpci byli na chlup stejní, měli oba tmavě zelené vlasy, zeleno-hnědě oči měly jiskřičky, které nemohly přinést nic jiného než nějakou pohromu a na tváři měli nevinné úsměvy, které jasně říkaly, že zatím nic neprovedli, ale brzo provedou.

Mladší holčička byla jako jediná z nich nejmladší, bylo jí tak osm let, hnědé vlasy se zelenými konečky měla spletené do copu a na hlavě malou korunku posetou skleněnými květinami a vytesanou různými ornamenty, vyděšeně se rozhlížela kolem sebe a držela se matčiny sukně, jakoby ji nikdy nechtěla pustit.

,,Toro, též jsem tě dlouho neviděl, jak je to dloho, sedm let? Naposledy to bylo na pohřbu Tonase viď? Koukám že Teros a Tartaros se povahově vůbec nezměnili, jako jejich otec, za to malá Tama je po tobě plachá.'' Řekl a královna se na něj upřímně usmála, vzala si svou malou dcerku do náruče a popravila jí její korunku.

,,Co na to říct, vládnout království a vychovávat tři děti dá hodně zabrat, věř mi že kdybych mohla, nechala bych je doma a přijela bych sama, ale ještě by mi zdevastovali království, a to nemůžu dovolit.''

Airin chápavě přikývl a sledoval třetí předposlední kočár, který byl celý černý.

První vystoupil muž s ohnivými vlasy vyholenými na bocích, vousy měl stejně rudé jako jeho vlasy a jeho svalnatá postava se mu rýsovala na jeho upnuté košili, na hlavě měl, stejně jako ostatní tři vládcové, korunu s kamenem, který lehce svítil, akorát v rudé barvě.

Iris toho muže poznala ihned, byl to její nevlastní dědeček, kterého viděla jen jednou v životě, a to když jí bylo deset, když za její matkou přijel něco vyřešit.

Poté vylezla žena velice drobná, byla sice vyšší než Iris, ale zároveň nižší než její manžel, a jako poslední vylezla dáma, ne, žena s krátkými oranžovo-černými šaty, tu Iris také poznala, byla to mladší sestra její matky a také jediná naslednice trůnu, jelikož se její matka na právo vládnout vzdala kvůli jejímu otci.

,,Imine, rád tě vítám, Iro, vypadáš už zdravě, to mě těší, ahoj Imo, tak co zásnuby? Ještě ti snoubenec neupláchl?'' Zeptal se Airin a Ima se zasmála.

,,Zatím jde vše jak má.'' Řekla pouze a Airin jen přikývl.

Z posledního kočáru vylezli dva muži z království ohně, pak dvě dívky z království vzduchu, a nakonec muž a žena z království země, šampioni, kterým Iris měla čelit.

,,No, konečně jsme tu všichni tak to nebudeme nadále zdržovat, přichází losování.'' Prohlásil král a sáhl do misky, která se tam z ničehonic objevila, a vytáhl z něj dva papírky.

,,První dvojice, která proti sobě bude bojovat, jsou...Ignus z království ohně a Cia z království vzduchu, druhá dvojice bude Igas a Cornata, předposlední dvojice bude Iris a Toga a jako poslední budou proti sobě stát Ton a Ambros.''

Vyhlásil král dvojice a Iris se podívala na svého soupeře, světle hnědé vlasy s nádechem do zelena měl stažené do drdolu, nevypadal moc nebezpečně, spíš jakoby tam ani nechtěl být, přesně tak se cítila i Iris.

Celý večer pak proběhl při oslavách, ikdyž Iris nechápala proč se slaví, že by to bylo snad kvůli budoucí korunovaci Adase? Nebo snad oslavovali z toho, že osm lidí půjde na boj o život a o smrt jen pro jejich pobavení?

Nevěděla, a ani to vědět nechtěla, proto se radši sebrala, omluvila se Adasovi na to že jí není dobře a vydala se zpět na zámek, kde si zalezla do svého pokoje, lehla na postel a aniž by si sundala šaty, nebo si dala koupel, usla tak tvrdým spánkem, že si ani ráno nepamatovala sny o její minulosti.