Dne 1. července 2024 aktualizováno!

***

Mezitím, co já se zaobírala tím vskutku podivným a děsivým zjevem, Lapis měl pořád dost práce s obcházením Vodovědské fakulty.

Kde Zeměvědskou zdobil kámen, rostliny a drahokamy, tuhle lemovaly vodopády, fontány a ledové sochy. Lapis skoro ani nevnímal výroky průvodčího, když procházel kolem vodní stěny tak ohromné, že v ní spatřil i svůj odraz.

Podobně jako já předtím do zrcadla se i on na sebe díval dlouho, a snažil se tak mně i sobě dodat odvahu.

"To zvládneme," šeptnul jako já. Nicméně narozdíl ode mě nic jiného neviděl, tudíž, když pro něj přišla máma, zase odešel, a nic zajímavého se dál na prohlídce nestalo.

Možná chvíli potom, co odešel, se vodní stěnou jako had prohnal podivný proud ozářeným modrým světlem, ale to nemám potvrzené.

Každopádně posledním cílem prohlídky, jak již bylo zmíněno, byla kolej. Tvořily ji čtyři zvenku spojené, ale uvnitř oddělené pětipatrové budovy, něco jako paneláky, ale starožitnější, z čehož každá část byla pro jeden živel a mezi nimi bylo cvičiště. Výzdoba byla hodně podobná jako fakulty, ale v mnohem menší a ne tak majestátní míře. Vodní třeba měla fontánky, krásné malby vln a vodních tvorů na stěnách, a obrazy oceánu, zimní krajiny, a ledovců. Celkově to bylo takové trochu modernější, ale stále ve starém duchu kampusu.

Jakmile průvodce ukončil prohlídku, popřál všem studentům šťastné bydlení a úspěšné studium, a každý si mohl najít pokoj, jež mu byl přidělen. Lapisův pokoj byl ve třetím patře, s čímž moc spokojený nebyl, protože tam nebyl výtah, ale aspoň každé patro mělo kuchyňku, kde si mohl dělat rychlé jídlo kvůli diabetu. Bohužel i klučičí koupelna byla na jedno patro, což byl brutal.

"No nazdar," vzdychl, když si spočítal, že je to deset studentů na jednu koupelnu. Na každém patře bylo totiž deset pokojů po dvou, z toho jedna půlka byli kluci a druhá holky, což dělila zmíněná kuchyň. Lapise samozřejmě hned napadlo: "Co nějaká jiná pohlaví? Jako nebinární a genderqueer? Ti tu nemohli mít pokoj?"

I když tyhle pohlaví Rada úředně neschvalovala, šlo vlastně o jeden ten typ studentů, který ředitelka myslela, když se zmiňovala, že škola není všem typům studentů přizpůsobena. Ten další typ byli určitě studenti s pohybovými problémy, protože jak bylo opět řečeno, nebyl tam výtah. Středobod neměl ani rampu.

Bylo smutné, jak rychle jsem ztratila iluze o škole, a Lapis taky. Nezbylo nám než tedy doufat, že aspoň spolubydlící budou za něco stát.

"Tak fajn..." vzdychl si Lapis, když konečně stál i se svými taškami před dveřmi s číslem HM35, jinak řečeno vodní kolej, klučičí část, třetí patro, pátý pokoj od schodiště. To znamenalo, že byl nejblíž kuchyně, jak chtěl, takže první plus.

Máma se toho chytla, a dala mu ruku na rameno se slovy: "Určitě to zvládneš."

"Díky, mami." Chtěl tomu věřit. Samozřejmě máma musela dodat: "A kdyby ne, dej vědět, a já se přimluvím, abych tu s tebou bydlela."

To vykřikl: "Jen to ne!"

Máma se smála, že žertovala. Ve skutečnosti to myslela vážně, ale bylo jí trapné to přiznat, takže radši mlčela, a jen mu odložila věci ke dveřím, aby ho mohla obejmout.

"Jsi silný kluk a mám tě ráda," téměř vzlykala, ale držela se. "Budeš mi chybět. I tvoje sestra."

"Já vím. I vy mně."

Máma chápala jeho odpověď. Aby to ale zbytečně neprotahovala a nesesypala se tak jako obvykle, tak ho pustila, naposledy zamávala a odešla, nechávajíc jeho i mě napospas škole, i našemu osudu.

Lapis tam stál, dokud máma nezmizela za rohem, a až pak se odhodlal dát ruku na kliku, nadechnout se, naposledy si dodat odvahu, a pak otevřít a uvítat svůj život na celý příští rok.

Sotva se dveře rozevřely, jako první mu do oka padl téměř holý pokoj s oknem, na každé straně s pracovním stolem, židlí, skříní a postelí.

Až potom, co si pokoj prohlédl, si všiml, že jedna postel je už zabraná taškou s oblečením, a dalšími věcmi. Nikdo tam nebyl, ale nemusel čekat dlouho aby na něj doslova někdo zezadu bafnul: "PŘEKVÁPKO!"

"JEJ!" A on skoro vyletěl z kůže. Lapis se ihned chytl za srdce, a vydýchal to, aby si vůbec mohl kluka, jež vešel kolem něj do pokoje, prohlédnout, a zároveň si vyslechnout energické: "Nazdar! Jsem Kjartan! Kjartan Tidebølger! Tvůj spolubydlící! A promiň to leknutí. Přišlo mi vtipný vybafnout. Naši říkají, že jsem jako přílivová vlna. Mám ji i ve jméně!"

"Lapis Underground," představil se Lap na oplátku. "A to jsem poznal!" Naposledy vydechl a až pak si potřásl. Až na to vybafnutí Kjartan vypadal jako milý kluk. Brunet, usmíval se, všude po obličeji měl různě velké pihy a typické hydrokineticky modré oči.

Byl i podobné postavy a výšky jako on, takže se ho Lapis ani tak nelekl, když se podivil: "Underground? To není vodní příjmení. Nejsi na špatné koleji?"

Lapis to setřásl, avšak i tak trochu ostražitě přiznal: "Ne. Můj otec je geokinetik, ale já jsem hydrokinetik po mámě. Ukázal bych ti to, ale prý nesmíme používat naši schopnost mimo vyhrazená místa."

"Jsi hodně přes pravidla, co?" odhadl, a přesto se usmíval s rukama v kapsách. "V pohodě! Já mám rád srandu, ale pravidla jsou taky fajn. A to s tátou je super. Žeru moderní dobu."

Zaplať Aquaris, oddechl si Lapis v duchu.

Kjartan mu pak nabídl pomoc s taškami, a když Lapis odmítl, tak přešel ke své posteli napravo a řekl: "Tuhle postel jsem si zabral jako první, ale klidně si ji vem ty. Já jsem jedináček, tak je mi celkem jedno, kde spím."

"Jááá jsem vlastně zvyklý mít postel vpravo, takže..." Lapis zkusil být upřímný, a vyplatilo se to, protože Kjartan si ihned vzal své věci z postele a reagoval: "V poho. Jak ti to bude příjemné."

Lapis poděkoval a šel si vybavit. Dal si kufr a tašky na postel, a jak tak on i Kjartan vytahovali pracně složené oblečení, jeho spolubydlící se rozhodl seznámit.

"Takže hádám, že sdílíš pokoj s bráchou. To musí být prima mít sourozence."

"Vlastně mám sestru, dvojče," opravil ho. "Ale jo. Je to super."

"Máš jeden pokoj s holkou?"

"Jo,... tedy ne. Ne úplně. Dlouho jsme jeden pokoj měli, ale tátovi se to nelíbilo, tak teď máme každý svůj. Ale pořád spolu trávíme tolik času, že je to jako bychom měli jeden. Studuje tady se mnou, ale na zemní koleji."

"Fakt?"

"Jo." Zase to bolavé místo. "Rodiče nám neřekli, že se živly studují zvlášť. Těšili jsme se, jak sem budeme chodit spolu... a teď kdo ví jak se uvidíme."

"To je pech, kámo. Ale hele!" Nabídl přátelskou pěst. "Teď můžeš mít něco jako bráchu."

Lapis nebyl zvyklý na takovou příznivost od cizích... A možná proto se usmál a přátelskou pěst přijal. Sice to nebylo naše gesto, ale aspoň prozatím věděl, že někoho na koleji a v oboru má. Mohl si v klidu vydechnout.

***

Já mezitím měla svoje trable.

"Říkám ti, že ta socha se pohnula!"

"Nesmysl."

Táta nechtěl nic slyšet o tom podivném zjevu, zatímco jsme kráčeli tou opět kamennou, ale zato vyteplenou chodbou s pokojovými rostlinami a obrázky hor a útesů. Zajímalo ho jen, jak mě co nejdříve dostal na pokoj, protože zřejmě věřil, že se to jen snažím oddálit.

"Já ti nelžu, tati! Ta socha se hýbala! A zářila! To není normální! Už předtím na parkovišti jsem viděla zelené světlo! To přece nemůže být elementokineze!"

"Ty vážně nechceš být na jiném pokoji než tvůj bratr, že ne?'

Jeho nedůvěra ve mně mě uměla pěkně naštvat. Vrčela jsem tam jak vytočený tygr nebo nabručený medvěd. Co mě ale skutečně mělo vytočit byla hromada nafintěných a načesaných dívek, co ve svých pokojích na mém patře ŠÍLELA z nových spolubydlících. Jak se většina holek mohla sotva potkat a už tak JEČET, to jsem doteď nepochopila. A asi ani nikdy nepochopím.

Tak či tak jsme nakonec došli k mému pokoji GF21, což bylo nejblíže koupelnám, takže i záchodům, super, a tam mi táta podobně jako předtím máma Lapisovi odložil tašky a objal mě. Bylo to v podstatě kratší než u mámy, ale i tak jsem díky tomu na chvíli zanechala vzteku, abych mu to mohla vrátit a říct mu: "Budete mi s mámou chybět."

"Já vím," řekl táta. "I ty nám. A tvůj bratr. Ale slibuju, že to nebude tak hrozné. Nakonec si na nás ani nevzpomenete, jak moc se budete bavit."

"A to bys chtěl?"

"Spíš chci, abys zapomněla na tu naši malou lež, ale jinak..."

Trochu jsem do něj praštila, aby byl zticha a on se tomu zasmál. Byl to takový geokinetický zvyk.

Potom mě ještě jednou objal, popřál hodně štěstí, a nakonec odešel s tím, že se uvidíme o prázdninách.

Mávajíc mu jsem uchopila kliku, a s povzdechem, že jeden z našich posledních rozhovorů byl drakům žel o nedůvěře, jsem dveře od svého pokoje otevřela, a zadoufala tak aspoň o slušnou spolubydlící v tomhle mizerném dni.

"Prosím, prosím, prosííím! Ále ne..." zaúpěla jsem i nahlas, když hned jak jsem otevřela mě uvítala půlka pokoje úplně oflitrovaná a otřpytkovaná s umělými drahokamy, s postelí plnou růžového povlečení, načechraných polštářků a jednorožcích plyšáků.

Zkusila jsem si říct: "Neboj! I normální člověk může mít rád růžovou a třpytky. Jednorožčí styl umí být i cool." Ale opět drakům žel se mi ani tohle přání nevyplnilo, když skoro skrze mě vešla načesaná princezna blondýnka s lokýnkami v růžové na mobilu, a vřískala do něj: "PŘECI NĚMŮŽU MÍT POKOJ HNED VEDLE ZÁCHODŮ!!! TO JE NESLÝCHANOST!!! VÍTE VY, KDO JE MŮJ OTEC?!!!..."

Kdo byl její otec? Asi někdo z vyšší společnosti, napadlo mě, protože jakmile si mě, obyčejné holky, všimla, nakrčila ten svůj dokonalý nos, odfrkla si, a s hrubým rozloučením ještě párkrát do mobilu zakřičela a pak zavěsila. I potom si zarblala: "Jak mi to jen mohl udělat?"

Potom si uvědomila, že tam pořád jsem, takže si narovnala ty své růžové šaty, flotrivou vestičku, drahokamovou jednorožčí čelenku, a až pak se mi mohla věnovat s velikým úsměvem na tváři.

"Ahoj!" řekla. "Jsem Eleanor, ale všichni mi říkají Ellie. Ellie Likediamondová, a něco si ujasníme. Když se někdo zeptá, nejsme spolubydlící, a když to vyjde, nebudeme jimi ani doopravdy. JÁ jsem totiž z VYŠŠÍ společnosti a ODMÍTÁM být na koleji s chudinou. Můj táta je totiž zástupce geokinetiků v Radě, Noah Likediamond, takže tak. Rozumíš, co tím chci říct?"

"Hustý," opětovala jsem s nezájmem. Ze slušnosti jsem ale nabídla ruku a řekla: "No, než najdeš ten nový pokoj, já jsem Lazuli a..."

"Ne ne ne." Zavrtěla okamžitě tím svým prsten s duhovou manikúrou. "Nebudu se tě dotýkat, pokud nejsi chudý, ale přitom hezký kluk. To abych měla vztah jak z romantického filmu. Drž se prosím tě ode mě dál, ano...? Jak že bylo tvé jméno?"

"Lazuli."

"Pf. Divný jméno. Myslím, že ti budu radši říkat..."

"Eeh já jsem člověk," připomněla jsem už o něco ostřeji. Vždyť... co si to dovolovala? Nemohla přejmenovávat lidi, jen protože její táta byl v Radě. Navíc v Radě, která zakazovala párům stejného pohlaví sňatky a adoptovat děti.

Vím, tě za to ona nemohla, ale byla jsem nakrknutá.

Což byla i ona, když jsem se jí postavila. Podívala se na mě, takovým dotčeným a přitom nebezpečným pohledem, a jasně mi řekla: "TOHLE. Už NIKDY! Nedělej."

"Jinak co?" vyzvala jsem ji. Nehodlala jsem si to nechat líbit. Stále jsem však byla v klidu.

Dlouho jsme se přeměřovaly pohledy, jako když se dva vlci bijí o právo na území. Ironicky právě to uvědomění, že budeme muset žít ve stejném pokoji nakonec přimělo Ellie uhnout pohledem, protočit oči a s neuznanou porážkou zafrnět: "Fajn! Jak chceš! Ale drž se na svý straně pokoje a já zase na svý. Když budeme mít štěstí, uvidíme se tenhle rok co nejmíň. Beztak se přimluvím u táty, aby mi dali samostatný pokoj, daleko od společných záchodů a chudiny, protože JÁ jsem víc než ty a ostatní. Rozumíme si, drahoušku?"

K tomu se dalo říct jen jedno.

"Jo, rozumíme." Neřekla jsem, že tím rozumím, že je rozmazlený fracek. Nehodlala jsem to spolubydlení dělat ještě horší, než jak začalo, takže jsem si jen hodila věci na postel vpravo, i když jsem byla zvyklá mít ji vlevo, a začala si ve vzteku vybalovat.

Ovšem že nejlepší den mého života střídala jedna pohroma za druhou. Žádný brácha, zasednutý kantor, hrozná spolubydlící. A to ani nezmiňuju tu věc se sochou! Táta mi lhal a teď ani nevěřil?!

Horší už to být nemohlo.

Malá naděje překvapivě přišla v podobě usměvavého plyšového avokáda na dně mého kufru.

Šlo o Avu Avokádo, součást sběratelské série roztomilých usměvavých plyšáků ve tvaru jídla jménem Smějídelníčci. S Lapisem jsme je začali sbírat, co mu zjistili diabetes, protože jsme milovali jídlo, a on už nemohl jíst co chtěl. Ava byla naše první.

Vtipné. Až v tu chvíli mi došlo, že se Ava z Tempestu jmenuje stejně jako ten plyšák. Dokonce se i stejně vyslovovala. Roztomilá náhoda.

Vážně jsem doufala, že se dostanu k tomu jí to někdy říct. Zdála se mi prima.... Než se však tak mělo stát, položila jsem plyšovou Avu na svou postel, a přidala k ní i Sammyho Sendviče, Harolda Hamburgera a Pippu Pizzu. Já totiž měla u sebe na posteli vždycky slané jídlo a Lapis sladké. Avu jsme si střídali, protože je sice ovoce, ale není sladká, a taky že měla pro oba velkou citovou hodnotu.

Věděla jsem, že se musíme dohodnout, co s ní dál, tak jsem vzala příležitost za pačesy stejně jako telefon, a hodlal mu to hned zavolat. K mojí věčné smůle mě však překvapila úplně mrtvá baterka.

"To jako fakt?" vzdychla jsem sice naštvaně, ale už bez energie. Vyhrabala jsem tedy z jedné z tašek nabíječku, mobil jsem rychle zapojila, dala na noční stolek, a rozhodla se, že než se nabije, vybalím si i ostatní věci. Ještě předtím mi však do oka padl dopis na stole, a sice oficiální pozvání na kolejní přísahu a získání Naturiginise, o které mluvila ředitelka. Dopis to byl krásný, s lemem jako popraskaný kámen, a voněl hlínou po dešti. Nevím, jak to bylo možné, ale vážně ano. Přimělo mě to k úsměvu.

Posadila jsem se na postel a pečlivě si přečetla, co mě mělo čekat. Moc tam toho nebylo. Stálo se tam, že ještě toho večera si nás Nejvyšší hora odvede do auly, s jeho pomocí splníme svůj slib Terraris, Dracorisu a tak i škole, a zítra za úsvitu se vydáme k Terrarisiným kopytům a tam obdržíme svého Naturiginise.

To bylo docela narychlo, říkala jsem si, ale zase jsem chápala, že první týden školy byl důležitý, tudíž bylo ještě důležitější mít Naturiginise, který údajně měnil vaši moc.

Když jsem měla dočteno, dopis jsem zase odložila, napsala si upozornění do mobilu i do kalendáře, ten pověsila nad postel, a tentokrát doopravdy pokračovala ve vybalování. Měla jsem uniformu, svoje oblečení, a naštěstí místo ve skříni. Trochu jsem se bála, že Ellie zabere i tu moji, ale zřejmě měla svoje hranice, takže jsem se honem chopila šance a oblečení uklidila i se svým earthboarem. Škoda, že jsem na něm nemohla jezdit.

Potom jsem do šuplíku dala spodní prádlo, osobní věci jako hygienu a tak, a když jsem to měla, byl čas na zútulnění a osobitý styl. Kromě Smějídelníčků šlo především o plakáty mých oblíbených skupin. Milovala jsem hudbu a především skupinu, kterou jsem pověsila jako první.

"Extincats?" ofrněla se Ellie opět, když viděla plakát s animanskou skupinou půl žen půl kočkovitých šelem. Konkrétně gepardice, irbisice, tygřice a panteřice, což byla i jejich umělecká jména.

"Eh. Neříkej mi, že posloucháš ty zablešence?"

"Nejsou to zablešenci," oponovala jsem podobně jako s tátou a snažila se plakát přilepit na zeď. "A jo, poslouchám je. Jejich písně jsou chytlavé, o správné věci, a jejich výdělky jdou na záchranu ohrožených divokých zvířat. Proto se ukazují v polovičních formách, víš? Navíc se mi líbí jejich klipy. Umí fakt dobře tancovat. Obzvláště Gepardice."

"A neočumuješ ji jen?"

To jsem se na ni musela podívat, když tohle řekla. "Co prosím?"

Ellie stále ťukajíc něco do svého jednorožčího telefonu pohnula ramenem směrem k plakátu a s odporem poznamenala: "Ten plakát je hrozně teplej. Koukni jak se odhalují. Kratší top a sukni by si jako normální člověk ta hlavní nemohla dovolit. Navíc dvě z nich spolu prý chodí, tak nejspíše bude teplá i ona. Takoví spolu držej basu."

No jistě že jsem vyplázla homofóba. I přes vařící se krev jsem však zůstala v klidu, a normálně jí odpověděla: "Ten vztah mezi Tygřicí a Panteřicí se neprokázal, a Gepardici mám ráda nejen kvůli talentu, ale i protože její táta je geokinetik, jako ten můj, takže pokud máš ještě nějaké poznámky, prosím! Já to ustojím, protože já jsem tady ta rozumná."

K tomu řekla jen: "Rozum fakt potřebuješ, když vypadáš takhle."

A dost, řekla jsem si. Tak teď si fakt něco vyslechne.

Už jsem byla připravená jí nastolit MOJE vlastní pravidla toho pokoje, ale pak nám do něj najednou vtrhli nějaký holky a začaly křičet: "MEJDAAAAAN!!!!"

Skoro mi přitom praskly ušní bubínky, ale ne tak, jako když se přidala i Ellie a začala ječet i beze slov. Jako fakt?! Proč jen to ty holky dělaly?!

"Kde je mejdan?!" použila nakonec i slova, a černovlasá z holek odpověděla: "Ve společenské místnosti v přízemí je oslava k seznámení studentů. Ale protože tam to hlídá studentské zastupitelstvo a kolejní poradci, někdo uspořádal mnohem odvázanější pařbu tady na střeše."

"Je to pro celé patro! Budou tam i kluci. Samí svalnatí a SEXY geokinetici," dodala bruneta.

"Tak pojďte!" přitakala na závěr zrzka.

"Pro mě ne," řekla jsem nato s nezájmem a radši si vzala další plakát. "Počkám tu, dokud se mi nenabije telefon, abych zavolala bráchovi. Mezitím tu dodělám výzdobu, a možná si vezmu knihu."

"Šprtko," řekla nato černovláska a Ellie: "A navíc je možná lesba."

"Ó, tak to tě lituju," vzdychla zrzka a bruneta nato: "To je ještě horší než ta tlustá z mýho pokoje. Ta chce být taky sama a zavřená Ale kdo by se jí divil?"

To jako myslela vážně?

"Tak už pojďte!" Tahala už všechny zrzka pryč. "Ať na nás zbydou nějací hezcí kluci!"

"Jo!" provolaly holky a bez dalších okolků odešly a zavřely mě v pokoji. Konečně jsem měla klid. Normálně by mě napadlo: "To sotva přijely a už dělají tajný mejdan? To musí být proti pravidlům." Ale já měla v tu chvíli plnou hlavu jen té holky, o které mluvila ta brunetka, ne pravidel. Nebylo hezké, že takhle o ní mluvili.

Musela jsem se ujistit, že je u ní všechno v pořádku.

Asi to bylo šílené, když jsem ji neznala, ale když jsem sem přijela, chtěla jsem se seznámit, tak proč nezačít tam? Třeba byla stejná jako já. Sice jsem nevěděla číslo pokoje, ale šlo o stejné patro, tak to nemělo být těžké.

Plakát jsem nechala být, pokoj taky, a vydala se chodbou najít tu záhadnou osobu. Smutné bylo, že jsem nemusela jít daleko, abych uslyšela pláč. Že všichni ostatní už byli pryč tomu jen pomohlo.

Vycházelo to z GF23, tak jsem opatrně zaklepala, a když se nic neozvalo, já zkusila: "Haló? Je tam všechno v pořádku?"

"Ne!" ozval se slabě a zlomeně uslzený hlas. "Běž pryč, jestli se mi chceš taky smát!"

"Já se ti nechci smát! Vždyť tě ani neznám!" odvětila jsem hned. "Já se lidem VŮBEC nesměju! To jen..." Nevěděla jsem, co jí říct, aby si nemyslela, že ji jen lituju. Rozhodla jsem se tedy říct pravdu, nějak to nezaobalovat, a konečně si přiznat vlastní bolest celého dne.

"...To jen, že i já jsem sama..." povzdechla jsem opravdu lítostivě, ale nad sebou. "Spolubydlící je děs, brácha jinde a... nikoho tady na koleji nemám. Není to zatím to, co jsem čekala... Tak jestli to cítíš stejně..."

Nemusela jsem doříct větu, aby se otevřely dveře a odhalily tak uslzenou plnoštíhlou dívku s růžovými vlasy v roztomilých drdůlcích, které krásně ladily s její černou sukní, topem a síťovanými, což jí spolu s jejím menším vzrůstem dalo takový roztomilý vzhled.

I když to nejspíše podle mnohých nebyla typická kráska, podle mě byla jedinečná, a nakonec jsem VÁŽNĚ chtěla vědět, co je zač. Tudíž jsem se představila: "Jmenuju se Lazuli. Můžu dál?"

"Kendall," odpověděla o otřela si nos. Potom se tak na mě podívala těma svýma jasně zelenýma očima a zeptala se: "Takže i ty máš hroznou spolubydlící?

"Jo," přiznala jsem s porážkou a rukou v kapse. "A jediný kámoš je brácha, co studuje na jiné koleji. Navíc se ukázalo, že rodiče mi nevěří..." Zdála se dost zaujatá, tak jsem se znovu zeptala: "Můžu tedy dál, nebo... chceš být radši sama?"

"Sama nevím," povzdechla. "Ale mám tu sušenky, které bych asi neměla jíst celé sama, takže pokud chceš..."

"Vlastně kvůli bráchově diabetu sladké nejím," přiznala jsem opatrně. " A stejně. Jsou tvoje a nechci ti je sníst. Znám ten pocit, když tajně nechceš, aby si druhý vzal."

Šlo o zajímavou volbu slov, která ji asi zvláštním způsobem potěšila, protože jí to trochu rozesmálo a zvedlo koutky nahoru. Nicméně mě i tak výslovně nepozvala dovnitř, takže jsem řekla: "Pokud chceš být radši sama, tak dobrý. Půjdu zase k sobě. Spolubydlící je stejně na večírku, tak budu mít klid na čtení. Kdyby sis to rozmyslela, jsem na dvacet jedničce."

"Dobře. Díky. Budu... na to myslet."

"Tak fajn." To nebyla odpověď, v jakou jsem doufala, ale chápala jsem. Můj čin byl asi vážně trochu zvláštní. Každopádně jsem se rozloučila, ona zase zavřela dveře, a já se pomalým krokem ubrala zpět do pokoje. Tolik k tomu udělat si přátele mimo Lapise.

Když jsem došla do pokoji, v klidu jsem si dopověsila plakáty, vytáhla fotky s rodinou, nějaké ozdobné kameny na poličku vedle knížek, a jakmile jsem padla do postele s tím, že mám hotovo, a že si můžu číst, náhodou jsem si vzpomněla, že si nejprve musím přečíst ty pravidla školy. Knížka tedy zůstala knížkou, a já místo toho vyhrabala školní řád, který jsme dostali.

Četla jsem ho asi hodinu. Ne že by to bylo tak dlouhý, spíš že to byla trochu nuda. Byla tam klasická pravidla, jakože za své věci si zodpovídáme sami, nesmíme bez dovolení opouštět kampus, nemáme pít a kouřit.... To byl zákon. To to tam fakt museli dávat?... Jo, museli.

Bylo smutné, že právě díky téhle myšlence mě napadlo, že jsem se mohla stavit na tom oficiálním uvítacím večírku. Ten mohl být mírnější než to mejdlo nahoře.... Neměla jsem přeci jen o něm říct kolejnímu poradci, napadlo mě pak? Asi ano. Ale popravdě, měla jsem strach je udávat hned první den školy, když jsem sama hodlala udělat cokoliv, abych byla s Lapisem.

Mohla jsem jít do společenské místnosti Vodní koleje? došlo mi najednou. V pravidlech se nic nepsalo o tom, že se jednotlivé koleje nemohly navštěvovat. Jen že večerka byla v osm a studium že bylo oddělené.

Koukla jsem na mobil, a zjistila jsem, že je čas na trochu pozdní oběd. Lapis by se měl najíst!

Mobil byl naštěstí díky rychlonabíječce nabitý, a tak jsem ho mohla už vzít a vytočit Lapise. Chvíli to vyzvánělo...

"Ahoj!" zvedl to a zněl vesele, což zvedlo náladu i mně. Okamžitě jsem vyhrkla: "Ahoj!" Přišla jsem si, jako bych ho neslyšela týden, i když to bylo jen pár hodin. Okamžitě jsem zapomněla na všechno trápení a řekla: "Zníš šťastně. Má to nějaký konkrétní důvod? Že by Aarón?"

Tomu se zasmál a řekl: "Ne. Jen se bavím se svým spolubydlícím. Jmenuje se Kjartan. Je fakt super."

"Fakt?! Tedy..." odkašlala jsem si, abych nezněla tak v šoku, a místo toho si zkusila užít, že se má dobře, protože BYLO dobře, že se má dobře. Ne?

"Tak to je super. Moc ráda ho poznám. Chceš ho vzít na oběd? Četla jsem, že ve Stravovacím centru je i zdravá alternativa jídla, takže..."

"Ou... promiň," omluvil se nečekaně. "Já už jedl. Upozornění mi zvonilo nečekaně, když jsem ztratil s Kjartanem pojem o čase, a bál jsem se to odkládat, jelikož s tím ještě neumím moc hýbat, takže... Vážně mi to promiň. Vím, že vždycky jíme spolu, ale..."

"V pohodě," uklidnila jsem ho, přestože jsem byla popravdě trochu smutná. Přála jsem mu, že si našel někoho, s kým se tak baví... Jen jestli ten Kjartan byl za koho se měl... Každopádně jsem tu malou bolest nechala být a radši se soustředila na naše setkání. "Jsem ráda, že se tak bavíš. Chceš i tak dát sraz?"

"Neseznamuješ se se svou spolubydlící?"

"Myyy si úplně nesedly," přiznala jsem s hanbou. Už jsem se zase tahala za vlasy. "Je trochuuu... Teď je na nějakým mejdanu na střeše." Nechtěla jsem Ellie i přes její chování hanit, tak jsem otočila. "Každopádně padám hlady, tak jestli něco děláš, půjdu se najíst a... asi znovu omrknu kampus. Myslíš, že budeš mít čas tak za hodinu?"

"Počkej! Nikdy jsem neřekl, že nechci být s tebou! Řekl jsem jen, že jsem po jídle. Můžeme si dát naši typickou odpolední procházku, jestli jsi už zabydlená."

Pravda. Co mu zjistili diabetes, začali jsme chodit na ozdravné procházky po okolí. Toho jsem se chytla. "Jo, jsem! A jasně. Měli bychom si tu najít nějakou novou trasu. Napadá tě, kde se sejít?"

"Teď jsme na pokoji. Hrajeme hry. Klidně si sežeň jídlo a pak přijď za námi. Přines i svůj rozvrh, ať si je porovnáme, abychom se mohli vidět i potom. Pokoj HM35."

"Tak platí! Běžím na to. Počkat!" I když jsem už vstávala, jak jsem byla hrr, uvědomila jsem si něco důležitého, takže jsem se ujistila: "Kjartanovi to nevadí?"

Lapis díky drakům odpověděl: "Ne! Chce tě poznat! No tak už pojď, nebo to tu prohraju."

"Jasně!" radovala jsem se. "Tak za chvíli, Lap Lape!"

"Za chvíli, Luzi Luz."

Honem jsem zavěsila a bez dalších okolků běžela do místního obchůdku pro něco rychlého k snědku. Jídlo z Hladového vlka jsme totiž už snědli s Avou, a jídlo z domova měl Lapis pro sebe, aby měl vždycky něco po kapsách, nebo třeba chleba a sýr k druhé večeři na koleji.

Já se pro jednou musela obsloužit sama, a hodlala jsem to udělat rychle, abych Lapise zase viděla a zároveň ho zkontrolovala. Říkám znovu, ne že bych Kjartanovi nebo Lapisově úsudku nevěřila, ale nebylo by to poprvé, kdy se někdo tvářil jako kamarád a nebyl. U spolubydlícího by to byl VÁŽNĚ problém.

Vyběhla jsem z pokoje, jako bych jela na svém earthboardu, dokonce jsem se i po kamenné podlaze, tam kde nebyl koberec, sklouzla, pak jsem seběhla ty tři patra schodů, posledních pár jsem seskočila, a skončila tak před vchodem do společenské místnosti, které tvořilo celé celé přízemí koleje. Bylo tam skoro prázdno, asi že úplně chyběli prváci. Většina studentů vypadala starší než já. I když byla pravda, že jak jsem se nelíčila, ani nenosila nějak zvlášť módní kousky, vypadala jsem asi mladší než jsem byla.

Když byla řeč o vzhledu, neviděla jsem Kendall. Asi vážně chtěla být radši v pokoji.

Doufala jsem, že je v pořádku, a že se ještě potkáme. S tímto přáním jsem se znovu rozeběhla, a uháněla najít ten obchůdek, nebo, co že to tu bylo. Měla jsem svou kartu s kredity, za které se tu platilo, a které by měly vystačit na pololetí.

Naštěstí se mi vyplatilo to bloudění s Lapisem před ceremonií. Našla jsem ho. Nebudu vás zbytečně zdržovat detaily, jaké to bylo uvnitř, nebo jaký byl prodavač. Prostě jsem vzala pár sendvičů, které vypadaly přijatelně, zaplatila, poděkovala, a zase pospíchala ven. Nic mě nemohlo zastavit od toho dostat se na vodní kolej.

"Pajdo!"

"A nalíčenej!"

"Nalíčenej pajda! Ha ha!"

Tedy kromě dalších idiotů.

Tentokrát šlo vážně o extrém. Tedy aspoň v mém oboru. Nějací kluci před Vzdušnou kolejí totiž bránili projít chlapci o berli, a ten chlapec, představte si, byl nalíčený. Rozhodně neříkám, že autimaticky šlo o gaye, jen že šlo o můj obor a sice že se lidé podle vzhledu nesoudí. Stejně to bylo i u Kendall.

Tak či tak, ač jsem chtěla vidět Lapise sebevíc, tohle jsem nechat být fakt NEMOHLA. Už takhle jsem byla načuřená kvůli rodičům, ředitelce, i spolubydlící. Takže jsem sendviče schovala do kapsy svých lacláčů a vydala se ještě za nimi.

"HELE!" provolala jsem, když jsem se před ně se silným postojem postavila. "Nechte ho být!"

"Jinak co, ZEMĚTŘASKO?" vyzval mě zřejmě vůdce, protože se jím ostatní řídili. A ještě ta urážka. Zemětřaska, nebo zemětřesavka dokonce, bylo hanlivé slovo pro geokinetika. Co si to dovoloval?

Všichni se v tu chvíli dívali na mě, a chudák kluk, kterého šikanovali, se tam jen krčil a mermomocí se držel své berle, zatímco popotahoval a snažil se si brekem nerozmazat řasenku. Já tam však nehledě na situaci stála odhodlaně a byla připravena se ho zastat.

Možná jsem si o sobě moc myslela, ale řekla jsem si, že už bylo načase, aby někdo s tou nespravedlností něco udělal.

Vyzývala jsem toho vysokého, bledého, pihovatého, dlouhovlasého kudrnáče svým pevným, mrazivým pohledem, a bylo poznat, že chce udělat totéž. Obzvláště, když byl v převaze.

"Hele! Co se to tam děje?!"

A moje síly se nečekaně vyrovnaly, když se, představte si, objevila jistá tempestanka s Hlavním větrem.

Ava a profesorka Torifuriová zrovna společně vycházely ze směru Vzduchovědské fakulty, když si nás Ava všimla a upozornila tak na situaci kantorku.

Když si to k nám Hlavní vítr začal řinout jako svůj jmenovec, hlavní šikanátor se rozhodl vzdát náš oční souboj a radši vzít roha. Ještě předtím mi však stihl říct: "Tohle není konec, zemětřasko."

Sledovala jsem, jak odbíhá, a když byl pryč, objevila se u mě profesorka Torifuriová a ptala se, zda jsem v pořádku. Ptala se mě, protože chlapce si vzala na starost nečekaně Ava.

Ava reagovala na chlapce způsobem, jaký jsem ještě u nikoho neviděla. Klekla si k němu, pomohla mu se narovnat, a s tím nejněžnějším úsměvem i přes svou prvotní airbasketbalovou tvrdost mu opatrně doslova setřela slzy, a plná lásky a upřímnosti mu šepla: "To bude dobré. Jsi krásný. A silný! Nenech takové lidi, aby ti to vzali."

Draci, ta holka... byla VÁŽNĚ úžasná. Nejen její kultura.

Chlapec zprvu nevypadal přesvědčeně. Ale přístup Avy a její velký úsměv ho nakonec přiměli se usmát a poděkovat: "Díky moc. I tobě." Tím myslel mě. "Nečekal jsem, že se mě někdo zastane. Natož..."

"Zemětřaska?" zkusila s vtipem zaparodovat toho tyrana a on se naštěstí usmál. Nemysleli jsme to ani jeden ve zlém.

Jakmile se Hlavní vítr ujistil, že jsme všichni v pořádku, tak odešla a zůstali jsme jen my studenti. Dost možná další šance k seznámení, napadlo mě sobecky, takže i když jsem HROZNĚ moc chtěla znovu mluvit s Avou, radši jsem se podívala na chlapce s dlouhou tváří, úzkýma modrýma očima a roztomilými dlouhými kudrnami sčesanými na stranu, a nabídla mu ruku se s představením: "Jsem Lazuli, mimochodem. A tohle je Ava, pokud si dobře vzpomínám." To já jen ze skromnosti.

Ava to díky drakům vzala dobře a potvrdila: "Ano. Naprosto správně. A ty jsi Chisato, že? Byl jsi u profesorky Torifuriové přede mnou. Zaslechla jsem tvé jméno."

"Ano!" potvrdil. "Ale rodina a známí mi říkají Chi-Chi. Jste vážně super. Povídal bych si dál, ale pospíchám dovnitř, abych se... upravil." Tím myslel rozmazaný make-up. "Takže ještě jednou děkuju a snad se ještě uvidíme."

"Počkej!" Zastavila ho ještě Ava a pak si k němu stoupla blíž. "Taky jdu na vzdušnou kolej, tak půjdu s tebou."

A šance pro mě byla zase v háji.

"Můžeme se seznámit dál, když spolu budeme studovat. Klidně u mě nebo u tebe na pokoji."

"Jasně! Pokud ti nevadí, že se budu u toho seznamování malovat." Už se tomu spolu smáli. Byla jsem jak třetí kolo u vozu.

"A promiň. Popravdě mi nedošlo, že jsi aerokinetik."

"To je dobrý. Půjdeš s námi, Lazuli?" Zase šance! "Máš teď něco? Koukám, že jdeš asi obědvat."

"Obědvat?" Až pak mi došlo, že mi z kapes koukají sendviče, co jsem si chtěla vzít k Lapisovi. Já na něj normálně úplně zapomněla!

"OÚ! Jó, popravdě něco mám s bráchou. Ten je na Vodní koleji. Dlouhý příběh. Už musím, takžééé... Ahoj!"

Tak to byl trapas. Taková šance mít další kamarády a nakonec si to pokazím sama. Už jsem byla připravená se jít s tou svou nemožností někam zahrabat.

A vážně bych to udělala, kdyby mě už po dvou prvních krocích Ava nezastavila i mě a nedala mi se slovem: "Počkej!" lístek se svým telefonním číslem. No já tomu normálně nevěřila! Někdo se se mnou chtěl přátelit!

"Pořád moc s mobilem neumím..." přiznala Ava sama kapku trapně, a nervózně přitom projížděla prsty své krásné, dlouhé, bílé copánky. "...ale budu ráda, když se ozveš. Myslím, že bychom si rozuměli. Bylo fakt super, co jsi pro Chi-Chiho udělala. Udělala bych totéž."

"Jaký 'bys'? Udělala jsi to!" poznamenala jsem a to jí lichotilo. Což bylo dobře, protože: "Přivézt vyšší sílu je mnohem lepší způsob než jen někoho zbít. Takhle se problémy neřeší."

"To mi povídej." Uznala až bolestivě. "Jen aby ta síla vážně pomohla. Ale máš pravdu. Násilí není řešení."

Nato jsem už jen kývla. Potom jsme se rozloučili, a ona odešla i s Chi-Chim zpátky dovnitř do koleje.

"Tak jo!" řekla jsem si, jakmile jsem byla sama a normálně jsem ze sebe tu novinku vyklepala. Tak já se právě seznámila! A zrovna s Avou! Super super super...

Už jsem se nemohla dočkat, až to řeknu Lapisovi. Musela jsem za ním honem běžet. Vzala jsem mobil a za chůze mu napsala, že jsem na cestě.

Avšak sotva jsem udělala krok směrem k vodní koleji, zaskočilo mě pro změnu něco jiného, než kluk v make-upu nebo zářící socha.

Byl to kamínek. Zářivý kamínek!

Byl vážně krásný, ozdobný ovál, tak jsem ho zvedla, a prohlédla si ho blíž a na světle. Byl vážně úžasný. Mísily se v něm barvy magenty, tyrkysu a taky zlata. Stáčely se do mocného středu, a skoro jakoby něco vyprávěl. Vážně úctyhodná práce.

Jakmile jsem se pokochala, ironicky se zatáhlo, a mně došlo, že to není přírodní výtvor, že to musí někomu patřit, takže jsem se honem rozhlédla po okolí a zvolala: "Neztratil někdo něco?!" Netušila jsem totiž, z čeho přesně to má být, tak jsem to nepojmenovala. Nemělo to stopu po řetízku, nic. Mátlo mě to dokonce tak, že jsem se na ten kámen znovu podívala a normálně se ho kochajíc se jeho odlesky zeptala: "Co jsi zač?"

Potom se ozval hrom. Nebo jsem si to aspoň myslela. Kamínky v trávě kolem mě se totiž najednou začaly hýbat jako temná mračna nade mnou.

"No co to...?"

Kamínky se nejdříve jen třásly, a potom začaly jezdit po trávě. Postupně se kupily se a kupily, až se normálně NASHROMÁŽDILY přede mě, a to už nezůstalo jen u kamínků. Přidávaly se i kameny ze zdí kolejí a starožitného chodníku, a jak tento kamenný masiv VYVSTÁVAL přede mnou, zničehonic nabral podobu samotného draka! Tomu se pak v hrudi JASNĚ rozsvítilo zelené srdce, jaké jsem viděla už předtím to draka oživilo tak, že roztáhl křídla a OPĚT na mě cenil zuby a drápy.

NO TO SI SNAD ZE MĚ DĚLÁŠ SRANDU!