Plížil se ve stínech směrem k hlavnímu vchodu. Věděl, že je pozdě, že by neměl opouštět hrad, ale bylo mu to jedno. Potřeboval pryč z dusné samoty sklepení.

Ztuhl, když zaslechl chrastění klíčů. Filch, došlo mu okamžitě a skryl se do tmavého výklenku.

Ani nedýchal, když starý školník procházel okolo. Toužil sice po společnosti, ale rozhodně tím nemyslel toho protivného muže a jeho opelichanou kočku.

Když si byl jistý, že je v bezpečí, vyklouzl ze tmy a rychle přešel ke dveřím, které Filch před chvílí uzamkl.

„Alohomora,“ zašeptal a spokojeně se pousmál, když zámek cvakl a cesta byla volná. Vyrazil.