Dýchej.

Myslel na to jediné slovo, opakoval si jej stále dokola. Potřeboval být ledově klidný, jeho ruka musela být pevná, nesměla se třást. Měl jen pár pokusů a nehodlal je promarnit. Nehodlal minout. Jestli zde měl umřít, vezme jich s sebou co nejvíc.

Hlasitě a zhluboka dýchal, v hrudi mu bušilo srdce a bolestivě naráželo do žeber. Tlouklo rychle, bylo plné strachu a obav, jako by i ono vědělo, že počet úderů se blíží ke konci.

Zdola se ozvala palba. Na kraj empory dopadl ruční granát. Výbuch otřásl chrámem. Ležel na zemi, kryl si rukama hlavu a se zavřenýma očima se schoulil do klubíčka. Místem se plazil dým, kusy omítky padaly na zem. Jan otevřel oči a odplazil se ke kamennému zábradlí. Cítil, jak se mu třese ruka.

Dýchej.

Na čele se mu perlil pot, stékal mu do očí, třpytil se na špinavých tvářích. Jan hlasitě oddechoval, ale v ohlušující střelbě jeho dech ani nebyl slyšet. Pokusil se zastavit třes ruky. Potil se. Pevně sevřel pistoli a zamířil na esesáka pod nimi. Dvakrát vystřelil. Rychle se skryl za sloup. Viděl, jak Opálka přeběhl k nim. Podíval se na Bublíka, ten přikývl. Než ale stihli cokoliv udělat, ozvala se rána, sklo za nimi se roztříštilo, nečekali útok i zezadu. Střepy dopadly na zem, zasáhly parašutisty na několika místech. Kulky létaly vzduchem a trojice mladých mužů se před palbou pokoušela skrýt.

Pak střelba ustala. V chrámu se rozprostřelo skoro až ohlušující ticho. Jan ležel přitisknutý k zemi, z obočí mu stékala krev a kapala na ledovou podlahu, na níž se jako drahokamy třpytily střepiny. Buch buch, buch buch, ozývalo se v pravidelném rytmu jeho srdce, dunělo mu v uších, v hrudi, v celém chrámu.

Dýchej, radil mu Jozefův hlas, jenž teď slyšel zřetelněji než předtím. Zněl naléhavě, rázně, ale i tak Jana uklidňoval. Po chvíli se zklidnil, s heknutím se převalil na záda a nějakou dobu tak ležel, sbíraje síly. Díky adrenalinu ani nepostřehl, jak příšerně jej bolí celé tělo ze všech pádů a menších zranění.

Podezřele dlouho byl klid, Jan však věděl, že ani zdaleka nemají vyhráno. Němci se vrátí, nevzdají se tak snadno, když už je konečně našli. Jak je jen mohli najít? problesklo Janovi hlavou, když teď měl konečně chvilku, kdy by se mohl věnovat svým myšlenkám. Nevěřil, že by je někdo z jejich přátel dokázal zradit. Byl naivní?

Zašmátral rukou v kapse, aby se ujistil, že mu zbývá poslední náboj a kapsle s jedem. Přikývl si pro sebe, když obojí pod zkřehlými prsty nahmatal. Vytáhl poslední náhradní zásobník a zasunul ho. Tiše to cvaklo, Jan pevně sevřel pistoli, odhodlaně stiskl rty. Do žil se mu vlévala nová energie. Tak kde jsou? Je na ně připravený. Nevzdá se snadno. Bude bojovat do posledního dechu, i kdyby měl ty zkurvené esesáky mlátit cihlami. Vezme jich s sebou co nejvíc. Bude až do konce chránit Jozefa a ostatní, kteří jsou skryti dole a musí vyčkávat.

Dovnitř znovu vtrhli vojáci, vydali se k zabarikádovanému schodišti. Spustila se palba, Opálka přiskočil na kůr, odhodlaný zůstat tam, sestřelovat vojáky a ubránit kamarády, dát jim co nejvíc času. Věděl, že barikáda nevydrží věčně. Nabil si pistoli, neochvějně zamířil a čekal, až se první z nich probojuje nahoru.

Esesáci je ale odstřelovali i zdola, Kubiš s Bublíkem jim to opláceli, ačkoliv ne v tak hojné míře jako oni. Na rozdíl od nich totiž neměli takovou výzbroj. Jejich rány ale byly přesnější a skoro pokaždé zasáhly cíl.

Zvuky i kulky se odrážely od stěn, na skrývající se parašutisty padala omítka. Ozvala se hlasitá rána, někde dopadl granát. Jan znovu vystřelil a zaznamenal, že za chvíli dojde munice. Zaskřípal zuby, ztěžka oddechoval. Byl unavený, třásl se po celém těle zimou, vyčerpáním i strachem. Zhluboka se ale nadechl, do žil se mu vlilo nové odhodlání. Hodlal se bránit i nadále.

K Bublíkovi dopadl granát. Ten ho rychle popadl a hodil jej přes zídku zpět, ještě štěstí, že explodoval až při dopadu na dlažbu dole. Esesáci po nich nadále stříleli, až se zídka pod náporem kulek otřásala. Janovi hučelo v uších.

Jeho výstřel zanikl v hlasité explozi dalšího granátu, který Bublík už nestihl přehodit. Všude se válely střepiny a cihly, omítka se drolila a sypala na zem, na tu spoušť usedal rozvířený prach. Jan se rozkašlal, dosud byl v podřepu a rozkoukával se kolem sebe. Měl pocit, že palba na chvíli ustala. Když se rozhlédl a dým kolem se rozplynul, pohled mu padl na ztěžka oddechujícího Bublíka, který seděl nedaleko a opíral se o stěnu. Pro Jana to byl příšerný pohled, pro Josefa to muselo být mnohem horší. Přišel o nohy, byla z nich jen krvavá kaše.

Jejich oči se střetly. Byly vyděšené. Ale rázem se v nich objevilo pochopení a smíření. Bublík se třásl. Jan ho smutně pozoroval. Nedokázal mu pomoct. Srdce i oči byly plné vděku. Děkuji, že jsi se mnou bránil naši vlast, příteli. Děkuji, že jsi byl mým spojencem a stál jsi mi po boku až do konce.

Bublík měl v očích slzy, což Kubiš na tu dálku nemohl vidět. Josef raději zavřel oči a myslel na dny, kdy ještě žádná válka nebyla. Na dny, kdy ještě žil normální život. A teď si jej má vzít. Naposledy se nadechl, přiložil si hlaveň k pravému spánku a stiskl spoušť.

Janovi se zdálo, že ten výstřel zněl hlasitěji než všechny ostatní. Palba kolem jako by utichla. Chrámem se rozezněl Kubišův výkřik, když se Josef střelil do spánku, hlava se mu odklonila na stranu a na zdi za ním se rozprskla krev. Tělo se sesunulo na levý bok a zůstalo bezvládně ležet.

Jan měl v očích slzy. Slzy bezmoci, že kamarádovi nedokázal pomoc, slzy hněvu, jenž byl mířený na ty nacistické svině. Z posledních sil, poháněn vztekem, se vysunul nad zídku a střílel. Byl ale tak rozrušený a unavený, že minul.

Unaveně se sesunul podél zdi, opřel se a mocně oddechoval. Dýchej, radil mu Jozefův hlas. Jan zavřel oči, potlačoval slzy. Všude bylo ticho, jako kdyby na světě zůstal jen on sám. Byla to skoro pravda. Nikdo už tu s ním nebyl. Bublík se zabil. Jozef s ostatními jsou skrytí dole, nemohou mu pomoct. A jelikož neslyšel ani Opálku, předpokládal, že je mrtvý i on.

Zůstal tu sám. Ach, Marie, Maruško. Odpusť mi to, odpusť. Nemůžeme se jim vzdát, nemohou nás dostat živé. Třesoucími se prsty si z tváře otřel krev a pot. Pak rukou zajel do kapsy kalhot a vytáhl svůj poslední náboj a kapsli s jedem. Srdce mu prudce bušilo, chtělo ještě žít. Jan chtěl žít. Ale tohle byl zkrátka osud.

Dýchej.

Pomalu, z posledních sil, zastrčil poslední náboj do pistole. Splnil svůj úkol a doufal, že se jej zhostil dobře. Odpusť, Jozefe, kamaráde. Odpusť, že při těchto posledních okamžicích nemohu stát vedle tebe a bít se společně za naše životy. Ale možná je to dobře. Možná to tak mělo být. Děkuji ti, příteli. Za všechno, Jozefe. Bratře.

Viděl, jak přes zídku přeletěl granát, dopadl nedaleko od něj. Věděl, že by měl rozkousnout kapsli a rychle se střelit do spánku. Zvedl ruku, příliš se mu třásla.

Dýchej, Jane.

Poslední nádech, poslední myšlenka. Slza mu skanula po tváři. Chtěl stisknout spoušť -

Už to nestihl. Granát explodoval. Střepiny ho zasáhly. Utržil spoustu tržných ran. Obličej mu zalila krev. Ruka s pistolí se bezvládně sesunula podél těla a Janovi padla hlava na prsa.

Jozefovi zněl poslední výstřel v uších. Oči upíral ke stropu, vyčkával na svou chvíli a naslouchal boji nahoře. Ale ten teď utichl. Pomalu svěsil hlavu a s výdechem zavřel oči.

Dýchej.

Žádné výstřely, nic. Naprosté, mrtvolné ticho. Jozefovi se po tváři sklouzla osamělá slza. Věděl. Pochopil. Jane...

Ach, Jane.

Když probíhal boj nahoře, byla čtveřice parašutistů jako na trní. Jenže teď bylo to čekání snad ještě delší a nekonečnější než předtím. Jozef stál skrytý za zdí, pistoli měl nabitou, pevně ji držel v ruce, připraven kdykoliv vystřelit. Byl neklidný. Chtěl bojovat jako hrdý lev. Jako lev, jehož měla jejich krásná země ve znaku. Přál si pomstít Jana a ostatní.

Po nějaké době se Němci přece jen vrátili, ale vedli s sebou i otce Petřeka, který parašutisty nevýrazným hlasem přemlouval, ať se vzdají. Čtveřice mu jako jeden muž bojovým křikem odpověděla, že jsou Češi, že se nikdy nevzdají. Nikdy. Protože Češi se bez boje nevzdávají. Svá slova potvrdili střelbou.

A pak už začal poslední boj.

Němci stříleli kulomety dolů do krypty, ale docílili jen toho, že opadaly kusy zdiva a kamenů. Rozhodli se je vytopit, ale parašutisté se jen tak nedali a párkrát hadice vystrčili zpátky ven. I jim ale došly po nějaké době síly a když zjistili, že je Čurda zradil, byla to pro ně poslední kapka. Tělem jim proudil vztek a ještě větší touha po pomstě.

Dýchej.

Zanedlouho už hadice nedokázali vytlačovat, když přišli o žebřík, a krypta se začala plnit ledovou vodou.

Zábly je kotníky, hladina se za chvíli zvedla až ke kolenům. Brodili se vodou, občas na Němce vystřelili. Třásli se zimou, oblečení měli nasáklé a za chvíli jim voda dosahovala až k pasu.

Němci jim do krypty házeli slzotvorné granáty, některé jim parašutisté hodili nazpět, jiné tam zůstaly a znemožňovaly jim dýchat, takže měli muži u nosu navlhčený kapesník.

Po nějaké době už dovnitř přestala téct voda a jelikož už byli parašutisté zmrzlí na kost, vlezli si do prázdných rakví, kam voda nedosahovala.

Gabčík tam seděl, třel si paže a dýchal si do dlaní, aby se zahřál. Tohle bude dlouhá hra. Vzdát se jim by znamenalo, že je jen tak nechají vyhrát a vrátí jim tu myšlenku, jak jsou nepřemožitelní. Věděl, že se Němcům dříve či později dostanou do rukou. Ale to už budou mrtví a ty svině tím nic nezískají.

Z rozjímání jej vyrušilo skřípění poklopu, a tak zvedl hlavu a neochvějně před sebe namířil pistoli. Uvědomil si, že se mu už lépe dýchá, nejspíš plyn odčerpali, aby se jej Němci, až za nimi polezou, nenadýchali.

Do krypty začal lézt jeden esesák. Gabčík zamířil, nehnul ani brvou, a vystřelil. Němec vykřikl, za chvíli ho vytáhli nahoru, a jeho nástupce vyřídili parašutisté podobně.

Další esesák už nepřišel. Parašutisté slyšeli, že se přesouvají před oltář. Chtěli se do krypty dostat hlavním vchodem.

Jozef zavřel oči. Dýchej, říkal si v duchu. Nosem se dlouze nadechl, ústy vydechl. Pochopil, že se blíží konec? Možná. Někdy si můžete vybrat okamžik, kdy zemřete. Jozef si ho nevybral. Musel zemřít, nesměl se do rukou Němců dostat živý. Musel se zastřelit. Někomu by to možná přišlo zbabělé. Ale co byste na jeho místě dělali vy?

Od začátku, kdy se rozhodli, že se akce s krycím názvem Anthropoid zúčastní, věděli, že s největší pravděpodobností nevyváznou živí. Dnešek jim ale dal naději, že přece jen budou žít. Kdyby je Čurda nezradil, plán by se povedl. Přežili by, Jozef by mohl strávit svůj život s Aničkou a s malou Alenkou. Mohl být šťastný. Ale to možné štěstí se lusknutím prstu vytratilo, když před několika hodinami nad jejich hlavami zazněly první výstřely.

V rakvích je měli odvézt. A taky že je v nich odvezou.

Všichni čtyři pochopili, že se blíží jejich smrt. Zubatá už si na ně brousila kosu. Jozef chtěl žít. Ale také klidně hrdě padne za vlast, protože věřil, že to, co udělal, byla správná věc.

Dýchej.

Usmál se, z kapsy vytáhl svůj poslední náboj, který si schoval pro sebe. Jeho život byl krátký, ale měl smysl. Přál si toho dokázat víc. Ale někdy se přání nestihnou vyplnit, někdy se věci zkrátka nedějí tak, jak chcete vy.

Byl s tím smířený. Pomalu zasunul náboj do pistole a bezděky si vzpomněl na svůj výcvik v Londýně. Bylo mi ctí tě poznat, Jane, a sloužit s tebou. Odpusť mi, Aničko, že tě opouštím. Jiná cesta neexistuje. Musím.

Naposledy se rozhlédl po svých kamarádech. Věnoval pohled každému z nich. Valčíkovi, Švarcovi, Hrubému. Bylo mi ctí, pánové. Pravda vítězí.

Znovu se uvidíme, Jane.

Dýchej.

Jozef se usmál. Zavřel oči. Zvedl ruku s pistolí, jejíž hlaveň si namířil na pravý spánek.

Dýchej.

Naposledy se nadechni.

A pak stiskl spoušť.

Kryptou se postupně rozlehly čtyři poslední výstřely. Těla parašutistů dopadla s hlasitým šplouchnutím do vody.

Jozef se usmíval, jeho tělo plavalo na hladině a vypadal, jako kdyby spal. Věděl, že tuhle bitvu vyhráli. A věřil v to, že jednoho dne vyhrají i válku.

Češi se nevzdávají. Nikdy.

Jane...

Jozefe...

Dýchej.

🇨🇿🇨🇿🇨🇿

Kdo by měl chuť, může mrknout na mém profilu na další jednodílovku na tohle téma - Ty můj statečný

Nedávno jsem si zase po nějaké době pustila film Anthropoid a dostal mě úplně stejně, jako když jsem jej viděla poprvé. Poslední dobou mám takovou potřebu se ze všeho, co mě nějak "poznamená", nebo mě nutí se nad věcmi zamýšlet a rýpat se v nich, vypsat. Proto vlastně i vznikla tahle jednohubka. Většina z vás asi ví, že miluju dějepis, a 20.století je moje srdcovka. Pokud se i vy zajímáte o 2.světovou válku, doporučuji vám knihu Máma milovala Gabčíka, která právě popisuje dobu v Protektorátu, atentát, věci před válkou a i to, co se stalo po atentátu. Další důvod, proč jsem něco takového chtěla napsat.
Je to silné. Je to kruté. Ale nesmí se na to zapomínat.
Děkuju, Jane. Děkuju, Jozefe.❤
A taky děkuju úžasné ShiroLaufeyson , která zase vytvořila dokonalý cover, jenž mi sebral dech.❤ a mému drahému Vlkousek_ za beta reading, protože bez jeho schválení bych to asi nezveřejnila❤
Když zanecháte zpětnou vazbu, budu moc ráda❤
Millie🍪