Kelnan psal krvavý příběh, psal příběh smrti, psal příběh chaosu.

Tohle si v jednom kuse říkal, aby jeho soustředění neopadlo, když se k němu rozletěly krvavé stuhy, jež ho poslouchaly na slovo a které se jen chvěly nedočkavostí, aby s nimi něco napsal.

Krve bylo všude dost, dokázal jí nashromáždit tolik, až začal pociťovat, že se mu podlamují nohy únavou, při spotřebě tolika magie.

A pak, obklopen krvavými šlahouny a stuhami, které se otáčely kolem jeho tlap, a těla a vířily ve vzduchu, se vrhl do boje. Nad jeho hlavou zakrákala bílá vrána, vznesla se k obloze a vyletěla vzhůru, aby ho navedla.

On to však nepotřeboval. Starliu by našel pomocí smrti-nebo lépe řečeno, nepřítomnosti smrti, když po jejím útoku nic nezůstávalo.

Stuhy krve zazářily v tlumeném světle ohně, který vystřelil jeden z vlků nedaleko, říkal si Kelnan. Zakroutily se, pohyblivé a živé jako hadi, jako temnota, která poslouchala Starliu. A pak se vymrštily, poháněny touhou zabíjet.

Bylo to zvláštní. Nepsal, ne úplně, ale soustředil se na ta slova, aby to souviselo s písařskou magií-ale místo toho, aby svá slova usměrnil do slov, udělal z nich realitu. Najednou si uvědomil, že písařská magie má mnohem větší potenciál, než kdy kdo tušil. Jestli dokázal tohle jen pomocí toho, že ve své mysli psal... Nedokázal si představit, co všechno by mohl pozměnit podle svých představ.

Krvavé šlahouny vybuchly v spršku krve, když Kelnan ztratil soustředění a on se rychle dal zase do psaní příběhu krve.

Vlci se jim vyhýbali, psal. Krev se plazila kolem jejich nohou, obtáčela se kolem nich a jejich technologie jim byly k ničemu, když jim krev jako popínavá rostlina obmotala tělo a pak je pomalu zadusila.

Zvedal se mu při tom žaludek, ale věděl, že musí zastavit Starliu. Ne proto, že by snad chtěl, aby přestala zabíjet vlky-ačkoliv to byl příjemný bonus navíc-ale kvůli ní samotné. Musel jí zastavit dřív, než udělá něco, čeho bude opravdu litovat.

Oranžový lev, písař, pronikal armádou, jako kdyby se prodíral vodou, všichni mu automaticky ustupovali z cesty a kdo to neudělal, střetl se s krvavými stuhami, které se nadšeně ovíjely kolem něj a plazily se po spálené zemi jako smrtící, nesmrtelní hadi. S každou další obětí, s každou další krví, jejich moc sílila, psal v duchu.

Už viděl Starliu, místa kolem něj byla bez jediné kapky krve nebo třeba byť jen jednoho vlčího chlupu, což mu dokazovalo, že zde zasáhla její temnota a smetla všechno živé z povrchu zemského. Následoval tuhle cestu, krvavé stuhy se vlnily kolem něj a on vnímal šok a strach všech vlků, které cestou potkal a kteří se neopovážili jít proti němu.

Věděl, jak na ně musí působit. On, Starlia, celé lví vojsko-ti všichni je předčili, porazili je a jejich technologie jim byli k ničemu.

Bitva se brzy změnila jen v jednostranné vraždění, když hlavní zbraň vlků-létající stroje, které vrhaly k zemi bomby-byla zničena nebešťany.

,,ÚSTUP! STÁHNĚTE SE!" Ozval se z vlčích základen naléhavý hlas.

Armáda, ze kterých zbývala jen hrstka vlků se nenechala dvakrát pobízet, většina už stejně utíkala z dosahu kouzel a moci.

Do Kelnana narazilo několik vlků, ale rychle si to rozmysleli, jakmile se kolem něj výhružně zatočila krev, takže měl cestu volnou přímo ke Starlii, která pronásledovala utíkající vojáky. Byl už tak blízko, že viděl, jak ji v očích hoří nemilosrdné, černé plameny, tak odlišné od její pravé barvy očí.

,,STARLIO!" Vykřikl. ,,NECH TOHO! TO NEJSI TY!"

Tmavá nebeštěnka se k němu prudce podívala a za ní se jako kupovitá mračna hromadila oblaka temnoty, které bouřila a přelévala se přes sebe. Kelnan viděl, jak se z temnoty natahují tenké, zvědavé provázky, které se chtějí podívat na nově přítomného.

Pro jistotu k nim vyslal několik stuh krve, obtočil je kolem temnoty a pak je k nesmírnému vzteku a zlosti Starlii, krví udusil.

Starlia už neváhala, oblaka temnot za ní zaburácela skoro, jako kdyby byla živá, přelila se jí přes hlavu a zamířila přímo ke Kelnanovi.

Ten se jen tak tak stačil obalit krví-to samotné by mu nepomohlo, ale v duchu nepřestal psát.

Starlia mu nemohla ublížit. Byli přece přátelé.

Tohle přesvědčení ho drželo na živu, když klesl pod váhou magie temnoty, která kolem něj vířila jako rozzuřená bouře a dorážela na jeho štít z čisté krve.

,,STARLIO!" Vykřikl a snažil se tak přehlušit burácení a zlostný řev-znovu měl pocit, že je ta temnota živá. ,,JSME PŘECE PŘÁTELÉ, NE?!"

Temnota ještě zesílila, její řev skoro překryl ten jeho.

,,OMLOUVÁM SE!" Nevzdával se. ,,ZA TO, ŽE JSEM TI NEŘEKL O KŘÍDLECH! BYLA TO CHYBA, KTEROU PŘÁTELÉ NEDĚLAJÍ!"

A bouře utichla stejně rychle, jako přišla.
Oblaka temnot kolem jeho štítu přestala vířit, místo toho se rozplynula do malých, černých jiskřiček, které zmizely dřív, než se snesly k zemi.

To se však netýkalo Starlii, kterou opustily všechny zbytky síly a začala volně padat z oblohy.

Kelnan k ní v poslední chvíli vyslal krvavou vlnu, která ji zachytila a pak něžně položila na zem.

Stáhl za sebe štít a pak doklopýtal k ní.
Dýchala pomalu a strhaně, znělo to spíš jako smrtelný chrapot, srst měla umazanou od krve a černých šmouh, ale pořád to bylo lepší, než kdyby byla mrtvá.

Kelnan zavrávoral. Najednou jeho úsilí, které vložil do své magie opadlo, protože Starlia byla v pořádku. Cítil, jak si magie vybírá svou daň, svět se mu zatočil před očima a on se zhroutil na zem vedle ní.

Taková kratší kapitola, ale tak nevadí XD Lehká ochutnávka toho, že písaři nejsou tak zbyteční, jak by se mohlo zdát XD
No nic, zatím ahuuuj XD