Las a Iris je za chvíli dohnali a Pharsa se jim rozpačitě omlouvala za tu její scénu. Mohla to říct úplně jinak.

Iris pokývala hlavou. ,,Neboj, když jsem si to přečetla v jeho myšlenkách, měla jsem chuť mu omlátit něco o hlavu."

Faramis se zatvářil naoko ublíženě a Pharsa se uchechtla.

,,Škoda že tu není Arcalima," povzdechla si a její dobrá nálada se trochu zmírnila.. ,,Tu by to jistě zajímalo."
Ačkoliv, jak ji Pharsa znala, tak ta by asi Faramisovo vysvětlení nevzala tak jednoduše, jako Pharsa.

Faramis jí chlácholivě olízl krk a ona se mu vděčně podívala do očí-pořád byly zelené, ne modré a to ji trochu rozčilovalo. Ale pořád to byl on, ať už by byl princ, nebo klidně vrah.

✨✨✨

Iris najednou prudce zvedla hlavu, když ji zahltila hromada vnitřních hlasů. A nepatřili Pharse, Faramisovi nebo Lasovi.

Hm, stopy... Čtyři vlci... Nejsou to ti uprchlíci, po kterých se tolik pátrá? Pomyslel si někdo a vzápětí ji zavalili myšlenky nejméně dalších deseti vlků.
Nesnášela to-vždycky ji z toho bolela hlava. Ve městě to vždycky vypínala a nebo minimálně potlačovala myšlenky všech, které nechtěla slyšet. Jenže teď, když cestovali takhle na odlehlém místě, svou magii udržovala v pohotovosti, aby je někdo náhodou nepřepadl-a teď se to vyplatilo.

,,Musíme se schovat," štěkla a všichni k ní upřeli pohled. ,,Je jich aspoň jedenáct, možná víc a ví o nás, ačkoliv se jen domnívají, že to jsme my."

Přečetla si ve Faramisových myšlenkách jeho úmysl a vzápětí se vítr obrátil proti nim a donesl k nim něčí pachy.

Pharsa se zamračila. ,,To nám nikdy nikdo nemůže dát pokoj?"

,,Smůla," zabručela Iris a zaměřila se zase k jejich myšlenkám.

Mám hlad...

Doufám že to jsou oni...

...chytíme, koupím si...

Jsou jen čtyři... Nemělo jich být pět?

Neměla ráda když musela poslouchat více myšlenek najednou, jelikož ji vždycky přerušila něčí další.

Dokázala však poznat, že je to jen nějaká skupina vlků, kteří se tak potulovali Eldiarou a dělali problémy. Možná se chtějí zmocnit trůnu. S tak malou 'armádou' těžko. I to nejmenší město mělo větší armádu.
Možná jen čekají, až se všichni pozabijí navzájem.

,,Tady není kde se schovat," zavrčel Las, v hlase jistou paniku a Iris překvapeně zamrkala. Její druh byl vždycky klidný, nikdy ho neviděla tak rozrušeného.

,,I kdybychom přeplavali řeku, nikde se tam neschováme!" Dodal Faramis.

Pharsa se najednou rozzářila. ,,A co se schovat v řece? Faramisi, mohl by si udělat vzduchové bubliny, ne?"

Faramis ji chviličku sledoval, ale pak se mu po tváři rozlil jasný, nadšený úsměv-tak silnou emoci u něj ještě neviděla. ,,Pharso, ty jsi génius!"

Jenže Iris v tu chvíli zaznamenala, že myšlenky jejich nepřátel jsou už blízko u nich.

,,Už je pozdě," řekla chmurně a obrátila se směrem ke kopci, ze kterého se k nim vyřítila skupina aspoň patnácti vlků. Svištěli dolů rychleji, než se Iris zdálo možné a ona z myšlenek jednoho z nich poznala, že ovládá rychlost a použil ji na sebe i ostatní.

,,Musíme bojovat," povzdechl si Las rezignovaně a vzápětí se ozvalo zašplouchání a lehké zahřmění, když se z řeky zvedlo několik obrovských kamenů-Iris jen tak tak uhnula před sprškou vody, která z kamenů crčela. Las byl stavitel, neměl problém se zvedáním velkých předmětů.

Faramis se přikrčil a upřel pohled na jejich nepřátele. V tu chvíli se kolem nich prohnal vítr, který hnal přes pláň a který stále nabíral na síle. Iris viděla, jak pár vlků zakoplo a vítr ho odmrštil pryč, ale většina se dokázala udržet na nohou a ještě mu úspěšně vzdorovat.

Pharsa měla zavřené oči a Iris podle jejích myšlenek poznala, že veškerou svou pozornost zaměřuje na svojí hlavu. Rychle se z její mysli stáhla. Nestála o to, poslouchat její myšlenkové souboje s Magií.

Prudce se ohlédla právě chvíli, kdy se k nim dostal první vlk.

✨✨✨

Arcalima pevně zavírala oči, jakoby se bála, že by je mohl otevřít i jemný poryv větru. Srdce ji bilo jako splašené a žaludek měla zase jako na vodě, když ji podlaha pod nohami poskakovala. Tady to bylo ještě horší než v podpalubí. Tady byl všude volný prostor-loď poskočí víc než obvykle a ona přeletí přes zábradlí.

,,Se zavřenýma očima toho moc neuvidíš," poučil ji Silen, který stál vedle ni-nebo to aspoň předpokládala, vzhledem k tomu, jak blízko se ozval.

Arcalima se hořce ušklíbla. ,,O to mi jde."
Nemusela se na něj podívat, aby věděla, že zakoulel očima.

,,Slíbil jsem ti přece, že tě chytnu, kdyby to bylo nutné, no ne?" Řekl Silen. ,,Neboj se." Při posledních dvou slovech jeho hlas trochu zněžněl, jako kdyby si konečně uvědomil, jak moc se boji.

Arcalima sebou cukla-zase měnil masky. Ale každopádně to zabralo. Oční víčka se jí zachvěla a ve chvíli, kdy křídla zamířila dolů-což znamenalo, že paluba zamířila nahoru-otevřela oči.

Kolem nich se rozkládala nekonečna, světle modrá obloha, kterou občas protínaly světlé, zasněžené vrcholky hor. Některé z nich se pořád tyčily vysoko nad nimi a ztrácely se v mracích, jiné se naopak ježily hluboké pod nimi-což Arcalima uviděla až ve chvíli, kdy trochu přicupitala k zábradlí.

,,Jsme výš než se i ptáci odváží vzlétnout," vydechla, jakmile spatřila orla prolétávajícího někde pod nimi, až připomínal jen hnědou tečku. Rychle ustoupila, když křídla lodě zamířila zase nahoru a pak dolů, aby náhodou nepřeletěla přes zábradlí.

,,Vidíš?" Ušklíbl se Silen. ,,Není to tak hrozné, ne?"

,,Jak to, že nám v takové výšce není zima?" Zeptala se. Skály a hory kolem nich byly pokryté bílou přikrývkou sněhu-musela tu tedy být opravdu zima.

Silen se zazubil. ,,Liščí křídlo je první loď s vytápěnou podlahou," vysvětlil. ,,Bude tak možné cestovat i pro vlky, kteří nejsou z Ledové země."

Arcalima udiveně zavrtěla hlavou a dál se rozhlížela kolem sebe-byť se držela dost daleko od zábradlí, co nejblíž středu paluby, aby nespadla, kdykoliv se loď zhoupla.

Po chvíli si uvědomila, že hory kolem nich klesají a už jen málo z nich se tyčilo nad nimi. I vzduch se jí zdál méně chladný a pod sebou zahlédla i nazelenalé kopce a údolí. Podívala se na Silena, který hleděl na zem. Nejspíš doufal, že tam jeho bratr někde bude.

Ona v to doufala také, ačkoliv se chtěla setkat se všemi. Bylo to absurdní, když je zrovna opustila, ale chtěla jim všechno říct. Přivítat se s Pharsou, seřvat Faramise, nechat Iris smát se jejím myšlenkám ohledně Silena, poslouchat Lase jak by žasl nad Liščím křídlem...

Tiše si povzdechla a Silen si toho samozřejmě všiml. Naklonil hlavu na stranu. ,,Děje se něco?" Zeptal se. Okamžitě vyměnil masku drzého vlka na někoho, kdo je ochoten poslouchat cizí problémy.

Arcalima zavrtěla hlavou. ,,Jen by mě zajímalo, kde jsou mí přátelé."

Silen otevřel tlamu, aby odpověděl, ale než to stihl, ozval se výkřik: ,,Kapitáne! Jsou tam nějací vlci!"

Oba dva si vyměnili nadšený pohled a rozběhli se k přídi lodi-Arcalima teda na pohybující se palubě vrávorala, ale byla tak vzrušená, že to skoro ani nevnímala.

Když vyhlédli přes zábradlí-Arcalima se o něj pevně opřela, aby nespadla-opravdu spatřili hluboko pod nimi, nedaleko řeky, skupinu čtyř vlků. Jenže nebyli sami-bránili se útoku hromadě dalších vlků. Arcalimě srdce vyletělo až do krku, ale Silen si očividně vůbec starosti nedělal.

Silen nadšeně vyjekl a zašklebil se. ,,Trochu se jim předvedeme, co říkáš?" Uličnicky se zasmál a Arcalimu jeho veselí nakazilo.

✨✨✨

Pharsa cítila, že nad sebou ztrácí kontrolu-už jednou v poslední době Magii úspěšně odolala a ona už to nehodlala dopustit znova. Obzvláště, když byli v boji. Napadlo ji, jestli by nebylo lepší, ji vypustit. Bylo jich oproti těm vlkům žalostně málo... Jen by vyřídila nepřátele...

Ne! Okřikla se v duchu. Nejsem vrah! I přesto, že už měla na tlapách spoustu prolité krve.

Jenže pak jí pohled padl na Faramise, který zrovna poryvem větru srazil pryč vlka, jenž se na něj vrhl a nedával tak pozor na svá záda-a v tu chvíli se k němu přiblížil jiný vlk, skočil na něj a divoce se mu zakousl do krku. A to byla první kapka.

Pharsa, která toužila bránit své přátele nevědomky ustoupila Magii a než si stihla uvědomit, co se děje, Magie zaujala její místo.

Prastará síla se v jejím těle spokojeně protáhla a zubatě se usmála. Na zádech se jí se šuštěním kůže o kůži rozvinula šupinatá křídla a ze srsti s praskáním vyšlehlo několik plamenů.

Vyskočila se do vzduchu, zakroužila vysoko nad vlky a pak se jako blesk z oblohy vrhla na prvního nepřítele.

Mrtvý.

Pomalu nestihla jeho mrtvolu nechat dopadnout k zemi a už se řítila na druhého, se kterým silně praštila o zem a zlomila mu tak vaz.

Mrtvý.

Stačila vyřídit pět vlků za několik minut a hodlala pokračovat. Hodlala pokračovat tak dlouho, dokud nezbude jen ona!

Bum, bum, bum.

Někde z dálky se ozval zvuk, který Magii připomínal její vlastní tlukot křídel, jen mnohem hlasitější a skřípavější. Zvedla hlavu od mrtvoly jednoho z vlků a upřela pohled k horám.

A Magie poprvé ve své věčnosti pocítila úžas, když spatřila létající loď.

✨✨✨

Postavím létající loď!

Bylo to bláznivé přání jeho bratříčka. Faramis se mu za to vždycky vysmíval. A teď... Teď měl jednu létající loď přímo před očima.

Což buď znamenalo, že Silen nebyl jediný vlk, které měl nesmyslné sny a nebo...

Bál se tomu věřit.

,,A ty sis myslel, bratříčku, že nikdy nepostavím létající loď!" Zakřičel jeho bratr Silen, když se loď přiblížila, který tam stál, po boku Arcalimy, živý a zdravý.