V terénu jsme strávili neskutečných osmnáct hodin. V New Yorku jsme přistáli kolem šesté večer a od té doby jsme až do poledne druhého dne prolézali místa, ke kterým měla Zoey i sebemenší vztah. Nikam nás to ovšem nedovedlo, Zoey se neobjevila a nám se začaly plantat nohy únavou. Pokud si někam zalezla, neměli jsme šanci ji najít. Teď už to bylo na ostatních týmech a analyticích SHIELDu, kteří jistě celou noc strávili nad kamerovými záznamy. 

„Navrhuji dlouhý vydatný spánek," vydechla jsem, když Steve rozpustil celý náš pátrací tým. Agenti se vydali k letounu a zpátky na základnu, zato já, Steve, Adrian a Bucky jsme se do temných kovových chodeb příliš nehrnuli. 

Ulice spalovalo polední slunce, byl krásný letní den, ale sotva jsem si toho všimla. Oči se mi zavíraly při chůzi. Vzhledem k tomu, že jsme volali s Natashou, která Zoey taky neobjevila, omluvili jsme se na pár hodin z dalšího pátrání. 

„Dobrý nápad," vzdychl Adrian a během tří vteřin už ležel na blízké lavičce. Ploužili jsme se zrovna Central Parkem, takže kolem nebyla taková přehršel lidí, aby se někdo podivoval čtveřici v podivných těžkých uniformách. 

„Přece nebudeš spát tady?!" zhrozila jsem se, když začal usínat. Už pomalu ztrácel vědomí, ale šťouchla jsem do něj kolenem. 

„Co?" zabručel nespokojeně. 

„Neusínej tu, okradou tě, zmlátí nebo při tvém štěstí znásilní," promlouvala jsem mu do jeho ospalé duše, ale koukal na mě, jako by nic z toho, co jsem řekla, nechápal. Minimálně ho to příliš nezajímalo. 

„V poledne?" zamumlal zmateně. „To je teď New York tak divoký?"

„Kde bydlíš?" chtěla jsem vědět, aniž bych reagovala na to, že mé vyhrožování opravdu postrádalo na vážnosti. Doufala jsem, že se fofrem vymáčkne, abychom ho tam rychle mohli hodit nebo vyprovodit. Už jsem nemyslela na nic jiného než na postel. 

„Bydlím? Já nebydlím nikde," hlesl a jako plnohodnotný bezdomovec se zpátky uvelebil na lavičce. Taková možnost mě ani nenapadla, ale vlastně na to neměl čas. Z vězení mé zvrácené máti zamířil přímo k SHIELDu, kde strávil více než půl roku na výcviku, a potom ho poslali do toho Londýna na nějakou pochybnou akci. Samostatné bydlení tedy ještě neřešil. 

„Tak se vyspíš u nás na gauči," oznámila jsem mu odevzdaně. Letoun už nejspíš dávno odletěl, takže mu zbývaly možnosti gauč a lavička. 

„Tak jo." Mdle se na mě usmál, skoro jako by byl na sedativech, a nechal si pomoct z té zpropadené lavičky. Kdyby se nezastavil na šlofíka, už jsme mohli být o dvě minutky blíž spánku. 

„A ty, Bucky?" Otočil se Steve na svého přítele, ale ten odmítavě zakroutil hlavou.

„Já to domů zvládnu, není to až tak daleko," odmítl a já to chápala. Když máte doma postel, proč spát u někoho na gauči? 

Steve s tím ale problém měl. Všimla jsem si na jeho výrazu, že nejspíš něco nevím. Něco, co mu nedovolilo nechat Buckyho jít domů. Zvláštní. „Ale nemusíš," přesvědčoval ho Steve.

Bucky váhal, což nás stálo další minutu navíc do vytouženého spánku. Musela jsem zasáhnout. „Přesně tak, jen pojď, máme doma místa habaděj." Povzbudivě jsem se na něj usmála, abych nevypadala tak otráveně, jak jsem se cítila. Souhlasil, takže jsme mohli konečně vyrazit. 

„Je to ještě daleko?" zakňučel Adrian po sladké chvilce ticha a plouživé chůze. Ta rychlost padala na jeho hlavu, jako jediný odmítal zrychlit. Když jsem se otočila, uvědomila jsem si, že na tom asi opravdu nebude dobře. Nohy vlekl za sebou, znaveně se hrbil a očima sotva viděl na svět kolem sebe. Přeci jen včera ráno přiletěl z Anglie a pak celou noc i další ráno pomáhal při pátrání. Radši jsem si pospíšila a podepřela ho. Jeho pád do trávy by znamenal další minutu zpoždění.

„Už jenom chvilinka," pokusila jsem se o povzbuzení a zkusila ho táhnout rychleji. 

„Bezva," blaženě se na mě usmál ze svých výšin, přece jen byl dost čahoun, a opřel mi hlavu o rameno. Byl opravdu těžký a jeho škobrtání mě nutilo po chodníku aktivně kličkovat, abych ho vyvážila. 

„I když tímhle tempem to odhaduju tak na dvacet," zašeptala jsem tichý dodatek a vyměnila si s Buckym, který se ještě držel, odevzdaný úsměv. A najednou Adrian povolil úplně. Vzdal to. Nejspíš ho dorazila má slova. Možná bych to i ustála, kdyby se mi jeho mrtvolně plandající noha nezapletla do chůze. A tak mi nezbývalo než sledovat, jak se řítíme k zemi. 

Adriana pád probral, ale už bylo pozdě. Vysekali jsme se na asfaltové cestičce, dostala jsem kolenem do žaludku, on zase loktem do žeber. Elegantní. 

Zůstala jsem odevzdaně ležet a čekala, až se ze mě posbírá. Nabídl mi ruku, aby mi pomohl na nohy, rázem nějak příliš vzhůru. 

„Jste v pohodě?" Vrátil se k nám Steve a oprášil mi rameno.

„Jo," zabručela jsem odhodlána dál Adrianovi nepomáhat. Teď už každý sám za sebe. 

„Mohl jsem zůstat na té lavičce," poznamenal Adrian a zarazil tak proud výčitek, které se mi hrnuly na jazyk. To měl teda pravdu. 

„Abych ti ještě nějakou nenašla," zabrblala jsem. 

„Už jsme skoro tam," napomenul naši malou potyčku Steve a pevným tempem vyrazil na cestu. Netrvalo dlouho a dorazili jsme k těžkým kovovým dveřím v cihlové budově o pěti patrech. Domov. 

„Skoro jako kdysi," usmál se pro sebe Bucky a stoupal za námi po schodech. 

„Měli by sem dát výtah," supěl vyčerpaně Adrian, když se šnečím tempem doplazil až k nám, ale času na vydýchání měl dost, protože Steve hledal správný klíč ve svazku o velikosti pěsti. 

„Na co máš tolik klíčů?" zeptala jsem se dost udiveně, protože jich tam bylo aspoň padesát a já si toho nikdy nevšimla. 

„Posilovny, tělocvičny, s černým páskem jsou od SHIELDu, ten velký zlatý je od Tonyho vily,..." počítal Steve a sem tam nějaký  pozvedl, abych se mohla podívat. 

„Jak jinak, samozřejmě." Kdyby Tony zase neměl něco extra, normálně bych ho nepoznala. Ještě by na tom klíči mohlo být napsáno IRON MAN! To by byl naprosto jeho styl.

„Jo, dokonce tam je vyrytá jeho přilba," podivil se Steve, když přejel klíč rychlým pohledem.

Kdo by to byl čekal, napadlo mě. Když otevřel a všichni se začali zouvat, došlo mi, co mi právě řekl. „Proč máš klíč od vily?" chtěla jsem vědět. 

„Mám ho už od té doby, co jsem tě kdysi doprovodil k tomu doktorovi," odpověděl a nad tou vzpomínkou se usmál. Byly to pěkné, ale trochu bizarní vzpomínky. 

Když Adrian našel obývák, okamžitě s rozběhem skočil na pohovku s chlupatými polštářky. „Zabírám si pohovku!" zavyl a začal se štelovat do spací pozice. 

„Hodím ti sem matraci, počkej," zamumlala jsem k Buckymu. 

Adrian se zvedl nad opěrku, aby viděl, na čem bude spát jeho sok v  záležitostech spaní. Došla jsem k televizi, která byla mimochodem pěkně roztřískaná, a střepy na zemi jsme taky ještě neuklidili, a z jednoho šuplíku vytáhla kufřík o velikosti svačinkové krabičky.

„Tak to přeju příjemné spaní," posmíval se mu Adrian, ale vrhla jsem po něm vítězný pohled, zmáčkla tlačítko a do prostoru se rozletěla čistě bílá vysoká matrace. Nebyla k rozeznání od jiných. Nápad na skladnou matraci jsem dostala při výrobě revoluční zbraně, vím je to ironie.

„Ještě ti přinesu prostěradlo a tak," oznámila jsem a z posledních sil se dostala ke skříni v ložnici, bohužel, všechno, co jsem potřebovala, bylo příliš vysoko. Už jsem chtěla začít skákat, ale pak mě napadlo použít šupiny, byla jsem tak ospalá, že jsem na ně málem zapomněla! Bože... 

„Tady máš..." Hrdinsky, že jsem to všechno našla, jsem se vrátila, ale oba dva už tvrdě spali, Bucky zřejmě spadl hned, jak jsem se otočila. Byli roztomilí, jak měli pootevřené rtíky a nevinně spinkali. Už to nebyli nebezpeční hrdinové a nenapravitelní svůdníci, ve spánku z nich najednou byli normální kluci. Jeden měl sice kovovou ruku a druhý svou flétnou rozbíjí věci, ale i tak.

Opatrně jsem oba dva přikryla dekou, je sice léto, ale kdo by neocenil deku? Nadzvedla jsem Buckymu hlavu, což nebylo vůbec jednoduché, bála jsem se, že ho vzbudím, a zasunula pod ni polštář.

„Odpadli dřív, než jsem čekal," zasmál se tiše Steve, když se vrátil z koupelny. Kolem pasu měl jenom ručník, což jsem nemohla nechat bez povšimnutí. Celého jsem ho opravdu nenápadně přejela pohledem, a když jsem se zastavila u jeho obličeje, už na mě měl připravené pozvednuté obočí. Zasmála jsem se své reakci.

„Nemůžeš se tady takhle promenádovat, co kdyby ještě nespali?" vyčetla jsem mu měkce a radši si šla vyčistit zuby, než bych udělala něco nevhodného. Navíc, člověk by neměl zanedbávat zubní hygienu.

„To by jistě viděli něco nevídaného," zasmál se Steve už z druhé místnosti. 

Pousmála jsem se a popadla kartáček. Když jsem se vrátila do ložnice, kde už tvrdě spal i Steve, co si tepláky nasadil snad jen silou vůle, protože je měl proklatě nízko, nechtělo se mi už nic, tak jsem na sebe hodila jedno velké tričko a spadla vedle něj.