Návrat do hlavního sálu byl jako návrat o tři staletí. Najednou se v něm všichni chovali neskutečně nudně - mluvili pomalu, neusmívali se, stáli v hloučcích a občas něco neobratně zobali u stolů. Všechno bylo jako zpomalené. Jenom Steve se k nám řítil závratnou rychlostí. 

„Kate? Kde jsi byla? Všude jsem tě hledal," vytknul mi tiše a dofuněl k naší dvojičce.

„Na tak to mě podrž. Steve?" upozornil na sebe James a já se na něj překvapeně otočila. Znají se?

„Bucky?" žasl Steve, ihned se mu po obličeji rozlil nadšený úsměv. Oba se celí šťastní objali a mě, nechápavě na ně zírající, si všimli až po chvilce.

„Vy dva se nějak ... znáte?" zeptala jsem se a mně samotné ta otázka přišla stupidní. Bezvadné, Kate.

„S Buckym jsem vyrostl, známe se snad odjakživa, jen se nějakou dobu neukázal," vysvětlil mi Steve s nenápadnou výtkou pro Buckyho. 

„Měl jsem napilno," pousmál se skoro trpce a rychle stočil řeč jinam. „Kdo by to byl řekl, že se potkáme zrovna když ti kradu dívku."

„Cože?" zarazil se Steve a oba si nás změřil.

„Cože?" žasla jsem já.

„Cože?" přidal se i on, aby nebyl s ničím pozadu a trochu se tomu zasmál. Ale nevypadal, že by se v situaci cítil nějak nejistě, prostě žertoval.

„Kde jste vůbec byli?" změřil si nás Steve podezíravě, ne, že by mu vtip unikl, jenom v tom preventivně něco hledal. My dva jsme se rozpačitě zasmáli naší taneční vzpomínce.

„Vedle v tanečním sále," oznámila jsem mu s tichým smíchem, když jsem si vzpomněla, jak to Buckymu podjelo a on skoro udělal provaz.

„Byli jste tancovat?" zeptal se překvapeně Steve a nejspíš se mu nelíbila představa, že jsem tancovala s někým jiným. Pro něj je to dost intimní záležitost.

„Ano, byla to zábava," oči mi svítily při vzpomínkách, ale to situaci vůbec nepomohlo. Steve na mě zíral a nebezpečně tiše to zpracovával. 

„Co vůbec chtěli ti lidi?" zeptala jsem se najednou vážná, abych změnila téma. Oba jsme na Steva se zájmem pohlédli.

„Nějaké zážitky z války," nakrčil u toho obočí. Najednou se prostorem rozlehlo vyzvánění telefonu. Mého telefonu. Neměla jsme kapsy, takže mi ho opatroval Steve, který mi ho překvapeně podal. Neznámé číslo. 

„Halo?" zvedla jsem hovor a zaposlouchala se, ale nic. Zkontrolovala jsem obrazovku, jestli se hovor neukončil, ale pořád běžel. „Halo?" ozvala jsem se znovu, abych konečně prolomila to děsivé ticho. Z reproduktoru se ozvalo tiché zamručení, jakoby se někdo probouzel. Ale když jsem zesílila reproduktor na maximum, abych slyšela, ozval se tak hlasitý vřískot, že jsem mobil málem upustila.

Oba dva muži mě napjatě sledovali a nevěděli, co si mají myslet. Sama jsem si nebyla jistá. 

Opět mrazivé zavřísknutí, jakoby někdo mučil kočku. Postavily se mi vlasy na hlavě. Přerývaně jsem vydechla.

„Z-zoye? Zoey jsi to ty? Co se děje?" Skoro jsem křičela, ale hrdlo jsem měla stažené hrůzou. Pokud se teď něco stane, bude to moje vina, protože jsem její předvedení SHIELDu odkládala. 

Ozýval se řev mísený s dívčím pláčem, který přecházel do nelidského kvílení.

„Jsi doma? Co se stalo?" požadovala jsem po ní základní informace, ale už se asi proměnila, ve sluchátku byl slyšet pouze její tichý dech.

Okamžitě jsem zapnula vyhledávání volajícího, běželo to samozřejmě přes SHIELD, který mi pak posílá souřadnice do zpráv. Ale měla jsem podezření, že je v jejím domě, kde je mimochodem i její poblouzněná babička.

„Co se stalo?" chtěl vědět Steve, který rázem na všechno podezření zapomněl a vypadal, že je schopný okamžitě vyrazit na záchrannou misi.

„Zoey se proměnila," řekla jsem jen a vyběhla do noci se dvěma páry dupajících nohou hned za mnou.

„Jeďte mým autem do Washingtonu, pošlu vám potom přesnou polohu. Neříkejte to Tonymu," zaúkolovala jsem je, načež jsem se prudce odrazila od země a tryskem odletěla. Šupiny jsou někdy tak užitečné!

Vyletěla jsem směrem k cíli a zapnula sluchátko v uchu, abych se s nimi mohla dorozumívat. Letěla jsem rychleji, než oni kdy pojedou, ale chvilku jsem je sledovala z výšky, abych se ujistila, že...

„Steve, pro tuhle situaci dopravní předpisy neplatí, šlápni na to!" Pohoršeně jsem si povzdechla, protože jel pouhých šedesát po prázdné široké ulici. Dal si říct a šlápl na to.

Rozletěla jsem se bleskově třicet metrů nad zemí směr cíl a litovala, že na sobě nemám kalhoty, připadala jsem si tak nějak... odhalená. Najednou se přede mnou objevila divná síť, natažená vysoko mezi domy. Ah, lešení, ještě lepší. Nestihla jsem tak rychle změnit směr. Zamotala jsem se do něj a jenom se zaposlouchala, jak moje tělo vydává kovové zvuky při styku s tyčemi, slyšela jsem, jak se trhá látka a když jsem se konečně vymotala, byla jsem bez šatů.

Moment absolutního ticha přerušil hlasitý výbuch smíchu, jako by zničení těch drahých šatů bylo něco skvělého. Že jsem zapomněla vypnout mikrofon, jsem si uvědomila, až se ozval zmatený Steve.

„Kate, všechno v pohodě?" zeptal se naléhavě.

„Jo, jen... jen jsem ztratila šaty," zahihňala jsem se tomu a když se mi v uchu rozesmál i Bucky, ukápla mi slza... z těch nárazů vzduchu, samozřejmě. 

„Poletím napřed, tak až tam dorazíte, nezabijte mě," varovala jsem je a vystřelila.

**Steve**

„Nechápu, že ses s ní nepochlubil dřív. Je úžasná," žasl Bucky. Nebyl jsem si jistý, jestli je to dobře nebo bych na něj měl intenzivněji mhouřit oči. Ale určitě by se mezi nás nestavěl, takový on není. Trochu mě ta myšlenka uklidnila.

„Jo, to je," přikývl jsem a vyhnul se znuděné kočce na ulici.

„Chvilku tu nejsem a hned někoho máš," žasl dál, nad čímž jsem jenom převrátil oči. Taky jsem se ho chtěl zeptat na hromady věcí. Od té akce, kdy málem nechal zabít polovinu lidstva, už uběhlo moře času a následující měsíce jsme se hodně stýkali. Od nahrané smrti Kate jsem ho ale neviděl.

„Co je vůbec zač? Nějaké upozornění, že lítá, by bylo milé," brebentil dál a vůbec ho nezajímalo, kam jedeme.

„Měl jsem ti ji představit, jako Kate, moji létající přítelkyni?" pochybovačně jsem se na něj podíval a uchechtl se.

„Rozhodně by mě to ušetřilo toho šoku," kývl uznale hlavou a založil si ruce na hrudi.

„Je to normální holka, vlastně Stark je její otec. Vzpomínáš, ne?"

„Howard Stark? Kolik mu je, sto deset?" nevěřícně na mě kouknul.

„Ne, jeho syn Tony," uvedl jsem vše na pravou míru a vysvětlil mu, co se za poslední rok stalo. Dlouho o tom nepřemýšlel, než začal zase mluvit.

„Kolik jí vůbec je?" zeptal se náhle, jako by nad tím celé mé vyprávění dumal.

„Dvacet jedna."

„A kolik je tobě?"

„Vždyť jsem se narodil jenom o rok později jak ty," utrousil jsem. Vyrůstal se mnou a neví, kdy mám narozeniny?

„Myslím kolik let jsi... vzhůru?" zeptal se najednou nějak neohrabaně, jakoby tohle téma bylo i pro něj ožehavé.

„Dvacet sedm," prozradil jsem mu a on žasl.

„Takže je mezi vámi šest let rozdíl. To je jako tvoje mladší ségra. Když ti bylo šest, tak se narodila. Když ti bylo dvacet, chodila na základku." Možná by to rozvedl až do naší teoretické smrti, ale přerušil jsem ho.

„Když mně bylo šest, zbývalo skoro osmdesát let, do jejího narození."

„Tak to je trochu divný," koukal na mě, jako bych byl nějaký úchyl, ale už o minutku později mi vykládal, co poslední dobou dělal on. Přerušil ho až příjezd k domu, který nám Kate poslala v souřadnicích. Tiše jsme vystoupili z auta.

„Kam jdeš?" chtěl jsem vědět, protože se Bucky hrnul z auta na příjezdovou cestu. 

„Jdu taky!" protestoval proti mému vrtění hlavou.

„Ne, nejdeš. Je hodně nebezpečná a nevím co od ní čekat."

„No tak, nech mě trošku zapůsobit na tvoji holku," smlouval a zvednul svou levou paži, aby mi připomněl, že i on se má čím bránit. Důrazně jsem si povzdechl, ale už jsem to nekomentoval. I kdybych mu to výslovně zakázal, stejně by šel.

Vplížili jsme se do obýváku, kde panovalo naprosté ticho. Páchlo to tam zatuchlostí a nábytek byl především starožitný. V obýváku bylo pusto, ovšem křesel hned pět. Proč má někdo pět křesel?!

Vyběhli jsme po schodech nahoru a nakukovali do otevřených dveří, ale nikde nikdo. Až v posledních, ze kterých se linula záře z pouliční lampy, se mihl stín. Dlouhý, nepřirozeně zkroucený, jakoby měl někdo páteř ohnutou jako napnutý luk. Opatrně jsem se ke dveřím přiblížil a čekal nějakou zrůdičku.

Ovšem byla to jenom Kate. Kate ve spodním prádle, sedící obkročmo na Zoey.

Okay, mám takový fakt hodně promyšlený plán na 3. sérii. Zajímá mě, jestli byste o ni stáli, případně, jestli mám něco z toho narvat do této... Vím, že 1. kniha slaví úspěchy často, druhá je tak 50 na 50 a třetí jen někdy, tak jen ať vím, co si o tom myslíte. Třeba i všeobecně o 3. sériích.

Tímto ale neslibuju, že bude :D jen se ptám