11. Listopadu 2038, 21:46

Silnice byla prochladlá a mokrá od tajících sněhových vloček. Zima mi prostupovala všemi končetinami, ale nebyla to taková zima, na kterou je člověk zvyklý v podzimních dnech. Tahle vycházela přímo zevnitř a postupně pohlcovala prst po prstu. Kradla se od těch nejvzdálenějších míst v zoufalé snaze těla udržet naživu důležité orgány. Sledovala jsem poletující sníh, který se poklidně míhal před zářícími reflektory a pokoušela se myšlenkami oprostit od dnešního večera prosyceného křikem, krví a pachem střelného prachu.

"Máte děti, vojáku?" zeptala jsem se tiše chlapce, který mě ještě stále držel v náručí a křečovitě tiskl své oblečení k průstřelu v mém břiše.

"Ne, slečno," odpověděl roztřeseně.

"Já mám." Zvedla jsem pohled na jeho obličej a neviděla nic jiného, než vyděšeného kluka; ještě příliš mladého na to, aby se setkal se smrtí. "Nikdy bych si nepřála, aby vyrůstala ve válce."

"Ale my ji přece nezačali. To oni," zamumlal nepřesvědčivě a z hlavy si stáhl helmu, aby ji mohl odhodit vedle sebe. Vlasy měl zacuchané a zpocené a světle hnědé oči zalité slzami. Zdálo se, že od své služba ani zdaleka nedostal to, co očekával.

"Nevěřte všemu, co vám řeknou," pousmála jsem se a všimla si, jak se mu nepřirozeně třásl spodní ret. Přímo pod ním měl výrazné mateřské znaménko, na které jsem zaměřila svou pozornost. Sledovat určitý bod prý pomáhá s koncentrací. Nevěděla jsem, co je na tom pravdy, ale za zkoušku to stálo.

Chvíli mě nejistě sledoval, než přikývl a na tváři se mu mihl letmý úsměv. "Nebudu, slečno."

V jednom okamžiku na nás dopadl stín stojící postavy, načež jsem zaslechla mě dobře známý hlas: "Chceš ze sebe udělat mučedníka? Skvělej plán!"

Hank se pokoušel znít nezaujatě, ale já moc dobře slyšela, jak mu přeskakuje intonace. Stejně jako se mu klepaly ruce, když odehnal vojáka, který mě doteď držel, a zaujal jeho místo. Bolestně jsem sykla, když přitlačil kus oblečení na mou ránu.

"Au. Chceš mě snad zabít?" zabručela jsem nespokojeně.

"Zdá se, že to zvládáš docela dobře sama, děvče."

"Co se stalo, Hanku? Co je s ostatními?"

"Nejsi jediná, kdo to schytal. Tři lidi jsou mrtvý, pár jich je zraněnejch. Kixlo asi pět androidů. Connorovi kulka rozbila čerpadlo."

Jeho výčet mě příšerně vyděsil. Do poslední chvíle jsem si nepřipouštěla, že by se mohlo něco stát. Mělo jít o mírumilovný protest a všechno mělo dopadnout dobře. Teď už jsem chápala, jak moc naivní jsem byla. Jejich krev jsem měla na rukou.

"Co je s Connorem?" vyhrka jsem a z posledních sil chytila Hanka oběma rukama za sako.

Bolest, kterou mi to způsobilo, byla do nebe volající, ale to bylo vlastně dobré znamení. Neotupěla jsem a neztratila vědomí, takže moje vyhlídky byly možná lepší, než jsem si původně myslela. Zřejmě jsem měla štěstí v neštěstí. V tu chvíli mě ovšem nejvíc zajímalo, co se stalo s tím androidem, který mi ukradl část srdce.

Hank mi neodpověděl, jenom se mírně zamračil nad mými snahami o cloumání s jeho kabátem.

"Tak mi to řekni ty zpropadenej mizero!" Skrz rty mi uniklo bolestivé syknutí, když jsem se pokusila nadzvednout. Ostrá bolest mi ovšem v mé hloupé snaze okamžitě zabránila a já svůj tlak zase povolila.

"Sakra, Vivian. I na smrtelný posteli jsi ta nejpaličatější ženská na světě!" obořil se na mě poručík a rozhlédl se kolem sebe.

"Přísahám, že umřeš dřív, než já, jestli mi neřekneš, co je s Connorem!" zavrčela jsem a varovně na něj namířila ukazováček.

"Vykrvácíš rychleji, jestli ti neklesne tlak a tep, Vivian! Musíš se uklidnit," poučil mě android, kterého jsem si tak moc přála slyšet. V tu chvíli mi ze srdce spadl obrovský kámen.

Connor si dřepl k zemi a starostlivě sjel má zranění očima. Věděla jsem, že on pozná jejich závažnost jediným pohledem. Mírně se zakabonil, ale zároveň se nezdálo, že bych měla každým okamžikem umřít.

"Není to tak zlé. Orgány jsou v pořádku, jen musíme dostat pod kontrolu to krvácení."

Já si mezitím co nejpečlivěji prohlížela každý kousek jeho těla. Jednu ruku měl stále celou zkrvavenou a pevně podvázanou Hankovým páskem. Na hrudníku měl další velkou modrou skvrnu v místech, kde kulka zasáhla čerpadlo. Zvedla jsem paži a prsty se dotkla místa jeho zranění.

"Jsi v pořádku?" Pokoušela jsem se potlačit starostlivý tón, který naštěstí zanikl v bolestném zaklení, když Hank Connorovi předal pomyslné žezlo v podobě vesty přitlačené na moji ránu. Slíbil, že co nejdřív přivede pomoc a zmizel mi ze zorného pole.

"Jeden ze zraněných androidů mi dal svoji komponentu. Všechny systémy jsou stabilizované. Neboj, moje diagnostika je lepší, než ta tvoje," pousmál se a sundal ze sebe bundu, kterou mi podložil hlavu.

"Promiň," zašeptala jsem plačtivě, "tohle byl fakt pitomej nápad."

"Nebyl," zavrtěl android vážně hlavou. "Vojáci se stáhli hned, jakmile vyšlo najevo, že zaútočili na lidi. Myslím, že Amerika se bouří, Vivian."

"Udělali jsme první krok... ty další už nejsou na nás," odpověděla jsem tiše a zavřela oči.

Končetiny jsem měla jako z ledu a netoužila jsem po ničem jiném, než po troše morfia a po dlouhém spánku. Nedocházelo mi, že by to mohl být ten poslední spánek, který bych zažila. Na to už mi mozek dostatečně nesloužil. Chtěla jsem jenom klid.

"Vivian!" Connor zvedl hlas a nevybíravě se mnou zatřásl. "Nesmíš usnout, rozumíš mi? Pomoc tu bude brzy."

"Prosím, Connore, jsem unavená."

"Tvůj puls je moc slabý. Jestli usneš, už se neprobudíš!"

"Vážně umíš být děsně neodbytný," uchechtla jsem se a s námahou znovu otevřela těžká víčka.

"Nejsi o moc lepší," pousmál se a trpělivě mě prsty hladil ve vlasech. Uklidňovalo mě to. Dokázala jsem si představit i horší způsob, jak odejít ze světa. "Carpe diem, Vivian."

To mi vykouzlilo na tváři upřímný úsměv. Pohledem jsem vyhledala jeho čokoládové oči, které mě upřeně sledovaly a odpověděla mu: "Carpe diem, Connore."

Pak mě políbil. Jeho rty byly daleko teplejší než ty moje a dokonce donutily mé srdce bušit o něco rychleji, než doteď. Popravdě jsem ho podezírala, že přesně to byl jeho plán, jak udržet můj krevní oběh v běhu, ačkoliv jsem mu to samozřejmě neměla ani v nejmenším za zlé.

Vyrušilo nás až ostré světlo, které mi dopadlo přímo do obličeje. Zamžourala jsem do jeho zdroje a zahlédla blikající červené světlo, které mi prozradilo, že se dívám přímo do kamery naší reportérky.

Za jejími zády už stál Hank s dvojicí záchranářů a přípravenými nosítky. Skoro jsem nemohla uvěřit tomu, že se odsud opravdu dostanu živá. V tolik štěstí už jsem ani nedoufala, ale můj anděl strážný si dnes očividně přibral směnu navíc.

"Slečno Jenkinsová, co říkáte na to, že ozbrojené síly se stahují z Detroitu? Jak vnímáte momentální vítězství androidů? Co myslíte, že bude dál?"

Reportérka na mě hrnula všechny dotazy, které jí aktuálně přišly na mysl, ale pro mě bylo až příliš náročné vnímat význam jejích slov. Potřebovala jsem si první odpočinout, než se k celé situaci zvládnu vyjádřit. Místo toho jsem jen křečovitě svírala Connorovu ruku a nechtěla ho za žádnou cenu pustit.

"Myslím, že nás čeká ještě dlouhá cesta," dostala jsem ze sebe nakonec.

Většího moudra jsem v současné situaci nebyla schopna. Nejvděčnější jsem momentálně byla za injekci proti bolest, která mi poskytla okamžitou úlevu. I přesun na nosítka tak byl poměrně snesitelný.

"Slečno, musíte ho pustit. On s námi nemůže!" oznámil mi důrazně jeden ze zdravotníků, když jsem ani v nejmenším nepovolovala stisk kolem Connorovi dlaně.

"To je v pořádku, Vivian. Postarají se o tebe. Uvidíme se dřív, než se naděješ," pousmál se android a povolil stisk našich rukou.

"Hanku!" vyhrkla jsem směrem k poručíku Andersonovi s nevyslovenou prosbou. Ani jsem nemusela nic říkat, protože moc dobře věděl, co po něm chci. Znali jsme jeden druhého dost dobře na to, abychom si občas rozumněli i beze slov.

"Zůstanu tu s ním a dám na něj pozor," přikývl a ovinul Connorovi ruku kolem ramen.

Oba o krok ustoupili, aby poskytly zdravotníkům dostatek místa na manipulaci s nosítky, a ztratili se mi tak z dohledu. S hlasitým povzdechem jsem si opřela hlavu o bílou plentu a se zatnutými zuby přetrpěla kodrcavý přejezd až k sanitce.

Připadala jsem si jako filmová hvězda, jelikož ve voze kolem mě poskakovalo nejméně pět lidí, kteří se překřikovali, svítili mi do očí, ptali se mě na stupidní dotazy a neustále mi opakovali, že to bude v pořádku. Nestála jsem ani o jednoho z nich a ještě méně o pípání přístrojů, na které mě napojili.

"Vnímáte mě? Slečno? Slyšíte?"

Jistě, že vnímám.

Chtěla jsem jim odpovědět a odbít je, jenže to nešlo. Nedokázala jsem se pohnout ani promluvil. Přístroje kolem mě začaly bláznit, ale už mi nepřišly tak protivné. Slyšela jsem je z čím dál tím větší dálky, až se nakonec všechno kolem ponořilo do tmy.