Šla jsem dlouhou chodbou a rozhlížela se kolem. Tak dobře jsem to tu znala. Na každém kroku dveře vedoucí do jiné místnosti. V každé se nacházelo něco jiného. Šatny. Drobné výcvikové místnosti. A skladiště s nejrůznějšími předměty.

Měli jsme tu takovou sbírku zbraní, že každý druh měl svojí vlastní místnost. Sekyry, ty velké i ty menší házecí. Nejrůznější typy nožů, jak vrhací, tak na blízko. Jak malinké, tak ty s obrovskou čepelí. Ostré i tupé. Oštěpy různých délek. Meče i katany všech tvarů a velikostí. Luky a šípy. Dýky a mačety.

Nejmenší místnost obsahovala předměty k tréninku přežití v přírodě. Hlavně obrázky. Obrázky s fotkami pastí a přesným postupem, jak je sestavit. Učebnice na rozeznávání rostlin a ovoce. Různé knížky s radami na přežití, jako jak rozdělat oheň nebo s návody na vytvoření vlastní zbraně. I to se nacházelo zde. Ve výcvikové budově.

Dvě největší místnosti se nacházeli v druhém patře. Ta menší sloužila, jako skladiště překážek. Klasických, jako kozy na přeskočení. Ale i jiných. Sítě. Provazy. Ale i další věci. Například trampolína.

A také tu byly žíněnky. Hromada žíněnek. Asi abychom neměli tak debilní způsob smrti. Kdyby náhodou byl někdo tak neschopný imbecil, co sice dokáže vrhat nože nebo rozbít hubu dvakrát těžšímu soupeři, ale neumí skákat. Jako já například. Ačkoliv by to možná byl lepší způsob smrti, než se nechat propíchnout oštěpem od nějakého arogantního dementa. Ale někdo, jako já, by, nebýt těch měkkých záchran, už alespoň desetkrát umřel.

A ta největší fungovala, jako výcviková hala. Tady byly různé terče, figuríny i volný prostor, kam se stavěly překážky. Měli tu i žebřiny a tyče, po kterých se šplhalo. Slyšela jsem, že někde měli i basketbalové sítě, avšak tady ne.

V jedné z těch menších místností se nacházely palcáty nebo jiné předměty určené na rychlý úder do hlavy a také pár trojzubců. Ty se ale moc nepoužívaly. V tomto kraji nebylo moc lidí, kteří by měli takovou sílu. Nebo uměli zacházet s tou těžkou zbraní. Soustředili jsme se hlavně na přesnost, znalosti a inteligenci.

Každý náš kraj byl v něčem odlišný. Všechny silné. Všechny plně naučené bojovat. Ale každý jiným způsobem. A lidé u nás miloval luky. A vrhací nože. Nebo házecí sekyrky, dýky a také oštěpy. A částečně i meče. Zbraně víc na přesnost, ne na sílu.

Nakonec jsem prošla chodbou do malé místnosti, jenž připomínala rovnoměrnou kostku, jejíž každá strana neměla víc, než pět metrů. Jedna místností, kde jsem nikdy nebyla.

Cítila jsem se v ní velmi nekomfortně. Každá zeď měla na sobě několik prasklin, k sezení jsme neměli nic jiného, než starý, rozvrzaný nábytek a pavučiny všude kolem prozrazovali, že o ně koštětem dlouho nikdo nezavadil.

Rozhlédla jsem se po místnosti a viděla pouze pár, v celku mladých, dětí. Překvapilo mě to. Věk byl od 12 do 18 let. Nikoho, kdo by vypadal dospělý, jsem však neviděla. Pouze samé mladší děti.

A též jsem čekala větší zájem. Předpokládala jsem, že mnoho mladých po slávě a bohatství půjde, jako slepice po flusu. Očividně ne. Možná už nechtěli stále jenom bojovat a arény se báli.

Posadila jsem se na jednu z rozvrzaných židlí a zahleděla se na nejsilnější ženu v našem kraji. Stála v otevřených dveřích, díky kterým sem z chodby zavítal široký pruh světla, kterého bylo, v místnosti bez oken, nedostatek.

Pohledem si přejela všechny v místnosti. Kromě mě tu byli ještě dvě další dívky a tři chlapci. To mě dost překvapilo. Náš kraj byl jeden z největších, přesto jsme tu měli pouze šest zájemců.

Všimla jsem si arogantní dívky, jejíž jméno jsem si nepamatovala. Vypadala tak na 16 let, já však moc dobře věděla, že měla 14 let, přes to se tvářila, jakoby znala celý svět. Bez pochyb sem šla, aby si zvýšila své ego. Bohatá i populární byla až moc.

Prohrábla si své na rudo nabarvené vlasy a podívala se směrem k osobě stojící ve dveřích. Téhle holce bych nepřála, aby jí vybrali. A už vůbec ne samotnou výhru. Potřebovala by hřebínek srazit.

Na židli vedle mě seděl Raymond, dvanáctiletý chlapec. Jen párkrát jsme se bavili, především o tom, jak je škola nesnesitelná. Na chodbě jsme se, jako tišší děti, často zdravili kývnutím hlavy. Tak jsme to udělali i teď.

Tím, že se přihlásil, mě nijak nepřekvapil. Do mnoho soutěží se vrhal po hlavě. A i přes jeho nízký věk, to byl zkušený vrah. Možná ještě víc, než já. Měl, na náš kraj, výjimečný způsob zabíjení. Využíval totiž sílu. Neobvyklé. Obzvláště na jeho věk.

Pohledem jsem jen zavadila o chlapecká dvojčata ostříhaná na ježka, jenž se téměř nedali rozeznat. Velká vzácnost. Ne, že by se málokdy narodili. Spíš se málokdy obě dvojčata dožila tolika, jako oni. Odhadovala jsem je tak na 13 let.

Poslední osobou v místnosti byla, sympaticky vyhlížející, dívka. Mohlo jí být stejně jako mně. Měla blond vlasy a šedé oči. Působila na mě roztomile. Když jsem se na ní podívala, usmála se. A já jí úsměv vrátila.

Pak jsem se zahleděla na Elisu Colvin, která nás všechny zamyšleně přejela pohledem. Její vlasy, jenž, mi připomínaly oheň, měla od přírody kudrnaté. Tvář měla pěknou, skoro až roztomilou a působila nevinně. Při tom byla vrah. Mnohonásobných rozměrů. A byla jsem si jistá, že zabila víc lidí, než my všichni v místnosti.

„Dobrá. Jsme všichni. Budu vás postupně volat a vy mi předvedete, co umíte. Potom vyberu chlapce a dívku, který bude reprezentovat náš kraj. Rozumíte?"

Kývla jsem na souhlas. Všichni ostatní též a někteří k tomu přidali tiché souhlasné zamručení.

„Dobrá. Lucy, začneme s tebou!" kývla na tu sympatickou blondýnu.

Lucy se následně zvedla, díky čemuž jsem zjistila, jak byla drobounká. A rozešla se směrem z místnosti. Něco mi říkalo, že si tu nějakou dobu počkám.

------------

Vešla jsem do obří místnosti osvícené ze všech stran mohutnými okny. Přesný opak té, ve které jsem strávila poslední půlhodinu.

Šla jsem až poslední, po zkoušce boje jsem tedy nemusela čekat na ostatní, ale mohla jsem jít, podle Elisy rozhodnutí, buď rovnou domů nebo do arény.

Rozhlédla jsem se po tělocvičně. Vše bylo připraveno. Všude byly zbraně, buď opřené o stěnu nebo poházené na zemi. Zahlédla jsem i pár terčů, překážek a síť. Dokonce i na stole u protější stěny místnosti ležely nějaké papíry. Těžko říct, jestli šlo o součást zkoušky.

„Dobrá, Kath, vysvětlím ti, co dělat. Předveď toho co nejvíc. Nemusíš využít všechno. Ale důležité je se předvést alespoň se třemi zbraněmi a ukázat alespoň dvě schopnosti z terénu," vysvětlovala.

Tři zbraně, to zvládnu, pomyslela jsem si a přemýšlela, co využít.

Do oka mi hned padly mé oblíbené nože, válející se na zemi nedaleko jednoho z terčů. To nejlepší nakonec, pomyslela jsem si. Nože využiji jako poslední.

Dále jsem zahlédla ještě další dva terče. O jeden z nich byl opřený luk s několika šípy, o další pár oštěpů. Tohle mi taky šlo. Stačilo už jen vymyslet, co jí předvedu za schopnost z terénu.

„Můžeš předvést šplh nebo překonávání překážek. Dále můžeš sestavit z přírodních materiálů nějaké pasti nebo zbraně. Máme tu i papíry s obrázky rostlin, které bys mohla rozeznat."

Tak k tomu jsou ty papíry, pomyslela jsem si a upřela pohled na stůl s menší hromádkou bílých předmětů. Teprve pak jsem si všimla hromádky přírodnin vedle dřevěné nohy. A ihned si rozmyslela, co udělám jako poslední. Čím překvapím.

„Začnu s lukem," urychleně jsem se rozhodla a už měla namířeno ke zmíněné zbrani.

Byla jsem rozhodnuta vystřelit pouze jeden šíp a jít dál. A tak jsem i učinila. Vložila šíp do tětivy a netrvalo dlouho, než pročesal vzduch a zasekl se přesně ve středu terče.

Pousmála jsem se. Neuměla jsem s lukem tak dobře. Zrovna jsem ale měla štěstí a povedlo se to tak, jak jsem chtěla. Jak jsem potřebovala. Teď a tady. V tuhle chvíli. Na tomhle místě. Lépe to dopadnout nemohlo.

Mé kroky dále mířily k oštěpům. Ani jsem se neohlížela na Elisy výraz a brzy už v ruce svírala chladnou dřevěnou rukojeť. Svůj zrak upřela na terč a propalovala ho pohledem.

Natáhla jsem ruku a vyhodila. Brzy se ozval zvuk ostří, jak proseklo pevný materiál. A oštěp přistál kousek od středu. Úspěch. Opět.

Teď mělo přijít ze zbraní to nejlepší. Nože. S těmi jsem uměla dokonale. Už dlouho se mi nestalo, že bych minula. Dokázala jsem házet na větší vzdálenosti a rovnou do středu.

Vzala jsem do ruky dobře známou zbraň a rozhodla se zariskovat, neboť jsem věděla, že perfektní hození nože do středu umí v téhle zemi skoro každý. A k překvapení Elisy jsem se k terči otočila zády.

Pamatovala jsem si, kde se terč nacházel a jak nůž vrhnout. Zbraň jsem chytila pevněji do ruky a hodila za sebe. A už jen slyšela, jak se zasekla do pevného terče.

Když jsem se otočila, k velké radosti zjistila, že se zasekl ve středu. Pousmála se a v duchu se pochválila za dobře odvedenou práci. Potom jsem se pustila do předvedení posledních dvou věcí.

Došla jsem ke stolu s Elisou v patách a zahleděla se na fotografie známých rostlin a bez problémů je rozpoznávala. Zmínila jsem i které jsou léčivé, jedovaté nebo ani jedno. A ona jen souhlasně přikyvovala.

Později přišla na řadu poslední věc... A já věděla, že jestli ta se mi povede, nejspíš nebudu mít konkurenci...

- 1524 slov

Malinko jsem přetáhla. xD Nevadí.