Jen tak jsem si něco kreslila v učebně malování, když ke mně přišel Nathaniel s Marcem. Já se na ně podívala a usmála se. „Co potřebujete?" „Jen tak nás napadlo..." odmlčel se Marc. „že by jsi se svými zkušenostmi v animování... Lmohla udělat filmovou verzi našeho komiksu."

Já jsem jsem na ně vykulila oči. „To myslíte vážně? Samozřejmě, že chci, ale nevím, jestli to dokážu. Přece jen, nejsem tak dobrá v kreslení." posmutněla jsem. Podívala jsem se na Nathaniela. Vypadal dost zaraženě. „Co je?" zeptala jsem se ho s úšklebkem. „Jen, že jsem tě nikdy neviděl smutnou" řekl. „Nejsem smutná a navíc, ani mě tak dlouho neznáš." ušklíbla jsem se.

„Zaprvé: Své postavy si budete dabovat sami. Zadruhé: Bude to trvat nakreslit nejmíň měsíců. Zatřetí: Musím najít vhodné dabéry pro Berušku a Kocoura." vyjmenovala jsem jím. Kluci přikývli.

Už jsem byla ve třičtvrtině nakresů na film, takže už jen donačrtnout, dokreslit, vybarvit a nadabovat. Naštěstí to byla jen pětiminutová verze, protože tu delší budu dělat mnohem déle. „Ahoj, nechtěli by jste si zahrát hru, kterou jsem vytvořil? Jsou tam i zakumovaní padouši." zeptal se Natha a Marca jeden kluk, pravděpodobně z Nathové třídy. „Hmm, co na to říkáš, Marcu?"
„Setkání s vydavateli je už za týden a mi máme málo stránek." odpověděl mu nespokojeně Marc. „Promiň, Maxi, třeba příště." vzdychl Nathaniel a pokračoval v kreslení. Max jen smutně přikývl a odešel z učebny. Chudák Max.

Podívala jsem se na okna z učebny. Musela jsem se usmát. Žáci z učebny tam pověsili duhové vlaječky. „Hej, Isabel, jak jsi pokročila vlastně?" zavolal na mě Nathaniel. Já se zvedla a přišla jsem k ním. „Hej, zatím dobře. Chcete se podívat? Vím, že jsou to ještě náčrtky, nejsou ještě všechny a je to i bez zvuku, ale i tak je to celkem cool." pustila jsem jím dosavadní film.

„To je fakt dobrý." pochválil mě Nathaniel. „Díky." Podívala jsem se na Marca. Šlo vidět, že na mě žárlí. „Nechcete si dát selfie? Můžu to pak dát na storýčko" navrhla jsem. Kluci souhlasili. Vytáhla jsem si mobil a udělala jsem fotku. Pak jsem si najela na IG story. Označila jsem kluky i místo a přidala hastagy: #animator #drawer #writer. Odeslala jsem to na svou story. Kluci si to hned repoustli.

Celkem rychle my k tomu začali chodit reakce lidí. Vy jste strašně cute🤭. Omg, I want marry you all😍. Vaše oči❤️🤭. Ale i mnohem horší. To v právo je holka nebo kluk🙄? Jsi single, kočko😏💋? Fuj, homoušové🤮. Lol to jsem tam ani nic o lgbt nepsala. To je to tak moc vidět? Na ty hezké jsem odpověděla a ty hnusné jsem ignorovala.

Nathaniel se koukal do mobilu a usmíval se, ale Marc ne. Nathe má soukromí účet, takže je to celkem jasné, ale Marc ne. Sebrala jsem svému bratrovi mobil a podívala jsem se na reakce lidí. Hned jsem je začala blokovat. Nakonec jsem mu zapla nerušit a vrátila mu mobil. On se na mě děkovně usmál.

Tahle kapitola je teda drsná. Hej ne, bude i horší. Doufám, že se vám kapitola líbila. Díl ze kterého jsem se inspirovala se jmenuje „Hráč 2.0". Tohle mi dalo zabrat, hlavně ty reakce. Vymýšlet něco homofobního, není vůbec lehké.