Než jsem se stihla proměnit, křikla jsem na Marca, ať uteče. Jen co jsem se proměnila, podívala jsem se na místo, kde předtím stál Anthony. On už tam nestál. Rychle jsem vyběhla ze dveří pokoje a zamířila jsem dolů. Jedním velkým skokem jsem seskočila schody. Uslyšela jsem, jak Anthony zabouchl dveře našeho bytu. Ještě předtím, když se Marc snažil také utéct, ho strčil zpět do bytu. Jaký nemožný parchant, ten Anthony.

        Přišla jsem k Marcovi. Ten se jen vystrašeně přitiskl zády ke dveřím. „Neboj, tobě bych nikdy neublížila, Marcí.” řekla jsem a otevřeným oknem jsem vyskočila na noční ulici, která byla osvícená lampami. Rozhlédla jsem se, ale nikoho jsem neviděla, tak jsem se vydala nalevo.
          
           
       Uslyšela jsem dech po své levé straně. Otočila jsem se a uviděla jsem Anthonyho. Hned jsem se k němu rozeběhla. Něco se mi obmotalo kolem levé ruky. Bylo to jo-jo Berušky. Otočila jsem se na ni a rozpřáhla jsem se svou zbraní po ní. Ona uhla, ale jelikož jsem pohotová, tak jsem jí stihla zasáhnout pravou nohu. Její pravá noha se pak nemohla hýbat a zůstaly na ní černé čáry.

       Jelikož jsem viděla, že to Berušce zkomplikovalo chození a spadla na zem, tak jsem se rozeběhla hledat Anthonyho, abych se mohla pomstít. Najednou na mě začal Lišaj mluvit. „Měla jsi vzít mirákulum Berušky. Vráť se pro něj, jinak ti seberu moc!”
„No tak já se tedy vrátím.” řekla jsem nespokojeně. Hned jsem přiběhla k místu, kde před chvílí ještě ležela Beruška, ale nikdo tam nebyl.

  
      Isabelin zakumovaný vzhled.

        Doufám, že se vám tato kapitola líbila. Co říkáte na to, jak vypadá Isabela? Já myslím, že celkem cool. Mělo to vypadat jinak, ale to jsem nevěděla, jak udělat.