Ship: Celerin
Kniha: Dívka zrozená z vody
Postavy shipu: Celeste a Airin
______________________________________

Airin seděl ve své cele opřený o jednu z kamenných zdí a hleděl na strop, protože to byla jediná věc kterou mohl sledovat a která byla podle něj zajímavější než cokoliv okolo něj.

Přál si konečně umřít, přál si konečně odejít z té nekončící samoty a být zase s tou kterou před lety ztratil, za svou milovanou Celeste.

Jak ta mu chyběla, celé ty roky na ni myslel, na její úsměv, na jejich budoucnost, kterou spolu plánovali ale nikdy nebyla uskutečnitelná, na jejich nenarozené dítě, které nikdy nepoznalo ten krutý svět ve kterém Airin žil.

Chtěl nenávidět svého bratra, chtěl ho proklínat a přát mu to nejhorší v posmrtném světě, jenže to nedokázal, ze začátku ho skutečně nenáviděl, jenže později se hněv na Asmodeuse změnil na hněv na jeho samotného.

Nikdy ji neměl opouštět, nikdy se od ní neměl oddělit byť jen na krok, měl ji ochránit, ale on byl bláhový a myslel si že všechno půjde už jen a jen dobře, jak šeredně se mýlil.

Když ho jeho neteř uvrhla do žaláře, tajně si přál aby ho poslala na jistou smrt, už nezvládal tu tíhu samoty, ano sice stále měl svého adoptivního syna Adase, ale ačkoliv ho miloval z celého svého srdce, nebylo to ono, ani on mu nenaplnil tu díru v jeho srdci.

Minulost změnit nemohl, a ani přítomnost, jak se o to pokoušel, ale jediné co mohl změnit, byla jeho cesta z toho světa, možná by odešel jako krutý král a bratrovrah, ale na tom mu nezáleželo, už ne.

Vzal jeden střep z okna co měl vysoko v cele, prohlédl si ho a s posledním úsměvem odešel ze světa, už neviděl to jak ho ráno strážní našli v kaluži krve, už necítil slzy svého syna, který je pro něj uronil, už jen cítil konečný klid.

Poté se probral na nějakém kopci u nějakého stromu, v dáli, dole v údolí zahlédl malý kamenný domek se slaměnou střechou, ze které se z komínu kouřilo a jak z něj vycházela jedna postava v bílých šatech, a když se víc postava přiblížila, Airin poznal že ta osoba něco držela v náručí.

Ze začátku vůbec neměl tušení o koho by se tak mohlo jednat, ale když ta osoba byla už úplně u něho, začaly se mu koulet slzy po tvářích.

Žena která nad ním stála si před něj klekla, jemně se usmála a jednou rukou ho pohladila po tváři, zatímco druhou držela malého chlapce, který si hrál s jejími sněhově bílými vlasy, které zdědil po ní.

,,Vítej doma, drahý.'' Řekla žena a její oči v zlatých barvách oplývaly láskou a něhou, Airin neváhal a přitáhl si oba dva k sobě, vdechl ženinu vůni vlasů a začal se smát, poprvé za dlouhé roky se zasmál upřímně od srdce, byl doma, kde měl vždy být.