„Máš překrásné oči."

„Mm-hmm..."

„Ta barva... jsou jako led."

„Já vím."

„Vypadáš jako bohyně."

„Díky."

„A náhodou bys mě nechtěla doprovodit do ložnice? Zažila bys něco, co ještě nikdy v životě."

Ava podrážděně zakoulela svýma překrásnýma ledovýma očima. Podobných nabídek dostala za večer už několik, a přiopilý Harris jí připadal stejně nechutný jako všichni ostatní. I když mu sloužilo k dobru, že se na rozdíl od toho zbytku alespoň nějakou chvíli pokoušel o konverzaci a pár komplimentů, nic to neměnilo na tom, že ho Ava do ložnice doprovodit nehodlala. Veškerý pánský doprovod s klidným srdcem plánovala přenechat oslavenkyni.

„Náhodou nechci," odvětila bez většího zájmu. „Hele, nic proti tobě, ale dneska prostě nemám náladu."

„Ale no ták," protáhl nespokojeně šesťácký prefekt a vzápětí nasadil svůdný úsměv: „Uvidíš, že tě do nálady dostanu."

„Ne."

„Slibuju, že se ti to bude líbit."

„Řekla jsem ne."

„Ale..."

„Mám krámy," vytáhla už potřetí za večer nejlépe fungující výmluvu.

Harris se na okamžik zarazil, něco nesrozumitelného zablekotal a spěšně prchnul někam do davu. Ava si pouze otráveně povzdechla a zamířila pryč z improvizovaného tanečního parketu. Proč se ti kluci vždycky chovali, jako kdyby plivala oheň? Odmítala se tím však zabývat, to byl jejich problém, ne její. Místo toho uzmula další skleničku s whiskey, kterou plánovala ucucávat po zbytek večera, jelikož rozpitý alkohol byl poměrně dobrý důvod k odmítání tance. Což se hodilo, když už nějakou chvíli hrály pomalé písničky.

S úlevou zabrala jedno z křesel, v němž se usídlila a se sklenkou v ruce pozorovala okolí. Na okamžik zalitovala, že ty šaty na ramínka nakonec vrátila do skříně. Znamení zla by alespoň některé z těch otrapů odradilo. Jenomže v těch lehkých šatičkách by pravděpodobně umrzla, vzhledem k tomu, jaká zima byla ve sklepení. Což na rozdíl od Pansy, která kolem poletovala v šatech kratších než noční košile, odmítala riskovat. Bílý pletený rolák s dlouhým rukávem a károvaná sukně po kolena byly dle jejího vhodná volba, vzhledem k tomu, že neměla v plánu sbírat zářezy jako oslavenkyně. Anebo její bratr se Zabinim. Ti dva se pravděpodobně prali o titul největšího kurevníka.

Zatímco Pansy, Blaise a Draco byli někde se svými doprovody, Crabbe a Goyle už byli zpití tak, že to zalomili na jedné z pohovek. Millicent, kterou Parkinsonová čímsi urazila, odkráčela do ložnice, a Daphne s ní. Z jejích přátel už tedy zbýval pouze Theodor, kterého však v tom mumraji nemohla najít ani za nic. Celou dobu přibližně tušila, kde se pohybuje, ale ve chvíli, kdy se konečně odhodlala požádat ho o garde na zbytek večera, aby se s nikým dalším nemusela otravovat, jako kdyby se propadnul do země.

Nespokojeně zakroužila sklenicí a pohled upřela ven do jezera. Nejraději by se vytratila, ale to by znamenalo poslouchat, jak Millicent nadává na Pansy a Daphne jí přizvukuje. Ke klukům se schovat nemohla, protože byla nepěkně velká pravděpodobnost, že by viděla víc, než jí bylo milé, zejména, pokud ložnici zabral Draco. Tudíž nezbývalo, než se tvářit naštvaně a doufat, že tím všechny potenciální otrapy odradí. Za oknem navíc postřehla dva jezerní lidi, což se nestávalo často.

Byla jimi zaujatá natolik, že si vůbec nevšimla Notta, který se k ní proplétal. Takže když jí položil ruku na rameno, aby ji na sebe v tom hluku upozornil, zapištěla a úlekem mu chrstla celou sklenici whiskey přímo na košili.

Zděšeně si připlácla ruku na ústa. Tohle bylo to poslední, co chtěla! Pitomá, pitomá!

Theo však pouze protáhl obličej, mlčky trhl hlavou směrem k východu z koleje a naznačil jí, aby šla s ním. Ava, rudá až za ušima, odložila prázdnou skleničku a následovala ho, přičemž se mermomocí snažila ignorovat všechny ty čumily kolem.

Sotva se za nimi dovřely dveře, provinile zakňourala: „Omlouvám se, to jsem nechtěla!"

„Vždyť já vím," pronesl smířeně Theo. „Z toho tvého zděšeného poskoku mi bylo jasné, že to nebylo úmyslně."

„Stejně se omlouvám," zakuňkala a uhnula pohledem.

„Kašli na to, dobře? Skřítci to vyřeší."

„I tak je mi to strašně hloupé," zamrmlala. „Cos vůbec potřeboval?"

„Nevypadalas, že si to tam užíváš. Chtěl jsem být gentleman a vytáhnout tě někam, kde je klid. Kruci, smrdím jako alkoholik," dodal polohlasně a nakrčil nos.

„Promiň," zavyla znovu Ava. „Já se vážně moc omlouvám, mrzí mě to! Můžu něco udělat, abych ti to nějak vynahradila?"

„O něčem bych věděl," nasadil Theo potměšilý úsměv.

Ava na moment strnula. Krucinál, takhle pitomě si naběhnout! Ale snad... Theo nemohl být stejné hovado jako Zabini a její bratr. Že ne?

„Počkej tu na mě, než si převléknu tu košili... a pak bych byl rád, kdybys mě doprovodila do kuchyně na něco sladkého."

„Morgano, děkuji," vydechla úlevně Ava. „Čekala jsem... No..."

„Že tě pozvu do nejbližšího kumbálu na košťata?" pozvedl Theo jedno obočí.

„Tak trochu..."

„Co si to o mně myslíš? Tak za tohle mi dlužíš záchranu ze Zabiniho oslavy!"

„Domluveno!" vyhrkla.

Zatímco Theodor zmizel ve společenské místnosti, Ava zůstala s připitomělým úsměvem postávat na chodbě. Z nějakého důvodu ji až k neuvěření těšila myšlenka, že má fakt dobrý důvod strávit příští party zrovna s Theem. A večerní návštěva kuchyně byla pomyslnou třešinkou na dortu, který si možná za chvíli dají.

...

Ani nejzvědavější dotazy, které jí Daphne pokládala, ani kousavé poznámky od Pansy ji nedonutily přestat se usmívat. Byl to už dobrý týden, co se s Theem vytratila z Pansyiny oslavy, a od té chvíle na něj nemohla přestat myslet. Byl to ten nejúžasnější, nejuvolněnější večer, jaký od svého odjezdu z Francie zažila. Na kolej se plížili až těsně před druhou hodinou ranní, a ten adrenalin pramenící ze strachu, jestli je někdo načapá, celý zážitek ještě umocňoval. Oslava byla v tu chvíli ještě v plném proudu, jejich kradmého příchodu si tedy nikdo nevšiml. Což bylo Aviným štěstím, protože tím pádem mohla před ostatními tajit, kam a s kým se vytratila. A jelikož mlčela jako hrob, o to víc je to zajímalo.

Pansy, Daphne a Millicent ignorovala i v tu chvíli. Duchem přítomná jen potud, pokud její pozornost vyžadovala cesta do Velké síně na večeři, kráčela ve skupině sedmáků. Už když opouštěli prostory Zmijozelu se šikovně připojila k Millicent, která šla jako poslední, a tím pádem měla skvělý výhled na vysokého Zmijozela před sebou. Ve chvíli, kdy si promnul zátylek, se sotva patrně pousmála. Dělal to vždycky, když byl nervózní.

Netušila, co to do ní, pro Morganiny rusé vlasy, vjelo. Vždyť ještě nedávno chodil s Daphne, bylo by to tak strašně divné, kdyby si teď začali spolu. A navíc měla jiné věci, na které se potřebovala soustředit. Ale dokud se jenom koukala, nic se přece nedělo, že ne? Neplánovala dát cokoli najevo.

Jenomže byla tak zakoukaná do Nottových zad, že úplně přehlédla Yaxleyho s Averym a svým otcem. Všimla si jich až ve chvíli, kdy jí Yaxleyho ruka přistála na zadku. Poděšeně vyjekla, instinktivně sevřela hůlku a aniž by si stihla postřehnout, co za hovado to bylo, mrskla po něm kletbu. Což Yaxley nečekal, tudíž ho Avino Stupefy zasáhlo přímo do hrudi. O vteřinku později narazil do jednoho z brnění. To se na něj za hromového řinčení sesypalo, a on zůstal nehybně ležet pod hromadou kovových plátů.

Ve vstupní hale bradavické školy bylo najednou takové ticho, že by člověk slyšet třepot vílích křídel. Na Avu se upíraly desítky očí, ta jim však vůbec nevěnovala pozornost. Měla co dělat, aby se při vědomí, jaký hnusák to na ni sáhl, přede všemi neporoučela k zemi.

Z nechutných myšlenek ji vytrhl Averyho jedovatý hlas: „Luciusi, možná by sis tu svoji hysterickou dceru mohl trochu postavit do latě."

Aristokrat sebou nejdříve překvapeně škubnul, ale poté upřel přísný pohled na Avu: „Mohla bys mi laskavě vysvětlit, co to mělo znamenat? Jak si něco takového můžeš dovolit?"

„Jak si já můžu něco takového dovolit?" vyvalila Ava oči. „A co takhle, jak si mohl něco takového dovolit on?!"

Lucius semknul rty do úzké linky a nasupeně zamířil k Avě. Přestože vypadal lépe než o prázdninách, musela znechuceně nakrčit nos, když se k ní přiblížil a ona ucítila whiskey.

„Už nikdy se neodvažuj předvést něco takového."

Ava se hrdě narovnala a vzteklého Luciuse propálila pohledem: „Jestli na mě ještě jednou sáhne, přísahám, že to bude to poslední, co udělá."

„Uvědom si," zavrčel polohlasně Lucius, „že tvé chování bude vrhat světlo na celý náš rod."

„Že o tom mluvíte zrovna vy, když z vás ta whiskey táhne na kilometr," ucedila. „Jediné, co jsem udělala já, bylo, že jsem se bránila. Kdyby se choval alespoň trochu jako normální lidská bytost respektující ostatní, nemusela bych s ním rozmlátit zeď. Nevím, jak v Británii, ale u nás ve Francii je tohle chování naprosto nepřípustné. Od vás, jakožto od člena nejváženějšího rodu téhle země, bych čekala, že budete stranit spíše mně než oplzlému hovadu, které se neumí chovat."

S tímse Ava otočila na patě a s hlavou hrdě vztyčenou odrázovala zpět dotmavých sklepních chodeb. Kdyby tam zůstala ještě chvíli, pravděpodobně by Yaxleymu,kterého mezitím Avery probral, musela ublížit podstatně víc. A navíc měla užjenom z pohledu na něj pocit, že kdyby přičichla k jídlu, pozvracíse.