„Nechce se mi tam," zašeptala Ava, když spolu s Theem pomalu mířila k Zmijozelské věži. Při chůzi na sebe byli nalepení tak těsně, jak to jen šlo. V tu chvíli by kolem nich i slavný Harry Potter mohl projít nepovšimnut.

„Mně také ne. Už jenom kvůli tomu, jaký je tu klid. Jako kdyby se nic špatného ani nedělo. Jo, a taky kvůli Zabinimu s Malfoyem."

Ava se nepatrně zamračila: „Co myslíš, že nám na to řeknou?"

„Myslím si, že Zabini bude nesnesitelně nadšený," pronesl zadumaně. „Co se týče tvého bratra, nemám nejmenší tušení. Když mu Zabini na panství vyžvanil, že se mi líbíš, moc se na to netvářil. A když Zabini řekl... ehm, naznačil, že je náklonnost oboustranná... No, jednoduše nevím, co od něho čekat. A stejně nám můžou vlézt na záda," jemně ji zastavil. „Jejich věc to není."

„Není," přitakala Ava, na rtech stejný připitomělý úsměv jako po celou noc. Ten se ještě rozšířil, když jí Theo opět vtiskl něžný polibek. Opravdu se jí nechtělo do věže. V tu chvíli jí připadalo, jako kdyby měli celý svět jen pro sebe, z jejich růžové bublinky jednoduše nechtěla pryč.

„Můžu se tě na něco zeptat?" nadhodil nejistě Theo a znovu vykročil.

„Samozřejmě."

„Podívej, ptám se, abych věděl, ne protože bych na tebe chtěl jakkoli tlačit," zabreptal. „No, jde o to... Chceš spát u sebe nebo u mě? Já u tebe spát nemůžu, ale ty u mě... Každopádně na ničem netrvám, dobře?"

„Musím říct, že jsem ráda, že ses zeptal," usmála se. „Cením si toho. Když nad tím tak přemýšlím, Robert se mě nikdy na nic neptal... Ale to je dávno. Neměla jsem ho zmiňovat, promiň. Každopádně, asi bych dneska raději spala u sebe. Nevadí ti to?" zvedla k němu pohled.

„Ani v nejmenším," usmál se na ni.

Dál pokračovali v příjemném tichu. Ava bojovala s touhou zavřít oči a složit hlavu na Theovo rameno. Tichý, potemnělý hrad, jehož atmosféru dokreslovaly zasněžené pozemky a svit měsíce, byl jednoduše kouzelný. A v tom okamžiku ho měli jen pro sebe.

Nakonec však, co noha nohu mine, dospěli až k obrazu Buclaté dámy. Ta se na ně nespokojeně škaredila po celou dobu, co čekali, až se poslední ze schodišť přesune, aby po něm mohli vystoupat.

„Nyní je tu Zmijozelovo," pronesla Ava heslo. K její nekonečné úlevě se tentokrát nehádala. Ten nepěkný pohled si sice odpustit mohla, ale dovnitř je pustila bez nějakého divadla, což jí pro tu chvíli stačilo.

Se zatajeným dechem prolezla otvorem do někdejší společenské místnosti Nebelvíru. Věděla, že někdo sedí na pohovce, už od vchodu viděla mihotavý stín, který plameny vytvářely na stěně. Ani v nejmenším ji nepřekvapilo, že to byl Blaise. Draco sedící v křesle už jistým překvapením byl.

„Jdeš pozdě," přimhouřil na ni oči.

„Prosím?" pozvedla jedno obočí. Už se nadechovala k jedovatému monologu, ale Zabini ji rychle přerušil.

„A co tak zajímavého jste dělali, že jste se ukázali až... deset minut po druhé?" ohlédl se na hodiny. Poté jim věnoval potutelný úsměv: „Došlo snad k něčemu, o čem bychom měli vědět?"

„Jsi hrozný, Blaisei," zakroutila Ava hlavou. „Ale musím uznat, že tentokrát ta tvoje proříznutá pusa nebyla úplně od věci," pronesla významně a s Theem, jež stál po jejím boku, si propletla prsty.

„Já jsem to věděl!" zavýskl nadšeně Zabini. „No konečně, vy dva! Jo, krucinál!"

Ava zaletěla pohledem k Theovi. Jeho přešťastný, vítězoslavný úsměv ji skvěle pobavil. Dokonce natolik, že zamračenému Dracovi věnovala místo kázání pouze úšklebek.

Jemně přejela palcem po hřbetu Theovy dlaně, aby na sebe upoutala jeho pozornost.

„Půjdu si lehnout, dobře?" zašeptala.

„Jasně. Uvidíme se ráno," odvětil a sehnul se, aby jí mohl věnovat další něžný polibek.

„Musíte to dělat přede mnou?" ozval se znechuceně primus, zatímco Zabini dramaticky óchal a áchal.

„Sklapni, Draco," doporučila Ava svému bratrovi a stočila pozornost zpět na Thea: „Dobrou noc."

„Dobrou noc, Avo," něžně ji pohladil po tváři. Teprve v tu chvíli ji neochotně pustil a ona vykročila ke schodům.

„Dobrou i vám dvěma," křikla přes rameno.

„Brou, bloncko," odvětil Blaise. Draco pouze neurčitě zachrčel.

Ava spokojeně vystoupala do schodů až k někdejší ložnici nebelvírských třeťaček, která jí nyní náležela. Ještě nebyla tak útulná, jak by si představovala, a stále v ní bylo na její vkus příliš červené, ale v tu chvíli jí to ani v nejmenším nevadilo. Po hlavě zapadla do obří, neuvěřitelně měkké dvojpostele, která nahradila původních pět jednolůžek. S širokým zamilovaným úsměvem civěla do jejích tmavozelených nebes dobrou půlhodinu, přičemž si neustále přehrávala vše, co se za ten večer přihodilo. Po dlouhé, velmi dlouhé době byla šťastná jako blecha v huňatém kožichu.

Nakonec se však zvedla, aby zamířila do malé koupelničky, kterou skřítci neochotně vybudovali v každém z pokojů. Za pár minut se v noční košili znovu zahrabala do postele, aby v ní čekala na nějaký krásný sen, který jí fantazie předloží.

Zatímco Ava se v ložnici sama pro sebe zamilovaně usmívala, trojice chlapců seděla u krbu ve společenské místnosti. Jen co blondýnka zmizela na schodech, vyskočil Blaise na nohy a vrhl se Theovi kolem krku: „No konečně! Gratulace, brácho!"

Draco nad tím pouze zakoulel očima. Pořád se nerozhodl, co si vlastně myslí o tom, že mu Nott pálí za sestrou. Na jednu stranu věděl, že není takový idiot jako ten její bývalý. Znal Notta od dětství, viděl, jak se choval k Daphné. Nevěřil, že by dopustil, aby kvůli němu Avě ukápla jediná slzička. Na stranu druhou měl stále nějakou iracionální potřebu sledovat každý Nottův krok a hledat sebemenší přešlap, který by mu mohl omlátit o hlavu.

...

Draco překvapeně heknul, když ho Zabini z ničeho nic dloubl pod žebra.

„No podívej se na ně!" trhl hlavou doprava. „Nejsou rozkošní? Se z nich snad rozněžním."

Blonďák si nespokojeně promnul bolavá žebra a zadíval se do míst, do kterých koukal Zabini. Okamžitě kysele protáhl obličej.

„No jo, fakt strašně rozkošní," ucedil. Ava s Nottem stáli jen kousek od vchodu do učebny. Byla na něm nalepená jako pijavice a s nablblým úsměvem poslouchala cokoli, co do ní Nott hustil.

„Ale no tak, Malfoyi," stočil na něj Zabini pohled. „I ty musíš uznat, že jim to spolu sluší. Koukej, jak spolu vrkaj!"

„Opravdu úžasné," zabručel. „Ale můžou si spolu vrkat v soukromí, ne?"

„Jenom jim závidíš," ozvalo se posměšně za jeho zády.

Draco se okamžitě naježil: „Nikdo se tě na nic neptal, Greengrassová!"

„Čau, Astorie," houkl Blaise. Draco jeho rezignovanému povzdechu nevěnoval pozornost, jelikož ta kráva vypadala, že se mu chystá sdělit další svůj pitomý světonázor.

„Závidíš jim. Je to tak očividné," zakoulela očima. „Že by si i ten tvůj ptačí mozeček uvědomil, že tohle ty mít nikdy nebudeš? Žádná, která má stejně jako tvoje sestra všech pět pohromadě, by s tebou totiž nevydržela. Vedle tvého ega pro někoho takového ani není místo."

„Jako kdyby o tebe měl někdo zájem!" zaprskal. „Vysoká jsi jak Astronomická věž, obličej máš protáhnutý jako kůň a o nějakém výstřihu nemůže být ani řeč!"

„Ty jsi fakt strašný chudáček, Malfoyi," zakroutila Greengrassová hlavou. „Mně tě bude snad i líto. Možná. Nemůžeš být víc jako tvoje sestra?"

Draco doslova cítil, jak rudne vzteky. Greengrassová však pouze nevzrušeně vyrazila dál.

„Ubožáku," pronesla, když procházela kolem něj.

Kdyby ho Zabini nepopadl za paži, s největší pravděpodobností by jí bez pardonu jednu vrazil. Snad nikdy v životě neměl tak šílený vztek. Muselo to na něm být vidět, jelikož se během pár vteřin po jeho boku zjevil i ostražitý Nott.

„To ses od ní uráčil odlepit fakt brzo!" osopil se na něho a vztekle vkráčel do učebny.

Po celý zbytek vyučování se bavil vymýšlením způsobů, jak Greengrassové co nejvíc ublížit. Jak ji poníž tak, aby se to její nebetyčné ego rozpadlo na kousíčky, a on je mohl zašlapat do země. Naštěstí si od něj všichni drželi odstup, takže se mohl plně věnovat své nově nalezené zálibě.

Jenomže celá věc nakonec dohru přece jen měla. Bylo pozdě večer a spolu s Avou kráčel potemnělými chodbami sedmého patra při jejich ‚lovu lvů', jak ty zbytečné večerní hlídky začal nazývat Zabini. Ale Severus na tom trval, a kdo byl on, aby se s tím netopýrem hádal?

Zrovna kráčeli kolem místa, kde se jim v předchozím roce zjevovaly dveře do Komnaty nejvyšší potřeby, když vycítil Avin pohled.

„Co je?" štěkl.

„Přemýšlím."

„A nad čím?" vyvrátil oči.

„Proč tak strašně nenávidíš Astorii."

„Protože je pitomá," odsekl.

„Je poměrně očividné, že si to o ní myslíš. Ale mě by zajímalo, co tak hrozného ti provedla, že ji nesnášíš takhle moc."

„Do toho ti nic není."

„Jenom se ptám," pokrčila rameny. „A ne, neptám se proto, abych to někomu řekla. Prostě mě to zajímá, protože vypadáš, že v životě nikdy nebudeš nikoho nenávidět víc než Astorii Greengrassovou."

„Taky, že nebudu," zavrčel. Potom po Avě střelil nedůvěřivým pohledem: „Opravdu tě to nezajímá jen proto, abys to mohla vyžvanit ostatním?"

„Opravdu, přísahám na Morganinu ebenovou hůlku. Je něco divného na tom, že chci vědět víc o svém bratrovi, kterého jsem potkala až v šestnácti?"

„Co já vím? Tohle už jsme řešili. V každém případě... Vážně jim to neřekneš?"

„Vážně," zakoulela očima. „Jestli jim to řeknu, můžeš jim povědět, že mám panickou hrůzu z bouřek."

„Cože?" vykulil na ni oči. „Ty bojíš bouřky?"

Ava pouze trhla rameny. „Tak už mluv!"

„No fajn," zahučel.

Zhluboka se nadechl. Nevěřil, že se jí to opravdu chystal říct, ale z nějakého důvodu chtěl. A jestli jim to poví, všechno popře!

„Když jsem byl malý, měl jsem jednu hračku," začal váhavě. „Plyšového páva. Jmenoval se pan Peříčko a byla to moje nejoblíbenější hračka. Dostal jsem ho od otce k prvním narozeninám. Jednou, to mi bylo pět nebo šest, u nás byli Greengrassovi a Astorie tu hračku strašně chtěla. Matka mě přinutila jí pana Peříčka půjčit. Už to se mi nelíbilo, ale myslel jsem si, že mi ho potom vrátí. No, a protože Astorie strašně vřeštěla, když mi ho měla vrátit, matka jí ho prostě nechala."

Teprve když to poprvé po těch letech vyslovil nahlas si uvědomil, jak strašně malicherně to zní. Ale pro něj to malicherné nebylo. S obavami se zadíval na Avu. Byl připraven se ostře bránit, kdyby to vypadalo, že se mu chce vysmát. Ava na něj však upírala soucitný pohled.

„To je mi moc líto," zašeptala.