Slunce ho svými paprsky lechtalo do porcelánové tváře, hřálo ho, laskalo, dodávalo pocit nekonečného bezpečí. Přivíral oči a zjišťoval, že má v ústech suchoparno. Dojem prázdna a hladu se mu prohnal tělem a zanechal v něm jen zvláštní pocit svobody. Nechápal jej. Přesto měl z toho zjištění upřímnou radost.

Euforie naplnila jeho srdce. Pulzovala v něm jako míza v korunách stromů, jež se mu prohnala všemi svaly, vířila žilami, prosakovala až do morku kostí. Krystalizovala jako dech v lednu, spojovala se s kostní dření a utvářela v něm nové vazby. Nemohl tomu uvěřit. Zorničky se mu stáhly z náhlého šoku. Jak se měl vyrovnat se situací, které v životě nečelil? Byl s Potterem v bezpečí. Pomalu se nadechl, nechtěl to uspěchat. Nic jim nehrozilo. Prudce vydechl, zjistil, že tu přeci jen je neobvyklé teplo. I když si s tváří polozabořenou v písku připadal jako opravdový had, jenž se po kruté zimě vyhřívá na ostrém jarním slunci – na prvních paprscích, které mění přírodu. Svlékl si plášť, šálu i sako, odhazoval je nedbale vedle svých již bosých nohou, jako by se jednalo skutečně o starou hadí kůži, která už není více použitelná, doufaje, že ta nová přinese něco dobrého, jak už mají některé změny ve zvyku. Ponechal v kapsách své ctěné jméno i vážený rod a spontánně se rozběhl za pradávným nepřítelem.

Vedle Harryho nohou dopadlo cosi těžkého. Vyjekl, se zděšením zjistil, že se jedná o vysmátého Zmijozela, jenž se podpíral rukou za zády a oplácel mu pohled s takovým nadšením, jaké u něj brýlatý snad ještě neviděl. Možná se jednalo o vysoce nakažlivou horečku, infekci z mořského vzduchu, při které pacient ztrácel zdravý rozum. Otevřel ústa a přistihl se, jak na zadýchaného spolužáka němě zírá. Z ruky mu vypadl kámen, neschopen pochopit, co se to právě odehrává. Kdyby mohl, poslal by Draca na vyšetření do nemocnice svatého Munga. Usilovně přemýšlel, zdali neblouzní, jenže myšlenky mu v mysli stagnovaly a nehodlaly dojít k rozhřešení. Stály na místě jako indická kráva před vozem, neměly v plánu se pohnout. Doufal, že se snad za několik hodin umoudří.

Draco hlasitě dýchal, rozepnutá košile odkrývala hruď, která se mu pohybovala v poblázněném taktu, jak bývá u běhu zcela běžné. Radostně si broukal a vytvářel dojem spokojenosti.

Harry vykulil oči. „Jsi v pořádku?“ prohodil nakonec, překvapen vlastním, třesoucím se hlasem.

V odpověď velmi pomalu zakýval hlavou, připomínaje malé dítě. Zorničky měl rozšířené v úžasu. Srdce mu splašeně tlouklo. Svůj tep slyšel zvonit až v uších. Zatřepal hlavou. Usmíval se. Připadal si šíleně šťastný. Nepamatoval si, zda někdo v minulosti zaznamenal případ, kdy jedinec zešílel štěstím, ale upřímně k tomu neměl daleko. Užíval si ten pocit absolutní blaženosti. A kdyby mohl, rozdělil by se i s tmavovlasým. Chtěl, aby zažil, jak se cítí.

Potter na něj stále s překvapením hleděl, v rukou opět drže kámen, jímž se snažil dostat do plodu kokosovníku.

***

Po necelých třech hodinách se dvojčata vrátila dolů za ostatními. Zapáleně se bavila o nějakém tajemném výtvoru, ale když došla pod schodiště, pokračovala v tichém šepotu. Mladíci měli radost z pokroku, který dokázali udělat během tak krátké doby. Chtěli čas trávit s ostatními, těšili se na svátky míru a doufali, že si je v klidu vychutnají bez toho, aby zaslechli špitání o plánech zla, jež se šířilo jako Černá kočičí chřipka. Museli však vyzkoušet nápad, kterým je inspirace obdařila. Byl to natolik riskantní experiment, že mohli vyhodit půlku Doupěte do vzduchu. K jejich štěstí vše fungovalo správně a nestalo se nic životohrožujícího.

Ron vyjedl celé dva tácy s cukrovím sám. Uvelebený mezi nadýchanými, opotřebovanými polštáři, zkoumal jednotlivé struktury všech druhů svátečních sušenek. Neexistovalo nic jiného, jen on a jeho výzkum. Neustále ho překvapovalo a ohromovalo, jak mamka dokázala se stejnými ingrediencemi vytvořit pokaždé jinou dobrotu. Olízl si rty, fascinovaně si prohlížel nadýchané bublinky z kynutí a rozplýval se nad zdobením z čokolády a jinými báječnými ozdobami. Vzhlédl od své vědecké práce a usmál se na bratry. Na Levanduli, se kterou chodil od vyhraného famfrpálového zápasu, si ani nevzpomněl.

Nymfadora měla hnědé vlasy s růžovými konečky, o čemsi se bavila s Molly, která si mezi rozhovorem notovala melodii z rádia. Remus pozoroval plameny v krbu, v unavených prstech držel skleničku od koňaku nabídnutým Arthurem předtím, než usnul. Touto dobou byl vždy podrážděný, nešetřil jízlivými poznámkami a nervy mu ujížděly častěji, než by to bylo vhodné. Sálalo na něj příjemné teplo a on tak mohl svému vnitřnímu vlčeti, které příbývalo s nadcházejícím úplňkem na síle, dopřát o něco větší pohodlí.

Ginny tančila kolem Billa, jenž hrál na klavír jejich oblíbenou píseň, při které spolu vyrůstali a vždy ji hrávali o Vánocích. Po levé ruce mu seděla plavovlasá víla z Francie, pořád měla otřesný přízvuk. Ještě nedávno si vzpomínala, jak Harry s Ronaldem slintali z pohledu na Fleur. I teď se jim podlamovala kolena. Hořce si povzdechla a zazpívala s bratrem refrén.

***

„Cítiš to?“ zeptal se Malfoy s očekáváním.

Harry se zmateně rozhlédl do všech stran, nenápadně se nadechuje, jako by snad doufal, že zachytí tu stejnou radost, která z něj čišela. Se zklamáním zakroutil hlavou a svěsil ramena.

Aristokrat si toho gesta všiml. Oči se mu rozšířily a úsměv se rozlil po celé jeho tváři. Uchechtl se, velmi jemně. Zadíval se na hladinu a opíral se o lokty.

***

„Kde máte Harryho?“ se zájmem se optali George s Fredem, když ho nikde nezahlédli. Předpokládali, že si jen odskočil. Kdyby tušili, že se z nevinné otázky stane noční můra, nezeptali by se.

Ron se zamračil. Slyšel přece svého nejlepšího kamaráda z jejich ložnice. Určitě to byl zase nějaký jejich vtípek. Olízl si pocukrované prsty, čekaje na Harryho, jenž by se zjevil vedle něj, skryt pod neviditelným pláštěm.

„Byl přeci s vámi v pokoji,“ konstatovala Ginny, jež právě tančila s Pašíkem na rameni a trpaslenkou Arnoldem v dlaních. Za uchem měla začarovaný květ cesmíny, kontrastoval s ohnivými vlasy, připomínaje nezkrotný oheň.

Dvojčata se zamračila. „Nebyl,“ řekl Fred podezřívavě. Zastavil se uprostřed pohybu, natahuje se pro sušenku. Podíval se na bratra, jehož tváří projel stín.

Všichni po nich vrhli ošklivý, nesváteční pohled. Proč je takto děsili? Nikdo se nesnažil tvářit vyděšeně, protože moc dobře věděli, že je to jen další z jejich žertů. Útrpně si povzdechli, načež se pousmáli. Harry má přece plášť, kam by se ztrácel!

„Slyšel jsem jeho hlas od vás.“ Nejmladší bratr na ně nechápavě hleděl. V ruce držel koláček s tykvovou marmeládou.

Za normálních okolností by se oba rozzářili jako sluníčko a započali by vyprávět, co nového vytvořili, i když o svých výtvorech moc často nemluvili a kvůli paní Weasleyové si dávali pozor, aby o ně neměla zbytečné starosti. Dnes si však místo nadšení vyměnili zděšený pohled.

George se díval na Ronalda. „Kdy Harry odešel?“

Ten s otevřenými ústy od moučkového cukru horečně přemýšlel. Upřímně nechápal, co po něm chtějí, přesto se zamyslel.

„Nebyl s námi v pokoji. Slyšels jen náš vynález,“ pronesl netrpělivě Fred.

Molly zbystřila. Přestala si pobrukovat a svou pozornost soustředila na své syny.

Dora se na ně otočila, zaposlouchala se do jejich vystoupení a očekávala strhující konec žertu.

Klavírista si všiml, že se něco děje, ustal v hraní a sledoval rozhovor. Fleur se k němu naklonila a jemně se otřela svými rty o jeho čelist. Láskyplně jí odhrnul pramen dlouhých vlasů z ramene, vzal ji za ruku a společně sledovali dění před sebou, jako by se snad jednalo o mudlovskou televizi.

„Tak kdy jsi ho viděl naposledy?!“ George se mračil na Ronalda a uvažoval, zda si nesedí na vedení.

Ron se několikrát nadechl, chtěl odpovědět, ale nemohl si to vybavit. Byl přece s nimi v ložnici. Nebo se mu to doopravdy jen zdálo? Roztřásl se, neschopen slova.

Mamka k němu přispěchala, vlasy jí u toho divoce poskakovaly. „Roníku, kdys ho viděl?“

Zhluboka se nadechl, následně zakroutil hlavou.

Položila mu ruku na rameno.

„Hned potom, co jsem jim nabídl cukroví,“ hlavou pohodil k sestře, „se Harry omluvil, že se za chvilku vrátí.“ Ronaldovy oči se zděšením zadívaly na dvojčata. Zadoufal, že se jeho kamarád objeví, strhne ze sebe plášť a s připitomělým úsměvem si s dvojčaty pogratuluje, protože všechny napálili. Docházela mu jedna dost podstatná věc - nebyl svátek Žertování a k jeho hrůze se prozatím neobjevil. Tato skutečnost došla všem ve stejný okamžik.

„Arthure!" zvolala paní Weasleyová a hnala se k němu, aby ho probudila. Leknutím upustil mandarinku, ostražitě se rozhlédl po místnosti. Citrus se kutálel po zemi, až narazil na nohu stolku. „Arthure! Harry je pryč!" Nešťastně mu stiskla ruku. Lupin sebou trhnul, znuděně mlaskl.

Pan Weasley překvapeně zamrkal a v okamžení stál vedle své ženy. „Porozhlédneme se po něm, neboj se, Molly,“ ubezpečil ji. Líbnul manželku na spánek a vydal se pro plášť. „Ginny, podívej se s Fleur po domě.“

„U něj je to velmi neobvyklé, že?“ ušklíbl se Remus. Jeho poznámku všichni ignorovali, protože se vydali hledat nezvěstného. Aby se neřeklo, následoval Arthura k zadním dveřím na dvorek. Věděl, že má Harry sklon vyhledávat nebezpečí. Nepředpokládal ale, že by se mu něco stalo. Možná šel jen na vzduch nebo už dávno spí. Nedivil se, také by nejraději odešel od toho proklatého rádia, ale nechtěl být neslušný.

***

🍪

Zdravím!

Upřímně Remusova zmínka o neslušnosti mě skutečně dostala.
Za jak dlouho najdou trosečníky, co myslíte? O své nápady se můžete podělit v komentářích.
Děkuji za vaši podporu. ❤

Kapitoly budu stíhat psát a vydávat každý druhý pátek.