Jde o první verzi povídky „Díky, Múzo." do Psaní pro radost. Do soutěže je zařazen až druhý pokus, který má vlastní anotaci i příslušné označení, tohle tedy prosím berte jako takový bonus :D

„Tak co dneska?"
„To samé co včera."
„Proč?"
„Protože tentokrát tu bude malinko jiné a z pohledu Dívky, ne múzy."
„Hmpf."
„No tak, když tě to bude nudit, můžeš jít ven za tátou a Hrienem."
„Opravdu?"
„A proč bys nemohla? Já vás nenutím svoje příběhy poslouchat, ale budu ráda, když zůstaneš. Vždy je dobré znát situaci z co nejvíce úhlů pohledu."
„A proč?"
„Protože tak snadněji můžeš předejít konfliktům a neshodám a přizpůsobit vývoj událostí všem. A navíc tak aspoň trochu poznáš ty, se kterými trávíš čas. Zrovna tady se pohledy Dívky a múzy ani příliš neliší, ale i tak to může být zajímavé. Připraveni?"
„Jo."
„Hm, tak dobře."
„Jsem ráda, že zůstáváš. Tak si pohodlně lehněte, ať můžu začít..."

***

*1. květen 2020

Zamyšleně jsem poťukala krátkým nehtem o tmavý displej mobilu, na němž se v řádcích skvěla bílá písmenka tvořící slova a věty. První polibek? Na něco takového se těžko vymýšlí neromance. Návrh na víláka získávajícího sílu z prvních polibků dívek, které láká do pasti, mi mamka zavrhla jako klišé. A to jsem si myslela, že to je dobrý nápad! Asi ale měla pravdu. Teď, s odstupem asi hodiny, jsem dokázala uznat, že ten námět nebyl zrovna originální. Jen v duchu, samozřejmě. Nahlas bych výplod svoji fantazie bránila do posledního dechu.

Jenže co teď? Romanci psát neumím a ani nechci (tedy, aspoň to jsem si říkala, jak je to ve skutečnosti, to všichni víme), jinou fantasy ne a ne vymyslet... Co kdybych se zkusila inspirovat svým dětstvím? Třeba koňmi. Co kdyby to bylo o dívce, jejíž první polibek nepatřil klukovi? A komu pak? Zvířeti? Koni? A co kdyby pracovala jako královská kurýrka a někdo, třeba její učeň nebo přítel, se jí zeptal, komu dala první polibek? Nebo kdyby v hospodě potkala chlapa a on po ní chtěl, aby ho políbila, protože by si myslel, že bude první? A ona by mu odpověděla, že to privilegium už dávno patří jinému?

Tenhle nápad mi taky přišel úžasný. Myslela jsem si, že je celkem originální a neotřelý. V hlavě jsem viděla dokonalou scénu, kdy kurýrka svého koně láskyplně líbá na čelo. Dokonce už jsem si v hlavě skládala i anotaci v podobě rozhovoru, a to hned několik verzí. Mezi ty první patřila konverzace mezi kurýrkou a jejím společníkem na cestách.

„Koho jsi poprvé políbila?"

„Tady Cyklóna. Že je to tak?"

„Koně?"

„Něco proti?"

Další možností anotace se stal rozhovor mezi ženou a jejím učněm. U obou, té první i téhle, jsem si představovala lehce zvlněnou krajinu, zaprášenou cestu a po ní jedoucí dva koně s jezdci.

„Koho jsi poprvé políbila?"

„To je snad moje věc, ne?"

„No, asi jo. Promiň. Jen mě to tak zajímalo."

„Zajímat by tě to nemělo. Nebo aspoň ne takhle okatě."

Jak už jsem řekla, ten nápad se mi opravdu zamlouval. Problém byl, že jsem neměla vymyšlený téměř žádný děj. Kámen úrazu. Tuhle nepříjemnou skutečnost jsem si uvědomila ve vaně napuštěné horkou vodou, kde jsem ležela na boku se zavřenýma očima a snažila se cokoli vymyslet. Teplá koupel, první po hodně dlouhé době, mi příjemně uvolnila svaly, bohužel asi i ty mozkové a můj problém nevyřešila.

A tak jsem si řekla, že počkám, dokud mě něco nenapadne. A mezitím můžu třeba koukat na seriály. Už v pyžamu jsem si z kuchyně přinesla dostatečně velké prkýnko a hrnek kakaa a za klení nad smotanci černých kabelů přenesla svůj starý a pomalý notebook ze stolu na kus dřevěného nádobí na posteli. Ještě jsem si na noční stolek, hezky k ruce, chtěla položit svůj psací blok a propisku, abych si mohla každý nápad okamžitě zaznamenat. Jenže jsem ho nemohla najít. Nehodlala jsem takovou důležitou věc odbýt mávnutím ruky, takže jsem se se zarputilostí vlastní každému pisálkovi pustila do hledání.

Nenašla jsem ho. Už mě nenapadalo absolutně žádné místo, kam bych ho mohla založit, a tak jsem se ze zoufalství sklonila k šuplíku, ve kterém jsem skladovala své výtvory. Celý jsem ho prohabala, aniž se po ztraceném bloku objevila jediná stopa. I tak ale mé hledání přineslo ovoce, dokonce větší, než jsem čekala. Až z úplného dna na mě totiž vykoukly bílé pevné desky, v nichž se nacházely začátky mého psaní.

Opatrně jsem ten starodávný poklad vyprostila zpod hromady papírů a sešitů a pečlivě si ho prohlédla. Tvořilo ho několik svazků listů, které chránily dvě pevné desky. Hřbet jako takový chyběl. Kniha totiž byla vyrobena ručně (aspoň myslím) a místo lepení ji kdosi svázal nepřetrhnutelnou nití. Doslova poklad. Doteď si pamatuju, jak nám je mamka pořizovala, mně a bráchovi. Byli jsme z nich nadšení.

Zalezla jsem do postele, na svůj původní cíl už jsem stihla téměř dokonale zapomenout (jako vždycky). Notebook jsem si položila na kolena, opřela se o polštář tak, aby se mi sedělo co nejpohodlněji, a otevřela knihu na náhodné stránce. Karin a vlk zněl nadpis kapitoly. Do hlavy se mi nahrnuly vzpomínky.

Rozběhla jsem neochotný počítač a v úžasu a posvátné úctě otáčela stránku za stránkou. Dobře jsem si pamatovala ty kresby i nápady, svoje nadšení. Zajímalo by mě, kdy jsem to tak psala. Z listů na mě dýchaly všechny emoce, které jsem tehdy musela cítit. Napadlo mě, že to možná byl můj první výtvor, moje první příběhy. A proč že jsem vlastně začala psát? Odpověď ležela přímo tady.

Netuším, jaký rok tehdy byl, ale vybavuju si, že jsem chtěla dát mamce k narozeninám něco originálního. Něco, co by nedostala od nikoho jiného. A tak jsem to něco napsala. To bylo nejspíš poprvé, kdy mě políbila Múza. Prostě jsem sedla k našemu společnému počítači a psala. Dělala jsem s tím před mamkou hrozně tajností, ale stejně jsem jí plánovanou sbírku povídek nakonec nedala. Nestihla jsem ji dokončit. Přesto jsem z ní byla nadšená a unešená jako malé dítě. Pravda, tehdy mě za to nikdo soudit nemohl.

Po tichém uvítacím zvuku se notebook konečně rozběhl a já mohla rychlostí blesku prolétnout několik složek. Samozřejmě že soubor s názvem Dárek pro mamku.docx se nacházel až v té poslední prohledané. Se zatajeným dechem jsem ho otevřela. Goticky vypadající písmo názvů jednotlivých kapitol přímo bodalo do očí jasností vybraných barev. Co se týká stylu, žádná sláva. A děj? Prosím vás, bylo mi jedenáct! Jak jsem v té době mohla vymyslet něco opravdu smysluplného?

Pozitivem ale zůstává, že to vypadá, jako bych v roce 2015, kdy byl soubor vytvořen, stále věřila v dobrotu lidí a nekonečnou lásku a porozumění mezi nimi a zvířaty. Hezká představa, taková milá. Po prvních několika stránkách mi vyrazil dech velký, tučný, barevný nápis KONEC 1. KAPITOLY. Beze slova jsem na něj šokovaně zírala. To je teda síla. V hlubinách šuplíků se toho, zdá se, skrývá daleko víc, než si kdokoli z nás uvědomuje.

Jak jsem se tak během opatrného pročítání zbylých kapitol vzpamatovávala z utrpěného šoku, došlo mi, že už vím, co mám udělat s tím zatraceným prvním polibkem. A možná to bude dokonce i originální a neotřelý nápad. Říká se: „Políbila mě Múza." No a ta má si teď s hrnkem vlažného kakaa pomalu sedala vedle mě a mých plyšáků a nahlížela mi přes rameno.

„Hele, to je můj první polibek," řekla by, kdyby uměla mluvit. Spokojeně jsem kývla. Rozuměla jsem jí i beze slov. Její první polibek. Pro mě.

Když jsem na to vzpomínala o pár dní později, uvědomila jsem si, že jsem za to strašně ráda. Kdo ví, jestli bych kdy objevila svůj psací talent (prý ho mám, aspoň mamka to říká) bez toho polibku. A je hezké a zároveň neuvěřitelné vidět, jak daleko jsem se za těch pět let posunula. Protože srovnávat mé tehdejší a dnešní výtvory, to opravdu není dobrý nápad. Ale musím přiznat, že jsem spokojená tak, jak se věci vyvinuly.

Teď mě napadá, a co ostatní? Jaké byly jejich začátky, první polibky od Múz, a kam až se za ta léta dopracovali? Jsou taky spokojení jako já? Nebo by byli radši, kdyby svůj talent nikdy neobjevili? Taková možnost se mi zdála zvláštní. Jak by mohl někdo litovat objevení něčeho, co mu jde a baví ho to? Pravdou však zůstává, že lidé jsou zvláštní a já nedokážu říct, proč některé věci dělají nebo cítí, a to patřím k nim. Mým úkolem ale není chápat vše, pouze pozorovat a zapisovat to, co stojí za zapamatování.

A proto teď říkám: „Díky, Múzo." První polibky možná bývají s odstupem času hořké, aspoň u nás, pisálků, ale jsou důležité. Bez začátků by se totiž nevyvinul ani výsledek, a já ty své mám dobře schované. Nevím, jestli kdy budu schopná je vyhodit - i přes svoji neumělost jsou a budou mou součástí a nevyměnila bych je ani za všechny knihy světa, a to už je co říct. Ta jistota, že se jednou budu moci podívat na svůj první výtvor a říct si: „Opravdu jsem se zlepšila," je k nezaplacení.

***

„Proč všechny ty nápady zavrhla? A co nakonec napsala?"
„Protože jí nepřišly dost dobré. A nakonec psala o svém vlastním prvním polibku od múzy."
„A zase žádná akce."
„Já vím, ale poslední dobou mě více věcí takovéhle klidnější věci zaměřené spíše na emoce a povahu postav. Slibuji ale, že zanedlouho se dočkáš něčeho akčního. Dobře?"
„Hm."
„No tak, nebuď naprdlá."
„Nejsem naprdlá! A vůbec, nech mě být. Já se můžu cítit jak chci."
„Máš pravdu, Sore by si z tebe neměl utahovat. I přesto je ale dobré se občas umět ovládat."
„To už vím."
„Jen ti to připomínám. A teď už alou do pelechu."
„A mami?"
„Ano?"
„Uspěla v těch závodech nakonec?"
„Říká se tomu soutěž. A nevím, možná ano, možná ne. Ale teď už tiše. Dobrou."
„Dobrou."