„Co to děláš, mami?"
„Jdu vám vyprávět."
„Vyprávět? A co?"
„Nech se překvapit, Hriene. Není to nic akčního ani hrdinského, ale matka mi tento příběh kdysi vyprávěla hodně často, protože jsem ho měla strašně ráda. A pořád mám. Tak, uvelebte se. Připravení?"
„Ano."
„Tak tedy..."

***

*1. listopad 2018

Vlk pomalu vylezl z doupěte a protáhl se. Ohlédl se a v očích mu zaplála něha a láska. Vevnitř ještě spala jeho družka. Nechtěl ji budit. Vypadala tak nádherně, když měla hlavu položenou na předních tlapách a uši jí občas škubly. Její srst byla stejně bělostná jako právě padlý sníh všude kolem, a jen na nohách, čenichu a špičce ocasu a uší přecházela do černé.

Měl ji hodně rád. Žili spolu už několik let od doby, kdy ji zachránil. Její smečka ji vyhnala a ona v lese málem zemřela. On ji našel, schoval a uzdravil.

Zavětřil a pomalu odběhl do lesa, aby něco ulovil. Jako černý stín se hnal po sněhu a jeho kroky nebylo téměř slyšet. Obvykle lovil s ní, ale dnes ji chtěl překvapit a potěšit. Každý z nich měl jinou povahu, ale skvěle se doplňovali a nikdy se neprali. Žili v dokonalé harmonii.

Při téhle úvaze se v duchu zamračil. Jenže poslední dobou měl pocit, že je jeho družka neklidná a nespokojená. Dlouho do noci se dívala na hvězdy, spala trhaně a při lovu nervózně těkala očima sem a tam. Nevěděl, čím by to mohlo být, ale chtěl jí pomoci. V noci se k ní přitulil a snažil se jí být co nejblíž. Zdálo se, že to funguje, protože včera už byla klidnější.

Když před sebou zahlédl palouk, zaplavil ho adrenalin. Sice menší než obvykle, protože byl sám, ale její radost za to stála. Přikrčil se za křovím a dal si pozor, aby vítr foukal k němu. Ležel nehybně skrčený, dokázal v téhle poloze vydržet celé hodiny. Dnes měl ale štěstí. Po chvilce na palouk vběhla mladičká laň, sotva dospěla. Zastavila se uprostřed a kopytem zahrabala do sněhu ve snaze najít trávu.

Skočil. Laň se dala na útěk, ale nestihla doběhnout daleko. Vlk ji dohonil a zabil. I s úlovkem zamířil zpět k doupěti.

Vlčice už byla vzhůru a seděla venku. Pustil jí laň k nohám a sedl si naproti. Nechal ji najíst a pak se nasytil sám. Vděčně se k něj otřela.

„Díky," řekla a lehla si. Opatrně se složil vedle ní a obtočil oba ocasem. Chvíli vedle sebe leželi. Věděl, že mu chce něco říct, a tak čekal. Nakonec promluvila.

„Napadlo mě," začala, „že bychom mohli," zarazila se a chvíli hledala to správné slovo. „Cestovat," dokončila nakonec nejistě. Ztuhl. On byl spokojený tady a teď a nechtěl to měnit. Cestování neměl rád. Na nové prostředí si vždy zvykal těžce, ale ona zjevně byla jiného názoru. Když ji zachránil, vyprávěla o své minulosti. Dříve cestovala. Sama, ale měla to ráda.

Vycítila, že ztuhl, a ohlédla se. Trochu se odtáhla. Z té strašlivé hádky si pak téměř nic nepamatovala. Když utíkala pryč, odnášela si jen slzy, lítost a pocit viny. Ale omlouvat se nehodlala.

Vlk ležel před doupětem, hlavu měl položenou na předních nohách a uši svěšené. Cítil se mizerně. Pohádal se se svou družkou. I když, uvědomil si s myšlenkami odsouzence, kterému pokládají hlavu na špalek, teď už není jeho družkou. Strašlivě se spolu pohádali. Poprvé, ale o to zuřivěji. Ona chtěla cestovat, zažívat dobrodružství a poznávat nové věci. On se chtěl usadit a založit spokojenou rodinu, možná dokonce vytvořit smečku.

Vjeli si do srsti. Vrčeli na sebe, cenili zuby, chňapali po sobě. Občas se některý ohnal tlapou s ostrými drápy, ale nikdy se vážně nezranili.

Vlk potichu zakňučel. Jakmile zlost vyprchala, nastoupil hluboký smutek a bezbřehá lítost. Ta byla k nesnesení. Teď, když vzpomínal, pochopil, že udělal chybu. Litoval toho, ale věděl, že už to nejde vzít zpátky.

Litoval, že se hned naježil. Litoval svých slov i činů. Litoval toho, že ji vyštval ze svého života.

Vstal. Pomalu a ztrápeně jako smrtelně raněné zvíře. A svým způsobem to byla pravda, ačkoli navenek neměl žádné vážně zranění. Jen hluboko v srdci krvácel a jeho duše se trhala na kusy. Podíval se směrem, kterým odešla, a opět pocítil hlubokou lítost.

Bezmocně napůl zavyl, napůl zavrčel a svalil se do bílého sněhu. Jeho barva mu ji tolik připomínala. Bezvládně ležel, do očí se mu draly slzy zármutku a lítosti. Nechal je. Stékaly mu po srsti a máčely ji. Z nebe začaly padat vločky. Malé a bílé, nejdříve málo, pak stále víc. Zavřel oči. Slzy zmrzly a sníh vlka pomalu zasypával a měnil mu uhlovou srst na bílo.

Lítost a chlad z něj vysávaly život a jeho zlomené srdce tlouklo stále pomaleji a pomaleji, až se zastavilo úplně. Když se vlčice v návalu sebeobviňování vrátila, našla ho mrtvého. Svého chování litovala víc a víc. Lehla si vedle něj a neodešla, až ji potkal stejný osud.

***

„Mami, Fela brečí!"
„Nebrečím!"
„Ale bre- Auuu!"
„Sore, okamžitě ji pusť! A ty se do Fely nenavážej, Taer."
„Ale mami-"
„Řekla jsem pusť ji."
„Argh!"
„Fela-"
„Opovaž se, Taer! To, že brečí, není žádná ostuda. Pláč je normální. Abyste věděli, já jsem jako malá taky brečela."
„Opravdu?"
„Ano, Felo. Opravdu. Bratr se mi taky smál, ale pláč není ostuda. Pamatuj si to. Je to projev toho, že máš emoce a umíš se do ostatních vcítit. A ten, kdo se ti za to bude posmívat, je hlupák. Je to tak, Taer?"
„Ano."
„Neslyšela jsem tě."
„Ano, mami."
„Výborně. A teď..."
„Ne! Já chci ještě jeden!"
„Dnes už ne, Taer. Zítra, pokud budete hodní. Felo, pojď ke mně. Pojďte všichni, je čas jít spát."