Vzduch páchl kouřem a spáleným jehličím a voněl smrkovým dřevem. Po zemi plné popela a žhavých uhlíků se válel hustý dým, vnikal do nozder a dusil. Některý z toho mála stále stojících stromů čas od času zasténal, zavrzal a v dešti jisker dopadl na zničenou půdu. Ohořelé pahýly čněly v nyní prázdném prostoru jako drápy hrozící nebi, připravené seknout a zabít. Jenže zároveň... působily mrtvě. Smutně. Namísto lesa je teď obklopovalo pusté spáleniště.

Přesto tmou v nedaleké jeskyni, požárem nezasažené, najednou prorazil zelený záblesk. Kupodivu ne jedovatě ostrý, ale tlumený, našedlý odstín jarní trávy zanesené prachem. Objevil se krátce, sluneční paprsek rychle uzel zpět nad dým a zanechal zemi v ponurém šeru. I kdyby někdo věděl, co hledat, na živou bytost nakonec upozornil až pohyb. Mohutný duniroh s načervenalými šupinami pokrytými sazemi hlasitě odfoukl a trochu víc utáhl sevření kolem čehosi skrytého u jeho boku. Jako by chránil to nejcennější, co svět kdy viděl - ač šlo o věc, která s hlubokou jeskynní tmou, na jejímž kraji drak ležel, téměř splývala.

Duniroh sám navzdory ochranářské poloze vypadal zle. Na citlivějších místech byl popálený, vzduch v nozdrách štípal a dráždil, po hřbetě se mu táhlo několik výraznějších ran od drápů, na špičce ocasu šly vidět hluboké otisky zubů a pravý bok, jež vystavoval možnému nepříteli zvenčí, pokrýval načernalý kruh, jako by ho cosi ožehlo. Víčka mu klesala, posekanými a zraněnými tlapami však stále chránil to, co si vzalo jeho minulý život. Hlavu natočil tak, aby malýma očima mohl sledovat dění na spáleništi a zároveň při tom tvořil živou bariéru na kraji jeskyně. Dříve krásný se však zdál pustý a nehybný.

Dokud dým nerozhnaly dva páry béžově hnědých křídel. Dusivý kouř zavířil, obklopil štíhlé tělo neznámého a pohltil ho, aniž se nějak výrazně rozptýlil. Duniroh okamžitě zavrčel a ztěžka se postavil. Přestože několikrát v hrozbě zadupal, nejisté nohy se mu chvěly. Byl však připravený bojovat. Ubránil se celému hnízdu, jednoho opozdilce zvládne i v tomhle stavu. Zařval výzvu k boji, dost hlasitou i výraznou, aby nikdo nepochyboval o jeho síle.

Zvláštní čtyřkřídlý drak připomínající sovu s rohy se k němu ladně otočil a natáhl krk. Spíš než útočně vypadal zvědavě. Mohl však klamat, když přistál, složil křídla a ve znamení míru sklonil hlavu. Znovu dupl a zavrčel. Byl to cizinec. A ohrožoval něco, za co stálo zemřít.

Štíhlý, béžově hnědý bouřkořez, jak poznal podle křídel, se trochu přikrčil, ne podřízeně, spíš nechtěl představovat hrozbu, a udělal pár drobných kroků dýmem. Možná jim opravdu nepřišel ublížit. Zhluboka se nadechl a zavětřil. Neznámý... voněl. Překvapením až trochu ucouvl. Nepáchl smrtí, lávou ani kameny vulkánu. Ani strachem. Vlastně by se dal považovat za určitý opak, jako by ho neovlivňovalo okolí. Voněl čistou, chladnou vodou, svěžími listy a jinými draky. Tak dlouho nic podobného necítil. Nemohl patřit k těm, kteří spálili zdejší les a jejichž hnízda byl on sám ještě nedávno součástí. Ti nevoněli, nebo aspoň ne takhle.

Cizinec znovu postoupil. Neútočil, jen si ho chtěl prohlédnout. Už nezařval ani nezavrčel, pouze vycenil zuby a zvedl bolavá, místy potrhaná křídla. Jasné varování - nechoď moc blízko, budu se bránit. Stále mu příliš nevěřil. A proč taky? I když drak sklonil v souhlasu hlavu. Krátkým pohledem dolů se ujistil, že má oválný předmět těsně vedle sebe, na dosah. Přesto raději upravil svou pozici tak, aby stál před ním, zatímco se bouřkořez pomalu blížil.

Jak se vrstva dýmu mezi nimi ztenčovala, mohl vidět více podrobností. Soví rysy mu připadaly zvláštně jemné, pohybující se čenich příliš zvědavý a i klopení červeného límce za hlavou vnímal jako hrozbu. Cizinec postupoval pomalu a přikrčeně, spodní pár křídel používal místo nohou a ten vrchní držel přitažený k tělu. Ocas se třemi ostře vykrojenými křidélky zbarvenými do modra nesl při zemi, ale ne podřízeně - netáhl ho a zároveň nezvedal v hrozbě. Možná nepřišel zabíjet. Možná ani nevěděl, co se tu stalo.

Nepohnul se, zatímco se navzájem zkoumali. Druhý drak vypadal silně, i když i na něm se určitá únava z Thór ví čeho podepsala. Přesto se nezdálo, že by své větší odpočatosti hodlal využít. Mohl by dokonce i pomoct. Tmavé, inteligentní oči si měřily zelené pláty na krku, mohutné tělo, načervenalé šupiny na ocase i pozvednutá křídla stejně pozorně jako on jeho. Pak sklouzly k čím dál slabším nohám, na břicho... Přesně ve chvíli, kdy zavrčel, protože rozhodně nechtěl, aby si kdokoli prohlížel jedno z nejslabších míst, zaostřil bouřkořezův pohled do tmy u země za ním. Když v doteď klidných očích zaplála vražedná jiskra, když se cizinec zvedl na zadní, zařval a roztáhl všechna křídla, odhodlaný skočit vpřed a zabít, došlo mu, koho potkal. A před čím při tom stojí.

Tak tak stačil zareagovat, když se dračice vrhla vpřed a v tlamě jí zasvítil plamen. Rychle se natočil bokem, aby nastavil nejobrněnější část těla, ale nohy mu podklesly a on přistál břichem na zemi. Přitáhl si předmět černý jako noc blíž, objal ho předními tlapami a zakryl křídlem. Žár cizího plamene cítil i přes pevné šupiny, když do něj oheň narazil. Potlačil bolestné zavrčení při zásahu do místa citlivějšího od předchozího boje. Namísto toho prudce chňapl po ocasu, který ho měl udeřit do hlavy a dezorientovat. Sevřel jedno křidélko mezi zuby a držel, i když dračice znovu zařvala a na jeho pancíři zaškrábaly drápy. Tloukla ho křídly, ale nesnažila se jen osvobodit. Chtěla ho zabít, rozsekat na malinké kousíčky, až by z něj nezbyly ani kosti. Ale i když na něj opakovaně útočila plamenem, spáry i zuby, i když do něj narážela a strkala, na předmět skrytý uvnitř ochranitelského klubka nedosáhla. Čas od času se ohnal ocasem nebo chňapnul po něčem, co se mu mohlo kolem hlavy, ale pevné sevření nepovolil.

A ona toho pak najednou nechala. Ve chvíli, kdy čekal další ránu, nepřišlo nic. To ticho ho znervózňovalo, neodvážil se však otočit, aby zjistil, co plánuje. Čekal, svaly napnuté, připravený na další útok. Nic jiného mu nezbývalo. Jenže místo úderu a bolesti přišel zvuk. Kňouravé zavrnění. Nešlo o bojovný řev, ale o prosbu. O omluvu. Měl by ji přijmout? Měl by se otočit a riskovat tak stále nevyvinutý život? Instinkty mu říkaly, ať drží dál. Srdce mu to říkalo. Ale rozum... Co věděl, bouřkořezové nepatřili mezi vejcožravé draky. Navíc ho ta samice napadla až ve chvíli, kdy si všimla něčeho, co zažehlo její mateřské pudy. A zavelelo jí zaútočit, zachránit bezbranného tvora, přestože ve skutečném ohrožení nebyl.

Trhl sebou, když se o jeho pravý bok cosi jemně otřelo. Zavrčel a instinktivně otočil hlavu, aby po tom chňapl. Nestihl ani pořádně otevřít tlamu, když ho zarazilo další zakňourání. Dračice ležela v popelu a prachu kousek od něho v poloze vyjadřující omluvu a upírala na něj prosebný pohled. Nechtěla ubližovat, jen chránit. To její křídlo se k něj otřelo, když se obracela na bok, aby odhalila zranitelné břicho. Pomalu skryl vyceněné zuby. Nabízela mu možnost zaútočit, aby vyjádřila, že sama to v plánu nemá. Byla důvěřivá. Pohybovala se však rychle. Kdyby teď vstal, mohla se okamžitě převrátit a vzít si to, co stále spočívalo v jeho objetí. Pevněji kolem něj sevřel tlapy. Vzalo mu minulý život a vrhlo ho do nového.

Když to vejce temné jako bezměsíčná noc s několika šedými mraky uviděl, když si uvědomil, že zbytek hnízda ho vyhodnotí jako tak málo dostupnou potravu... Nemohl to dovolit. Strach, který jej celé roky ovládal, který mu zatemnil mysl, náhle přebila touha chránit. Postavil se hnízdu, stále ovládanému děsem z kruté královny. Jako od vůdce to nečekali, ale brzy se vzpamatovali. U nich zvítězila touha žít. Čtyři z nich sice neútočili, ale ani se k němu nepřidali. Nemohl jim to příliš zazlívat. Všichni strávili v područí královny příliš mnoho času, než aby se od ní dokázali jen tak odpoutat. I když za pokus to stálo.

Bouřkořezka, jež ho tu po boji, v lese spáleném dračím ohněm, našla, k nim však nepatřila. Příliš voněla, příliš se ptala. V očích neměla strach, hněv ani potřebu zabít. Jen zvědavost a laskavost, nabídku smíru. Něco takového u svého bývalého hnízda nikdy neviděl. Nemohla k nim patřit. Ale co když... Oni by nikdy neukázali břicho. Nikdy by se mu podobně nevystavili - příliš se báli. Jejich útok by zahrnoval hrubou sílu, ne lest.

„Jdi pryč," zavrčel. Jeho zranění se ozývala, únava ho oslabovala. Ještě chvíli a už by nedokázal vzdorovat ani hrůzákovi. A to mohlo být pro vejce smrtelné. Nechtěl, aby byl kdokoli poblíž už jen kvůli němu, nehledě na fakt, že nesnášel, když ho někdo viděl na dně. Ona možná nepatřila ke královně, ale neznal ji a přestože její instinkty se zakládaly na ochraně mláďat, jeho důvěru si nezasloužila. V reakci na jeho hlas teď prudce zvedla hlavu a překvapeně napřímila límec.

„Jsi zraněný," namítla. Jemný hlas zněl celkem klidně vzhledem k tomu, že řeč od něj nejspíš nečekala. Přestože se v něm ozývala jakási... kajícnost, nevypadala, že hodlá v nejbližší době odejít.

„Jdi pryč," zopakoval a znovu odhrnul pysky.

„Takhle to malé neochráníš," stála si za svým a začala se zvedat. Při zmínce o vejci si uvědomil, že objetí částečně uvolnil, a sevřel ho pevněji.

„Ochránil jsem ho před svým hnízdem i před tebou," zavrčel. „A ochráním ho před kýmkoli dalším." Musí. Až bude potřebovat spát, stočí se kolem něj jako živá bariéra. Nikoho k němu nepustí.

„Hnízdem?" naklonila zvědavě hlavu, zatímco si sedala, ocas obtočený kolem zadních nohou.

„Jdi pryč," odvrátil se a upřel pohled do temnoty jeskyně. Neměl žádný zájem vyprávět jí o své minulosti.

Neodpověděla. Zaslechl pouze, jak se o sebe její šupiny otírají, když se zvedla, a zapleskání čtyř křídel opírajících se do vzduchu. Dobře. Odlétla. Pozdě si uvědomil, že se může vrátit s posilami. Ale aspoň že teď byla pryč a neohrožovala ho.

Trochu se uvolnil a odtáhl od vejce, aby se ujistil, že se mu nic nestalo. Lehce se skvrnitá, hladká skořápka vypadala neporušeně. Znovu se nad ní pozastavil. S podobnou se nikdy dřív nesetkal. Znal nodří, garvaní, zipáčí, děsovčí a spousty dalších, ale tohle...

Kouř zavířil. Zavrčel a přitáhl si vejce blíž. Proč se vracela? Dřív, než ji stihl znovu poslat pryč, přistála a pohodila k němu několik ryb.

„Sám máš malou šanci," podotkla. „Navíc v tomhle stavu."

„Mám stejně velkou šanci jako ty," odvrátil ostentativně hlavu. Přece jí nebude jen dávat další slabinu. I když ty ryby voněly nádherně. Doslova se mu začaly sbíhat sliny. Jenže Thór ví, kde je vzala.

„Tím, že umřeš hlady, mu nepomůžeš," nevzdala se. Podle zvuku poznal, že k němu ryby trochu popostrčila.

Na to neměl odpověď, tak se naopak i s vejcem trochu odsunul. To nemůže odejít a nechat ho, ať si poradí sám? A proč musí mít tak zatraceně citlivý čich, že ryby cítí, jako by mu ležely přímo před nozdrami?

„Dobře, jak chceš," povzdechla si. Opět zaslechl vzájemné otírání šupin, ale tentokrát nenásledovalo žádné pleskání. Po očku se ohlédl. Ona si v tom popelu ustlala! Prostě si ho nahrabala na hromadu, kde se uvelebila jako v hnízdě s pohledem upřeným na spáleniště. Absolutně mu věřila. A ryby nechala ležet u něj. Rychle se znovu podíval do jeskyně.

„Asi se stmívá," poznamenala zamyšleně. Překvapeně sebou trhl a prudce otočil hlavu. Ani si nevšiml, že začal klimbat, dokud ho její hlas neprobral. Musí si dávat větší pozor. A ryby zůstaly na stejném místě.

„Nevím, jak ty," pokračovala tiše, „ale já jsem toho dneska nalítala dost. Možná by neškodilo, kdyby sis odpočinul, abych pak mohla já."

„Abys mi ho mohla vzít," opravil ji vrčivě. Jednodušší pokus, jak ho přimět k nepozornosti, snad neznal.

„Slibuju, že se ho ani nedotknu."

Odfrkl si. A tomu měl věřit? Slyšel, jak si povzdechla, a znovu si připomněl, aby nepovolil v ostražitosti. Ne s ní nablízku.

***

S trhnutím se probral. Tentokrát doopravdy usnul. Zalétl pohledem k dračici. Spala, nebo tak aspoň vypadala. Vlastně ani nevěděl, jak jí říkají. A samotného ho předtím napadlo, že její touha chránit vejce je možná ještě větší než jeho. Pohlédl na skořápku mezi svými tlapami. Třeba by jí mohl věřit. Ani není od královny. A přinesla mu ryby.

Lehce se posunul, aby na ně lépe dosáhl. Podezřívavě je očichal a krátce olízl, než jednu pořádně vzal do tlamy. Normálně by asi nechutnala nijak zvláštně, ale protože nejedl už příliš dlouho, připadala mu výborná. Jakmile rozkousal první, zbylé v něm zmizely úctyhodnou rychlostí. Neustále přitom kontroloval bouřkořezku. Nepohnula se, ale těžko říct, jestli se teď nesmála do křídla nad jeho tvrdohlavostí.

Znovu se odvrátil a pevně semknul kolem vejce. Vypadala mile. Co by se stalo, kdyby jí uvěřil? Říkala, že sám by nemusel na jeho ochranu stačit - a měla pravdu. Byl příliš slabý a zraněný.

***

U hlavy mu cosi hlasitě plesklo. Okamžitě, aniž se pořádně probral a rozkoukal, chňapl tím směrem. Někdo překvapeně kníkl. Čelisti sevřel naprázdno, ale to už si začínal uvědomovat své okolí. Zamrkal a podíval se na dračici, která lehce rozpačitě a zaskočeně stála opodál. Mezi nimi ležela hromádka ryb.

„Dobré," pozdravila trochu zaraženě. „Myslela jsem... no, prostě jsem byla na lovu."

„Hm," zabručel a položil si hlavu na zem, obezřetně pozoruje hromádku ryb. Ty, které snědl v noci, ho zdaleka nezasytily a z jejich vůně se mu sliny sbíhaly i nadále. A když se ráno probudil, přece jen nebudou škodlivé. Jenže pak tu taky byla otázka jeho hrdosti. Už jednou je odmítl. Kdyby se do nich pustil teď a před ní... Sice to nedokázal vyjádřit slovy, ale prostě by ho takové chování určitým způsobem zahanbilo.

„Jak ti mám říkat?" zabručel proto, aby odpoutal myšlenky od otázky hrdosti a ryb.

„Budu to brát jako svolení zůstat," naklonila půvabně hlavu na stranu. „Jsem Valka. Ale můžeš mi říkat i Mrakošlap." Ona vlastně celá vypadala úchvatně. Noc sice strávila v hnízdě z popela, ale zdálo se, že se už stihla vykoupat. Okolní dým za ten čas už prořídl, nedusil, neštípal a neclonil ve výhledu. Z několikametrové vzdálenosti teď dokázal na bouřkořezce rozeznat každý detail, včetně neobvyklého smísení červeno-béžovo-hnědé s blankytně modrou.

„Buď si, kde chceš," odtušil, aby se trochu probral. Byla krásná. Nebezpečně krásná. Tak snadno se zapomněl, když si prohlížel její hladké, drobné šupiny, na nichž se někde stále držely kapky vody.

„A ty?" přešla jeho nevrlost a lehce vycenila zuby. Okamžitě odhalil své vlastní a tiše zavrčel, než mu došlo, že má jít o jakýsi projev radosti.

„Kliďas," představil se krátce. To už snad bylo bezpečnější koukat na ty voňavé ryby.

„A jinak ti v hnízdě neříkali?" nadhodila zvědavě. Aniž dbala na fakt, že se zrovna očistila, sedla si do popela a obtočila si zadní nohy ocasem, až šedá smítka zavířila vzduchem.

Ztuhl. Říkali. Jenže to jméno... nechtěl jí ho říkat. Bylo příliš násilné, příliš vzteklé. Už se tak zvát nehodlal.

„To není důležitý," zavrtěl lehce hlavou a potlačil nutkání zavřít oči. Neklidný spánek mu příliš sil nedoplnil. Navzdory svému konečnému rozhodnutí si určitou ostražitost neodpustil.

„No, až se najíš," kývla hlavou k rybám, „musím tě ošetřit. Jinak umřeš na Thór ví co a pak tu s tím vejcem zůstanu sama."

A jakmile to zmínila, všechny rány se znovu ozvaly - tlapy, křídla i popálený bok. Až se divil, jak je mohl přes noc nevnímat.

„Ty nemáš hnízdo?" zajímal se a zvedl hlavu.

„Jak to podat..." sklonila zamyšleně hlavu a máchla ocasem, čímž popel znovu rozvířila. „Mám, ale hodně daleko."

„A co děláš tady?" pokračoval. Najednou měl pocit, že by bylo hezké mít společnost. Strávil sám téměř celý život, až na svého nejlepšího přítele Tlamouna, který ale zůstal u královny. Ne že by se proti němu otočil, ale na téhle konkrétní výpravě nebyl.

„Moc se ptáš," usoudila s tím znepokojivým ceněním zubů. „Co tvoje hnízdo?"

„Už nemám hnízdo," odsekl.

„A co se tady stalo?" nedala se odbýt a mimoděk se rozhlédla po spáleništi. „Nezůstalo tu skoro nic."

„Co myslíš?" zavrčel nevraživě. Směr rozhovoru se mu přestával líbit.

„Souvisí to s vejcem, že?" povzdechla si.

Přivinul si ho blíž k plecím. Měla pravdu. Celé tohle bylo důsledkem jeho činů, když chtěl zachránit nevylíhnutý život. Vypálený les, všechna zranění, roztrhnutí těch pár pout, která v hnízdě míval... Nic z toho už zpátky nezíská.

„Můžu... se aspoň podívat?" navrhla tiše. Už už se chystal zavrčet, když si uvědomil, co pro ně udělala. Znovu přinesla čerstvé ryby,chtěla ho ošetřit. Byla odhodlaná ochránit vejce stejně jako on. Měla právo ho spatřit.

Trochu se posunul a uvolnil sevření předních tlap. Zvědavě se naklonila blíž a v očích se jí objevila něha. Tiše zavrněla. A on věděl, že zůstane. Že mu znovu přinese ryby, že se bude vyptávat, že bude spát v popelu, dokud nezíská jeho důvěru a s ní i přístup k tmavému vejci, které je spojilo. A s překvapením si uvědomil, že mu vyhlídka na její společnost ani moc nevadí.

Na poslední chvíli, tak jako vždycky :D Za veškeré gramatické, pravopisné i dějové chyby se omlouvám, dopisovala jsem to teď. Ale líbí se mi to. A co hůř - už mám zase hlavu plnou nápadů na pokračování xD Já na tohle jednou doplatím. No nic, bonne nuit et

Au revoir