„Hádám, že dnešní příběh tě potěší, Taer."
„Bude o zvířatech?"
„Ne, to ne. Ale bude tam plno akce."
„Jaké akce?"
„No, něco jako lov, taky spousta pocitů..."
„Ale to si užije spíš Fela než já!"
„Neboj, uvidíš, že se ti to bude líbit. Musíte ale pozorně poslouchat, abyste vše správně pochopili..."

***

*9.-10. dubna (cca od 11:30 večer do 1:30 ráno)
Inspirace obrázkem:

Jakmile slova dozněla, zjistila, že se zarazila s vidličkou v zavřených ústech a vykulenýma očima zírá na svoji tmavovlasou společnici, která zrovna nenuceně ukazovala na košík s pečivem uprostřed stolu. Obsah věty, již právě vypustila z jemných úst, však s houskami vůbec nesouvisel.

Bělovlasá elfka s vybledle zelenošedou kůží si uvědomila, že by možná mohla vyndat vidličku z úst a přestat se tvářit jako tele. Zašermovala příborem proti dívce nalevo od sebe, jediné další osobě u tohoto stolu, a podrážděně sklopila protáhlé uši.

„Cožes to řekla?" zeptala se zaraženě. Jiel se tiše zasmála, stáhla ruku ukazující na pečivo zpátky a opřela se oběma lokty o stůl.

„Že jsem si všimla, že po tobě ten cizinec včera koukal," zopakovala pobaveně. Quiro potřásla hlavou a nevěřícně zamrkala.

„To sotva," odtušila. „Ten se stavil proto, aby venku neumrzl, o nikoho jiného se večer nezajímal."

„Co ty víš?" ušklíbla se Jiel a spiklenecky mrkla. „Možná to původně měl v úmyslu, ale stejně si myslím, že si tě z nějakého důvodu prohlížel pozorněji než ostatní." Quiro se znepokojeně rozhlédla, jako by se něčeho bála, a když spatřila cizince sestupujícího z patra do lokálu, lehce sebou trhla. Její společnice měla výborné pozorovací schopnosti a pochybovat o tom, čeho si všimla, se nevyplácelo.

„Myslíš, že si dal dvě a dvě dohromady?" zašeptala elfka stísněným hlasem. Opravdu nechtěla, aby se její tajemství provalilo, určitě ne teď a tady, v hlučné, přeplněné hospodě s proslulou Fridkou z Luzné, bardkou, která ráda šíří klepy a určitě by na Quiro bez ostychu upozornila. Zrovna hrála chytlavou písničku Chci jenom tančit a většina osazenstva lokálu se přidávala minimálně k refrénu.

„To nevím," pokrčila Jiel štíhlými rameny. „Každopádně to vypadá, že míří k nám. Nechceš ještě jednu housku?" Lhostejně se natáhla a podala své přítelkyni kousek pečiva. Quiro jí pohledem poděkovala a okamžitě se pustila znovu do jídla, aby mohla sklonit hlavu a mluvení nechat na Jiel.

Jak bojovnice v culíku a vestě předpověděla, cizinec v plášti zamířil jejich směrem a zastavil se až u rohu stolu, skoro přesně pod železným kruhem se svícemi u stropu, který osvětloval celý lokál. A těsně vedle Quiřina lokte. Bažinná elfka na sebe mohla být pyšná, že neucukla.
„Mohu si přisednout?" zeptal se neznámý, už podle postavy a hlasu, který zněl Quiro znepokojivě povědomě, jasně muž. Jiel pokrčila rameny a ukázala prstem na protější stranu stolu, kde stála prázdná lavice.

V tichosti čekaly, až si cizinec objedná jídlo, a Quiro zřetelně viděla, jak se jí třesou ruce. Dívka po její levici si toho všimla zaručeně, ale co muž? A jestli to zaregistroval, jak si to vyloží? Odpovědi se jí dostalo vzápětí.

„Co se děje, madam? Mám dojem, že se třesete?" obrátil se neznámý přímo na ni a Quiro málem vypadla vidlička z ruky. Zavrtěla sklopenou hlavou, oči zabodnuté do talíře, a rychle si nacpala do úst další sousto. Proč ji znervózňuje víc než jiní? Něco jí na něm připadá povědomé, vystupování, hlas, pohyby...

„V přítomnosti cizinců je vždy nejistá," vysvětlila pohotově Jiel. „Nemá z nich nikdy dobrý pocit a nerada se seznamuje." Muž chápavě přikývl a uchopil misku jídla, které mu obsluhující děvečka právě přinesla, jako by se ji chystal zvednout a odnést.

„Ach tak. Omlouvám se. Mám si odsednout?" nabídl, čehož Jiel okamžitě využila.
„Kdybyste byl tak laskavý. Děkujeme," přikývla. Muž se začal zvedat k odchodu, přičemž se nad stůl naklonil víc, než musel a z jeho následujících slov v obou společnicích zatrnulo.

„Kdyby ale chtěla Quiro z Dïerqu a její už také známá společnice Jiel Loenijská práci, hned u vedlejšího stolu sedí elf s elfkou, vděční za každou vaši pomoc. Budu u nich," zašeptal sotva tak hlasitě, aby je slyšely, načež se narovnal, sebral talíř s jídlem a přesunul se vedle, přesně jak řekl. Quiro upustila z roztřesených prstů vidličku a s panikou v očích vzhlédla k Jiel.

„Co teď?" zeptala se hlasem propadajícím hysterii. „Co teď? Poznal mě, poznal tebe a vsadím se, že i ti dva ví, co jsem, a bez váhání to tady všem prozradí, jestli-"

„Uklidni se," zašeptala Jiel mírně a položila svou dlaň na tu její, bledou a svírající se v pěst. „Jsem tu taky. Vyřešíme to, ano? Ten cizinec nevypadal jako člověk, který by chtěl škodit, natož ti dva za mnou. Možná se tváří ostře a nesmlouvavě, ale jsem si jistá, že by to nikomu neřekli."
„Ale co když ano?" panikařila Quiro dál. Cítila, jak se jí krk svírá a tělo třese a nedokázala zabránit, aby i do jejího hlasu proniklo zoufalství.

„Podívej se na mě," přikázala jí Jiel. Elfka nejistě zvedla oči se slzami na krajíčku. V tu chvíli se za ně tak styděla, ale ta hrůza z toho, kdyby ji tady všichni odhalili... „Jsem tu s tebou," zopakovala dívka. „Co víc můžeš chtít? Věř mi, tak jako vždycky. Nejde o nic jiného, než je pozorování stop a jiných lidí, jasné?" Její klidná, nenucená a rozvážná slova dodala Quiro aspoň záblesk naděje. Možná není pozdě. Třeba by to ještě šlo zachránit.

„Půjdeme?" pípla nervózně. Tolik si přála odtud vypadnout, nasednout na svou rychlonohou klisnu a hnát se pryč co nejdál a co nejrychleji, Jiel však zavrtěla hlavou.

„Nevíme, co chtějí," namítla. Už relativně klidná Quiro na ni vytřeštila oči.

„Ale jasně že víme. Chtějí to, co všichni. Jenže já už nehodlám zabíjet nevinné," odsekla prudce, ale stále tiše.

„Já vím. Po výcviku u lesních elfů ses hodně změnila. Většina tvého lidu tě pro tvůj soucit zavrhla a lidé stále nechápou, že už jim pomáhat nebudeš. Já to všechno vím, byla jsem tam s tebou a souhlasím s tvým postojem. Ale nemůžeme vědět jistě, že opravdu chtějí to, co většina. Musíme to aspoň zkusit," naléhala Jiel tak jemně, že to vypadalo spíš jako vysvětlování než přesvědčování, a Quiro cítila, že už začíná být nejistá. Podrážděně sklopila uši a odhalila drobné zoubky.

„Můj lid mi nepřipomínej," zavrčela. „Všichni jsou stejní, do jednoho. Nevadí jim najímat se za peníze jako žoldáci, jako obyčejní šermíři, a zabíjet nevinné tvory." Jiel chápavě přikývla.

„A přesně o to jde. Myslím, že oni ví, že ses změnila. Konec konců, zahrnul i mě a minimálně ta elfka je lesní. Pojďme to aspoň zkusit," navrhla přesvědčivě. Quiro trhla rukou a odtáhla se.
„Fajn. Ale stejně z toho nemám dobrý pocit. Ten cizinec mi připadal povědomý," zavrčela neochotně, rychle dojedla zbytek jídla, sebrala své věci a pomalu vstala.

„Ale mám podmínku," dodala. „Počkáme na ně venku." Jiel bez protestů přikývla - obě věděly, že dosáhla svého. Společně zasunuly židle, zaplatily a propletly se plným lokálem až ke vchodu. Dívka si koutkem oka všimla, že je trojice u vedlejšího stolu pozoruje se směsicí pobavení, zmatení, pohrdání a sebejistoty, nedokázala ale určit, jestli vědí, že na ně venku počkají. Možná ne. Možná ale taky ano. Telepaté se nacházejí všude a vůbec by ji nepřekvapilo, kdyby jí nebo Quiro nějaká zbloudilá myšlenka v tom rozrušení utekla.

„Budem sedlat?" zeptala se bažinné elfky, když za nimi dveře hospody zapadly a zpěv i hluk hovoru se utlumil téměř o dvě třetiny. Quiro rázně přikývla.

„Samozřejmě. Chci být připravená zdrhat," vysvětlila jednoduše.

„Víš, že jejich koním bych neutekla," odtušila Jiel kriticky.

„Nemají nasedláno," odpověděla elfka. „A to jim nějaký čas zabere. Fakt, potřebuju mít aspoň jednu únikovku, kdyby to nevyšlo." Dívka jen bezradně pokrčila rameny. Zamířily do malé stáje za hospodou a Jiel odtamtud vyvedla svého svéhlavého ryzáka. Quiro stačilo jen zapískat a její malá, zato ale opravdu rychlá a hbitá klisna se srstí zbarvenou do bažinaté šedohnědozelené poslušně vypochodovala ven. Její zbarvení, velikost a rychlé nohy jí v bažinách, kde byla vychována, propůjčovaly důležité prvky - maskování, nevýraznost a hbitost. Elfka nikdy nepoužívala sedlo, jen provazovou ohlávku, kterou klisně nyní navlékla, na rozdíl od Jiel. Ta musela svého hřebce kompletně připravit, včetně boje o vzduch v nafouknutém břichu. Nakonec se jí, tak jako vždycky, podařilo dotáhnout podbřišník tak, aby měla jistotu, že se sedlo neprotočí, až se do něj vyhoupne. Zavedly koně vedle dveří do hospody a čekaly.

„Co když nepřijdou?" nadhodila Jiel. Netušili, jak dlouho do postupující noci se chce trojice v lokálu zdržet a jestli vůbec mají v plánu ještě dnes vyrazit.

„Nemůžu říct, že by mi to vadilo," pokrčila Quiro rameny.

„Jenom sundali koním uzdečky, nikde jsem ale neviděla sedla," pokračovala dívka v konverzaci. Elfka se na ni prudce otočila.

„A to jsi mi chtěla říct kdy?" zeptala se rozčileně. „Jestli nemají sedla, uzdečku nandají za pár vteřin," sykla.

„A jestli nemají sedla, nejspíš to jsou Tuolenijští jezdci," dodala Jiel. Quiro ztuhla uprostřed pohybu, ruku položenou na krku své klisny zaťala v pěst, prudce se k dívce otočila a chvíli na ni jen zírala, neschopná slova.

„A tohle jsi mi taky chtěla říct, až už by bylo pozdě?" rozhodila nakonec nevěřícně rukama. Vzápětí si rozzuřeně odfrkla.

„Nevím jak ty, ale já mizím," poznamenala a lehce se vyhoupla na svou klisnu. „Nehodlám tu sedět na zadku a čekat, až si pro mě přijdou. Blæs, Mýrqui." Mlaskla na klisnu, která pohodila hlavou a lehkým klusem vyrazila po cestě. Jiel se už už chystala zamířit za ní, když obě, elfku i dívku, zarazil cizí hlas.

„A já myslel, že jazyk bažinných elfů už dávno vyhynul," prohlásil elf, který vystoupil ze stínu u dveří. Šedé vlasy měl sepnuté látkovou čelenkou, aby mu nepadaly do obličeje, úzkou tváří prostupoval škodolibý výraz. Quiro prudce zarazila Mýrqui, ostře ji otočila doprava a rozzuřeně se na elfa zamračila. Pak si uvědomila, že je to jeden z těch, kteří seděli vedle nich, opět klisnu rázně obrátila a pobídla do rychlého cvalu.

„Stejně jako by měli ti, kdo ho používali!" zavolal za ní ještě jako dodatek šedovlasý a otočil se na Jiel. „Je vždycky takhle výbušná a vyděšená zároveň?" zeptal se nevinně, jako by se nic nestalo. Dívka po něm šlehla pohledem a bez zbytečného ztrácení času se v sedle svého ryzáka chtěla vydat za ní. Na paži ucítila železný stisk, jak jí elf překazil jakýkoli další pohyb. Věděla, že proti němu nemá šanci, proto se nebránila.

„Jestli tam vpředu je tvoje společnice, Mýrqui ji přeskočí," oznámila mu pohrdavě. Nebezpečně přimhouřil oči.

„I kdyby seděla na koni?" opáčil ledově klidným hlasem.

„To ne. To jí uteče," ušklíbla se Jiel. Elf sebou trhl, jako by dostal ránu.

„Koním Tuolenijských jezdců nikdo neuteče," zasyčel výhružně. Tato elfská jízda chovala ty nejlepší z nejlepších, Jiel ale o schopnostech své přítelkyně a její klisny nepochybovala.
„Mýrqui ano," odpověděla hrdě. Elf se odtáhl, ale stisk na její paži nepovolil.

„To je směšné. Žádný člověk nedokáže utéct koni. A co je za to směšný falešný jméno?" odfrkla si pohrdavě.

„Tak abys věděl," začala dívka, „Mýrqui není člověk. Je to klisna. Čistokrevná bažinná klisna, přesněji řečeno." Všimla si, jak elfovi unikl znepokojený záblesk v očích, a sama pro sebe se usmála.

Tak tomuhle se říká síla legendy o bažinných klisnách, pomyslela si.

„Tys nám neřekl, že má čistokrevnou bažinku," uhodil elf najednou ostře na někoho vpravo a Jiel si poprvé uvědomila, že tam celou dobu stojí cizinec v plášti. Jak dlouho už? Poslouchal i jejich předešlý rozhovor, když s Quiro přišly?

„Ne," odpověděl cizinec s pokrčením ramen. „Nebylo zapotřebí. A Jiel můžeš klidně pustit. I kdyby utekla, stejně by se s Quiro vrátily." Dívka rozzuřeně přimhouřila oči. Jaké měl právo něco takového tvrdit? Po tom, co jí provedli? Jaké měl právo tvrdit, že se vrátí? Vytrhla se z elfova uvolněného sevření, postoupila směrem k cizinci a prstem při tom bodala do vzduchu jako zbraní.

„Řekni mi jediný důvod," začala hlasem lehce se chvějícím vztekem, „proč by to dělala. Pronásledovali jste ji, štvali ji, aniž byste věděli, jaká je. Chovali jste se k ní jako k lovné zvěři, jako ke kusu vysoké. Jako k někomu, kdo nemá city, na kom nezáleží! Chovali jste se jako banda tupých, odporných, krutých stvůr bez soucitu. Jenom proto, že jednou pochybila a že patří k bažinným elfům, jenom proto jste ji chtěli zabít. A teď mi řekni, jestli se vrátí. Řekni mi, jestli bych i já měla právo ji přesvědčit, že se má vrátit." Elf po ní opět natahoval ruku, nepříjemně se mračil, ale Jiel se zastavit nenechala. Všimla si, že ho cizinec zarazil, že mu nedovolil znovu na ni sáhnout, ale bylo jí to jedno. Tuolenijští jezdci se ke Quiro chovali jako zrůdy jenom kvůli jejímu původu. Jejich chování až příliš napodobovalo to, které její přítelkyni ostře vytýkali a za které ji chtěli pověsit. Možná udělala chybu, zabila někoho nevinného, ale oni sami nebyli o nic lepší.

„Jiel, uklidni se," řekl tiše cizinec. „My nechceme Quiro ublížit. I během doby, kdy se schovávala, o ní kolovaly různé zvěsti. Že prý už nezabíjí za žold, že zabíjí jen tehdy, pokud tvor vážně ohrožuje okolí, a to ne vždy. Že se změnila, že už to není ta Quiro z Dïerqu, která zabila kohokoli za peníze, jako většina jejího národa. A já ji znám, vím, že se vrátí. Něco jsem jí připomněl, nebo spíš někoho. Vrátí se, i kdyby to mělo-" Jeho slova, která na Jiel popravdě opravdu zapůsobila, přerušil tichý dusot čtyř párů kopyt a ze tmy se vynořila Mýrqui se svou jezdkyní, bažinnou elfkou, jež vedla za uzdu krásného siváka, kterému na hřbetě stěží balancovala rusovlasá elfka z hospody.

„Někoho jsem přivezla," oznámila Quiro. „Pokusila se mě pronásledovat. Není nijak moc zraněná, spíš šokovaná, že jí porazila bažiňačka." Kysele se ušklíbla, hodila otěže na zem a přelétla shromážděné pohledem, v němž se mísil strach, zlost, touha utéct, chtíč po pomstě, odpor, pohrdání a mnoho dalšího.

Šedovlasý elf se okamžitě vrhl ke své spolubojovnici a pomohl jí dolů z koně, přičemž Quiro neustále propaloval pohledem. Ta si z toho moc nedělala, což Jiel docela překvapilo. Kde byla ta bojácná elfka, kterou vídala posledních pár let?

„A ty," ukázala Quiro na stále ještě zahaleného cizince, jemuž kapuce pláště zakrývala obličej už v lokále, „tebe znám. Vím to, znám tě. Tvoje pohyby, způsob chůze, hlas, to všechno znám." Sesedla z klisny, čímž celé situaci dodala lehce komický nádech - konec konců, byla nejmíň o šest palců menší než ten nejnižší z nich. Navzdory tomuto zjevnému faktu, který hrál proti ní, si to sebevědomě napochodovala přímo k neznámému. Jiel zatajila dech.

„Já tě znám, cizinče. Těžko se na tebe zapomíná," zasyčela a zašermovala rukama. „Na to tvoje předvádění, cvičné souboje, na tvůj kyselý obličej, když tě jednou porazila vlastní žačka. A pak ses vypařil!" Poslední věta zazněla cestou jako výkřik a Jiel si náhle uvědomila, že už ví, držela ale jazyk za zuby.

„Jen tak, z ničeho nic!" pokračovala Quiro dál. „Prostě ses jedno ráno neobjevil a pak další a další a další! Umíš si představit, co to způsobilo?" Zmlkla, chvíli na něj zírala a pak se k němu najednou vrhla a pevně ho objala. Zabořila mu tvář do hrudi a jejím tělem otřásly první vzlyky. Elf s elfkou na ni zírali se směsicí údivu a překvapení, Jiel ale cítila, že po její tváři se rozlévá široký úsměv.

Co se jí Quiro o svém učiteli navyprávěla, tolik příběhů a historek, tolik zážitků, veselých i humorných. A když zmizel, elfka od lesního lidu odešla, protože věřila, že udělala něco špatně, že se ho něčím dotkla. Chtěla ho najít a tehdy se k ní přidala Jiel, se kterou se spřátelila už na začátku výcviku. Upřímná, chápavá a tolerantní Jiel, které nevadil kamarádčin původ.

„Jsi pořád stejně malinká," odpověděl na výlev Venær a objal její drobné tělo nazpátek. „Tak jak si tě pamatuju. A přesto jsi mě dokázala porazit. Víš ty vůbec, komu jsi tenkrát vyrazila meč z ruky a nechala ho ležet v trávě?" Odtáhl si elfku na délku paží od těla, pokrčil kolena, aby se jí mohl vážně zadívat do očí, a setřásl kapuci.

„Ano," pípla Quiro nejistě. „Porazila jsem jenom Venæra, svého učitele a přítele, nikoho jiného. Jenom tebe." Hlas se jí třásl, ale přestože z něj šel slyšet pláč, působil zároveň i pevným dojmem. Jiel koutkem oka zahlédla, jak elf nalevo od ní zalapal po dechu a němě několikrát otevřel a zavřel ústa, jako by ho to, co Quiro řekla, naprosto zarazilo a rozhodilo.

„Pořád stejně nevědomá," zasmál se tiše Venær. „Pamatuješ si, jak jsem se ti představoval? Vnímala jsi, jak tehdy všichni napjatě zdrželi dech? Jméno Venær není nijak neobvyklé, elfové ho používají často. Ale co kdybych řekl Venær z Kneingu? To už ti něco řekne." Teď zalapaly po dechu i Jiel s Quiro.

„Chceš mi říct..." začala ohromeně elfka. „Chceš mi říct, že..." Přes stísněný krk ucítila deroucí se paniku. Prudce sebou trhla a vymanila se z učitelova stisku.

„To není možný," zamumlala. „To není možný. Neříkej mi, žes to byl celou dobu ty!" S rukama zdviženýma v obraně před ním couvala zpět Mýrqui, která neklidné pohazovala hlavou, když ucítila ohromení a vztek své jezdkyně.

„Quiro, jsem to pořád já. Jenom já! Nezměnil jsem se, to všechno bylo před tím. Prosím, pochop to," naléhal Venær. Zdálo se jí to, nebo v jeho hlase zaslechla zoufalství? Mrkla na Jiel. Zaznamenala její překvapení, ten šok, ale ne vztek. Přestala ustupovat a podívala se svému učiteli do očí.

„Myslíš to vážně?" zeptala se třesoucím se hlasem. „Protože jestli ne, nikdy ti to neodpustím."
„Myslím to vážně," přisvědčil sebejistě Venær. „Myslím to tak vážně, jako jsem ještě nikdy nic nemyslel." Quiro se zhluboka nadechla, aby se uklidnila, a mírně naklonila hlavu na stranu.
„Co tady v tom případě chceš?" zeptala se už jistějším hlasem a Jiel jí v duchu zatleskala. Taková Quiro se jí líbila.

„Přišel jsem vám dvěma," kývl hlavou směrem k dívce, „něco nabídnout." Quiro tázavě zvedla obočí. Venær se zhluboka nadechl. „Jak by se ti líbilo být první bažinnou elfkou, která se přidá k Jezdcům?" První reakce na sebe nedala dlouho čekat. Bývalá žačka překvapeně vykulila oči, ukázala nejdřív na něj, pak na sebe a nakonec několikrát zavřela a otevřela ústa, aniž vydala jediný zvuk.

„To vážně?" dostala ze sebe nakonec. Venær stihl jen přikývnout, když se konečně ozvala i ohromená Jiel.

„No to je snad blbý vtip," prohlásila a zamrkala. „Tohle se mi musí zdát." Obrátila se ke své přítelkyni a rozhodila rukama. „Opravdu nás právě tvůj učitel, který se ukázal být velitelem Tuolenijských jezdců, požádal, abysme se přidali k nim?" ujišťovala se. Quiro nejistě kývla.
„Tak nějak, asi," přisvědčila. „Až na to, že tím velitelem je Venær z Kneingu. Popravdě nevím, jestli tomu mám věřit." Krátce, nejistě se zasmála, nakonec se ale vážně obrátila ke svému učiteli.

„A můžu si nechat Mýrqui?" zeptala se po krátkém přemýšlení. Její klisna pro ni byla druhým nejlepším přítelem pod sluncem, a kdyby vstoupit do řad Jezdců mělo znamenat vzdát se jí, bez váhání by odmítla.

„Samozřejmě," přikývl Venær ulehčeně. Quiro s překvapením zaznamenala, že celou dobu napjatě zadržoval dech. Asi mu na tom opravdu záleželo.

„Tak fajn," přisvědčila nakonec. Pohledem do strany se ujistila, že vybrala správně. Jiel kývla. Její přítelkyně to nebude mít jednoduché. Setká se s otevřenou i skrytou nenávistí, odporem i pohrdáním, ne každý z Jezdců ji hned přijme za svou. Od čeho je tu ale, konec konců, ona, ne? Zůstane s ní, nějak to zvládnou. Spolu. Tak jako vždycky. Tak jako teď. Napořád.

„Takže pojedeme," promluvil opět Venær, čímž přerušil tok Jieliných myšlenek. Cukla sebou.
„A kam?"zeptala se Quiro podezřívavě.

„No kam asi?" protočil šedovlasý elf jízlivě očima, ale zmlkl, jakmile ho velitel varovně zpražil pohledem.

„Právě," odsekla Quiro nevraživě. Jiel si povzdechla. Tohle bude ještě na dlouho. Beze slova se vyhoupla na svého ryzáka, čímž přitáhla pozornost celého okolí.

„Abysme mohli jet," začala, „musíme sedět na koních." Quiro potřásla bílými vlasy.
„Neodjedu, dokud nebudu vědět, kam," odporovala.

„Pojedeme na hlavní sídlo Jezdců," vysvětlil Venær a obrátil se ke stájím, aby přivedl koně. V napjatém tichu čekali, až se vrátí, a zraněná elfka, jen lehce škrábnutá na paži, si s tichými nadávkami čistila a ovazovala ránu. Z utrpěného překvapení už se vzpamatovala, ale na rozdíl od svého společníka po Quiro nevrhala zdaleka tolik vražedné pohledy.

„Nasedat," rozkázal Venær, jen co se i se dvěma dobře stavěnými koňmi vrátil. Otěže jednoho z nich hodil šedovlasému elfovi, sám rychle nasedl a přelétl nesourodou skupinku pohledem. Nedokázal se ubránit úsměvu.

„Jsem rád, že jedeš s námi," kývl na Quiro, která se pousmála nazpátek.

„To já zatím říct nemůžu," podotkla s lehkým pobavením. Jiel se natáhla, aby do ní jemně šťouchla. Zasmála se, když bažinná elfka gesto oplatila.

„Tak dobře," řekl Venær a otočil koně opačným směrem, než kudy prve ujela Quiro. „Čeká nás několik dní čisté jízdy, s odpočinkem víc. Je na čase vyrazit." Lehce zvíře klepl patami do boků. Elfka, které její šedovlasý společník pomohl do sedla i přes jasné protesty, ho napodobila a pobídla svého siváka do svižného klusu. Nezdálo se, že jí zraněná paže nějak překáží.

Elf ji rychle dohnal, aniž by zkontroloval, jestli Jiel s Quiro jedou za nimi. Dívka se nad tím jen pousmála a elfka pobaveně potřásla hlavou. Pak i ony opustily osvětlené prostranství před hospodou a bok po boku se vydaly vstříc neznámému prostředí. Quiro napadlo, jaké má štěstí, že ji Jiel už dávno neopustila. Koutkem oka svou spokojeně se tvářící společnici pozorovala a napůl doufala, že se na ni otočí a úsměvem ji ujistí o svém přátelství. Dočkala se pouze spikleneckého mrknutí, ale i tak ji tohle drobné znamení zahřálo. Dokud jsou spolu, zvládnou to. Ani pomluvy, nenávist nebo nepřátelství se nedokáží rovnat dívčině podpoře. A Quiro věděla, že Jiel tu pro ni bude vždy, když bude potřebovat. Pousmála se a obrátila pohled na záda šedovlasého elfa, který jel před ní.

„Ty bys ho předběhla, viď?" zamumlala směrem k Mýrqui. Klisna zafrkala a pohodila hřívou.
„Mám?" jako by se tím ptala. Quiro s úsměvem zavrtěla hlavou.

„Ne, ještě ne. Ale slibuji, že někdy tu šanci dostaneš," odpověděla tiše, aby ji nikdo kromě Mýrqui neslyšel, a lehce se ušklíbla „A pak mu vytřeme zrak." Poplácala klisnu po štíhlém krku a narovnala se. Opět střelila pohledem po Jiel, ale ta upírala pohled přímo dopředu.

Napodobila ji, jenže zjistila, že všechno se po pár krocích ztrácí ve tmě. S úsměvem pohladila Mýrqui. Ona a Jiel budou vždy stát po jejím boku, to dobře věděla. A byla za jejich přátelství neskutečně vděčná, zvlášť když se teď její cesta stočila do neznámé noci. Do noci, která může přinést jak krásný den, tak nekonečnou tmu.

***

„Tak co, Taer, líbilo?"
„Bylo to úžasný!"
„To jsem ráda. Ano, Felo?"
„Proč neměl Quiro nikdo kromě Jiel rád?"
„Protože její rasa, bažinní dvounožci se špičatýma ušima, jsou v tamtom světě zabijáci všeho možného, od dvounožců až po netvory. Jsou neblaze proslulí svou chladnokrevností a dobrým odváděním práce, za kterou si nechávají slušně platit."
„A proč je Tuolenijští jezdci nevyhubili?"
„A nebyli by pak stejní? Ano, Tuolenijští jezdci se snaží najít každou záminku k tomu, aby mohli bažinné dvounožce se špičatýma ušima odstranit v souladu s jejich zákony, ale nehodlají se snížit k prostému vyhubení. Tou záminkou může být vražda, jako v případě Quiro, krádež nebo cokoli jiného. Dvounožci je nemají rádi, ale pro jejich služby je trpí, přesto jsou bažinní dvounožci se špičatýma ušima něco jako vyvrženci. Nikdo se s nimi nezačne bavit jen proto, aby si popovídal."
„No jo, ale vždyť Quiro byla jiná, ne?"
„To ano, Quiro se nakonec změnila, přestože ne vždy se od svého lidu odlišovala. Problém je, že jakmile jednou začne někdo smýšlet o jedné rase jako o celku, jako o jedinci, začne předpokládat, že se všichni její příslušníci chovají stejně. Nikoho nenapadlo, že by Quiro mohla být výjimka - taková už je síla předsudků a pověrčivosti."
„Pověrčivosti?"
„Bažinní dvounožci se špičatýma ušima nepatří mezi hezké rasy. A dvounožec to, co mu nepřipadá dost krásné, často začne považovat za zlé už jen z toho důvodu, že to prostě není dost pohledné. Myšlení dvounožců je složité, nepředvídatelné a často nepochopitelné, vedené logikou i emocemi."
„A povíš nám, co se Quiro stalo dřív?"
„Možná někdy příště. Dnes už je pozdě. Dobrou, děti."
„Dobrou, mami."

Uf, uf. Tak tohle bylo zatím asi nejpozději, co jsem v noci psala. Někdy od půl dvanáctý večer do půl druhý ráno a řeknu vám, že už jsem sotva držela otevřený oči (mám dojem, že ta tvoje převýchova začíná fungovat, Anzi :D). Jenže - říkejte si to Múze. A když už konečně jednou přišla, proč ji nevyužít. Jo, místama je vidět, že jsem to psala v hodně zvláštním stavu, myslím ale, že příběhově patří mezi ty lepší, i když je krapet předvídatelná. No, krapet... :D

Na co jsem ale opravdu pyšná, jsou tady jména. A to fakt že hodně. Nějaká kreativní nálada, ale nestěžuju si :D A postava bažinné elfky Quiro určitě taky není k zahození.

Aktualizace: Povídka byla lehce upravena za účelem účasti v soutěži, protože se ale neumístila, opět ji dávám sem.

Au revoir