Nebe bylo bez jediného mráčku a teplý vzduch ukazoval, že už brzy začne léto.

V tento krásný den Elizabeth jen tak koukala z okna a vychutnávala si výhled ze svého pokoje.

Všechno se zdálo být fajn a taky bylo, ale ona se cítila strašně osamělá.

Asi před hodinou hrála se strážnými karty. Zdálo se jí, že jí dovolili se k nim přidat jen kvůli tomu, jak vypadala zoufale. Vážně neměla moc co dělat. A teď se zase nudila.

Najednou si ale všimla kluka s rozcuchanými hnědými vlasy, který právě šel nahoru k zámku.

Nemohla tomu uvěřit. Konečně! Konečně už byl tady!

Pak trochu zapochybovala, jestli je to vážně Patrik a ještě jednou se na něj podívala.

Ano. Musel to být on. Jeho podivné oblečení v podobě modrého trička a riflí si nemohla s nikým splést.

Srdce se jí zalilo neskutečným štěstím a urychleně vyběhla ze svých komnat. Utíkala zámkem a byla ráda, že nespadla ze schodů a ani nevrazila do žádné ze služebných.

Rozrazila dveře zámku a rozběhla se směrem k místu, kde viděla Patrika.

Srazila se s ním téměř okamžitě a hned jak ho uviděla, objala ho. Se slzami štěstí v očích zašeptala: „Ty ses vrátil...”

Patrik byl hrozně rád, že je Elizabeth v pořádku, žije, nezapomněla na něj a nestaly se ani žádné další z jeho obav. Sice bylo divný, že na internetu bylo napsáno něco jiného, ale to teď nechtěl řešit.

Chvíli si jen vychutnával její objetí a když se od něj odtáhla, řekl: „Vždycky bych se vrátil. To přece víš, ne?”

Chvíli si koukali do očí, hlasitě jim tloukla srdce a pak se konečně políbili.

Jakmile se od sebe po delší době odtáhli, Patrik se zeptal: „A co teď?”

Byla to otázka, nad kterou přemýšleli oba dva. Měli by jít do přítomnosti, nebo žít v minulosti?

Jelikož se ani jednomu zatím nechtělo dělat žádné velké rozhodnutí, Elizabeth se Patrika zeptala, proč mu to vlastně trvalo tak dlouho.

Ten jí vysvětlil, že stroj času chtěl nejdřív otestovat pomocí myši, aby se mu tam něco nestalo.

Pak si navzájem řekli, co vlastně ty dny, co se neviděli, dělali. Elizabeth mu sdělila všechny úžasné novinky o své matce, o setkání s Nedpylomem a Lulaikem, o jejím skvělém nápadu, o svatbě Everalda a Petirely a o tom nekonečném čekání.

Patrik jí na oplátku řekl, že nejzajímavější, co dělal, byl výlet k rybníku, ale tam se nic zvláštního nestalo (Káju raději vynechal).

Ještě chvíli si o něčem povídali, jenže pouze proto, aby nemuseli řešit budoucnost. Ani jednomu se k tomuto tématu hovoru dostat nechtělo, ale nakonec to Elizabeth už nemohla vydržet a nadhodila: „Možná bych s tebou mohla jít do budoucnosti. Asi bych radši tam... Tady... je to hrozná nuda a chtěla bych to poznat i u vás.”

Patrik se zamyslel. Sice nevěděl, jak to udělat, ale věřil tomu, že něco vymyslí. Možná by prostě stačilo držet Elizabeth za ruku a nepustit ji. A pak by se do přítomnosti vrátila s ním...

Elizabeth se na něj stále dívala a čekala na jeho reakci. Patrik přikývl a řekl: „To by šlo.”

Elizabeth se na něj usmála a zeptala se ho: „Budu se moct kdykoli vrátit za svou rodinou?”

„No...” začal Patrik s upřímnou odpovědí, do které se mu moc nechtělo. „To asi nemůžu slíbit. Stroj času se samozřejmě může kdykoli porouchat, ale... Snad ho dokážu zase opravit...”

Elizabeth přikývla a přišla s další otázkou, která už byla o klasickém plánu, který řešila většina lidí: „A kde budeme bydlet?”

O tomhle Patrik ještě nepřemýšlel. Samozřejmě. A tak jen navrhl: „Asi bych si mohl nechat patentovat ten stroj času a za peníze za něj vydělané bych mohl zrekonstruovat starý dům po prababičce...”

„To zní dobře,” řekla Elizabeth. „Kolik máme času než tě stroj času vrátí do budoucnosti? Teda nás. Máš plán, jak se tam dostanu i já, že jo?”

Patrik zase přikývl a odpověděl jí i na první otázku: „Dvacet čtyři hodin.”

„Bezva. Tak to tě můžu seznámit se svou rodinou,” řekla, chytila Patrika za ruku a odtáhla ho k zámku.

Patrik se nechal a šťastně se usmíval.

Teda dokud nestál před Lodrigem, který rozhodně nevypadal, že by s ním svou dceru chtěl pustit.

Ale jim oběma to bylo jedno. Byli spolu a spolu taky měli být navždy.

A to jim už nic nepřekazí.

THE HAPPY END