Když už bylo konečně ráno (a že to trvalo strašně dlouho) Patrik vyklouzl ze svého pokoje a provedl ranní rutinu. Poté vyběhl z domu a utíkal rovnou k Matějovi.

Jakmile mu jeho kamarád otevřel dveře do zahrady, vešel do kůlny a začal si prohlížet stroj času. Netušil, jak by se mohl rozbít a tak hledal něco jako přetržený drát.

Prozkoumání stroje mu trvalo celé dopoledne, stále však žádnou chybu nenašel.

Pak se vrátil domů na oběd. Rodiče nedali najevo žádné překvapení, že ho vidí po delší době než po týdnu a jenom prohodili pár slov o tom, jak ho zase rádi vidí. Patrik věděl, že to není pravda, ale neřešil to.

Po obědě vyzpovídal Adrianu, jaké tlačítko na stroji času zmáčkla.

„Takové malé červené někde víc napravo...” snažila se to popsat.

„To mi zrovna moc nepomohlo. Vždyť je jich tam třicet!”

„No tak ti to ukážu,” pokrčila rameny Adriana. Cítila se hrozně, že na ni tak křičí, ale snažila se to nedat najevo.

Patrik vstal od stolu a řekl: „No tak pojď.”

A spolu se zase vydali k Matějovi. Ten je pustil do zahrady a oni vešli do kůlny.

Adriana se podívala na tlačítka a vzpomínala, jaké z nich zmáčkla. Po chvilce na jedno z nich ukázala.

Jakmile Patrik přikývl, Adriana odešla.

Její bratr se zase dal do hledání chyby, kterou zavinila. Když už teď věděl, kde by mohla být, netrvalo mu to ani půl hodiny a našel přetržený drát. K jeho špatné náladě přispělo ještě to, že jeho výměna vypadala dost časově náročná.

A tak se co nejrychleji pustil do opravy.

***

Jasně oranžové slunce ozařovalo krajinu plnou nízkých listnatých stromů, pod kterými rostla tráva a barevné luční květiny. Byl to uchvacující pohled, ale Elizabeth se nemohla zastavit. Čím dřív se to celé vyřeší, tím dřív o tom bude moct přestat přemýšlet.

Toho se držela. Toho, že to konečně skončí. Toho, že všechno bude zase jako dřív.

Přece to nemohlo být tak strašné, pomyslela si. Ne, jen jsem si to myslela, protože jsem doufala, že to bude v normálním světě jiné... - lepší... Ale všude je to stejné. Všude jsou povinnosti a zklamání a s tím se nedá nic dělat. Pouze se s tím smířit.

A pak uvažovala o budoucnosti. O tom, jak se zachová její otec, až ji uvidí. O tom, jaké to bude s princem Lulaikem. O tom, jak všechno zůstane stejné a zároveň se to změní.

Tyhle myšlenky zavinily, že si ani nevšimla oblohy, která ztmavla a hvězd, jež na ní vysvitly.

Už byla noc, ale Elizabeth jela dál, protože když se nezastaví, mohla by už zítra ráno dorazit na zámek.

Nebo to aspoň odhadovala.

A pak se zase pohroužila do svých představ a její pozornost na cestu se zmenšila.