Jaro 1977

Stál jsem ve dveřích krvavě rudé maringotky, která mi ještě před chvílí přišla jako to nejúžasnější místo na světě, a zkoprněle zíral na plameny stravující cirkus. Nedokázal jsem se ani pohnout. Vypadalo to, jako kdybychom se najednou ocitli uprostřed samotného pekla. Kromě šapitó totiž hořely i některé vozy, plameny šlehaly do výšky několika metrů a hustý šedý dým už pomalu halil celé okolí do dusivého objetí.

„Co se děje, Evane?" vyjekla za mnou Emmeline, která se zbrkle oblékla do šatů, aby se mi vzápětí rychlostí blesku prosmýkla pod rukou a vyběhla ven. Zastavila se na travnaté ploše jenom kousek ode mě a obě dlaně si přitiskla na ústa. „To ne, tohle ne," mumlala.

Pak udělala krok k ohni.

To mě konečně probralo z letargie. Nemohl jsem dopustit, aby se do toho inferna vrhla, protože by ji to s největší pravděpodobností stálo život. Pevně jsem ji chytil za předloktí a zastavil ji.

„Pusť mě! Zatraceně, pusť mě, Evane!" zavrčela, ale já rozhodně neměl v plánu povolit.

„Ne! Nedopustím, aby se ti něco stalo, Emmeline! Nepustím tě tam!"

Zhluboka jsem se nadechl a v plicích mě zaškrábal všudypřítomný kouř. I Emm několikrát zakašlala, ale její vzdor to nijak neovlivnilo. Bránila se. Bojovala s čím dál tím větší vervou, až se jí podařilo kopnout mě pod koleno. Bolestně jsem sykl a na chvíli povolil sevření. Tahle chvilka mojí nepozornosti stačila, aby se mi vyškubla a rozběhla se směrem k šapitó.

„Emmeline, stůj!" zařval jsem, ale ničeho tím nedocílil.

Byla naprosto hluchá a slepá vůči všemu kolem sebe. Dohnala mě k tomu. Nedala mi na výběr. Vytáhl jsem ze zadní kapsy kalhot hůlku a švihnul s ní ve vzduchu.

„Pouta na tebe!"

Jakmile ji kletba zasáhla, dopadla na kolena do trávy. Pokoušela se vymanit z účinků kouzla, ale marně. Neměla jak. Nakonec se jenom s námahou otočila na záda a zadívala se na mě s takovým vztekem v očích, až se mi krátce sevřelo hrdlo. Teď ale nebyl čas brát ohledy na její city. Nemohl jsem ji nechat tu dneska v noci umřít.

„Tohle tě vyjde draho, Rosiere!" zasyčela.

Nenechal jsem se odradit jejími slovy. Ještě dřív, než jsem k ní došel, jsem hlasitě zapískal na prsty. Ten zvuk proťal okolí jako ostrá dýka a já doufal, že tím k nám nepřilákám zbytečnou pozornost. Pak jsem se k ní sklonil a vsunul jednu ruku pod kolena a druhou pod paže, abych si ji vzápětí zvedl do náruče.

„Promiň, Popelko, ale tady nemůžeš zůstat!"

To už se z dýmu vynořila bělma bez zornic, která se k nám neustále blížila. Testrál brzy roztáhl křídla a netrpělivě s nimi zamával, čímž kolem nás rozptýlil alespoň trochu kouře, za což jsem mu byl neuvěřitelně vděčný. Slzely mě z něj oči a neustále mě nutil pokašlávat.

„Kičo," oslovil jsem zvíře a krátce si přitiskl čelo k tomu jejímu, jelikož ruce jsem měl momentálně plné. „Dostaň ji odsud. Vezmi ji za Karou, ona už bude vědět, co dělat, rozumíš?"

Kiča si odfrkla a hrábla kopytem do zabahněné země. Bral jsem to jako souhlas.

„Opovaž se! Evane! Už s tebou nikdy nepromluvím, rozumíš mi?" protestovala Emmeline, ale stejně jí to nebylo nic platné. Přehodil jsem ji testrálovi přes hřbet a ujistil se, že z něj při vzletu nespadne.

„Alespoň budeš naživu," odvětil jsem nesmlouvavě a lehce plácl Kiču přes zadek. „Tak leť, holka. Dej na ni pozor."

„Evane!" stihla ještě zakřičet, než se kopyta zvířete zabořila do zablácené země, když se odrazilo, roztáhlo křídla a během chvíle zmizelo v hustém dýmu.

Teprve potom jsem si dovolil alespoň krátce vydechnout. Moje úleva ovšem netrvala příliš dlouho, jelikož peklo zuřící všude kolem se nikam neztratilo. Nejspíš jsem měl zmizet a dělat, jako kdybych tu nikdy nebyl, ale to já nedokázal. Musel jsem zjistit, o co šlo. V rychlosti jsem se vrátil do maringotky a oblékl na sebe tričko i hábit, jelikož jsem tu rozhodně nechtěl pobíhat polonahý. Moje další kroky pak mířily rovnou k hořícímu šapitó. Propletl jsem se mezi několika stany, protáhl se pod ohořelým závěsem vedoucím do míst pro návštěvníky a rozhlédl se kolem.

Okolí bylo plné dřevěných třísek, kusy rekvizit ležely poházené v trávě a množství z nich už bylo zašlapané do rozbředlé hlíny. Bylo mi naprosto jasné, že za tohle byli zodpovědní naši, jen jsem nechápal, proč mě nikdo nezasvětil.

Proč jsem o tomhle útoku nic nevěděl?

Nad barevným stanem se najednou za doprovodu zelenkavého záblesku zhmotnilo Znamení zla. Sledoval jsem tu impozantní podívanou s podivně rozporuplnými pocity. Pableskující světlo kreslilo po okolí fascinující obrazy a já v tu chvíli nedokázal necítit hrdost, že jsem toho všeho součástí. Ač mi vzadu v hlavě neustále tichý hlásek šeptal Emmelinino jméno, stejně nebyl dost hlasitý, aby přehlušit cit pro povinnost, který mi tepal v hrudi stejně plamenně, jako ten hořící pro mou divokou zlodějku.

Narovnal jsem záda, přes hlavu si přehodil kapuci hábitu a s hůlkou pevně sevřenou v ruce vyrazil rázným krokem přes prašnou cestu, kterou už začal pomalu zasypávat popel. Mou pozornost ale brzy zaujal pohyb ve stínech po mé pravé ruce. Za jednou z dosud neporušených masivních beden na rekvizity se krčila ženská postava. Pohled měla upřený směrem k šapitó, celé tělo napjaté, a vůbec nevnímala, co se děje přímo za ní.

Vyrazila zároveň se mnou. Ona se chtěla dostat blíž do centra dění a já jí v tom chtěl zabránit. Nedalo mi to příliš mnoho práce. Dlaň levé ruky jsem ji přitiskl na pusu, aby nemohla začít křičet, a pravou paží jsem ji ovinul kolem hrudníku v ocelovém sevření. Vztekle sebou škubala, ale proti mě neměla sebemenší šanci.

„Psst! Ticho, rozumíš?" sykl jsem jí do ucha. „Pustím tě, ale nesmíš vyvádět, je ti to jasné?"

Ještě dvakrát sebou zoufale trhla, než konečně povolila a několikrát se hluboce nadechla a vydechla. Cítil jsem, jak se tepání jejího srdce pomalu uklidňovalo, až se nakonec vrátilo téměř do normálu. Teprve potom lehce přikývla, aby mi dala najevo, že už se nebude dál vzpouzet.

„Rosiere!" zavrčela, když se na mě s očividnou nenávistí v hlase a přimhouřenýma očima obrátila. „Mohla jsem tušit, že máš v tomhle prsty!"

„Nemám, Pandoro. Přísahám," zašeptal jsem a trochu nervózně se rozhlédl kolem sebe, abych se ujistil, že nás nikdo nesleduje. Zároveň s tím jsem ji stáhl do stínu jedné z maringotek. Nikdo mě tu s ní nesměl vidět. „Nemůžeš tam jít. Je to sebevražda."

„Mají mého otce!" zamračila se. „Nemůžu ho tam jen tak nechat napospas té zatracené smrtijedské chátře!"

„Čeho myslíš, že dosáhneš, když tam bezmyšlenkovitě vletíš, hm? Chceš se snad nechat zabít?! Myslel jsem, že Havraspáři mají být chytří."

„Proč mi vůbec pomáháš, co? Stejně nemáš žádné svědomí, smrtijede!"

Plivla mi přímo do obličeje a ještě se mi vyzývavě zahleděla do očí. Měla je o tolik jiné než Emmeline – chladně modré a naplněné nesmiřitelnou nenávistí – nebyl v nich ani náznak Popelčiny dobrodružné jiskry.

Potlačil jsem nutkání chytit ji pod krkem, nebo na ni vytáhnout hůlku, a vytrestat ji za tu nevýslovnou drzost. Musel jsem se ovládat. Kvůli Emmeline.

„Kdyby se ti něco stalo, Emm by mi to nikdy neodpustila," procedil jsem skrz zuby. „A teď vypadni. Vezmi to zadem, ať tě nikdo nevidí a zmiz, než tě tu chytí někdo jiný než já. Ti by neměli pochopení."

„Ach, jaký jsi šlechetný vrah," ušklíbla se, ale přes to všechno se mě rozhodla poslechnout. Věnovala mi poslední znechucený pohled, než se prosmýkla mezerou mezi maringotkami a zmizela ve tmě noci.

Zhluboka jsem si oddechl. Jedna krize zažehnána, ta větší a mnohem horší ještě zbývala.

Znovu jsem vyrazil směrem k zářící lebce na obloze, která mě během pár set metrů přivedla k poměrně velkému hloučku kouzelníků. Část z nich klečela v rozbahněné trávě, s rukama spoutanýma za zády, kdežto zbytek postával v úzce sevřeném půlkruhu kolem nich. Nebylo těžké uhodnout, kdo byl kdo.

„Už jsem se obával, že se k nám nepřipojíš," ozval se ze skupiny smrtijedů až příliš známý hlas, ze kterého mě okamžitě zamrazilo v zátylku.

Několik lidí se rozestoupilo, aby mi uvolnili cestu přímo k Pánovi zla, který měl ve tváři naprosto nečitelný výraz. Sledoval svýma pichlavýma očima každý můj krok, hlavu měl mírně nakloněnou a mezi prsty si pohrával s hůlkou.

„Můj pane," zašeptal jsem a mírně se před ním ohnul v zádech, „omlouvám se. Nebyl jsem o dnešním večeru informován."

„A přesto jsi tu. Jakto?"

Nebyla to opravdová otázka. Šlo o zkoušku, na kterou jsem nebyl připravený. Netušil jsem, co chtěl slyšet, ale zároveň jsem nepodléhal iluzi, že by tu odpověď sám neznal.

„Vídám se s dcerou Daria Vance," přiznal jsem a zvedl pohled přímo do jeho očí.

Rozhodl jsem se vsadit na upřímnost, které si Pán zla velice cenil. Nenáviděl lháře a já si nemohl dovolit propadnout v nemilost. Možná jsem tím riskoval Emmelino bezpečí, jenže pokud bych zalhal a můj pán už by pravdu dávno znal, pravděpodobně bych jí podepsal rozsudek smrti. Byla to doslova ruleta s neovladatelnou a svéhlavou hůlkou.

Jako první jsem zahlédl dolíčky, které se objevily v obou pánových tvářích. Netušil jsem, co znamenaly, ale když zvedl paži a sevřel mi prsty rameno, celý jsem ztuhl hrůzou.

„V tom případě mi právě teď můžeš pomoct mnohem víc než kdokoliv jiný," promluvil až překvapivě sametovým hlasem. Mírně mi zatlačil pod klíční kost a pootočil mě směrem ke spoutaným kouzelníkům.

Darius Vance byl přímo v jejich čele. Jako jediný stál, z obočí mu stékal pramínek krve a čelist měl pevně zaťatou, ale jinak se zdál být nezraněný. Měřil si mě s opovržením ve tváři a něco mi říkalo, že kdyby vedle mě nestál Pán zla, pravděpodobně by a mě taky plivl.

„Věc se má tak..." začal vysvětlovat můj mistr, který si spojil ruce na vlastních bedrech a rozvážnou chůzí opsal kolem Emmina otce velký kruh. „Žádal jsem tady pana Vance, aby zvážil určitou formu spolupráce mezi naším a jeho podnikem. Byla to prostá obchodní nabídka, výhodná pro obě strany. Naše podmínky se žel panu Vanceovi nezdály být adekvátní. Možná bys ho právě ty mohl přesvědčit, aby ji přes to přese všechno ještě znovu zvážil. Jsem si jistý, že tvé argumenty budou... neodolatelné."

„Jistě, mistře," přikývl jsem a bez zaváhání přešel rovnou před Daria.

Věděl jsem, že v těch slovech byla němá výhrůžka a on to musel vědět taky. Pokud ho ale přesvědčím, mohl bych tím zajistit Emmeline určitou formu ochrany, což bylo víc, než v co jsem se původně vůbec odvažoval doufat. Pán zla uměl držet své slovo a na to jsem spoléhal.

„Pane Vanci, vím, že o mě – že o nás – zřejmě nemáte úplně nejlepší mínění, ale my vám můžeme zajistit prosperitu, o jaké se vám ani nezdálo."

„Zapálili jste mi cirkus! Takhle si představujete prosperitu?!" zavrčel na oplátku.

„Pokud se rozhodnete spolupracovat, samozřejmě se postaráme, aby se vše vrátilo do původního stavu. Cirkus můžete dál provozovat. Nežádáme o vaše zisky, chceme jenom loajalitu."

„A co nabízíte na oplátku, hm? Vydírání? Mučení? Smrt?"

„Naopak, pane Vanci. Svobodu. Svobodu pro kouzelníky. Konec skrývání. Jen si to představte – šapitó přímo uprostřed Londýna, všem na očích. Žádná omezená plocha, logo cirkusu svítící na obloze, vaše dcery na plakátech po celém městě. Můžete být součástí nové éry. Končí věk mudlů a začíná věk magie. Copak přesně po tom netoužíte?"

Pohled jeho očí mírně zjihl a zalil se zvláštním sentimentem. Cirkus byl jeho život a on ho miloval celým svým srdcem; možná dokonce víc než vlastní dcery.

Natáhl jsem před sebe dlaň a mlčky čekal – dlouho a trpělivě – než i on pozvedl zápěstí svázaná k sobě a pohlédl mi do očí.

„Finite," zašeptal jsem.

Tíha svazujícího kouzla vmžiku polevila a osvobodila ho ze sevření. Chvíli se nic nedělo. Sledovali jsme jeden druhého a ani jeden z nás nechtěl být tím, kdo uhne pohledem jako první. Pak mi ale sevřel dlaň a potřásl s ní, čímž stvrdil naši dohodu.

Bylo ujednáno.

„Rozvažte i ostatní a pomozte panu Vanceovi spravit, co jste zničili," nakázal Pán zla, který se až doteď držel stranou a hrál si na nestranného pozorovatele.

„Ale mistře – " nadechl se jeden ze smrtijedů, který s jeho rozhodnutím očividně nesouhlasil.

„Máte něco na srdci, pane Goyle?" dotázal se náš pán chladně. „Povězte mi to, umírám touhou znát váš názor."

Goyle prakticky okamžitě zavrtěl hlavou a stáhl se. „Jistě, že ne, pane. Hned se do toho dáme."

A jak řekl, tak udělal. Spolu s ostatními se rozešli do všech směrů, aby pomohli s nápravou místa, které před chvílí s takovým nadšením ničili. Darius mezitím vpovzdálí mluvil se svými lidmi a zřejmě se pokoušel obhájit své rozhodnutí a přesvědčit je, aby ho akceptovali.

„Evane," oslovil mě mistr a naklonil se mi blíž k uchu, „dohlédněte na pana Vance. Nerad bych, aby udělal nějakou hloupost. Jste za něj zodpovědný. Být vámi bych se opravdu snažil."

S těmi slovy udělal krok dozadu a rozešel se pryč. Po pár metrech se ale znovu zastavil a ohlédl se na mě přes rameno.

„A mimochodem – už mi nikdy nic netajte. Příště bych nemusel být tak chápavý. Věřím, že jste pravý syn svého otce a budete mi stát po boku stejně věrně jako on. Přesvědčte mě, že se ve vás nemýlím..."

„Přesvědčím, mistře."

****

Po celé věčnosti přicházím s další kapitolou Testrálů, která mi zkrátka nějak nešla pod ruku. Nedokážu říct proč, ale ležela rozepsaná tak dlouho, až jsem se obávala, jestli někdy dostane svůj konec. A ejhle, dostala! Tak doufám, že vás nezklamala a stála za čekání :))