Léto 1976

Začátek léta, těsně po ukončení mého studia v Bradavicích, se nesl v trochu nezvyklém duchu. Už jsem nebyl student, poslední zbytky dětství byly nenávratně pryč a já si vůbec nebyl jistý, jak se k tomu postavit. Všechno bylo najednou až příliš definitivní.

Dokud jsme o Pánovi zla jenom mluvili a plánovali, jaké to všechno bude, zdálo se to být mnohem jednodušší než teď, ve chvíli, kdy jsem stál v otcově pracovně a třesoucí se rukou svíral skleničku kvalitní brandy, kterou jsem se pokoušel trochu uklidnit. Límeček košile jsem měl celý zpocený a vnitřní strany tváří úplně rozkousané.

Byl jsem příšerně nervózní.

Nebyl jsem k ničemu dotlačený. Otec mi vždycky dával právo volby. Pán zla totiž ve skutečnosti nerad přijímal ty, kteří byli ke spolupráci donuceni vlastní rodinou. Potřeboval věrné následovníky, a ty nikdy nezískáte pod jakoukoliv pohrůžkou. Silné jádro je základem jakékoliv hnutí a nejsilnější jsou ti, kteří opravdu věří.

A já věřil.

Byl jsem přesvědčený, že nám patří budoucnost. Jenom nám – ne mudlům, kteří nás po staletí lovili a upalovali na hranicích. Zasloužili jsme si svůj vlastní čas na výsluní. Dost bylo skrývání, dost bylo plazení se ve stínech.

To nám měl patřit celý svět.

Malé dveře vedoucí do pracovny skrz starou knihovnu se s tichým skřípěním otevřely a já tím směrem otočil hlavu. Lemo jsem se pousmál při pohledu na svou chůvu, která mě zřejmě přišla před tou velkou chvíli zkontrolovat.

„Mladý pane," usmála se Zuna a přešla rovnou ke mně. Začala mi starostlivě rovnat límeček od košile, stejně jako kravatu. Rukou uhladila každý jeden záhyb, který dokázala odhalit. „Kdy jste mi tak moc vyrostl? Přijde mi to jako včera, když jste chtěl pořád dokola číst Fontánu příznivé sudby. Teď už je z vás dospělý mužský a brzy mi úplně utečete."

„Myslím, že Gwen vydá za dva. Určitě se nenudíš," usmál jsem se a prsty otřel pár slz, které se jí valily z černých očí a stékaly po tmavé kůži.

Tahle žena se srdcem na dlani byla naší chůvou od doby, kdy vůbec pamatuji. Moji rodiče byli pracovně velice vytížení a rozhodně nechtěli svěřovat své děti domácím skřítkům, tak se rozhodli najmout výpomoc.

Zuna tou dobou prchala z Afriky před občanskou válkou a hledala bezpečné útočiště. S matkou se potkaly úplnou náhodou v bance u Gringottových. Skřeti jí tehdy nechtěli poskytnou přístup k trezoru, jelikož při útěku ztratila klíč. Moje máma toho byla svědkem a rozhodla se jí pomoct postavit na vlastní nohy. Vždycky ráda pomáhala lidem v nouzi. Byla to neuvěřitelně dobrosrdečná žena. Všichni ji milovali a každý na ni vzpomínal se slzou v oku.

Já na ni měl bohužel jen málo vzpomínek. Bylo mi osm, když zemřela. Viděl jsem to na vlastní oči a hrůza té noci přebyla všechno ostatní. Ač jsem si stále matně vzpomínal na tón jejího hlasu, když mi zpívala před spaním, i na vanilkovou vůni jejího parfému, kaluž krve rozlévající se pod jejím tělem vždycky nakonec vytěsnila všechno dobré, co jsem s ní měl spojené.

Zuna se ji nikdy nesnažila nahradit, přesto mi byla kotvištěm v rozbouřených vodách, na kterých jsem tou dobou plul. Dokázala rozehnat všechny mraky a prolomit všechny vlny, co se přihnaly. Byla andělem v lidském těle.

„To máte pravdu," usmála se přes slzy. „Gwendolyn je moje radost. Tolik mi připomíná vaši matku. A vám to dnes ohromně sluší, mladý pane. Jsem na vás tak hrdá."

Ještě naposledy mi upravila záhyby hábitu, než jsem se její snahu rozhodl zmařit tím, že jsem ji pevně objal. Zabořil jsem hlavu do jejích kudrnatých vlasů vonících po kokosu a krátce sevřel víčka pevně k sobě.

„Mám strach," zašeptal jsem.

„Ničeho se nebojte, chlapče," odpověděla mi a odtáhla se na délku paží. Jemně mi přitom prsty projela dlouhé vlasy a odhrnula mi je tím z očí. „Hlavně se řiďte svým srdcem, ano? To vás vždycky dovede tam, kam patříte."

„Evane," ozvalo se za mými zády a já se jednou zhluboka nadechl, než jsem se otočil na otce, který pro mě právě přišel. „Je čas. Pán zla na tebe čeká."

Zuna mi krátce sevřela předloktí, a pak mě nechala jít.

Připojil jsem se k otcově boku a vyrazil společně s ním do přijímacího salonku, kde jsem se měl setkat se svou budoucností.

Nikdy jsem ještě Pána zla neviděl. Jenom na školních fotkách, které měl otec na pracovním stole. Tehdy byl vysoký a pohledný. Přesně tak, jak si člověk představuje rozeného vůdce. Od té doby už sice uběhlo pěkných pár let, ale nepředpokládal jsem, že by se příliš změnil.

A měl jsem pravdu.

Poznal jsem ho na první pohled. Stál u stolku na vysoké noze, o který byl ležérně opřený loktem, na sobě tmavě zelený, perfektně padnoucí hábit a v druhé ruce svíral skleničku s tou nejkvalitnější whisky, jakou jsme doma měli. Na tváři mu přitom hrál lehce pobavený úsměv, který mu zřejmě vykouzlila jeho momentální společnost. .

Léta k němu byla očividně mnohem přívětivější než k mému otci. Hádal bych mu stěží třicet, i když jsem věděl, že mu táhne na padesát. Vlasy měl tmavé jako úhel, delší a pečlivě stažené dozadu. I já musel uznat, že byl velice pohledný.

Jakmile mě zahlédl, vytáhl koutky výš, až se mu ve tvářích vytvořily hluboké dolíčky.

Skoro jsem chápal Bellin obdivný pohled, kterým ho sledovala z rohu místnosti, kde seděla v polstrovaném křesle. Rodolfus stál vedle ní, rukou ji držel za rameno a ve tváři měl nečitelný výraz. Všiml jsem si ale, že rameno své manželky svíral mnohem pevněji, než by nejspíš musel.

„Evan Rosier," promluvil Pán zla a mě okamžitě překvapilo, jak hluboko posazený měl hlas. Byl až podivně podmanivý. Každé slovo mělo svou vlastní melodii a okamžitě tím přitáhl mou pozornost. „Syn jednoho z mých nejvěrnějších přátel. Je mi ctí, že ses rozhodl připojit k naší věci."

Uvolněně ke mně vykročil. Zdál se být opravdu upřímně potěšen, jen jeho oči se příliš neusmívaly. Prohlížely si mě tak upřeně, až se mi žaludek nepříjemně sevřel. Přišlo mi, že vidí někam hluboko pod oblečení i kůži a hodnotí mě. Každý můj krok, každé gesto. Rozhodně mi z něj tak trochu běhal mráz po zádech.

„Moc rád vás poznávám, pane," dostal jsem ze sebe, když mi došlo, že už jsem mlčel až příliš dlouho. „Otec mi toho o vás spoustu vyprávěl."

„To mě nepřekvapuje. Bowen toho vždycky dost namluvil," zasmál se. „I on mi o tobě pár věcí řekl. Nebudeme to ale přehánět s formalitami, že? Jsme tu přece jenom v tom nejužším kruhu. Pojď se s námi napít."

„Děkuji, pane," přikývl jsem a co nejjistějším krokem se vydal ke stolku, kde mi osobně nalil skleničku.

Otec mi vždycky kladl na srdce, že se k němu mám za všech okolností chovat uctivě, bez ohledu na to, jak familiárně bude jednat on se mnou. Měl totiž rád respekt a podle všeho uměl být dost nevyzpytatelný a popudlivý. Na první pohled byste to ale jenom těžko poznali.

„Tak na společný cíl," pozvedl svoje pití a lehce kývl, než se napil.

Napodobil jsem ho a ze slušnosti si i já lehce usrkl. Nechtěl jsem být neuctivý, ale zároveň jsem si chtěl udržet ostrou mysl. Nemohl jsem si dovolit mít v tuhle chvíli rozum zamlžený alkoholem.

„Pověz mi, Evane," začal, když odložil pití zpátky na stolek a upřel na mě svůj pronikavý pohled. „Co tě přimělo chtít se přidat do našich řad? Snad kromě toho, že jde o cestu, kterou si vybral tvůj otec."

„Chci se podílet na utváření nové budoucnosti, pane. Mudlové si nezaslouží výsady, které mají. Proč by vůbec měli? Mohli bychom je smazat z povrchu zemského, kdybychom chtěli. Místo toho skrýváme své schopnosti a podřizujeme jim svoje životy. Někteří je dokonce přijímají do rodin jako sobě rovné. Nechci takhle žít. Chci spravedlnost."

Sledoval mě s letmým úsměvem na rtech. Ani jednou mě nepřerušil, jenom lehce naklonil hlavu na stranu. Poslouchal pozorně a se zájmem. Nebo mi to tak alespoň připadalo.

„Jistě," přisvědčil, když si byl jistý, že už jsem řekl všechno, co jsem chtěl. „Pro tebe je to vskutku osobní. Kdybychom byli svobodní, Alma tu teď mohla být s námi. Byla to výjimečná žena, tvá matka."

„To byla, pane," přikývl jsem a lehce stiskl ruce v pěst. Ta vzpomínka pořád až moc bolela. „Zasloužila si víc."

„To vskutku zasloužila. A my teď máme šanci bojovat za to, aby se už nic takového nikdy neopakovalo. Mudlové do našeho světa nepatří! Jsme lepší než oni. Silnější, výjimečnější. A tak by to mělo i zůstat! Nikdo by neměl ředit kouzelnickou krev tou mudlovskou!"

Do hlasu se mu vkradla ostrost a neskrývaná vášeň. Nemusel přitom křičet, ani dělat velká gesta. Stačil mu k tomu jenom ten správný tón. Odhodlání z něj sálalo na všechny strany a mě ani nenapadlo pochybovat o jeho slovech. On o nich totiž nepochyboval ani na vteřinu.

Najednou jsem si byl jistý, že s ním to zvládneme.

Kdo jiný by nás měl dovést k vítězství, když ne on?

Jediným loknutím jsem dopil svou whisky a praštil se skleničkou do stolu.

„Musíme to zastavit!"

Nechal jsem se trochu strhnout atmosférou, ale Pán zla rozhodně nevypadal, že by mu to vadilo. Důlky v tvářích se mu totiž ještě prohloubily, když mě napodobil a i on dopil svoje pití, načež prudce odložil sklo.

„A přesně proto potřebuji takové jako ty!" Poplácal mě po rameni a nakonec ho pevně sevřel prsty. „Mladé, s vizí, takové, kteří se nebudou bát bojovat za naši věc!"

„Chci bojovat," ujistil jsem ho. „Chci vám pomoct změnit svět, pane."

Tentokrát už se usmívaly dokonce i jeho oči. Stáhl ruku a zamyšleně si poklepal ukazováčkem na rty, když mě přejel pohledem od paty až k hlavě.

„Už jsi někdy někoho zabil, Evane?" zeptal se a já krátce zaváhal. Všiml si toho, ale nepoužil to proti mě. „Neměj strach. Žádná odpověď není špatná. Pravda je taková, že ani já nerad plýtvám životy. Jsou to zdroje, které mohou jednou dojít, a to by se nikomu z nás nelíbilo."

„Nezabil, pane," odpověděl jsem, uchlácholen jeho chápavým přístupem. „Ale jsem výborný v soubojích. Pravidelně jsem cvičil."

„Myslím, že nic víc vědět nepotřebuji. Přesvědčil jsi mě, že k nám patříš, a já tě velice rád přivítám v našich řadách."

Natáhl ke mně paži dlaní vzhůru a zadíval se mi přímo do očí.

Věděl jsem, co mělo přijít. Byl čas přijmout znamení a přidat se na stranu, kterou jsem si sám dobrovolně vybral. Jestli jsem měl ještě před hodinou pochybnosti o správnosti svého rozhodnutí, vítr už je dávno odvál. Teď jsem si byl naprosto jistý.

Bez jediného zaváhání jsem si proto vykasal levý rukáv hábitu a položil ruku přímo do té jeho. Prsty mi jemně ovinul kolem zápěstí a z vnitřní kapsy si vytáhl hůlku, kterou mi přiložil na holou kůži předloktí.

„Morsmordre," zašeptal s překvapivou něžností, jako kdyby právě uspával své dítě pohádkou na dobrou noc.

Z konce jeho hůlky začal vycházet hustý černý dým, který se mi okamžitě zabořil pod kůži, kde se začal rozpínat a tvarovat. Lhal bych, kdybych tvrdil, že to nebolelo, ale já to přetrpěl s bradou hrdě vztyčenou. Rozhodně jsem nechtěl dát před Pánem zla najevo jakoukoliv slabost. Vlastně jsem si tu bolest svým vlastním způsobem dokonce užíval. Byla totiž předzvěstí začátku něčeho úplně nového.

Pán zla nakonec stáhl svou hůlku a pálení jako zázrakem zmizelo.

Teprve potom jsem si dovolil sklopit pohled na své předloktí. Byla tam – uhlově černá lebka, z jejíž úst vylézal had – úplně stejná, jakou jsem roky vídal u svého otce. Připadala mi jako stará známá. Jako kdyby tam snad byla celou dobu, jenom doteď nebyla vidět.

V otcových očích svítila hrdost a skoro bych přísahal, že dokonce zamáčkl i slzu.

Potom začal tleskat.

Rodolfus se k němu přidal hned vzápětí. Nenápadným pohybem přitom nakopl Bellatrix do holeně; nejspíš aby ji donutil připojit se. Zvedla na něj přimhouřené oči a sykla cosi tak tiše, že jsem ji neslyšel. V tu samou chvíli ale zachytila netrpělivý pohled našeho Pána, kterému z tváře krátce zmizela veškerá přívětivost. To Bellu donutilo okamžitě zvednout ruce a přidat se k potlesku.

Teprve tehdy se Pán zla otočil zpátky na mě a lehce rozpažil ruce ve vstřícném gestu, které mimořádně patřilo jen a pouze mě.

„Vítej mezi smrtijedy, Evane Rosiere."

×××××

Dnes jsme se ponořili do trochu temnějších vod. Setkali jsme se s Pánem zla v době ještě předtím, než z něj zbyla jenom beztvará existence hledající schránku. Osobně si myslím, že v té době musel být úžasný řečník, charismatický, vždycky věděl, na kterou stránku člověka zatlačit, aby ho přesvědčil o tom, co sám chce. Na Evanovi je krásně vidět, že si vůbec neuvědomuje, že Pána zla jako člověk ve skutečnosti vůbec nezajímá. A přesně takhle se získávají stoupenci. 

V příští kapitole se přesuneme na Grimmauldovo náměstí a podíváme se na jednu kanonickou událost trochu jiným pohledem :))