Chroptící chýše, léto 1984

Lucy Snapeová nedokáže odtrhnout pohled od lebky na svém levém předloktí. Jak promerlina přišla ke Znamení zla? To přece není možné. Lucy uchopí vyhrnutý rukáv své košile a stáhne ho dolů, takže teď opět zakrývá celou její paži až k zápěstí. V duchu napočítá do deseti a následně rukáv opět vyhrne až k lokti. Marně doufá, že Znamení mezitím z jejího předloktí zmizí. Nezmizelo. Je tam pořád. Sice vybledlé, ale je tam.

Lucy znovu rukáv stáhne. Potřebuje si na chvíli sednout. Přejde ke stěně a sveze se podél ní k zemi. Opře se zády o dřevěná prkna a složí hlavu do dlaní. Tohle se nemohlo stát. Kdysi sice chtěla patřit mezi Smrtijedy, ale když zjistila, co vše dělají, rozmyslela si to. Začalo to když ji Remus pokousal. Nejdřív byla naštvaná, že se kvůli tomu nemůže stát Smrtijedkou jako Regulus. Nechtěla totiž před Pána zla předstoupit jako vlkodlak. Později se ale díky tomu začala o činy Smrtijedů více zajímat a zjistila, co je ve skutečnosti Pán zla s jeho přisluhovači zač. Poté už se k nim přidat nechtěla.

Jenže v této verzi budoucnosti, kterou právě vytvořila, ji Remus Lupin nepokousal... Je tedy možné, že právě kvůli tomu se přidala ke Smrtijedům? Že ji nic nezastavilo?

Černovláska si povzdechne. Musí najít Reguluse a zjistit od něj, co se vlastně stalo. On to určitě bude vědět.

Lucy se zvedne na nohy. Opráší ze sebe prach, který se na ni nalepil, jak si sedla na zem. Poté se vydá pryč z Chroptící chýše. Musí si opět pomoct kouzly, protože všechny otvory jsou zatlučené. Když se venku sehne, aby mohla mezi kameny slézt na rovnou zem pod Chroptící chýší, všimne si zlatých přesýpacích hodin, které jí visí na krku. Sakra!

Hned jak černovláska sleze na zem, sáhne po obraceči času a zastrčí si ho pod košili. Jak mohla být tak hloupá a zapomenout ho schovat? Ještě že tu nikdo není. I tak se ale dívka pro jistotu ještě rozhlédne kolem sebe. Opravdu tu nikdo není.

Lucy poodejde do lesíku poblíž Chroptící chýše. Už už se chce přemístit do Londýna, pak jí ale dojde, že Regulus teď pravděpodobně bude ještě v práci, takže by byla v jejich bytě sama. Proto se nakonec pomalým krokem vydá směrem k Prasinkám. Kouzelnická vesnička není od Chroptící chýše daleko. Tímhle směrem by měl být nejblíž hostinec U Prasečí hlavy. Tam by si mohla něco dát. Cítí, že se potřebuje něčeho napít. Něčeho hodně silného, co jí pomůže zpracovat to, že její levé předloktí hyzdí Znamení zla.

Než se Lucy dostane až k Prasečí hlavě, potká několik čarodějek a kouzelníků mířících opačným směrem. Usměje se a pozdraví, ale nikdo z nich jí úsměv ani pozdrav neopětuje. Navíc se jí zdá, že na ni všichni dost divně zírají.

Lucy nechápavě potřese hlavou a sáhne po klice. Než se jí ale stihne dotknout, dveře se otevřou. Na prahu hospody stane Severus Snape. Černovláska překvapeně pootevře ústa. Než stačí něco říct, čapne ji Severus za paži a odtáhne ji kousek stranou. Jsou teď v jedné z postranních uliček Prasinek.

„Co děláš, Severusi?"

Ale Severus Snape čarodějce neodpoví. Místo toho ji ještě pevněji stiskne paži, rozhlédne se kolem a poté se otočí na místě. Dvojice s hlasitým prásknutím zmizí. O okamžik později se objeví na chodníku před obyčejným řadovým domkem. Lucy se rozhlédne kolem. Ví, kde jsou. Tohle je Tkalcovská ulice. Než se ale stihne více rozhlédnout, vytáhne ji Severus po několika schodech nahoru. Poté prostrčí dívku vchodovými dveřmi do domu.

„Hej!" ohradí se Lucy před bratrovým zacházením. „Co si myslíš, že děláš? Zbláznil ses?"

Čaroděj ale dívce nevěnuje pozornost. Stojí na prahu a pozorně se rozhlíží na obě strany ulice. Po chvíli toho nechá a konečně vkročí dovnitř i on. Zabouchne ze sebou dveře. Teprve poté konečně promluví.

„Já? To bych se měl ptát spíš já tebe, ne? Co tě to napadlo? Ukazovat se za bílého dne v Prasinkách? Zbláznila ses?"

Lucy zmateně nakrčí čelo. Proč by jako nemohla do Prasinek?

„Co se ti nelíbí?"

„Co se mi nelíbí?" Severus Snape překvapeně povytáhne obočí. „Nelíbí se mi, že takhle riskuješ, Lucindo!"

Lucindo? Lucy zůstane na svého bratra zaraženě zírat. Takhle jí už dlouho neřekl. Moc dobře ví, jak své celé jméno nesnáší. Evidentně ho musela něčím opravdu naštvat. Čím? Že byla v Prasinkách? Proč by mu zrovna tohle mělo vadit? Jak může svým pohybem v Prasinkách riskovat? Podle vybledlého Znamení zla na její ruce je Pán zla pryč. Jaké nebezpečí jí teď může hrozit?

„Co to plácáš, Severusi? Vůbec nechápu, o co ti jde!" Tentokrát už Lucy zvýší hlas.

„O co mi jde? Nechci vidět svoji sestru v Azkabanu! O to mi jde!" Severus nezůstane tónem svého hlasu pozadu. 

Jméno kouzelnického vězení zapůsobí na Lucy jako ledová sprcha.

„V Azkabanu?" zeptá se černovláska tichým hlasem. „Proč-" Lucy se zarazí. Už se nepotřebuje ptát. Už ví, proč by jí chtěli zavřít do Azkabanu. Odpověď má na levém předloktí.

„Proč se starám?" domyslí si Severus chybně otázku. „Protože jsi pořád moje sestra, ať už se mezi námi stalo cokoli."

Lucy nasucho polkne. Co se mezi nimi stalo? Ublížila mu nějak? Donutili ji k tomu Smrtijeidi? Nebo Pán zla? Nebo ublížil Severus jí? Má takových otázek, ale na žádnou z nich se nemůže Severuse zeptat. Vypadala by jako blázen.

„Určitě jsi nezapomněla, že ministerstvo pořád pátrá po zbylých Smrtijedech," pronese Severus a přejde ke stolku, na kterém leží hromádka novin. Chvilku se jimi probírá, než nakonec jeden výtisk popadne a podá ho Lucy. „Předevčírem Denní věštec znovu otiskl tvou fotku."

Černovláska si noviny tiše převezme. Z titulní strany se na ni dívá její vlastní obličej. Není ale sám. Kolem titulku Viděli jste je? je několik dalších fotografií. Lucy pozná obličej Bellatrix Lestrangeové a jejího manžela Rodolphuse. Z dalších tváří pozná jen Antonina Dolohova. Zbytek osob nikdy neviděla.

„Já se teď vrátím k Prasečí hlavě a ty musíš zmizet," ozve se po chvíli ticha Severusův hlas.

„Jo, to asi jo," přitaká Lucy. Stále nedokáže odtrhnout zrak od svého obličeje natištěného na novinovém papíře. Co promerlina mohla udělat tak strašného, že po ní ministerstvo kouzel tolik pátrá?

„Žádné asi. Určitě musíš zmizet. Opravdu tě nechci vidět v Azkabanu, Lucy. Zvládla ses skrývat už tak dlouho, zvládneš to i dál."

Lucy nepřítomně pokýve hlavou. Pořád jí nejde do hlavy, jak k tomuhle všemu mohlo dojít?

Musí jít za Regulusem. Potřebuje ho vidět. On už bude vědět, co dělat.

„Severusi, nevíš, kde-" Lucy se zarazí, když si všimne, že v místnosti zůstala sama. Severus je pryč. Zřejmě odešel hned, jak domluvil. Chtěla se ho zeptat, kde by teď našla Reguluse, jestli je opravdu ještě v práci, nebo ne. Takhle jí nezbývá, než ho najít sama.

Lucy se vydá ke vchodovým dveřím, krok před nimi se ale zastaví. Přes košili položí ruku na obraceč času. Jestli po ní jde ministerstvo kouzel, není bezpečné, aby ho měla u sebe. Musí ho někam schovat.

Zrak černovlásce zalétne ke dveřím, za kterými se nachází schodiště do patra. Mohla by ho schovat ve svém pokoji. Kdyby ho náhodou někdy znovu potřebovala, může se se pro něj kdykoli vrátit.

Několika rychlými kroky Lucy přejde na druhou stranu obývacího pokoje a otevře dveře vedoucí na schodiště. Mlčky vystoupá do patra a vydá se do svého pokoje. Vše vypadá tak, jak si to pamatuje. Psací stůl, postel, skříň, okno vedoucí do ulice. Čarodějku zaplaví vlna vzpomínek. Pamatuje si, jak sedávala za psacím stolem a psala úkoly do školy, nebo dopisy Regulusovi a Alectě Carrowové, se kterou se na škole blízce přátelila. Než ji Alecta zradila. Vzpomíná i na nesčetné množství potyček s otcem, ke kterým zde došlo. Na to, jak se za dveřmi pokoje schovávala před otcovým křikem a před jeho hádkami s matkou. Vzpomíná i na to, jak za ni často během těchto hádek chodil Severus. Jak se drželi za ruce a společně čekali, až to skončí. Pamatuje si také, jak tenkrát Regulus seděl na její posteli a brečel, protože ho Pán zla donutil zabít děti.

Lucy přeběhne mráz po zádech. Co když i ji donutil Pán zla k něčemu takovému? Co když to je ten důvod, proč po ní ministerstvo jde? Musí zajít za tím Regulusem. On bude vědět, co se stalo. A i kdyby nevěděl, tak jestli musí Lucy zmizet, chce zmizet i s Regulusem. I on má přece Znamení zla. Ukryjí se spolu.