Chyběl mi podzim strávenej v Bradavicích. Výlety do Prasinek, odpoledne proflákaný nad máslovým ležákem, nebo klidně i na školních pozemcích, kde hrály stromy všema barvama a i když bylo pošmourno, připadali jste si jako v takovým malým ráji.

Nic z toho se ale nedalo tvrdit o řijnovým Londýně v posledním roce sedmdesátejch let.

Jasně, stromy pořád hrály všema barvama a vypadaly nádherně, o tom žádná, jenže se bohužel po dopadu na zem často barvily krví, slzama a lidským zoufalstvím.

Nemohli jste se ruku v ruce procházet parkem, nemohli jste vyrazit na nákupy do Příčný, nemohli jste vůbec nic. Nikde nebylo bezpečno, za každým rohem čekaly stíny a tam, kde nečekaly, jste si je stejně dost živě představovaly. Byla to doba plná strachu, která mě dokonce přežila. Svět byl tou dobou tak nějak... očesanej od běžnejch radostí, který ho dělaly mnohem snesitelnějším. Pořád jste se otáčeli přes rameno, spali jste s jedním okem otevřeným a s hůlkou pod polštářem. Nedovolili jste si polevit v ostražitosti, protože i chvilka nepozornosti vás mohla stát úplně všechno.

A pak tu byla smrt.

Všudypřítomná a neúplatná.

Kroužila bez ustání kolem a hrála s náma šachovou partii, jejíž pravidla znala jenom ona sama.

Nikdo jí neuniknul. Neznala jsem nikoho, koho by se osobně nedotkla; ať už v rodině, mezi přáteli, nebo třeba mezi kolegy. Byla jako nemoc plížící se světem a hltající všechny bez rozdílů. Mladý, starý, chudý, bohatý, kouzelníky i mudly, Smrtijedy i naše.

Nikdo na ni neměl lék.

„Bystrozoři dneska zabili Mulciberovou," povzdechl si Regulus, když se v podvečer sesunul na jídelní židli a s námahou si sundal hábit. Obličej měl pokropenej krvavejma tečkama a obvykle upravený vlasy měl celý urousaný a upocený.

Natáhla jsem se pro utěrku, kterou jsem krátce podržela pod proudem vody, a přešla rovnou k němu. „Myslela jsem si, že Vydlabanka neměla mozek, ale tohle vypadá, jakože jsem byla vedle," poznamenala jsem, když jsem mu z tváře opatrně otírala dost pochybný kousky lidský tkáně.

Nebylo to poprvý, kdy přišel do bytu celej zakrvácenej a zřízenej. Posledních pár měsíců bylo dost divokejch a já se každej den modlila, aby se mi vrátil domů v jednom kuse. Nebo aby se vůbec vrátil...

„Ty seš fakt nechutná, McKinnonová," protočil oči, ale nakonec se stejně tiše uchechtnul. „Navíc si myslím, že se vůbec nic nezmění. Zábavná bude nejspíš pořád stejně."

„Jo, máš pravdu, že byla u vyprávění vtipů vždycky dost ztuhlá."

„Vůbec nevím, o čem mluvíš. Byla s ní smrtelná švanda."

„Tak a dost!" zavelela jsem. „O mrtvých jen dobře. Kdyby nás slyšela, určitě by jí to naše vtipkování rozervalo na kousky."

„Ty vole," zasmál se Regulus a opřel si čelo o mý rameno. „Podívej se, co s náma tenhle život dělá. Určitě půjdeme do pekla."

„Máme dvě možnosti – dělat si z toho srandu, nebo se zbláznit. Já mám jasno v tom, co si vyberu," pousmála jsem se a přivinula se k němu o něco blíž. „S humorem až do hrobu. To je moje motto."

„Tak to má bejt, Marlenko," zašeptal mi do ucha a levou ruku přitom zabořil do mejch vlasů. „Slíbíš mi, že jestli se mi něco stane mě, pokusíš se to brát taky tak? Teda... možná ne až tak moc, ale chápeš."

Zhluboka jsem se nadechla a chystala se mu odporovat, když mi došlo, že tímhle slibem nezarmoutím. Kdybych vyslovila nějaký svý předsmrtný přání, taky bych chtěla, aby ho ostatní respektovali. Nemělo smysl paličatě tvrdit, že bude všechno v nejlepším pořádku, když jsme tomu sami nevěřili.

„Slibuju," odpověděla jsem a vzápětí se pevně přitiskla k jeho rtům. Dlouze a naléhavě, jako kdybych nějakým způsobem tušila, že už nemělo přijít žádný zítra. „Klidně ti zatancuju striptýz na rakvi, jestli tě to potěší," zamumlala jsem během polibků a jemně mu zubama skousla spodní ret, až tiše syknul.

„Něco mi říká, že máma by z toho měla mnohem menší radost než já."

Chytil mě za boky a prudce za ně škubnul, čímž jsem si ocitla přímo v jeho klíně. Pak už stačilo jenom zvednout ruce, aby mi mohl přes hlavu přetáhnout tričko a umožnit tím svejm prstům i jazyku přístup k mýmu odhalenýmu krku, ke klíčním kostem, i k rychle se zvedajícímu hrudníku. Byl očividně nedočkavej, ale i přesto si vychutnával každej kousek mý kůže, reagoval na každý mý zavrnění i povzdech a dopřál mi naprosto všechno, co dokázal vyčíst z mý řeči těla.

Regulus byl vážně Malej král. Teda, on nebyl malej, ale podle toho souhvězdí ho pojmenovali, takže na tom něco bejt muselo. I když jeho rodiče zřejmě nemysleli na jeho budoucí sexuální život, když mu to jméno dávali. Sakra, teď už jsem se do toho trochu zamotala... no nic, zpátky k jádru hipogryfa.

Vážně jsem milovala noci, kdy jsem se mohla po zatraceně příjemným tělocviku zachumlat do peřin a proplíst svoje prsty s těma jeho. Připadala jsem si v bezpečí, i když jsem si dobře uvědomovala, že to byla jenom iluze, která se mohla kdykoliv zhroutit jako domeček z karet. Jenže já prostě potřebovala v něco věřit, abych mohla ráno zase vstát a čelit světu tam venku.

Reg ten večer ležel vedle mě na boku a prstama mi neúnavně probíral vlasy. Bylo to příjemný, vždycky mě to dokázalo ukolíbat ke spánku a on to moc dobře věděl. Sám nevypadal dvakrát ospale, rukou si podpíral hlavu a sledoval mě s letmým úsměvem na rtech.

„Co je na mě tak zvláštního?" zamumlala jsem a snažila se ze všech sil udržet otevřený oči.

„Všechno," odpověděl a znova mi umístil pramen vlasů za ucho, aby vzápětí prstama sjel po krku a holým rameni, na kterým mi okamžitě vyskočila husí kůže. „Jsi nádherná."

„To s člověkem udělá pár kvalitních orgasmů, Blacku," uchechtla jsem se a dlouze mrkla. Moje víčka měla čím dál tím větší problém se zase oddělit od sebe a dovolit mi tak Rega sledovat.

„Chtěl jsem ti dopřát naprosto nezapomenutelnou noc. Doufám, že se mi to povedlo."

„Na sto padesát procent, Reggie. Večer s tebou je lepší, než večer s tou nejkvalitnější ohnivou whiskey, co se dá sehnat. A to už něco znamená," zamumlala jsem a krátce mu přejela kloubama na pravý ruce po tváři. Pak jsem si ji složila zpátky pod polštář a zavřela oči, jelikož už jsem je zkrátka nedokázala udržet otevřený. „Dobrou noc, můj Malej králi."

„Spi sladce, Marlenko," zašeptal mi do ucha a něžně mě políbil do vlasů.

To byly poslední slova, co jsem od něj kdy slyšela.

Nejspíš se vytratil chvíli potom, co jsem usnula. Určitě to musel plánovat. Věděl, že to bylo naše malý sbohem, a já si dodnes nejsem jistá, jestli mu za to mám bejt vděčná, nebo ho za to mám nenávidět. Možná to tak bylo vážně lepší, ale to neznamená, že mi to nezlomilo srdce.

Ráno jsem se vzbudila v prázdný posteli, ale ani to mě nijak neznepokojilo. Regulus z bytu často odcházel dřív, než jsem se vůbec probudila. Byl ranní ptáče a navíc měl spoustu povinností. Ráda bych tvrdila, že jsem se cejtila jinak a měla zvláštní pocit v hrudníku, ale to bych kecala. Nepoznala jsem vůbec nic. Přišlo mi to jako každej jinej den. Stejně jako včera a předevčírem mi kuchyň provonělo čerstvý kafe, se kterým jsem se usadila k jídelnímu stolu a chystala se nahlídnout do Denního věštce.

A teprve když jsem si rozkládala noviny na stůl, padl můj pohled na tři dopisy, který stály opřený o vázu s růžema. Každej z nich byl nadepsanej jiným jménem a já v tom písmu hned na první pohled poznala Reggieho.

Dorcas – Marlene – Sirius

To už mi pomalu docházelo, že je něco zatraceně špatně, ač jsem si ještě pořád nebyla ochotná připustit, jak moc. Nejspíš jsem pořád doufala, že šlo o nějaký příjemný překvápko, co se nám Reg rozhodl připravit, protože proč ne, že jo?

Fajn, to by mu nebylo moc podobný. A rozhodně by ho nepřipravoval zrovna Siriusovi.

Roztřesenou rukou jsem sáhla po svý obálce a držela ji mezi prsty, až dokud se inkoust nezačal pomalu rozpíjet mým vlastním potem. Teprve potom jsem si dodala odvahu a otevřela ho. Byl plnej Regova úhlednýho písma plnýho kliček a dlouhejch čar, do kterejch jsem se po chvilce váhání konečně začetla.

Drahá Marlenko,

tenhle dopis se mi vůbec nepíše lehce. Možná jsem měl sebrat odvahu a říct Ti, co mám v plánu, jenže já chtěl být alespoň pro jednou pánem vlastního osudu. Rozhodnout se sám, bez nátlaku okolí a bez přehnaných očekávání kohokoliv jiného.

Nevím jistě, do čeho jdu, a už vůbec netuším, jak vše dopadne. Možná dneska zemřu, možná budu muset utéct, ale upřímně doufám, že se k Tobě večer vrátím a že bude všechno v naprostém pořádku. Nechci ale riskovat a nechat Tě v naprosté nevědomosti.

Pán Zla musí pykat za všechno, o co nás připravil. Tebe, mě, mého domácího skřítka, zkrátka za cokoliv, co ve světě napáchal. Nemůžu Ti k tomu napsat víc, jelikož se bojím o Tvé bezpečí. Bellatrix a možná dokonce i má matka, znají jeho temné tajemství a všemi prostředky se postarají o to, aby tajemstvím i zůstalo. Jakmile budou obě bezpečně pod zámkem, najdi Kráturu. Řekne Ti všechno, co ví. Nechoď za ním dřív, nic Ti neprozradí, o to jsem se postaral; pro Tvé vlastní bezpečí.

Jsi jediná, komu věřím, že s těmi informacemi naloží přesně tak, jak bude třeba. Nevidíš svět jenom černě, nebo bíle. Ukázala jsi mi tolik odstínů šedé, kolik je hvězd na nebi, a já Ti za to to nikdy nepřestanu být vděčný. Otevřela jsi mi oči dokořán a naučila mě dívat se kolem sebe svým vlastním pohledem, který je ve všech směrech výjimečný. Kvůli nikomu se neměň, Marlenko. Jsi úžasná přesně taková, jaká jsi, a děkuji Ti, že jsi stejně tak brala i mě. Vedle Tebe jsem si připadal mnohem víc doma, než kdy na Grimmauldově náměstí.

Jsi to nejzářivější světlo v temnotě války a James Potter je hlupák, co si před ním zakryl oči. I když to občas může být těžké, sviť dál. Ukaž cestu všem těm, kteří o to budou stát. To je Tvoje poslání. Tím můžeš změnit celý svět.

Dávej na sebe pozor a zbytečně neriskuj.

Mám Tě rád.

S láskou

Regulus

P.S. Ty zbylé dva dopisy prosím předej jenom v případě, že se nevrátím zpátky.

Všechny ty řádky mi dlouho nedávaly sebemenší smysl. Nechtěla jsem sama sobě přiznat, co znamenaly. Dopisní papír jsem dlouho žmoulala v ruce a znova a znova klouzala pohledem po posledních slovech, co Regulus kdy napsal, abych je nakonec zkrápěla vlastníma slzama.

Vzpomínám si, jak moc rozervaná jsem se tenkrát cejtila. Jak příšerně to bolelo. Chvíli jsem zoufale vzlykala a vzápětí zase ve vzteku rozbila pár talířů. V jeden moment jsem Rega hlasitě proklínala a v ten druhej se za ta slova omlouvala. On byl v tom podělaným světě můj poslední pevnej bod, kterej mi dodával jistotu, a já se bez něj najednou nemohla zhluboka nadechnout.

Nakonec jsem si přesunula křeslo před vchodový dveře, zachumlala se do chlupatý deky a čekala. Nešla jsem na schůzi Řádu, neotevřela jsem okno sově, co se ke mně mermomocí pokoušela prodrat skrz zabedněný okna, a místo toho jsem s Pralinkou na klíně držela svou marnou stráž. Každej zvuk z chodby, každý vrznutí schodů a každej hlas ve mně na chvíli probudil naději, která se brzo zase vypařila. A já dál čekala. Hodiny a hodiny. Slunce venku vystoupalo nad střechy domů a pak zase zapadlo, ale Reg nepřišel.

Už nikdy těma dveřma znova neprošel.

Nechal mě samotnou.

Přibližně v jednu ráno se ozvalo hlasitý bušení na dveře, který mě vytrhlo z lehkýho spánku. Pralinka se lekla a s nespokojeným zamručením ze mě seskočila na zem. Rány dál nabývaly na intenzitě a já se ani nenamáhala natáhnout pro hůlku. Kdyby to byli Smrtijedi, aspoň by to bylo rychlý a relativně bezbolestný, ale od kdy Smrtijedi klepali, že?

„MARLENE!"

Konečně jsem poznala hlas svýho nejstaršího bráchy, kterej zněl příšerně vyděšeně, skoro až hystericky.

„MARLENE!"

Dřív než jsem se zvládla zvednout a otevřít mu, rozrazil s pomocí hůlky dveře, který s hlasitou ránou vrazily do zdi chodby. To způsobilo, že se z ní začala sypat omítka a navíc spadla i zarámovaná fotka ze stavby domku na stromě. Střepy se rozletěly všude po podlaze a několik mi jich spadlo dokonce až do klína.

„Co děláš?" vyjekla jsem.

„Svatá Morgano, jsi v pořádku!" vyhrknul a hrnul se ke mně, jak kdyby mě neviděl celou věčnost. „Proč jsi proboha dneska nikomu neodpovídala? Myslel jsem... pro Merlina, myslel jsem, že tě dostali..."

„Nedostali," hlesla jsem, když mě zvedl z křesla a pevně sevřel v náručí, „mě ne."

„O čem to mluvíš, Lene?" Položil mi obě ruce na tváře a donutil mě zadívat se mu přímo do očí. „Řekni mi, co se stalo."

„Přišla jsem o něj, Eddie," vzlykla jsem, „už se mi nevrátí."

„Kdo?"

Zavrtěla jsem hlavou a přitiskla si pěsti na spánky tak silně, až to bolelo. Všechno to svíravý utrpení jsem se pokoušela držet uvnitř tak usilovně, že mi hrudník hrozil prasknutím a já se proti svý vůli celá roztřásla. Bylo to tak moc intenzivní. Nemohla jsem dejchat, nemohla jsem myslet, nemohla jsem vůbec nic.

„Lene. Prosím. Tohle si nedělej, rozumíš? Ať se děje cokoliv, nebuď jako táta. Nedrž to!" Když jsem nereagovala, chytil mě za ramena a prudce se mnou zatřásl. „Pusť to ven, rozumíš? Dělej!" Rozhodně nebyl opatrnej. Nešetřil mě. Klepal se mnou jako s hadrovou panenkou, až dokud jsem konečně nepovolila.

Rozkřičela jsem se a vložila do toho řevu všechno svoje zoufalství, veškerej vztek i smutek, kterej se ve mně postupně nahromadil. Křičela jsem dál, i když se mi začal lámat hlas a vycházel ze mě už jenom podivnej štěkavej chrapot, kterej nakonec plynule přešel v zoufalej pláč. To už mě Edmund držel v náručí a tisknul si mě k sobě tak pevně, jak jen dokázal. Na nic se nevyptával, nenutil mě mluvit, prostě tam jenom byl. Stál pevně jako skála, když jsem mu pěstma bušila do hrudníku, dokud mě neopustily síly, a stál tam i ve chvíli, kdy se mi podlomily kolena a já se jako hromádka neštěstí zhroutila na zem.

Byla jsem silná dlouho – až moc dlouho – jenže není v silách jedinýho člověka, aby byl statečnej navždycky. Ani když jde o Nebelvíra. Tentokrát jsem potřebovala, aby byl někdo silnej za mě a můj velkej brácha se toho naštěstí ujal.

„Můžu tě někam vzít, Lene?" zašeptal mi do ucha, když jsem se konečně trochu uklidnila a už jenom vyčerpaně odpočívala v jeho klíně. „Myslím, že by ti to mohlo pomoct."

„Dělej si se mnou co chceš," zamumlala jsem apaticky.

„Dobře," pousmál se a bez problémů si mě zvedl do náruče, jako když jsem bejvala malá.

Opřela jsem mu hlavu o rameno a zavřela oči. Pak už jsme se společně točily v rychlým víru, kterej mi chvílema obracel žaludek vzhůru nohama. Dřív než mi ale začalo bejt vážně špatně, Edmund konečně dopadl nohama na pevnou zem a mě ovanula až příliš známá vůně květin.

„Jsme tu." Postavil mě nohama na zem a já se měla konečně možnost rozhlídnout.

Stáli jsme v růžový zahradě. V naší růžový zahradě, kam jsem se tak ráda chodila schovávat před celým tím věčně nespravedlivým světem. Nebyla jsem tam celou věčnost. Nejspíš jsem se bála, že už na mě tohle kouzelný místo nebude působit stejně jako dřív a nechtěla si ničit vzpomínky.

Pletla jsem se. Pořád připomínalo hřejivý objetí v chvílích největšího smutku.

Edmund mě chytil za ruku a pevně nám propletl prsty. Jemně zatáhnul a já se nechala víst omamným bludištěm sentimentu, na jehož konci jsme se společně prodrali trnitým křovím a usadili se přímo uprostřed mýho dětskýho království.

„Teď už mi řekneš, o kom jsi mluvila?" zašeptal Ed a jemně mě pohladil po vlasech.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Některý tajemství by prostě měly zůstat tajemstvím až do konce, Eddie. Jenom tak můžou zůstat výjimečný. A že tohle bylo zatraceně výjimečný."

„Ať to byl kdo chtěl, nejspíš jsi ho vážně milovala."

„Jo. Nejspíš vážně jo."

Nikomu jsem nikdy nepřiznala, co bylo mezi mnou a Regulusem Blackem, stejně jako to nikdy nikomu neřekl on. Zůstalo to navždycky naším sladkým tajemstvím, který jsme si oba vzali do hrobu.

A že to bylo úžasný tajemství. 

♥♥♥♥♥

Jeden z emocionálních sešupů na téhle horské dráze je za námi, ale bohužel nás jich ještě pár čeká. Marlene je teď na samém dně svých sil, protože na všechno zůstala zase sama. James se oženil, Regulus je pryč a její největší jistotou je momentálně Pralinka. 

V příští kapitole se podíváme na to, jak na dopisy od Rega zareagovali zbylí dva oslovení a bohužel se znovu dostaneme do křížku se smrtí někoho blízkého; nebo možná dokonce blízkých. Příběh už se totiž pomalu ale jistě chýlí ke svému konci.