Zase slzíš, jenže tentokrát jsem ti příliš vzdálený. Ačkoliv tě hladím po vlasech, můj dotek pro tebe víc není citelný, je to jen jako jemný vánek, který ti cuchá jednotlivé pramínky, ale viditelnou stopu nezanechává.

V posledním zoufalém pokusu přitisknu rty na tvé čelo. Zachvěješ se, a já nevím, zda to připsat sobě, nebo za to může náhlý poryv studeného větru.

„Tak už neplakej, andílku," vydechnu. Vždy jsi byl mým andělem a já tvým ďáblem, pokušitelem. Teď však nevím ani to, zda si mě pořád pamatuješ, jestli mě vůbec dokážeš vnímat.

Chybí mi všechny ty okamžiky plné našich malých tajemství.