Dokázali to.
Stres z něho spadl jako těžký kámen, co ho táhl k zemi, a nahradila ho úleva. Všechno to utrpení stálo za to. Byli v bezpečí a zpátky na začátku. Odtud snad už cestu najdou. Birghir se sice necítil už tak moc unavený a poznal, že teplota mu klesla, ale pořád ho bolelo celé tělo a měl opravdu hrozný hlad a žízeň. Ztěžka se zvedl a zkontroloval zranění, co mu způsobil Haward, ale vypadala, že se už začala hojit. Kdežto když se podíval na sebe, žebra se mu rýsovala pod kůží. Deštík byl sice také trochu pohublý, ale naštěstí ne tolik jako on.
„Jak dlouho jsem spal?" Zeptal se chraplavým hlasem a musel si odkašlat.
„Asi necelé dva dny, úplně nevím." Skoro dva dny, to opravdu nečekal. „Počkej, donesu ti něco k jídlu!" Vzpomněl si rázem Deštík a vystřelil z úkrytu, následován pobaveným Paličovým pohledem.
„Díky," otočil se na velkého draka nodr, „za naši záchranu jsem tvým dlužníkem."
„Nemohl jsem vás tam jen tak nechat," přikývl s klidným úsměvem tajfumerang, jenže pak náhle zvážněl, „pak s tebou budu potřebovat mluvit."
„Děje se něco?" Úlevu náhle nahradila starost a nejistota. Palič se nadechl a chystal se něco říct, ale vtom pod ním proběhl Deštík a táhl za sebou středně velkou rybu.
„Na, vezmi si, tu jsme chytili dnes po rozednění."
Birghirovi se ihned seběhly všechny sliny a žaludek se mu touhou po potravě stáhl. „Díky!" Řekl rychle, rovnou si kořist přitáhl a pustil se do ní. Každé sousto jako by mu znovu dodávalo ztracenou sílu, ale neměl čas si je ani vychutnat. Nejraději by si dal ještě jednu, ale věděl, že nesmí. Nejspíš by to pak všechno vyvrhl zpátky.
„Chytil jsi ji sám?" Zeptal se zvědavě dráčete.
„To ne," sklonilo hlavu, jako by se za to stydělo, „ale snažil jsem se!"
„Však já vím, ty malý bojovníku," zasmál se smaragdově zelený drak a přátelsky ho podrbal křídlem po hlavičce. Deštík zavrněl a očka mu znovu zajiskřila.
„Asi bys měl ještě chvíli odpočívat, ale jestli máš dost sil, mohl bys vylézt ven, dnes tu svítí slunce, mohlo by ti to pomoct," doporučil mu Palič.
„Zkusím to, rád bych se znovu ohřál něčím jiným než vlastním ohněm." Zvedal se Birghir na vratkým nohách a pomalu a opatrně, opíraje se o křídla, se soukal ven zpod kmene. Tyrkysové mládě mu uhnulo z cesty, vyrazilo ven a chvíli čekalo před vchodem, než se zase kamsi rozběhlo jako neřízená střela. Viditelně se zotavovalo.
Sotva se větší nodr vydrápal ven, náhlý jas ho donutil zavřít oči, ale ihned ucítil, jak mu teplo ze slunce zahřívá kůži. Spokojeně se zkusil protáhnout, ale celé tělo měl ztuhlé.
Otevřel oči a teprve nyní ke svému překvapení spatřil, že tam, kde ještě před několika dny byla do země vypálená ohnivá spirála, začínalo růst spoustu květin a dalších rostlin. Jako by jim popel vdechl nový život.
„Pěkné, viď?" Podotkl Palič, když si všiml, na co se kouká. Birghir nemohl víc, než souhlasně přikývnout. Byla to nádhera. Pro teď mu ale podívaná stačila. Slabost mu znovu podlomila nohy. Raději se snažil najít místo, kde by se mohl uvelebit a nechat se prohřát.
„Jestli chceš, klidně můžeš zůstat tady, my s Deštíkem se nikam vzdalovat nebudeme. Na ostrově by stejně jiní draci být neměli."
Nodr na něho vděčně pohlédl a poodešel jen kousek ke stromům, ale stále tak, aby na něho paprsky dosáhly. Podle toho, kde slunce bylo tipoval, že se blíží poledne, nebo je krátce po něm. Na pár hodin si ještě zdřímne a snad se pak jeho zdravotní stav ještě zlepší. Byl hlavně rád, že pro teď nic nehrozilo. Zavřel oči a brzy nerušeně a s klidem usnul.

* * *

„Hej, vstávej," ozvalo se a někdo se ho jemně dotkl drápem. Birghir se zprvu lekl a rychle otevřel oči. Když ale spatřil Paliče, uklidněně zamrkal a zvedl hlavu. Ovanul ho chladný vánek. Nebe bylo na východě už tmavé a na západě se barvilo do červena a fialova. Stromy vrhaly na mýtinku dlouhé stíny. Slunce už zapadalo.
„Už se stmívá a potřeboval bych s tebou mluvit," řekl velký drak vážně.
Nodr se pomalu zvedl a protáhl se. Cítil se už o něco lépe, jen měl zase hrozný hlad. Rozhlédl se.
„Kde je Deštík," zeptal se zmateně.
„Měl by být zpátky za chv..."
„Smaragde!" Ozvalo se nadšené vypísknutí. „Přinesl jsem ti něco k jídlu!"
„Tak nic, už je tady," protočil očima pobavený tajfumerang. Birghir se musel krátce zasmát, když viděl, že nodřík za sebou po zemi táhne rybu větší než byl on sám.
„Kde to pořád berete?"
„Jsem ti říkal, že jsme lovili!" Pustilo dráče kořist a znechuceně zaprskalo, aby z tlamy dostalo tu slanou chuť. Birghir se zašklebil, ale s vděkem se dal do jídla. Kus odtrhl i dráčeti, jelikož se stále necítil na to spořádat ho celé.
„Tak já si zatím zkusím nachytat nějakého toho úhoře," oznámil Palič. Také chtěl nějak zkrátit dlouhou chvíli.
„Promiň," došlo Smaragdovi a musel se sám nad sebou zastydět, „chceš taky kus?"
„Ne, jak říkám, půjdu si něco sehnat, vy se zatím najezte," pousmál se upřímně, jenže najednou zvážněl a lehce přivřel oči, „ale pak tu zůstaň, brzy jsem zpátky." S tím roztáhl svá majestátní křídla a za moment už zmizel za korunami stromů.
Birghir nervózně polkl. Co mu chtěl tak důležitého říct? Deštík se ale vůbec nezdál být znepokojený. Klidně hryzal měkké maso, jako by tajfumeranga vůbec neslyšel. Smaragdově zelený drak raději zatřásl hlavou a znovu se pustil do večeře.

Sotva ryba zmizela a oba nodři spokojeně odpočívali, Palič se vrátil. Birghir zvedl hlavu, vstal a Deštík otevřel oči.
„Nejsi vzhůru nějak dlouho?" Zeptal se tajnůstkářsky dráčete.
„Vzdyť ještě ani nejsou vidět hvězdy," ohradil se Deštík a zvedl se. Starší nodr ale pochopil, že Paličova otázka ho měla pobídnout ke spánku. Nechtěl, aby je slyšel.
„Má pravdu," snažil se Birghir pomoc a mládě se na něho překvapeně podívalo. „Podívej se na nebe, slunce už zapadlo a co nevidět se setmí. Dneska jsi toho udělal dost, je na čase si pořádně odpočinout."
Deštík zaváhal. „Tak dobře, ale už půjdeš taky spát, ne?"
„Samozřejmě, jen tu potřebuju něco probrat s Paličem, za chvíli přijdu," mrkl na něho a doufal, že ho poslechne.
„Tak jo," odsouhlasil a poklusem se vydal směrem ke spadlému kmeni. Skoro před ním se ale zastavil a ještě se ohlédl s očima upřenýma na oba draky.
„Neboj se, víš, že tě tu nenechám," chlácholil ho Birghir. Deštík se vděčně usmál a za okamžik už zmizel za rostlinným závěsem.
Starší nodr se otočil zpátky na Paliče, z jehož pohledu se nedalo nic vyčíst a snažil se potlačit strach, který v něm narůstal. „Tak, o čem jsi se mnou chtěl mluvit?" Zeptal se opatrně.
„Jde o jezdce." Řekl a do druhého draka jako by uhodil blesk.
„Byli tady?!" Vydechl nevěřícně a tajfumerang přikývl.
„Ano, krátce po tom, co jste odletěli. Hledali tebe a ještě nějakého vikinga."
Tak to našli jeho zprávu, nebo se zdálo, že dračí jezdci Hawardovu výpravu nejspíš neschválili. Co když byl ještě někdo na jeho straně? Možná se bude moct vrátit domů na Blp! Ale pokud je jezdci sledovali...
„Našli naši stopu?"
„Ne. Dokonce ani Buřina nedokázala poznat kudy jste odletěli. Ale byla hrozně zoufalá a chtěla tě najít. Byl bych jim pomohl, ale také jsem netušil jakým směrem jste zmizeli, bylo to hrozně rychlé, ani mi nedošlo, že jste pryč. Zato ta vikingská loď se přehlédnout nedala."
„Doufám, že ti neublížil," polekal se Birghir.
„Ne," zatřásl hlavou Palič a pokračoval, „na ostrově se nezdržoval a rovnou plul dál. Jeho jsem si všiml. Jenže když pak přiletěli ostatní, už jsem si nebyl jistý jakým směrem odplouval. Věděl jsem, že rozhodně ne na jih, takže to musel být buď sever, západ, nebo východ, a nebo něco mezitím."
V nodrovi se všechno sevřelo. „Takže...?"
„Poslal jsem je na severovýchod a doufal jsem, že najdou alespoň jeden ze svých cílů, ale zdá se, že se jim to nepodařilo. Trefil jsem směr?"
Birghir si oddechl. Snad to jezdci už vzdali a vrátili se. Nechtěl, aby kvůli němu zbytečně prohledávali celé souostroví. Byl by ale rád, kdyby narazili na Hawarda a odvedli ho zase domů. Jeho jediným cílem teď bylo dostat Deštíka domů a nepřítomnost Sigridina otce by mu to mohla hodně ulehčit. Pak by se nejspíš vrátil na Blp.
„Ne, letěli jsme na sever, ale jsem rád, že jezdci zamířili jinam."
„Proč?" Nerozuměl tomu tajfumerang.
„Potřebuju to dráče dostat domů a nechci, aby mě tam zbytečně sledovali. Hned jak to zařídím, zkusím se vrátit. Kdyby se tu náhodou objevili znovu, prosím řekl bys mé matce, že jsem v pořádku a že se nemusí bát? Že se vrátím?"
„To myslíš Buřině?"
„Koho jiného?" Vrátil mu pobaveně dotaz.
„Dobře, jestli se vrátí vyřídím jí to. Jen teda doufám, že tu bude alespoň na chvíli klid." Odfrkl si a Birghir se zasmál.
„Díky. Myslím, že ti dlužím čím dál víc."
„To teda, tak aspoň koukej, ať se ten mrňous nedostane do nebezpečí, to bych nerad."
Birghir se pousmál, ale brzy přestal. Vzpomněl si, na co se chtěl zeptat, sotva mu došlo, kde se probudil.
„Paliči, co se stalo?"
„Myslíš, když jsem vás našel?" Zamrkal, jako by nerozuměl a jakmile nodr pomalu přikývl, navázal: „No, řeknu ti, že za svůj život pravděpodobně vděčíš jen tomu dráčeti. Byla tma, odpočíval jsem, ale vtom jsem zničehonic zaslechl ten vřískot. To zoufalé hlasité volání o pomoc, nikdy jsem nic podobného neslyšel. Zvedl jsem se a zamířil jsem tam. Našel jsem vás skoro na kraji pláže a hned mi došlo, že jste to vy, i když jsem nechápal, co tu děláte a co se vlastně děje. Deštík stál u tebe a nepřestával se ozývat. Ty jsi tam ležel bez hnutí, myslel jsem, že jsi mrtvý. Ještě než jsem přistál, ten malý drak mi běžel naproti a prosil, abych ti pomohl. Prý jsi spadl, je to tak?"
„Nevzpomínám si, co přesně se dělo, ale ano, nejspíš jsem prostě spadl. Myslel jsem, že umřu. Myslel jsem, že mě otrávil..."
„Nebyl to jed, jen nemoc," upřesnil Palič, „vypadalo to na pořádnou horečku. Sotva jsem se tě dotkl, napadlo mě, jestli každou chvíli nevzplaneš. Popravdě jsem se divil, že pořád žiješ. Nevypadali jste dobře, ani jeden. Vzal jsem vás sem a chtěl tě vzbudit, ale nešlo to. Ani nevíš jak vyděšené to dráče bylo, nevěděl jsem, co mám dělat. Neměl jsem vodu ani nalovené ryby, nic. Když už jsem pochopil, že probrat se mi tě nepodaří, přesunul jsem tě pod ten kmen. Netušil jsem, jestli přežiješ, ale Deštík vypadal, že o tom nepochybuje. Nepřestával věřit tomu, že to zvládneš. Mluvil pak pořád o nějakých předcích, či co, nerozuměl jsem tomu. Zůstal s tebou a ani nespal. Já byl tady na mýtině a když brzy poté vyšlo slunce, letěl jsem něco ulovit. Ani nevíš, jak dlouho trvalo, než jsem ho přemluvil, aby vylezl a najedl se taky, nechtěl se od tebe hnout, ale kolem poledne si konečně vzal. A když jsem večer viděl, že pořád dýcháš a horečka ustupuje, věděl jsem, že přežiješ. I to dráče to poznalo. Sice podvyživený a žíznící, ale přežiješ, pokud se včas vzbudíš. A teď jsi tady. Oslabený, ale živý. Když si spal, musel jsem potom to mládě zabavit, ani nevíš, jaká to pro mě byla fuška."
Birghir poslouchal a nemohl věřit tomu, co všechno mu tajfumerang říkal. Překvapilo ho, jak moc pro Deštíka znamenal. Nikdy si nemyslel, že i jemu bude tak moc na někom dalším záležet. Když ztratil Sigrid a on svou matku. Jejich přátelství mělo důvod. Možná se potřebovali zachránit navzájem. Aby unikli tomu, co je tak moc trápilo. Tohle ho v jeho cíli utvrdilo ještě víc. Pokud Deštíkův domov skutečně existuje, najde ho, jakkoli dlouho mu to bude trvat.
„Docela jsem se s tím mrňousem sžil, je fajn, často jsme si povídali. Řekl bych, že mi věří." Dodal ještě spokojeně Palič, když už mu ticho bylo nepříjemné.
„To, to jsem rád," odpověděl zmateně smaragdový nodr, jemuž pořád ještě v hlavě vířily myšlenky. Ale únava na něho znovu doléhala. „Děkuji ti za všechno. Jestli ti to nevadí, rád bych si šel lehnout, už je tma a tak, měl bych...," naznačil trhnutí hlavou k úkrytu a Palič chápavě přikývl: „Jistě, kdyžtak můžeme mluvit i zítra. Dobrou noc." Popřál mu a sám si lehl.
Birghir se vydal ke kmeni, ale ještě na něco si vzpomněl.
„Jo a Paliči," nejistě se otočil a nervózně se usmál, „necháš nás tu prosím ještě?"
Tajfumerang se upřímně zasmál a pobaveně odpověděl: „Samozřejmě, dokud se zase nesebereš a neodletíte, můžete zůstat."
„Díky," oddechl si nodr a s posledním kyvnutím na rozloučenou se přikrčil a prolezl závojem z rostlin.
Jeho zachránce už tam byl schoulený a usínal, jen pootevřel oko, nasál vzduch a sotva ho po čichu poznal, zase oko zavřel. Birghir si opravdu až teď začal uvědomovat, jak moc ho má rád. Kdo ví, kde by byl, kdyby ho nikdy nepotkal. Co nejtiššeji si lehl vedle něj, stejně, jako když poprvé spali bok po boku ho objal křídlem a oba krátce na to s klidem usnuli.

* * *

Na Paličově teritoriu nakonec strávili několik dní. Birghir se musel uzdravit a znovu nabrat sílu na další cestu, stejně jako Deštík. To dráče ale mělo energii na rozdávání. Neustále žadonilo, že chce na lov, hrát si, nebo létat. Smaragdový nodr nechápal, jak to může pořád zvládat. Palič se sice nabídl, že ho vezme prolétnout se, ale Birghir to nechtěl riskovat. Přeci jen, on neznal Deštíka tak dobře. To se tolik nudil, že je nenechal přes den v klidu? Na jednu stranu asi rozuměl tomu, že vyhřívání se na slunci ho tolik nebavilo, ale co měl dělat. On sám asi nebyl jako dráče o nic lepší. Teplo mu teď dělalo dobře a nemoc pomalu mizela. Dokonce i čich mu k jeho úlevě začal znovu fungovat.
Tajfumerang se o ně staral až moc dobře. Birghira občas napadlo, že by mu pomohl s lovem, ale jednak to Palič vždycky hrdě odmítal, a jednak se mu popravdě vůbec nechtělo do vzduchu. Díky výletu na sever měl létání víc než dost. Kromě lovu také Palič zajišťoval ochranu svého ostrova. Kdykoli se objevil nějaký drak, který se k jeho území příliš přiblížil, spolehlivě ho zahnal svým řevem a ohnivými střelami.
Birghir měl vždycky strach, zda se nejedná o jezdce, protože těm by tajfumerang neublížil. Nechal by je přistát, Buřina by a je vystopovala a celé jejich snažení by přišlo vniveč. Deštík by se asi nikdy domů nedostal. Z čeho měl ale ještě větší strach, byl příjezd Hawarda. Rozhodně viděl, jakým směrem odlétli a jestli pluje za nimi, dorazí zase sem. Zatím se tak díky bohům nestalo. Ale co kdyby? Palič by je pravděpodobně stihl upozornit, ale nechtěl riskovat, aby mu ten viking kvůli němu ublížil. Nikdy předtím mu nepřipadal tak divoký a zuřivý jako u toho promrzlého ostrova. Při představě, že je zase vystopuje vždycky nervózně polkl. Museli odletět co nejdřív, aby nikoho neohrozili.
Birghirovi se do létání nechtělo, ale s každou další nocí, kdy mohl nerušeně a v bezpečí spát poblíž Deštíka a Paliče se cítil lépe a lépe. A když už měsíc a slunce přeběhlo po nebi několikrát, rozhodl se. S dalším východem slunce odletí. Dnes tu stráví poslední den.

Sotva to oznámil dráčeti, nevědělo, jak reagovat. Starší drak viděl, že se v něm mísí nadšení a zároveň lítost, protože s Paličem se nejspíš opravdu spřátelilo. Uvědomil si také, že ani pro něj to nebude snadné. Opustit tohle místo, draka, který jim zachránil život a kterému tolik dlužili, a také vydání se novému neznámu. Necítil se sice stejně silný, jako předtím, ale věděl, že to musí udělat. Pro dobro všech. Čas byl momentálně proti nim.
„Víš co?" Povzbudivě do Deštíka drkl, aby ho přivedl na jiné myšlenky. „Půjdeme na lov, zalétáme si a než půjdeme spát, můžeme si chvíli s Paličem popovídat, co ty na to?"
„Tak jo," usmál se a o něco veselejším krokem se vydal za ním.
„Neviděl jsi ho?"
„Ne, nejspíš léta kolem ostrova," tipoval Deštík.
„Tak se podíváme," Birghir se přikrčil a nastavil dráčeti hřbet. Mládě na něj pomalu vyskočilo a jakmile se zase pevně drželo, nodr se narovnal a po dlouhé době zase roztáhl křídla. Rozběhl se, odrazil se, máchl jimi a musel zabrat víc, než čekal, aby se dostal do vzduchu. Věděl, že až budou zítra odlétat, nebude ještě naplno zdravý, ale už nechtěl riskovat další čekání.
Vystoupali nad stromy a zamířili k pobřeží. Birghir přešel na plachtění a pomalu se otáčel nad úrovní ostrova, ale po velkém drakovi, jako by se slehla zem. Nodr lehce znervóznil. Že by odletěl? Tajfumerang přece nemůže zmizet tak snadno.
„Kde je?" Hledalo mládě.
„Nevím." Chvíli ještě kroužili, ale Palič nikde.
„Hele!" Křikl Deštík a naklonil se přes Birghira dolů. Když se tam podíval také, s úlevou zjistil, že se dívá jen na hejno ryb v moři. Napoprvé si představil tajfumeranga sestřeleného nějakou loveckou lodí. Zamířil tam, ale nejdřív vysadil protestující dráče na pláži, aby mohl lovit. Hned zezačátku ale udělal chybu, když zapomněl, že ryby nesmí vidět jeho stín. Hejno se rozuteklo a chvíli trvalo, než připlulo zpátky blíž hladině. Birghir pak složil křídla, poblíž kořisti let vyrovnal a s prudkým zastavením také vystřelil ostny. Čtyři překvapivě zasáhly. Nodr chňapl dvě do drápů a dvě do zubů a tři z nich ještě mrskající se pustil do písku před dráče. Chvíli se trápil s tím, jak je rychle zabít, ale zdálo se, že Deštík věděl. Nejdřív se vrhl na jednu hlavu a snažil se ji ukousnout, ale jeho čelisti na to ještě nebyly stavěné. Vyřešil to tedy překvapivě jinak. Praštil ji co nejsilněji ocasem mezi oči a ryba se opravdu hýbat přestala. Birghir tohle nečekal. Kde se to naučil? Kdyby byl co k čemu, jako pravý divoký drak, měl by mu pomoct a uhryzat jim je, ale připadalo mu to nechutné a kruté. Možná by si měl začít zvykat. Kdo ví, kdy se dostane na Blp, kde mu je vždycky podávali v košíku a čerstvě zabité?
Raději vyrazil zpátky na moře a nechal dráče, ať si to s kořistí vyřídí samo. Hejno se o kousek přesunulo, ale opět naštěstí zůstávalo u hladiny. Podařilo se mu sestřelit další dvě a tentokrát už bez života je odnést na pláž. Přemýšlel, kolik toho potřebuje pro všechny tři. Pro něj a Deštíka tohle do odletu stačilo, ale kolik toho spořádá Palič? Vracel se zpátky na moře, když vtom na ryby dopadl stín.
„Hlupáku!" Zanadával tiše sám sobě. Změnil polohu, ale stín zůstával na místě. Chvilku na to nechápavě zíral a teprve pak ho napadlo podívat se nahoru. Musel pootevřít tlamu leknutím i úžasem. Palič si to k nim mířil střemhlavým letem a velkou rychlostí. Křídla měl složená u těla. Když už byl blízko, začal je pomalu roztahovat, vyrovnal let, zamířil zase vzhůru a zmizel nad stromy, které se pod jeho majestátními křídly otřásly.
Birghir přestal zírat na místo, kde zmizel a raději zkontroloval dráče. Bylo sice přitisknuté na zemi, aby ho poryv větru z tajfumerangových křídel neodvál, ale jeho krátké představení ho také uchvátilo.
Palič se pak už klidným tempem vynořil zpoza jižní strany ostrova a krátkým trhnutím hlavou naznačil Birghirovi, že chce přistát. Nodr přikývl a také zamířil na pláž.
„Paliči, to bylo úžasný!" Vítal ho Deštík.
„Díky, díky," smál se drak spokojeně.
„Kde jsi byl?" Zajímalo smaragdového nodra. „Chvíli jsem se bál, že se ti něco stalo."
„Prozkoumával jsem okolí ostrova, jestli se neblíží nějaká lovecká flotila."
„Co je to flotila?" Nechápal Deštík.
„Pamatuješ si, na čem se plavil ten člověk, co nás přepadl u toho mrazivého ostrova?" Zeptal se a když mládě přikývlo, pokračoval: „Tak si představ celou skupinu těch plavidel a každé plné takovýhle ozbrojených lidí!"
„Fuj," zašklebil se Deštík a zježily se mu všechny trny, „doufám, že nikdy nic takového nepotkáme, už tak bylo dost práce s jedním člověkem, co teprv s tolika!"
Birghir nemohl víc, než souhlasit, ale obrátil se zpátky na tajfumernaga: „A? Jak to dopadlo, našel jsi někoho?"
Palič naštěstí zavrtěl hlavou.
„To jsem rád, díky. Zítra za úsvitu se totiž chystané odletět."
Ohnivě zbarvený drak vypadal překvapeně, ale nakonec přikývl.
„Tak to abyste se ještě předtím pořádně najedli. Pro něco doletím," už se zase otáčel a roztahovalo křídla, ale Birghir ho stihl zadržet: „Počkej! Mysleli jsme, že tentokrát budeme lovit my." A poukázal na kořist.
„Ach tak. Je to od vás hezké, ale já jsem momentálně najedený, cestou jsem si taky něco chytl. Ale když mi jednu necháte navečer, budu rád, víc jich nebudu potřebovat." Mrkl na ně.
„Dobře," Birghir se s ním nechtěl hádat, „říkal jsem si, že až slunce zapadne, mohli bychom si ještě všichni spolu sednout a popovídat si, co myslíš?"
„Dnes?" Zapřemýšlel Palič a nodr popravdě nechápal, co by mohl mít na práci. „Tak jo, stejně nemám co dělat." Usmál se nakonec.
„Super," vrátil mu úsměv Birghir a otočil se na mládě, „Deštíku, odneseme ryby nahoru, najíme se, chvíli si odpočineme a při západu slunce se ještě proletíme, může být?"
„Jasně," odsouhlasil, „a... mohl by Palič s námi?" Obrátil se na tajfumeranga a upřel na něho ten nejprosebnější pohled.
„Ano," přikývl vážně, „rád se s vámi podívám jak slunce zmizí v moři."
„Díky," usmálo se dráče, „škoda, že nesmíš k nám domů."
„Proč by nemohl?" Nechápal Birghir.
„Nepřijali by ho. Nejspíš by nás vyhnali všechny tři. Nebo jen vás dva."
Smaragdového nodra znenadání zamrazilo. Pokud skutečně Deštíkův ostrov najdou, co se stane dál? Ještě nad tímhle nepřemýšlel. Ale přece by jim nemohli ublížit, nebo snad ano? Jestli je Deštík skutečně odtamtud, pravděpodobně mu nic neudělají, ale co on? Vždyť pro ně bude naprosto cizí drak, stejně jako oni pro něj. Najednou jeho vize cíle znejistěla.
„Tak poleť, půjdeme se najíst," vyrušil ho z myšlenek malý nodřík.
„Jo, jasně," přisvědčil, popadl ryby, nechal dráče nastoupit, rozloučili se s Paličem a zamířili na mýtinku.

Rozdělili se jen o jednu rybu. Dvě chtěli nechat na zítra, další dvě na večer a tu poslední a největší tajfumerangovi. Po jídle chvíli jen leželi na zádech v měkké trávě a většinou ani nemluvili. Zdálo se, že pro oba nebude snadné to, co je čekalo.
Deštík se chystá domů, poprvé uvidí zbytek své rodiny a jakmile ji najdou, Birghir ho opustí. Nebude to lehké ani trochu, zvláště po tom, co spolu prožili.
Birghira napadaly podobné myšlenky. Nechtěl opustit tyhle ostrovy, co byly poblíž Blpu a vydat se zase do neznáma. A přeci jen, pokud uspějí, bude to pro ně konec. Nechtěl, aby to dopadlo takhle. Dlouho nad tím uvažoval, než ho vyrušil Palič.
„Hej, tak letíte? Slunce začíná zapadat."
„Jistě," překulil se Birghir a vstal, Deštík byl hned u něho. Nastoupil na jeho záda a nechal se vynést vysoko k mrakům, kde po pořádně hlubokém nádechu a výdechu seskočil a roztáhl křidélka. Už to nevypadalo, že má z toho strach. Oba draci ho zespodu jistili a brzy si našli způsob, jak se při tom i pobavit. Deštíka brzy napadlo úmyslně zvýšit rychlost a nemotorně přistát na Paličových obrovských křídlech. Na těch se nechal vynést výš a seskočil znovu, tentokrát zaměřený na nodra. Na toho se musel soustředit víc, jelikož byl mnohem menší než velký tajfumerang. Když se mu na něm povedlo přistát, Birghir ho zase vynesl a Deštík znovu skočil. Alespoň si už začínal procvičovat skutečné létání. Byl na něho pyšný. Navzdory tomu, čím si prošel se pořád snažil. Pořád se nevzdával. Do toho všeho jim let krásně přibarvovaly barvy zapadajícího slunce. Byla to nádhera v mnoha ohledech.
Když ale ohnivý kotouč zmizel v moři a nebe potemnělo, bylo na čase vydat se zpátky na zem. Birghirova křídla už byla protažená víc než dost, potřeboval je šetřit na zítřejší cestu a Deštík by neměl dlouho ponocovat. Nodři společně přistáli a Palič se k nim připojil. Mýtinka voněla mnoha květinami, které tu rostly na místech, kde před tím byla spálená zem. Birghira nepřestávalo udivovat, jak rychle se vzpamatovala.
Deštík se nabídl, že přinese večeři, ale jen těžko by zvládl utáhnout rybu, kterou měli pro Paliče, takže mu Birghir i přes jeho nesouhlasná slova šel pomoci. Jakmile každý měl svou kořist před sebou, společně se nejspíš naposledy najedli. Překvapivě bylo ticho. Každý se zabýval svými vlastními myšlenkami, ale když už všechna potrava zmizela, Palič se odvážil promluvit jako první:
„Tak, o čem byste chtěli slyšet?"
„O čemkoli," probral se Deštík a zvědavě mu v té tmě zajiskřily oči, „vyprávěj o sobě, o své rodině, o svém klanu,..."
„Klanu?" Podivil se Palič. Birghir už mu to chtěl vysvětlit, ale tajfumerang si vzpomněl. „Jo ty myslíš, jak máš ty své Trnocase a tak. No, my nemáme žádné takovéhle seskupení. Většina draků našeho druhu jsou samotáři, pokud se zrovna nestarají o mláďata. Ale když vyrostou, jde si každé vlastní cestou. Touhle dobou by se už měly začít osamostatňovat."
„A své sourozence jsi někdy teď viděl?" Navázal Birghir.
„Ano, občas je vídám. Sestru, bratra i matku, ale už to bude nějaký čas, co jsem je viděl naposledy."
„To není fér, vy všichni máte sestry i bratry a já jen samé bratry a ještě jsem neviděl ani jednoho," zamračil se malý nodr.
„Dočkej času," zasmál se jeho výrazu smaragdový drak, „věř mi, že až je najdeme, nebudeš litovat." Jestli je najdeme, ozvalo se mu v mysli.
„Povězte ještě něco," žadonil dál Deštík, „jak jste se naučili létat, lovit, nebo máte nějaké příběhy?"
„Létat jsem se naučil se svou starší sestrou, lovit až když jsem potkal tebe a příběh už znáš, no ne?" Jen doufal, že po něm Palič nebude chtít, aby to řekl znovu, mohlo by se to zamotat.
„Já pro tebe náhodou příběh mám," řekl tajfumerang a nenápadně se podíval na Birghira, „chceš slyšet o mých přátelích? Jedna z nich je dokonce matka tady Smaragda."
Birghir sebou trhnul a trochu vylekaně se na velkého draka podíval. Sice byl rád, že mu neřekl jeho pravým jménem, slovo Smaragd nejspíš pochytil od dráčete a bylo poznat, jak nepřirozeně ho vyslovil, ale snad si přece pamatoval, že mu říkal, jak háklivý je Deštík na lidi. Pomaličku a nejistě zavrtěl hlavou, zatímco Deštík nadšením vyskočil.
„Ano! Ano, prosím, mluv!"
„Tak dobrá, takže jednou, když jsem se jako malý spal a probudil jsem se, zjistil jsem, že moje matka a bratr se sestrou jsou pryč. Abys rozuměl, bylo běžné, že nás nechávala samotné, když letěla lovit, ale vždycky jsem měl alespoň sourozence. Dostal jsem strach. Zůstal jsem dlouho tam, kde jsem byl, ale objevil mě někdo jiný..."
„Kdo?!" Vyrazil ze sebe napnutý Deštík.
„Černý drak s jasnýma zelenožlutýma očima..."
Palič vyprávěl celý svůj příběh, ale o lidech neřekl vůbec nic. Zaměnil jezdce s jejich draky a postupně je zmínil všechny. Bezzubku, Buřinu, Tesáka, Flákotu a Blivouna s Krkounem. Podle Deštíka to byla skvělá dračí jména a stále nechápal, proč se Smaragd a jeho sourozenci jmenují tak divně. I Paličova jméno mu připadalo dračí, prý mělo jasný význam.
„Jaký?" Zajímalo tajfumeranga.
„No... určitě musí mít souvislost s ohněm, nejspíš všechno spálíš."
„To by šlo," uznal spokojeně Palič, „ale co ostatní mí přátelé?"
„Tak Tesák musí být jasně velký bojovník s ostrými zuby. Flákota zase jistě ráda jí maso, nebo loví. Blivoun a Krkoun, to zase srší drzostí a vtipem, někdy bych je rád potkal, ještě když mají dvě hlavy, nikdy jsem žádného takového draka neviděl! A Bezzubka je podle mě starý a moudrý drak, který už věkem přišel o všechny zuby, nebo je mladší a prostě je nemá. Musí vypadat komicky. A Buřina... vypadá jako Trnocas a to jméno připomíná bouřku. Nejspíš silná a nebojácná bojovnice. Ale Smaragd? To mě vážně nic nenapadne, proč nemáš víc dračí jméno?"
Birghir nad tím pokrčil rameny a zeptal se: „A jaký význam má to tvoje? Deštík?"
Dráče zvážnělo a v očích se mu blýskl smutek: „Maminka mi jednou řekla, že jsem déšť, co oživí zvadllé srdce svých blízkých. Že když budu se svými příbuznými a přáteli, vždycky jim budu pomáhat jen tím, že budu s nimi."
Smaragdový nodr na to nic nedokázal říct. Jen si k dráčeti přisedl, objal ho křídlem a povzbudivě přitiskl k sobě. Dával pozor, aby se sám nerozklepal při vzpomínce na Sigrid. Deštík se o něho otřel a zase se podíval na tajfumernaga. Birghir přikývl, že může pokračovat a Palič mluvil dál.
O tom, jak mu pomohli najít jeho rodinu a jak se s nimi o pár měsíců později setkal znovu, když se už osamostatnil. Dokonce i to, jak se Ťafan chytil do pasti dokázal nahradit Krkounovou hlavou. Vyprávěl o lesním požáru i o tom, jak ho díky svým křídlům dokázal zhasnout a zabránit tak další škodě, přestože umí udělat i spršku jisker z těla. Celé to pro větší zážitek doplňoval i chrlením plamenů, ale tak, aby nic kolem nezačalo hořet.
Byla to nádhera. Birghirovi to připomnělo staré dobré časy na Blpu a všechno, co na něm se Sigrid zažil. Tehdy všechno bylo bez chybičky. Zdálo se mu, že už je to věčnost, co ho viděl naposledy. Chtěl se tam zase vrátit. Dokonce i Gustava se Setákem by teď rád viděl, navzdory tomu, jak se na něho dívali, když musel svůj domov opustit.
Deštík celou dobu pozorně poslouchal a zvláště v té části s hašením ohně byl ohromený. Když Palič skončil, zíral na něho s obdivem a jasem v očích.
„Ty jo! Někdy bych to chtěl vidět! A tvé dračí přátele taky a Smaragdovu rodinu. U nás na ostrově je chrlení ohně na zemi zakázané, právě proto, abychom měli kde žít. Oheň se prý může používat jen ve vzduchu, nikdy ne v lese a na zemi, požár by jinak všechno zničil."
„Uvidíš, někdy se s nimi třeba potkáš," pobídl ho Palič, „ale myslím, že dnes už je čas jít spát."
„Máš pravdu," uznal Birghir, „Paliči, nevím, jak ti poděkovat za záchranu našich životů a za to, že jsi nám poskytl bezpečné útočiště na svém teritoriu. Nevím, nevím, jestli ti to někdy dokážu splatit."
„Nemusíš, mám pocit, že pořád ještě dlužím té dračí pětici a poskytnout pomoc synovi jedné z nich bylo to nejmenší, co jsem mohl udělat." Usmál se tajfumerang. Birghir k němu došel a se zavřenýma očima se vděčně otřel svou hlavou o tu jeho jeho.
„Díky za všechno," řekl tiše a ztěžka, „doufám, že se ještě někdy setkáme."
„Taky ti děkuju," přiklusal k nim Deštík a přitulil se k Paličově zadní noze, „až se dostanu domů, řeknu všem, co jsi pro nás udělal." Velký drak se na něho láskyplně podíval a opatrně k němu na okamžik přitiskl svou světle šedou hlavu.
„Opatrujte se vy dva," řekl ještě na rozloučenou a když nodři odstoupili dostatečně daleko, odrazil se, zamával křídly a odletěl. Draci se za ním chvilinku dívali.
„Tak pojď, jdeme spát, zítra je velký den, musíme ti najít domov," pobídl ho jemně Birghir a sotva se otočili, ozval se za nimi řev. Oba se zprvu vylekaně ohlédli, ale když uviděli Paliče, jak s křídly dokořán prolétá nad mýtinkou a z těla mu padají snad stovky jisker, fascinovaně na tu krásu zírali. Birghir popravdě nikdy nic podobného neviděl a Deštík už vůbec ne. Byl z toho unešený. Pak tajfumerang s posledním zařváním na rozloučenou, které mu nodři hned vraceli, zmizel za stromy a noc už byla zase klidná.
Birghir se nasoukal pod spadlý kmen a Deštík ho hned následoval. Uložil se na bok a dráče si lehlo hned vedle něj. Za chvíli už slyšel, jak klidně a pomalu dýchá. Usnul rychle. Měl by si z něho vzít příklad, potřebovali na zítra sílu. Smaragdový nodr také zavřel oči a za moment už usnul překvapivě klidným spánkem.