Birghir pozbytek dne jen ležel a občas i zavřel oči. Sem tam vnímal, že se na něho někdo přišel podívat, ale neměl chuť zvedat hlavu a bavit se s ním. Co teď bude? Budou snad kvůli němu problémy? Hlavně, aby si nenašly Trna, jeho syny a Jiskřenku, ti za nic nemohou. Co když jsou tu ještě další draci, kteří se Zlomrohem souhlasí? Najednou dostal strach, že přestože ho Sluneční trn oficiálně přijal mezi Trnocase, možná ho teď kvůli nelibosti některých jedinců přeci jen vyžene. Ale co má udělat, aby zapadl mezi všechny?
„Smaragde?" Deštík strčil hlavu do nory. „Nemáš hlad? Brzy zapadne slunce a všichni venku se chystají k jídlu."
„Zkusím to." Přikývl Birghir, vděčný za tu nabídku. S potlačeným zaúpěním se zvedl a křídlem se chytil o jednu z větví, které měl nad sebou, aby neupadl. Hlava ho pořád ještě bolela. Vysoukal se na naoranžovělé světlo soumraku a zjistil, že se na něho všichni přítomní draci dívají, jako kdyby zapomněli, že u nich kdy byl. Vzápětí zpozoroval Trna. Jeho mentor došel až k němu, ochranářsky ho vzal pod křídlo a dovedl na místo, kde spolu se svou rodinou jedl. Cestou vrhl tvrdý pohled na Zlomroha, který si vztekle odfrkl. Smaragdový nodr byl za Trnovu oporu vděčný.
Lehl si do trávy k Žárovi, Sněhovi, Vichrovi, Deštíkovi a Července, Trn se k nim ihned připojil. Sníh, který byl hned vedle, do Birghira povzbudivě drknul křídlem. Jeho bílé šupiny se na slunci nádherně leskly. Uprostřed dračího kroužku byla malá hromádka středně velkých ryb a Birghir se odvážil si jednu vzít. Měl hrozný hlad, celý den nic neměl, ale bál se, aby část potravy zase nevyvrhnul zpátky. Ještě mu nebylo dobře.
„Jak ti je?" Zeptal se vážně a starostlivě Trn. Jeho matka zvedla hlavu a slepým ustaraným okem se podívala přímo na Birghira. Ostatní Trnocasové udělali totéž.
„Je to lepší," odpověděl a snažil se znít přesvědčivě, aby před nimi nepůsobil jako slaboch. Už takhle měl strach, co si o něm mysleli.
„To jsem rád," usmál se Trn, „ale kdyby ses zítra necítil na to vyrazit z tábora, napadlo mě něco jiného." Jeho učedníka se na něho podíval a světle zelenomodrý válečník pokračoval: „Mohl bych ti říct o ostatních dracích na tomhle ostrově. Stejně bychom o nich jednou museli mluvit. Většinou se to tedy nechává na ošklivější dny, kdy je nebezpečné být venku, ale můžeme udělat výjimku." Mrkl na něho.
„To by bylo bezva!" Rozzářily se Birghirovi oči a znovu ho pohltila zvědavost nad dalšími neznámými obyvateli ostrova. Zvláště Stínokřídlými. Jestlipak tu je víc druhů, které nikdy předtím neviděl? Co by za tohle dali dračí jezdci z Blpu! Škyťák by tu byl nadšený! A Sigrid taky... Oči mu zase pohasly a zadíval se na svou porci, kterou dosud opatrně oždiboval.
„Nikdy by mě nenapadlo, že by Zlomroh mohl napadnout učedníka," zavrčela stará dračice.
„Mě také ne," odfrkl si naštvaně a opovržlivě Vichr, „i kdybych někoho nenáviděl sebevíc, nikdy bych se nepokusil ho takhle zabít."
Birghir měl pocit, že mu srdce najednou přestalo tlouct. Takhle nad tím nikdy nepřemýšlel. Měl pocit, že mu Zlomroh chtěl dát za vyučenou, dokázat mu, že tu nemá co dělat a zlomit jistotu jeho i ostatních, ale... mohl to být pokus o jeho vraždu? Chtěl se ho snad zbavit takhle? Šokem se mu z toho zamotala hlava ještě víc. Zděšeně hleděl do země a snažil se popadnout dech a uklidnit se.
Trn si možná všiml, jak Birghir zpanikařil, jelikož se také ozval: „Neřekl bych, že ho chtěl zabít. Na to je Zlomroh příliš čestný a zákon nám zakazuje zabít jiného Trnocase."
„Zlomroh ho nemusí vidět, jako jednoho z nás," podotkl Sníh, „možná ho prostě neuznává."
„I to je možné." Povzdechl si Trn.
„Ale on je Trnocas!" Vykřikl v obraně Deštík a naštvaně se podíval na opačnou stranu mýtiny, kde ležel Zlomroh s Horem a tiše spolu mluvili.
„Neboj se," Žár se povzbudivě podíval do Birghirových vylekaných očí, „nikdy nedovolíme, aby se něco stalo někomu z naší rodiny."
Birghir se na něho i na ostatní vděčně podíval a nad Žárovými slovy se trochu uklidnil. Ať si jiní říkají, co chtějí, tahle šestice ho už přijala mezi sebe. „Děkuju. Moc to pro mě znamená."
Nodři se usmáli a Sníh dodal: „Spolehni se."

Birghir sice nedokázal sníst celou svou porci, takže zbylou polovinu si nakonec vzala Červenka do doupěte starších, ze kterého krátce poté vyšel Sluneční trn. Byl tam docela často. Rozhlédl se, ale hned jak si všiml Trnovy rodiny, zamířil k nim.
„Zdravím." Kývl velitel na pozdrav a když všichni ostatní udělali totéž, podíval se omluvně na Birghira. „Jak se cítíš?"
„Jo, jde to," zamumlal smaragdový nodr, ale na Slunečního trna se neodvážil podívat.
„Moc mě mrzí, že se ti tohle stalo, a co hůř, že to udělal jeden z nás." Birghir mlčel, ale vzhlédl. „Věřím ale, že se to už nebude opakovat. Jen co se vyléčíš, můžete zase trénovat, Trnovi na tvém výcviku záleží."
„Já vím. A moc si toho cením." Řekl tiše Birghir. Tyrkysovo-žlutý drak přikývl a s přáním dobré noci odešel. Slunce už zapadlo a nebe dostalo temně červenorůžový nádech.
„Má pravdu." Řekl Trn. „Jdeme si odpočinout."
„Dnes bych chtěl spát venku," ozval se znenadání Sníh.
„Já také," připojil se rychle Žár a hned ho následoval Vichr.
„Dobrá, jak si přejete." Povolil Trn. „Deštíku, nechceš se k nim přidat?"
Birghir nevěděl, zda mu to jen tak připadalo, nebo si Trn chtěl urvat trochu soukromí s ním. Možná mu něco chtěl říct. Vylekal se. Že by ho už nechtěl učit? Deštík se mezitím starostlivě podíval na Birghira, ale ten povzbudivě přikývl: „Neboj, mně nic není, buď venku s bratry."
Dráče se vděčně usmálo, ale jeho oči stále prozrazovaly starost. Pod křoviska je nakonec nenásledoval. Rozloučili se a každý se uložil ke spánku. Trn a Birghir teď měli celou skrýš pro sebe.
„Doufal jsem, že se ti bude líp odpočívat, když tu bude méně spáčů." Vysvětlil Trn, sotva vešli dovnitř. „Dnes se také připojím ke svým synům, ať se co nejdříve zase můžeme vrátit k výcviku."
„Ale Trne," vyhrkl Birghir, na moment nevěděl, co říct, ale nakonec pokračoval: „nikdo z vás mi tu nepřekáží, já jen... jsi si jistý, že tu mám zůstat?"
Zelenomodrému nodrovi se v očích blýskl vztek, ale nebyl určen jeho učedníkovi. „Myslíš kvůli Zlomrohovi? Neboj, moc dobře ví, že pokud se tě ještě jednou dotkne, rozsápu mu kůži. I Sluneční trn ho dostatečně potrestal. Má zakázáno opouštět tábor po pět dní a nocí."
To měl být trest? Překvapilo Birghira. „Já nechci, abyste měli kvůli mně problémy. Jestli to pomůže, odletím. Stejně mezi vás nikdy nezapadnu." Povzdechl si smutně.
Trn k němu s chápavým výrazem ve žlutých očích přišel a položil mu křídlo na rameno. „Ne. Ty nejsi žádná zátěž. Už jsi jeden z nás a potřebujeme tě, jako každého jiného Trnocase. S Jiskřenkou jsi bojoval dobře. Máš talent a budeš skvělý stejně jako mí synové. Měl bys vědět, že to s tebou nikdy nevzdám, protože máš na to být bojovník."
Birghir se mu podíval do očí a vděkem a téměř i dojetím se musel usmát.
„Teď ale odpočívej, zítra ráno pro tebe přijdu." Trn ho obešel a zmizel za větvemi a listy keře.
Birghira samotného to překvapilo, ale jeho slova ho uklidnila. Lehl si na měkkou zem a zavřel oči. Vzpomněl si na minulý sen, kde mu ten neznámý velký drak říkal, ať se připraví na nejhorší. Štval ho a nelíbil se mu. Ani nevěděl, jestli se mu opravdu jen zdál, vždy, když ho vidí, působí tak skutečně. Ale jestli tohle mělo být ono, pak to tak hrozné nebylo. Jen doufal, že tu nenastane nic vážnějšího. Zhluboka vydechl a usnul.

* * *

Po východu slunce ho probudily kroky a volání jeho jména. Ospale otevřel oko a u vchodu spatřil Trna.
„Dobré ráno," pozdravil, „tak co, zvládneš to?"
„Myslím, že ano," řekl Birghir a ztěžka se zvedl. Hlava se mu tentokrát zamotala jen trochu, ale věřil, že to na sobě nedal znát. „Už je to mnohem lepší."
„To rád slyším," usmál se Trn, „tak pojď." Pobídl ho a zmizel za stěnou listí a větví. Birghir se opatrně vydal za ním na příjemně prosluněnou mýtinku. Na kraji si hrála dráčata a Fialka s Ostrorohem líně leželi před vchodem do své jeskyně. Červenka a ještě jedna starší žlutá dračice s šedozelenými znaky, Pampeliška, jestli si dobře vzpomínal, se slunily na měkké trávě, ale po tom třetím starším nebyly ani stopy. Na svém obvyklém místě seděl jeden hlídkující drak, tentokrát Uhel, a kromě nich byl tábor nejspíš prázdný. Birghir tipoval, že Zlomroh byl zalezlý ve svém úkrytu.
„Kde jsou všichni?" Zeptal se.
„Hlídky, lov, trénink, nebo jen výlet mimo tábor." Vysvětlil mu Trn.
„Letěl někdo za Mlžnou stěnu?" Dodal se zvědavostí Birghir.
„Ne!" Téměř se zhrozil jeho učitel. „Nikdo odsud neodlétá! Je to zakázané! Tedy až na čas, kdy přijde boj o Severní ostrovy, ale na ten..." Najednou se zarazil a oči mu na malý okamžik mu oči zastřela bolest. Birghir raději mlčel, aby ho nevyrušil, nevěděl, co se mu děje v hlavě, ale Trn se téměř hned probral: „To teď nebudeme řešit, jsme tady od toho, abychom si řekli o ostatních. Najíme se, až bude slunce výš." Pokynul mu, aby se uvelebil na zemi a sám šel příkladem. Birghir složil křídla k tělu a se zvědavým očekáváním se podíval na Trna. Ten se nad ním pousmál a začal:
„Tak, na tomhle ostrově žije celkem deset dračích klanů. Dřív nás bylo méně, ale tu dobu nikdo z našich současných Trnocasů nezažil. Pak zvenčí přiletělo několik cizích draků a nastaly vážné spory. To byla také doba našeho prvního a jediného dračího krále, který ukončil války o kořist a území a vládl ostrovu a všem klanům až do své smrti."
„Odkud byl?" Vyhrkl Birghir.
„Jsem rád, že jsi se zeptal," pochválil ho Trn, „podle toho, co se vypráví patřil ke Čtyřkřídlým, ale jestli je to pravda vědí snad jen předkové. No, ale poté se kmeny zase rozpadly a každý měl svého velitele. Ostatně tak je to dosud. Naše dějiny jsou samozřejmě trochu komplikovanější, ale k tomu jindy. A co by se týkalo nedávné historie, kterou si třeba já ještě matně pamatuji, byla válka, kterou vyvolal bývalý velitel Stínokřídlých. Nebyl odsud, přiletěl z neznáma tak jako ty a -"
„Oni z něho udělali velitele?" Upřímně se podivil Birghir, ale vzápětí zalitoval, že Trna přerušil.
„Ano, nakonec ano," navázal světle zelenomodrý nodr, „dokázal totiž být velmi přesvědčivý, ale podle mě to byl blázen. V tehdejších bojích jsme ztratili příliš, příliš mnoho Trnocasů." Birghir viděl, jak se jeho učiteli míhá v očích smutek, hrůza a vzpomínky. „Zemřel i můj bratr." Řekl s neskrývaným žalem a smaragdový drak se na něho soucitně podíval. Trn se zhluboka nadechl, aby zahnal ty události pryč, a pokračoval: „Ale už je to pryč. Se Stínokřídlými tedy máme problémy pořád, ale není to tak vážně. Tedy zatím. Ještě v období tání hrozilo, že dojde na další válku, ale naštěstí z toho sešlo. Teď jen doufám, že se neobjeví další záminka pro útok."
„A proč jsou tak agresivní?" Nerozuměl jejich motivu Birghir.
„Je to jednoduché, chtějí prostě přežít. Mají za to, že nikde jinde by nebyli v bezpečí a nejraději by nás vyhnali pryč, abychom žili jinde a zabrali si naše území a loviště. Draků našeho druhu je prý všude dost a můžeme vyrazit jinam. Je sice pravda, že máme větší teritorium než oni, jenže nás je také víc. Ale kdo by dobrovolně opustil domov? Musíme být připraveni na všechno a bránit naše území."
Jeho učedník pokýval hlavou. Ano, to se tu s nimi dělo muselo být hrozné, ale pořád nemohl odolat touze jednoho z těch Stínokřídlých spatřit. Bylo na nich cosi, co znal.
„Ale nevypadají jako my, že ne?"
„To po čichu nepoznáš?" Vrátil mu dotaz Trn.
„Ano, myslel jsem si, že budou jiní, ale chtěl jsem si být jistý." Ohradil se.
„Neboj, dost možná je už brzy uvidíš na vlastní oči." Chápavě se usmál Trn. „Kde jsme to skončili...? Ano, tak rovnou začneme u nich. Teritorium Stínokřídlých je vcelku podobné tomu našemu, jen je o něco menší. Území pokrývá hlavně les, ale směrem na západní stranu ustupuje. Pláže a sem tam nějaká skála se samozřejmě také najdou. Jejich velitelem je Měsíční blesk. Je to mladý drak, ale co se týče svých sousedů, bere velmi vážně jakékoli narušení jejich území. Je podezřívavý a nebezpečný, stejně jako všichni tam. Jeho zástupkyně se jmenuje Noc a dovede být stejně chladná jako led. Ale je starší než on i já a je moudrá, nikdy se zbytečně nevrhá do konfliktu. Jak už jsem říkal, je jich méně než nás a ztráta na životě je při hloupých sporech naprosto nechtěná na obou stranách. I zranění mohou mít vážné následky.
Dál tu máme Rychloplace, s těmi sdílíme to území podél západní řeky na našem teritoriu. Patří k němu ještě ty ostrovy na jižní straně. Ti obvykle zůstávají ve vodě a jejich tábor je kdesi pod hladinou. Až ti někdy budu ukazovat okolí celého ostrova, možná si všimneš jejich barevných těl. Na souš občas vylezou, ale když nemusí, nezůstávají moc dlouho, nebývají s nimi problémy. Mají největší loviště, což dává smysl, když moře tvoří jejich přirozené prostředí, ale zato nejmenší suchozemské území. Jejich velitelka se jmenuje Měsíční vlna a zástupce je Temnovoda. Na toho opatrně. Nevynechá možnost bránit cokoli, co patří Rychloplavcům."
„A jich je kolik?"
Trn se na chvíli zamyslel: „Popravdě si nejsem jistý... Bude jich podobně jako nás, ale nevím, jestli víc nebo míň."
„To nevadí." Povzbudil ho Birghir. Už se těšil na další vyprávění, ale vtom se k nim jako velká voda přiřítili Deštík, Proužka, Pestrotrnka a Plamének.
„Trne!" Volali nadšeně už na půli cesty. „Vyprávěj nám taky něco!"
„Nemáte od tohohle starší draky?" Zeptal se pobaveně.
„Ti teď spí!" Vysvětlil Plamének.
„Nejsem si jistý, jestli by vám tohle neměl říct váš učitel, až nějakého dostanete." Zatvářil se velice tajemně a Birghira až překvapilo jak skvěle mu to s mláďaty jde.
„Prosím!" Škemrala dráčata znovu a s očekáváním v očích se k Trnovi natáhla.
„Dráčata!" Ostroroh zvedl hlavu a křikl. Fialka se nenechala nijak rušit, jen pootevřela oko a když zkoukla situaci, zase ho bezstarostně zavřela. „Pojďte sem a nechte Trna a jeho učedníka na pokoji! Co jsem vám říkal o úctě k dospělým?"
„Jo, už běžíme, tati!" Zvolala Pestrotrnka, otočila se a se svými sourozenci hned za ocasem zase pádila zpátky k jejich jeskyni. Deštík se ještě zastavil a spiklenecky mrkl na Birghira: „Pak mi to všechno řekneš, že jo?"
„Jen když mi to Trn dovolí," zasmál se Birghir, tyrkysové dráče taky a potom utíkalo za svými přáteli. Smaragdově zelený nodr se obrátil zpátky na svého učitele a přikývl, aby naznačil, že zase dává pozor.
„Kde jsme to skončili..." Přemýšlel Trn.
„Rychloplavci." Pomohl Birghir, rád, že si pamatuje název.
„Ano! Díky. Takže dál tu jsou Parožáci. Věř mi, těm je lepší se vyhnout, když jsou naštvaní. Jsou velcí a ano, vážně mají parohy."
„Opravdu?" Podivil se Birghir. Jen těžko si takové draky dokázal představit. Trn přikývl.
„Ale neradi se míchají do jakýkoliv konfliktů. Mají svůj způsob života a neradi násilí. Teda většinou. I když je celkem jasné, že i přestože jich je méně než nás, dovedli by nás asi vyhnat. Částečně s jejich územím sousedíme také, jsou na sever od Stínokřídlých. Jejich velitel se jmenuje Velké slunce a jeho zástupce je Jetel."
Birghir věděl, že přestože se snažil, musel se nad těmi jmény pousmát. Trn si toho všiml a chápavě a pobaveně si odfrkl. „Zvykneš si. Však to tvoje jméno je pro nás taky zvláštní." S tím musel mladší drak souhlasit. „Velké slunce je nejspíš nejstarší drak na ostrově. Je tu už opravdu, opravdu dlouho. Je vlastně tak starý, že se divím, že je pořád schopný velet, ale je moudrý. Až ho uvidíš, opovaž se ho nějak urazit."
Birghir přikývl, ale popravdě ho i tenhle drak zaujal a byl zvědavý, jak vypadá. Snad se i s nimi brzy setká.
„A naši poslední sousedé jsou Čtyřkřídlí. Ty už jsi viděl. Jejich území je podobné našemu, ale na severní straně mají částečně kamenitý kaňon, který se táhne i přes další teritoria. Je jich sice také o trochu méně než nás, ale věř mi, že svou silou vydají i za tři Trnocase. Dokud se ale nebudeš motat na jejich území, mělo by to být v pořádku, jsme s nimi vcelku zadobře. Jejich velitel se jmenuje Ostrý měsíc a jeho zástupce Bouřkolet."
Birghir teď přemýšlel, jestli někdo z nich nebyl jeden z dvojice, která jeho a Deštíka eskortovala k hranicím, když poprvé přiletěli. Najednou mu došlo, že se obává, aby z jejich příletů nevznikly i tam nějaké problémy. Bylo jasné, že nejspíš nejen Trnocasové, ale i ostatní draci nemají cizince zrovna v lásce.
Trn ho nechal chvíli v klidu, ale pak se protáhl a prohlásil: „Už je čas na jídlo. Chceš taky donést rybu?"
„Co? Jo, ano, prosím, Trne," vyhrkl smaragdový nodr, sotva si uvědomil, že je řeč o jídle. Sotva světle zelenomodrý válečník zmizel, jakoby od nikud se objevil Deštík.
„Jdete jíst?" Zeptal se rychle.
„Jo." Přikývl Birghir. Deštík na to nic neřekl a vypálil za svým otcem. Birghir se za ním chvilku s úsměvem díval, ale vzápětí mu něco došlo. Jestli žádný drak neopouští ostrov a cizince vyhánějí... jak je možné, že Deštíka našel na tak vzdáleném ostrově? Jeho matka přece musela být odsud. Nebo snad ne? Vichr, Sníh a Žár ji přece také nazývali jejich matkou. Ale proč tedy byli tak daleko? Když se tehdy s Deštíkem setkal poprvé, tvrdil, že mířili sem. Jenže proč tedy odletěli? Byl z toho celý zmatený a ani si v návalu myšlenek nevšiml, že se k němu jeho učitel i se svým potomkem vrátil a dokud mu na složených křídlech nepřistála ryba, ani se nepohnul.
„Děkuju." Dostal ze sebe. Popravdě se těch jejích slizkých studených šupin i lekl, ale hladově se do své porce pustil. Seběhly se mu sliny, když si vzpomněl na ta výborná kuřata z Blpu. Jak dlouho ještě bude trvat, než se tam vrátí?
Deštík mu ale pořád vrtal hlavou. Jen se neodvažoval zeptat se přímo. Možná, až budou s Trnem o samotě. Nebo se má zkusit zeptat trojčat? I když ti by o jeho dotazu svému otci nejspíš potom řekli, takže to tak jako tak vyjde na stejno.
Jako na zavolanou se všichni tři zjevili nad útesem s další kořistí v pařátech. Lovecká skupinka zmizela v lese, ale brzy dorazila k nim na mýtinku a každý si nesl jednu rybu. Připojili se k nim a spokojeně se pustili do zasloužené kořisti.
Krátce po nich se vrátili ještě další čtyři skupinky tvořené nejspíš všemi ostatními Trnocasy, kteří dosud v táboře chyběli. Birghir ještě spatřil Jiskřenku, jak táhne tři kusy k místu, kde se slunila Červenka s Pampeliškou. Po třetím starším stále nebylo ani stopy, jelikož učednice mu jeho porci zanesla do jeskyňky. Celý klan se v roztroušených skupinkách pustil do oběda. Birghir je všechny pozoroval a snažil se vzpomenout si, kdo je kdo, ale pořád tu byli někteří, koho neznal vůbec.
„Co hlava?" Zeptal se najednou Trn. Birghirovi chvilku trvalo, než mu došlo, že dotaz byl určen jemu, ale po krátkém zaváhání řekl: „Bude to už dobré. Myslím, že zítra už můžeme zase mimo tábor."
„Dobře. Za chvíli budeme pokračovat," prohlásil Trn po jídle.
„Trne," oslovil ho rychle Birghir, „a mohl bys mi ještě prosím říct o všech Trnocasech? Ještě stále některé neznám."
„To bych si taky poslechl!" Zaradoval se Deštík.
Trn se pobaveně ušklíbl, ale prohlásil: „No dobře, jak chcete."
Zase si k nim lehl a začal: „Myslím, že nemá moc smysl zabývat se Slunečním trnem, Uhlem, trojčaty, Mechodrapkou, Červenkou a mnou, že? Přejdeme k jiným." Birghira upřímně překvapilo, že započítal i svou partnerku. Kdo ví, jestli se k nim ještě vrátí. Ale určitě ano, dračí jezdci potopí každou loveckou loď a o vězněné draky se vždycky dobře postarají než je zase pustí na svobodu. Trochu zahanbeně si uvědomil, že kdyby byl co k čemu, mohl jim se Sigrid pomáhat. Třeba by Deštíkovu matku zachránil.
„Tak třeba támhleti," trhl hlavou směrem k rodince na druhé straně mýtinky, „myslím, že ty byste už měli znát. Ostroroh, Fialka a jejich dráčata Proužka, Pestrotrnka a Plamének. Kousek od nich, ta dračice, světle oranžová s béžovými znaky, to je Ostrokřídla, Ostrorohova sestra. Pak je tu ještě Jiskřenka a její učitel Zlomroh, myslím, že tyhle dva také moc řešit nemusíme. Ostatně ty, Smaragde, budeš mít ještě dost času na seznámení. A támhle," ukázal na dvojici mladých draků, na tmavě modrého samce s fialovomodrými znaky a fialovou dračici s oranžovými znaky, kterou si Birghir ještě pamatoval, „to jsou Ostnopal a Fialtrnka. Támhle kousek od nich, ta světle hnědá je Jehla a ta tmavě zelená její dcera Jehlice. Její otec už je s našimi předky." Uctivě sklonil hlavu a jeho starší synové ho napodobili.
„Dál je tu Hbitá nožka a Křivozubka, sestry, pak Trnoletka, Hor a Ohnivý zub. To by snad měli být z bojovníků a válečníků všichni." Birghir se teď popravdě trochu ztrácel, takže byl rád, že Trn na chvilku zpomalil.
„A samozřejmě ještě naši starší. Července tam dělá společnost Pampeliška a Modrý šrám, rodiče Slunečního trna."
„Opravdu?" Podivil se smaragdový drak.
„Ano, Modrý šrám byl velitelem před ním, ale to se jmenoval Modrý měsíc."
„A ty se divíš, Smaragde?" Ozval se Deštík a očka mu svítily. „Kdyby jsi ho tak viděl, je obrovský! Musel to být nejsilnější Trnocas!"
Birghir si nad jeho obdivem pobaveně odfrkl. Deštíkovi se musí zdát velký každý drak, ale rozhodně by rád bývalého velitele pozdravil Ještě se ale obrátil na Trna. „Proč mají všichni velitelé ve jménech slunce, nebo měsíc?"
Jeho učitel zavrtěl hlavou: „Nejen to, velitelovo jméno může mít ještě spojitost a hvězdami. Je to proto, že slunce, měsíc a hvězdy vidíme vysoko na nebi, kde odpočívají naši předkové. Velitelé jim svými jmény vzdávají hold a ukazují, že je ctí a váží si jich."
Birghirovi najednou hlavou probleskla slova písně, kterou ho po cestě sem učil Deštík.

Když jsi ztracen, kde zář oslepí tě,
slunce, měsíc, hvězdy zří tě,
divokost tě volá domů zpět, zpět.

Nejspíš vůbec nebyla náhoda, že se tam objevily. Říkalo se tím, že jejich předkové je pořád stráží a vedou je. Předtím si to vůbec neuvědomoval.
„A jméno si každý velitel vybere sám? A proč ne třeba ještě mraky?" Zeptal se Birghir a Žár smíchy vyprskl a zamumlal ke svým bratrům: „Mračný trn!" Načež se začal zase smát a jeho bratři se ušklíbli. Smaragdový drak si ho nevšímal a čekal na Trnovu odpověď.
„Velitel si může zvolit, jaké z těch tří jmen by chtěl, pokud k němu ve snu nesestoupí už mrtvý drak a nezvolí mu ho, nebo mu ho nevybere jeho klan. A mraky vážně nikdo nepoužívá, jelikož ty jsou dosažitelné." Jeho učedník nechápavě naklonil hlavu mírně na stranu, takže Trn musel pokračovat. „Skrz mraky můžeš proletět. Ale řekni, dotkl ses už někdy měsíce, nebo slunce? Ne, protože tam nahoře jsou naši předkové a k těm se připojíš jen, až přijde tvůj čas.
„Ale my jsme se Smaragdem naše předky viděli!" Vyhrkl najednou Deštík a pozornost všech členů rodiny se okamžitě obrátila na něho „Sestoupili z nebe jako zářivá světla a vedli nás zpátky! Byla to nádhera!"
„Opravdu?" Zeptal se s úžasem Trn a stejný výraz nasadili i jeho synové.
„Ano, má pravdu," přikývl Birghir, když si vzpomněl na polární záři.
„Tak to muselo být úžasné!" Rozplýval se Sníh.
„Muselo to být vážně dobré znamení. Předkové stojí při vás." Trn se spokojeně narovnal. Chvilku bylo ticho, ale dospělý drak ještě ke svým synům dodal: „Kam se chystáte teď?"
„Jen dolů na pláž, už máme volno," řekl Vichr, „říkali jsme si, jestli by Deštík nemohl jít s námi."
Trn se na své nejmladší dráče zkoumavě podíval. Deštík ale vypadal natěšeně už teď a samou radostí mával ocasem.
„Ne, že bych vám nevěřil, že se o něho postaráte, ale chci, aby mi slíbil, že vás bude poslouchat a bude opatrný."
„Jasně, že budu!" Vyjekl nadšeně Deštík. „Smaragda jsem taky poslouchal."
„Většinou," opravil ho pobaveně Birghir.
„No jo, no jo, ale zvládli jsme to ne?"
„Tak fajn," Žár se přestal pochechtávat a jeho bratři se zvedli, „půjdeme. Vrátíme se před západem slunce."
Trn souhlasně kývl a on i jeho učedník se za nimi ještě chvilku dívali. Když došli k útesu, vypadalo to, že Vichr říká Deštíkovi, ať si nastoupí do jeho drápů, aby s ním mohli sletět dolů, ale dráče hrdě odmítlo: „No dovol. Copak nejsem drak?" A na nic nečekalo a skočilo z útesu. Žár, Sníh a Vichr po sobě střelili zděděnými pohledy a vypálili za ním, ale Birghir věděl, že nebyl důvod se bát. Deštík plachtit uměl, o to se postaral.
„Ty jsi ho učil létat?" Vyhrkl Trn, který dosud šokovaně zíral na místo, kde jeho mláďata zmizela.
„Spíš plachtit, aby v případě nouze dokázal uniknout. Ale je šikovný, šlo mu to."
„Aha, to je fakt. U nás se to totiž dráčata obvykle učí až se svým učitelem. Ale děkuji ti, že jsi to udělal. A vidíš to, před okamžikem slíbil, že je poslechne a právě jim uletěl."
Birghir se zasmál a jeho učitel mu to oplatil.
„Trne?" Ozval se kousek od nich hlas Slunečního trna. „Mohu s tebou mluvit?"
„Samozřejmě." Birghirův učitel se zvedl, pohledem mu naznačil, ať počká a vyrazil za velitelem. Mýtinka už se pomalu zase vyklízela a draci mizeli za svými povinnostmi, nebo odpočinkem. Smaragdově zelený nodr osaměl. Ale jen na chvíli. Zíral do prázdna a byl rád, že na chvíli může vypnout vnímání, takže mu pár okamžiků trvalo, než si uvědomil, že kousek od něho se zastavily oranžově zbarvené nohy.
„Smaragde?" Jiskřenka ho oslovovala možná už podruhé. Mladý drak sebou trhnul, aby se vzpamatoval a konečně se na učednici podíval.
„Jiskřenko! Ahoj, promiň, nedával jsem pozor."
„To nevadí," usmála se chápavě dračice, ale pak zvážněla a nasadila omluvný a ztrápený výraz, „moc mě mrzí, co se stalo! Nikdy by mě nenapadlo, že by mohlo k tomuhle dojít! Promiň, byla jsem vyděšená, mohla jsem tě zkusit bránit a-"
„Jiskřenko, Jiskřenko! Klid," Birghir ji rychle přerušil, protože v jejím hlase poznal, že se cítí vážně hrozně, ale přitom neměla důvod, „nevím, proč bych se na tebe měl zlobit. Nic jsi mi neudělala, nebyla to tvoje chyba. Ale ten souboj s tebou byl fajn. Jsi dobrá."
„Možná, že kdybych bojovala lépe, nestalo by se to!" Zakňučela a frustrovaně zaťala drápy do země.
„Trénovali jste už od rozbřesku, ne? Byla jsi unavená. Popravdě obdivuju, že ses ještě držela na nohou, já už bych se válel na zemi." Pokusil se Birghir o vtip. Jiskřenka se naštěstí nad chválou stydlivě usmála a pak udělala něco, co smaragdový drak nečekal. Udělala krok k němu, natáhla se a lehce se otřela svou hlavou o tu jeho.
„Díky," usmála se. Birghir doufal, že se usmívá taky, ale překvapením nebyl schopný to poznat.
„Jiskřenko," ozvalo se před ním, „jak se vede Zlomrohovi?"
„Trne," dračice uctivě sklonila hlavu a v očích se jí zase mihl strach, „asi moc dobře ne. Celý den je schovaný a myslím, že ani nejedl. To víš, není rád, že nemůže svému klanu sloužit." Birghir pochopil význam trestu až teď. Zlomroh byl věrný a pracovitý drak a muselo pro něho být nesnesitelné zůstat v táboře a jen přihlížet, zatímco mohl pomáhat. Nemluvě o tom, že nemůže trénovat svou učednici.
„Ach jo," povzdechl si Trn a Birghir provinilým pocitem sklonil hlavu, „nedivím se mu. Možná bych si s ním měl jít promluvit. Ale Birghire, tobě jsem slíbil, že ti povím ještě o ostatních pěti kmenech."
„To jsme byli teprve v polovině?" Podivil se Birghir.
„To mi řekni ty. Kolik klanů znáš?"
„No..." Hlavně se nesplést, hlavně se nesplést. „Trnocase samozřejmě, pak Stínokřídlé, Čtyřkřídlé,... Rychloplavce a Paroháče."
„Parožáky," opravil ho Trn, „Jiskřenka by ti mohla říct názvy těch ostatních, viď?"
Dračice přikývla a spustila: „Třpyťokřídlí, Pestrostřelci, Trojocasové, Kamenní a Tlustorozi."
„Výborně," pochválil ji s úsměvem Trn, „Smaragde mrzí mě to, ale asi ti budu muset o ostatních říct jindy. Zatím znáš alespoň naše sousedy, tak si tě ještě trochu vyzkouším než půjdu. Jak se jmenují jejich velitelé a zástupci?"
Popravdě jediná jistota byli pro Birghira Trnocasové. Dál to bylo trochu horší. Zoufale se snažil vzpomínat, kdo měl ve jméně slunce, nebo měsíc, ale také který z nich měl ve jméně bouři, nebo blesky a další. Byla to sice větší fuška, než čekal, ale nakonec to nedopadlo až tak hrozně, jak se obával. Párkrát se spletl, ale většinou si dokázal udělat obrázek o tom, kam který drak patří. Třeba u Rychloplavců bylo jasné, že jejich jména souvisela s mořem. Trn s ním byl vcelku spokojený.
„Nebylo to špatné, ale ještě máš co trénovat." Podíval se na slunce, které se pomalu chýlilo k západu. „Promiň, budu muset teď letět. Neopouštěj tábor a zůstaň tu, potkáme se tu ještě před západem slunce."
„Dobře, díky, Trne," rozloučil se Birghir a popravdě byl rád, že mohl na chvíli vypnout. Jiskřenka byla pořád u něho a sice by si s ní rád povídal, ale opravdu si chtěl ještě odpočinout. Protáhl se a uvelebil se do trávy. Jiskřenka nad jeho počínáním pokývala hlavou a také ji položila na zem. Birghir se uvolnil a s hlubokým nádechem a výdechem zavřel oči a ani nevěděl kdy a jak, ale usnul.

* * *

Probudili ho až návraty hlídek a lovců. Ospale zvedl hlavu a zamrkal. Jiskřenka byla v pozoru a soustředila se na to, co hlídky Uhlovi hlásily. Smaragdově zelený nodr se místo toho raději podíval na dlouhé stíny stromů. Slunce už muselo zapadat. Rozhlédl se po mýtince. Trn byl v jedné hlídce také, ale po Vichrovi, Sněhovi, Žárovi a Deštíkovi nebylo ani stopy.
„Bude čas k jídlu," konstatovala Jiskřenka a vstala, „chtěl bys donést rybu?"
„Půjdu s tebou, jestli nevadí." Alespoň uvidí, kam je schovávají. Jiskřenka přikývla a vydala se na jižní stranu mýtinky. Vklouzla mezi stromy, ale sotva po pár krocích se zastavili u nízké skalky. Oranžová dračice s červenými znaky ji nohou doslova odhodila a ukázalo se, že se pod ní v nepravidelně tvarovaném otvoru, jako by ho vytvořil plamen, skrývá několik kusů ryb. Velké, střední i malé, všechny čerstvé, chycené ještě ten den.
„Vyber si," pobídla ho, „ale ne z těch velkých, když jsi jedl uprostřed dne."
„Proč?" Podivil se Birghir. Ne, že by měl takový hlad, ale pravidlo ho překvapilo.
„No, to takhle je. Někteří totiž jedí jen ráno a večer, tak mají nárok na velké kusy, ale když jíš i v poledne, večer si musíš vzít menší, aby měl každý nárok na stejnou porci."
„Aha, to je zajímavé," pochopil Birghir a vytáhl si středně velkou rybku. Jiskřenka si vzala podobně velkou a přiklopila kus skály zpátky. Spolu se pak vrátili na mýtinku zrovna v momentě, kdy na druhé straně vycházel z lesíku Deštík i s bratry. Nejspíš se dobře bavili. Deštíkovi jen zářily oči a Žár se něčemu chechtal.
„Ahoj, Smaragde, Jiskřenko!" Deštík jim nadšeně běžel naproti. „To byla paráda! Ale mám hlad jako by bylo období sněhu!"
„To jsi ještě žádné nezažil," pobaveně frkla dračice.
„Chceš něco přinést?" Nabídl se Birghir.
„Ne, to je dobrý, s bratry tam zajdeme a vezmeme i tátovi."
Birghir s Jiskřenkou si tedy zase lehli do trávy a v tichosti se každý pustil do své porce. Krátce na to, se k nim přidali i Trnovi synové. Vzájemně se s Jiskřenkou pozdravili.
„Tak co, už se těšíš, až z tebe bude bojovnice?" Zeptal se jí vyzývavě Žár.
„To rozhodně." Přikývla. „Konečně přestat být učednicí!"
„To chápu," zašklebil se Žár.
„A kolik tady vás bojovníků je?" Zeptal se Birghir.
„My tři," ukázal Sníh drápem na sebe a stejně staré bratry, „a pak Jehlice, Ostnopal a Fialtrnka."
„Aha, díky."
V ten moment se k nim přidal i Trn. S poděkováním si lehl k volné kořisti.
„Tak jak jste se měli?" Zeptal se tak nějak všech. Birghir raději nechtěl odpovídat, ale Deštík naštěstí hned spustil.
„Byla to paráda! Prali jsme se a hráli si ve vodě a pak jsme šli až k hranicím s Čtyřkřídlými a lesem zpátky sem."
„Tak to zní pěkně."
„Tati, ale on umí plachtit!" Naklonil se k Trnovi Sníh a v ledově modrých očích měl úžas.
„Jo, prosil nás, ať ho na hřbetě vyneseme nahoru, aby mohl seskočit." Dodal Vichr. Deštík se s vyceněnými zoubky zaculil a Birghir se do toho vložil: „Jo, to jsme dělali spolu."
„Jo! Proužka, Pestrotrnka a Plamének se hrozně divili, když jsem jim to říkal, ale nevěřili mi. Jenže jsem jim to zatím neměl jak dokázat. A ani nevíš, jak se mi to hodilo. Třeba, když Smaragd padal na pláž, musel jsem z něho seskočit dřív, abych mě nesrazil s sebou."
„Ty jsi s ním spadl?" Šokovalo Žára, ale i ostatní.
„Byl nemocný!" Bránil ho Deštík. „Ani nevíš, jak hrozná ta cesta byla, ale zachránil mě tím."
Birghir se trochu stydlivě nahrbil, ale Trn s vděkem přikývl a Jiskřenka na něho obdivně pohlédla.
„S tebou asi bude legrace, než se staneš učedníkem," ušklíbl se Žár na mladšího brášku, „ale víš, že nesmíš opustit tábor sám, ani s jinými dráčaty a bez dovolení."
„Zrovna vy tři máte co říkat!" Zasmál se Trn najednou a Žár protočil oči, ale úsměv mu nezmizel.
„No jo," vyhrkl Trn najednou, „měl bych ještě Července něco donést." Už se zvedal od nedojedené ryby, ale Birghir ho zastavil: „Já už jsem skončil, tak tam můžu zajít já. Vzal bych i ostatním starším."
Trn se na něho spokojeně podíval. „Tak dobře, děkuju. Pak klidně můžeš jít do doupěte spát. Zítra ráno zase vyrážíme z tábora. A Jiskřenko, prý se k nám můžeš připojit."
„Děkuju, Trne!" Rozzářila se dračice. „A ke starším půjdu s ním, pomůžu mu s rybami."
Spolu se vydali zpátky je skalce, vytáhli jednu velkou a dvě středně velké ryby a zamířili k doupěti starších. Červenka s Pampeliškou, jejíž žluté šupiny se v zapadajícím slunci matně leskly, se ještě stále slunily u vchodu.
„Á," pozdravila je Červenka pobaveně, „už jsem si říkala, že si pro ně budu muset dojít sama."
„Zdravím," řekla jim Jiskřenka a Birghir ji napodobil. Položili ryby před ně, ale Pampeliška prohlásila: „Jen prosím doneste jednu dozadu i Šrámovi, bude rád."
„Já půjdu," vypadlo z Birghira. Chtěl bývalého velitele spatřit.
„Děkuju ti mladíku," Pampeliška se mile usmála a Birghir si až teď uvědomil, že je to vlastně matka Slunečního trna. Birghir tedy popadl velkou rybu do zubů a opatrně prošel mezi dračicemi do tmavé jeskyně. Stáčela se doleva, ale tam byla teď taková tma, že nic neviděl. Ani nečekal, až si jeho oči zvyknou a udělal krok vpřed. Do nosu se mu dostal pach draka, kterého hledal. Najednou dostal strach. Bylo na něm cosi jiného. Znejistěl. Nevěděl, co má dělat.
„Modrý šráme?" Oslovil ho trochu přiškrceně. Zaslechl trhavý pohyb.
„Tak to ty jsi ten, kterého se můj syn rozhodl přijmout do klanu." Obrovský stín se náhle pohnul a Birghir začal vidět obrys křídel i těla, které se obracelo na něho. Mladý drak vyděšeně couvl a přikrčil se strachem. Drak se pořád natáčel směrem k němu a jeho silueta se zvedala až ke stropu. Pak udělal krok k němu. Birghir hrůzou a zároveň překvapením otevřel tlamu a zíral na starého draka. Když Deštík říkal, že je obrovský, představoval si ho podobně velkého jako Zlomroha, ale tohle bylo daleko za hranicí jeho očekávání. Nikdy nikoho takového neviděl. Tenhle nodr byl gigantický! Byl asi o dvě, spíš tři hlavy vyšší než on! Jeho hlava byla mohutná v kontrastu s pohublým tělem a ostny na ní byly mnohem silnější a zdálo se mu, že jich má víc. Snad celé tělo měl poznamenané bitvami, pokryté jizvami a křídelní blány byly místy potrhané. Jeho přísný, možná i naštvaný hodnotící pohled Birghirovi ani trochu nepomáhal.
Nesmí ale dělat ostudu sobě, ani Trnovi. Tohle byl bývalý velitel a Birghir teď chápal proč. Musel být opravdu silný. Zavřel tlamu, narovnal se a uctivě sklonil hlavu, i když se pořád klepal.
„Donesl jsem ti jídlo."
„Dobře." Modrý šrám natáhl křídlo, které zdobil zatraceně velký křídelní dráp, nabodl na ni kořist a stáhl ji do stínu. Pak se zase skryl na konci jeskyně. Víc nic neřekl. Birghir se ještě jednou uklonil a pak vystřelil k východu.
„Jak to šlo?" Zeptala se Červenka pobaveně, přestože šok v jeho očích nemohla vidět.
„Výborně," vyhrkl Birghir s očima stále vykulenýma a ignorujíc upřímná pobavená zasmání Červenky, Pampelišky a Jiskřenky zamířil přímo k Trnově doupěti.
Vlezl dovnitř a lehl si na své obvyklé místo. Teď trochu litoval, že takhle rychle utekl, ale ten drak ho vážně vylekal. Škoda, že ho neviděl na denním světle. Nevypadal, že je z něho nadšený. Možná by byl Modrý šrám taky nejraději, kdyby ho Sluneční trn vyhnal.
Brzy se i němu připojil i zbytek Trnovy rodiny a správním dobré noci se všichni uložili ke spánku. Deštík ležel schoulený u Birghira a nodrovi se zase dostalo do mysli, jak je možné, že tyrkysové dráče našel tak daleko od domova. Prozatím už zavřel oči. Však on to zjistí.