Deštík dost vyděšeně zíral na ostrov, ale toho si větší nodr samozřejmě nemohl všimnout. Dráče se přesně tohohle bálo. Až se to Smaragd dozví, hodí ho do moře a nechá ho utopit se. Nebo ho snad sám roztrhá na kusy, či spalí zaživa? Měl příšerný strach.
„Měl jsi pravdu!" Zvolal Birghir nadšeně a nahlas, což mu způsobilo krátký záchvat kašle. „Vážně to tu je! Je to ten tvůj ostrov, že jo?"
Deštík mlčel a nervózně přešlápl. Smaragdově zelený drak se lehce ohlédl. V očích měl jasnou radost z toho, že našel svůj cíl. Tedy alespoň si to myslel.
„Co se děje?" Otázal se Birghir zmateně. „Já myslel, že budeš rád."
Deštík se teď zdál ještě mnohem více nejistý než předtím. A většího nodra náhle s obavami napadlo proč.
„Smaragde, ..." Začalo dráče, kroutilo se při tom, jako by se snažilo uniknout neviditelným řetězům a provinile se dívalo kamsi dolů. „No... víš... já... jak...," Koktal vystrašeně.
„Dešti?" Zasyčel Birghir varovně a důrazně. Jestli teď řekne, že si to vymyslel...
„Já-já se bojím... ž-že," plácal dál a hrudníček se mu při tom hodně rychle zvedal.
„Dělej!" Vřískl Birghir nedočkavě a rozkašlal se.
„TOHLE NENÍ ON!" Vykřiklo strachy dráče a hned jak si to uvědomilo, přikrčilo se do podřízené pozice a roztřáslo se. Birghir byl zmatený. Cože to řekl?
„Ale vždyť jsi ukazoval na sever!"
„Nedošlo mi to!" Zakňoural Deštík. „Tehdy, když mi směr ukazovala maminka, stáli jsme na úplně jiném ostrově a v úplně jiné části. Přesně naopak, než směr, kterým jsme vyletěli my. Zmátlo mě to! Neuvědomil jsem si to!" Zvolal a zahanbeně si přikryl hlavu svými křídly.
„Takže celou dobu letíme úplně na druhou stranu?!" Vykřikl nevěřícně Birghir. No to byl snad vtip. Nikdy nezažil větší zimu a strádání, než při té sněhové bouři, nemluvě o tom, že tam oba mohli umrznout a proč? Pro nic! Tohle není ostrov, který hledal. „No to snad ne." Zašeptal pořád ještě vykolejeně.
„Promiň! Já nechtěl! Napadlo mě to až když jsi začal říkat, že čím dál poletíme, sněhu bude víc, ale mělo to být naopak!" Pištělo dráče zoufale.
„A jak ti mám po tomhle věřit, že nějaký ten tvůj ostrov vůbec existuje?" Temným hlasem pokračoval Birghir, ale Deštík se na něho jen vytřeštěně díval. „Proč se s tebou rovnou nevrátit na Blp, jak jsem chtěl už předtím?"
„Prosím... Smaragde," zoufalo upřímně mládě, „já bych ti nikdy nelhal. Už takhle ti dlužím dost a-a vím to, ale prosím. Já se chci vrátit domů."
„No, co ty! Ale jestli ti to nenapovídala ta tvoje matka!" Štěkl Birghir.
Deštíkovi v očích probleskla lítost, ale znenadání se odhodlaně postavil a očka mu vzplála vzdorem. „Ona... by mi... nikdy... nelhala." Cedil přes zaťaté zoubky. „Takže jestli věříš mě, věříš i jí." Birghir tentokrát mlčel a dráče toho hned využilo k dalšímu přesvědčování: „Prosím, Smaragde. Poletíme zpátky a najdeme ho. A až budu zase doma mezi ostatními Trnocasy, budeš moct letět domů i ty. Prosím. Bez tebe nedokážu nic. Já tě potřebuju."
Birghir mlčel a pořád přemýšlel, aniž by zpomalil let. Jak má na tohle reagovat?
„Na tom ostrově stejně musíme přistát," řekl monotónně, „potřebujeme se najíst a odpočinout si." Deštíkovi se z toho mdlého, odtažitého hlasu zježily všechny ostny. Přikrčil se a jen doufal, že ho tam nenechá a že se s ním dostane domů. Sám se cítil potupně jako nikdy předtím.

Do hodiny měli ostrov na dosah a za tu dobu ani jeden z nich nepromluvil ani nenavazoval s druhým kontakt. Birghir s poskokem přistál, až to s Deštíkem zaházelo, lehce namrzlý sníh pod jeho drápy hlasitě zakřupal a nodr byl za okamžik po kotníky ve vrstvě vloček. Byla celkem čerstvá Bouře nejspíš zuřila i tady. Rozhlédl se. Kolem nebylo ani stopy po jiném drakovi či člověku a dokonce ani jeho čich žádnou nenašel. Deštík se stále držel na jeho hřbetě, jelikož v něm pořád hlodal strach z toho, že ho jeho přítel opustí.
„Slez," rozkázal Birghir. Deštík vykulil očka plná děsu a přikrčil se. Větší drak na něho po chvíli otočil hlavu a když mu došlo, čeho se dráče bojí, pobaveně se ušklíbl. „Neboj, jen tady musíš počkat a já zatím chytím něco k snědku. Tedy pokud tu něco bude. Pak navrhuju pořádně si odpočinout. Možná den, nebo dva, uvidíme, podle toho, jak bezpečno tu bude."
Smaragdově zelený nodr ztichl a Deštík se s malou nadějí odvážil zeptat: „A pak?"
„Pak se vracíme zpátky na jih a už slez," odsekl Birghir. Mládě skleslo a opatrně skočilo ze hřbetu. Do sněhu se probořilo až po kolena a polekaně poskočilo tak, že upadlo do sněhu celé. Birghir se nad jeho zhnuseným výrazem musel usmát. Asi na něj dlouho zlobit nedokáže. Deštík se sebral, zvedl a oklepal. Upřel své žluté oči vzhůru a čekal, co z většího nodra vypadne.
„Nezdá se, že by tu žili draci," poznamenal Birghir po další kontrole čichem, „počkej tady, za chvíli se vrátím. Snad nebudu daleko, ale kdyby něco, zahrab se do sněhu."
Deštíka jen představa, že by sám čelil nebezpečí vylekala víc, ale než stihl zformulovat nějakou větu, smaragdový nodr se otočil a vzlétl směrem na volné moře. Nezbývalo mu nic než zase jen čekat.

Deštík dlouho seděl na ledovém sněhu a brzy už mu začala být zima po celém těle. Škoda jen, že neuměl chrlit oheň. Nebo spíš jen nechtěl. Plameny patřily ke starším, dospělým drakům a on by si ještě přál zůstat dráčetem. Hrát si se sourozenci a mít pocit, že má vždy na blízku někoho, kdo se o něj postará. Ale věděl, že tohle mu nevydrží napořád. Vlastně z podobného důvodu ani nelétal, dokud ho k tomu nedonutil Smaragd. Jednou bude muset bojovat. Jen ještě nechtěl. Rád by byl tím normálním mládětem a vyrůstal na svém ostrově, obklopený Trnocasy a pocitem bezpečí. To, že se musel vylíhnout jinde mu všechno zkomplikovalo. A hlavně jeho matce a Smaragdovi. Na moment ho napadlo, jestli by nebylo lepší, kdyby se nevylíhl vůbec. Jeho maminka by pak letěla rovnou domů a nezdržovala by se s ním a Smaragd by se vrátil na ten svůj ostrov blbů, nebo jak že se to jmenovalo.
Zavrtěl hlavou, aby ty myšlenky zaplašil, hlasitě si povzdechl a rozhlédl se. Nikde nikdo. Vstal, oklepal se, setřásl ze sebe sníh a párkrat vyskočil do vzduchu a zamával křídly, dokud se alespoň trochu nezahřál. Už tu byl sám celkem dlouho a byla mu zima. Přitom slunce muselo být skoro nejvýš. Docela mu vadilo, že ho tu Smaragd takhle nechal. Na chvíli ho napadla další příšerná myšlenka, že odletěl, nebo se mu něco stalo. Kdyby se nevrátil, dozajista tu zemře hlady, zimou, nebo ho něco uloví. I když je pravda, že si měl směr letu srovnat v hlavě. Musí být náročné letět takovou dálku a ještě s ním na hřbetě, bez jídla, vody a proti přírodě. Jen ho musí ještě naposledy přesvědčit. Chtěl se vrátit domů. Měl tam rodinu. Ale tu měl Smaragd také a jinde. Bude se mu vůbec chtít udělat mu ještě tuhle jednu laskavost?
Jak tak přemýšlel, téměř přestal vnímat okolí, takže šum křídel zaslechl až v momentě, kdy byl sotva pár trnocasých délek od něj. Polekaně vyskočil, vzhlédl a vypískl, ale ihned se uklidnil, když draka poznal.
Birghir přinesl pár větších ryb, takže o potravu zase chvíli nebude nouze.
„Díky!" Usmál se Deštík. „Už jsem začínal mít strach, že jsi odletěl. Dnes ti to docela trvalo."
„Já vím, promiň, musel jsem letět trochu dál, ale hlavně, že kořist máme a tobě se nic nestalo," odvětil unaveně Birghir, aniž by se na něho podíval, protože se věnoval své rybě. Deštík pokýval hlavičkou a jal se trhat měkčí části té mokré, studené, šupinaté ryby.

Sotva spořádali úplně všechno, Birghir se zvedl, ušel pár kroků a rozhlédl se po okolí. Teď muselo být krátce po poledni a menší odpočinutí by neuškodilo. Stále necítil žádné další draky.
„Pojď," ohlédl se na dráče, „někde tu musí být nějaká jeskyně."
„Dobře," přitakal Deštík, vstal, klusem ho doběhl a nejistě dodal, „a co chceš pak dělat?"
Birghir chvíli mlčel, než si rozmyslel odpověď: „Vyspím se a hned jak se vzbudím, vyrážíme na jih."
„Aha, jo, dobře," odsouhlasilo mládě a sklonilo hlavu. Snad ho cestou zvládne přesvědčit.
Chvíli se brodili vrstvou sněhu. Deštík brzy zaostával a občas tiše zakňučel. Birghir po chvíli usoudil, že to nemá smysl, drapl ho do spárů a vzlétl. Ostrov byl docela velký, ne víc než Blp, ale velký, a uprostřed se terén zvedal. Někde tu úkryt být musí. Jeskyně, převis, cokoli.
Chvíli poletovali na místě, až dráče najednou křiklo: „A co támhle!" A ukázalo křídlem kamsi na pravou část zvedajících se zasněžených malých hor. Birghir zpočátku vůbec netušil, kam tím míří, ale když se spustil o pár metrů níž, spatřil, že to, co shora považoval za menší kopec je vlastně jen mírně zahnutá ledová plocha pokrytá sněhem, která se nejspíš opírala o horu. Na jejím konci pak stál sloup z ledu, který ji držel ve vzduchu. Smaragdově zelený nodr dosud nic takového neviděl. Nikdy nebyl tak na severu a v zimě se se Sigrid moc daleko od Blpu neodvažovali. O takových ostrovech slyšel jen z vyprávění. Ale důležitější bylo, že by tam mohla být nějaká skulina.
„Výborně," usmál se na dráče, „tam se snad něco najde." Deštík mu úsměv vrátil a nechal se odnést až k onomu útvaru.
Přistáli pod ledovým obloukem a oba se rozhlíželi. Led se sice nádherně leskl a spolu se sněhem i třpytil, ale co se týkalo bezpečného útočiště, zdálo se, že před nimi je jen skalní stěna. Žádný úkryt. Birghir si povzdechl a už se chystal k odletu, ale Deštník najednou hlasitě vykřikl: „Počkej!" Na moment se zarazil, ale pak znenadání seskočil na zde velmi slabou vrstvu sněhu rozběhl se za oblouk jako neřízená rána.
„Hej, kam to běžíš?!" Zařval polekaně Birghir a pustil se za ním. Zatočil za roh a malém narazil do Deštíka, který zíral kamsi vzhůru. Birghir se tam s jistými obavami podíval také, ale nic tam neviděl
„Na co koukáš?" Dotázal se nejistě.
„Jen na ten led. Je hrozně zvláštní. Odrážíme se v něm jako ve vodě, ale přeci jen... jinak."
Birghir se podíval nahoru, ale jediné, co viděl, byl nepravidelný odraz dvou draků. Deštík někdy mluvil vážně zvláštně.
„A jinak, ta skrýš je támhle," dráče pohnulo hlavou vlevo a když se Birghir podíval zpátky k úpatí ledového oblouku, spatřil mezi ním a skaliskem jakýsi přístřešek. Trochu mu stavbou připomněl jejich první úkryt pod kmenem. Jestli bude foukat vichr ze severní strany ostrova, možná tu nebudou tak chránění, ale tohle je lepší nic.
„Páni!" Pochválil udiveně Deštíka. „Jak jsi to našel?"
„Připadalo mi, že je tam slabší vrstva ledu, tak jsem se na to jen chtěl podívat a tady to máš."
Birghir s úsměvem zavrtěl hlavou. To dráče bylo plné překvapení. Oba k přístřešku došli a Birghir už už chtěl sejít pod něj, ale do mysli se mu vetřela představa praskajícího ledu a jejich pád jakousi šachtou dolů do černočerné temnoty.
„Moment," zadržel mládě, které se chystalo vlézt dovnitř. Švihl ocasem a jeden trn se zabodl přímo doprostřed útvaru. Nezajel moc hluboko a led kolem nepopraskal. Zdálo se to bezpečné.
„Nejspíš můžeme," usoudil.
Vlezli dovnitř, Birghir se uvelebil na studené podlaze a nechal dráče na sobě, aby se nenachladilo.
„Nemohl bys ještě oheň?" Zeptalo se.
„Ne to ne," vylekal se Birghir, „Nikdy nemůžeš chrlit oheň, když je kolem tebe led."
„Cože? Proč?" Nechápal.
„No, protože led je voda. Nechceš se přece utopit a ještě se praštit do hlavy o ty zmrzlé kusy, které začnou padat kolem."
„Teď pěkně kecáš!" Zasmál se Deštík.
„To teda ne," chechtal se i Birghir, „tak víš co? Až si odpočineme, ukážu ti to."
„Chceš nás zabít?!" Vykulil očka Deštík.
„Ne!" Rozesmál se nodr. „Jen ti to předvedu na malém kusu ledu."
„Dobrá, dobrá," přitulil se k němu dráček, „jen jestli tady nějaký malý kus najdeš. A jestli jsi lhal budeš nás zahřívat plamenem celou další noc."
„Platí," usmál se Birghir, ale Deštík už byl schoulený u jeho krku a oči měl zavřené. Smaragdový drak se stulil do klubíčka, jedním křídlem přikryl nodříka a za chvilku usnul.

* * *

Probudil ho chlad. Když Birghir otevřel oči, svým rozmlženým zrakem poznal, že je nezvykle šero. To už začínala noc, nebo je to tak na severu normální? Těžko říct, takhle rozházený biorytmus ještě neměl. Zhluboka vydechl a trhl sebou. Vzduch z jeho plic byl až nezvykle horký a navíc mu došlo, že i jeho šupiny jsou na dotyk teplé. Vylekalo ho to. Alespoň, že čich mu ještě docela sloužil. V zimě už byl nemocný, jenže tady nebyl na Blpu. Nemohl zůstat v teple a nikdo se o něho nepostará. Naopak. Starat by se měl on.
Rozhlédl se a vyděsil se ještě víc, když zjistil, že s ním není dráče. Vstal z ledové podlahy tak rychle, že akorát chytil křeč do jedné nohy a pomalu vykulhal z úkrytu. Polovina těla ho studila, jako by ještě teď měl zmrzlou vodu na sobě.
„Deštíku!" Sykl zoufale.
„Tady jsem!" Volalo dráče nazpátek a už si to cupitalo k němu.
„Tohle mi nesmíš dělat!" Pokáral ho Birghir, kterému hlavou už bleskl možný závěr Deštíkova zmizení. „Co kdyby se ti něco stalo?"
„Promiň, ale já myslím, že támhle dole něco je."
Birghir se raději hned ztišil a trochu vážněji se zeptal: „Kde?"
Dráče ho zavedlo k nízko položené ledové římse, pod níž by jim země pod nohama nejspíš zmizela. Byla tam černočerná tma. Mláděti se pod ni vešla celá hlava, ale Birghir se musel dívat jen jedním okem. Vrstva ledu se tam tenčila, až mizela úplně. Nos mu řekl, že je tam slabý dračí pach.
„Raději půjdeme," znervóznil trochu smaragdový drak a už se otočil k odchodu.
„Počkej, mě se zdá, že támhle vážně něco je," mluvil pořád Deštík to své a soukal se celým tělem dál pod římsu. Birghir se otočil právě v momentě, kdy se ozvalo zapraskání ledu. Země pod dráčetem se rozpadla na tisíce ledových střepů a zmizela v podzemní jámě. Deštík zděšeně křikl, když padal za nimi.
„DEŠTI!" Zařval šokovaně nodr a vrhl se k místu, kde se led ulomil.
„Smaragde!" Zazněl třesoucí se hlas a k překvapení obou draků se ještě ozval jako slabá ozvěna. Nebyla to jáma, ale jeskyně. Birghir už pochopil, že tam rozhodně není jen jeden drak a vyděsil se k smrti, když mu došlo, že tenhle pach už jednou cítil.
„Kde jsi?!" Zavolal naléhavě a zase se musel hlasitě rozkašlat.
„Já nemůžu vylézt!" Naříkalo dráče. „Nemám se čeho chytit!"
Birghira napadlo rozervat led svými drápy a ohněm, ale nemohl riskovat, že to pokazí. Otočil se a natáhl ocas k dráčeti.
„Dosáhneš na něj?!" Zavolal.
„Možná," sykl Deštík a jedním křídlem se snažil dotknout se smaragdovo-žlutých ostnů. Ale nešlo to. Zevnitř jeskyně se náhle ozvalo výstražné zavrčení. Oba nodři začali panikařit.
„Počkej, stáhni křídlo!" Rozkázal rychle Birghir a zježil ocasní ostny. Deštík teď měl sice větší šanci se chytit, ale také nabodnout se. Navíc se mu zdálo, že teď je ocas dál, než předtím, a k tomu všemu ho čím dál hlasitější vrčení ozývající se snad odevšad nutilo jednat rychle a zachránit si krk. Udělal zatím snad tu největší šílenost svého života. Odrazil se do prázdného prostoru, vší silou mávl křídly a jakmile s úlevou uviděl, že se blíží k ostnatému ocasu, pokusil se zbrzdit se a trefit se mezi trny. Na okamžik dostal strach, jestli se i s ním neuvolní, ale když se do nich opřel drápy, lehce se zakýmácely a zůstaly držet.
„Můžeš!" Zakřičel na Birghira a ten okamžitě začal vytahovat ocas nahoru a postupně skládat ostny. Jakmile spatřil dráče, hrábl po něm zuby a vytáhl ho ven. Přitulil se k němu hlavou a objal ho i křídly.
„Ty seš totální cvok, Dešti," sice mu nadával, ale v jeho hlase nebylo nic jiného než starost, úleva a radost. Dráče bylo z celého tohohle aktu překvapené, ale počkalo, až ho nodr pustí. Birghir to za moment udělal.
„Měli bychom vypadnout!" Znervóznil. „Dělej, nastup!"
Mládě neváhalo a nalezlo mu na hřbet. Birghir se rychle, ale trochu kulhavě rozběhl, vyskočil a vzlétl směrem k ledovému oblouku.
„Smaragdeeee!" Zařval najednou Deštík jeho jméno a s každou slabikou zněl hlasitěji a zděšeněji. Birghirovi blesklo hlavou, že z něj padá, ale vzápětí poznal, že se plete. Do ocasu se mu zahákly ostré drápy a váha nového cestujícího ho strhla k zemi. Zakřičel, když se k němu malá vrtsva sněhu blížila a všichni tři draci tvrdě narazili.
Birghir se se vzteklým a bolestivým zasyčením co nejrychleji oklepal a vstal. Ohlédl se a spatřil přesně to, čeho se bál. Za ním stál nahrbený a vrčící štírák dravý s ocasním ostnem připraveným k úderu. A rozhodně tu nemohl být sám. Vždycky žili ve smečce. Stmívalo se a tohle byl noční druh. A dost možná nepříliš dobře naladěný z předčasného probuzení. Jen jednou tyhle draky viděl a jen jednou, když byla velmi krutá zima, se přes zamrzlé moře dostali až na Blp.
Birghir vstal a o krok ustoupil, aniž by z bezkřídlého draka spustil oči.
„Smaragde?" Otázal se nervózně Deštík, který už byl také na nohou.
„Ani se nehni a v zkus být v klidu," sykl Birghir a stále neuhýbal pohledem. Pak se kdesi za ním ozvaly další kroky a vrčení. Byl tam druhý. A támhle ze strany se blížil další! A támhle další! Bylo jich tolik! Možná dvacet štíráků brzy stálo v kruhu kolem dvojice nodrů, kteří stáli zády k sobě s ostny vztyčenými a nezíralo na ně jinak než jako na potravu.
„Můžem panikařit?" Pískl k smrti vyděšený Deštík. Birghir neodpovídal a snažil se vymyslet, jak z toho ven.
„Nemůžeme odletět?!" Zeptalo se mládě znovu. Jako odpověď přišel ironický smích jednoho štíráka ze smečky.
„Těžko," šeptl Birghir, „stačil by jediný skok a mají nás." Ale co teď udělat?! Smaragdový nodr se zaměřil na vůdčího bleskoboda, toho největšího s krvavě rudými znaky na těle. Pokud by zranil alfu, možná se ostatní stáhnou. Štíráčí kruh se znenadání začal zmenšovat. Draci krok za krokem postupovali a s nimi se blížila i smrt. Birghir musel hned jednat.
„Deštíku?" Otočil se za záda a dráče na něho upřelo vylekané žluté oči. „Skrč se." Dráče okamžitě poslechlo. Starší nodr hbitě švihl ocasem, z kterého vystřelily desítky trnů a aby toho nebylo málo, na druhé straně chrlil proud hořčíkového ohně. Štíráci se s jekotem rozutekli, ale hned se začali přeskupovat. Pár jedinců se vyhnout nestihlo, takže buď s mírnými popáleninami, nebo ostnem v těle odbelhávali dál od boje.
Birghir se neustále otáčel kolem dokola a snažil se střílet oheň i ostny. Vzpomněl si přitom i na Paliče a jeho plamenné spirály. Škoda, že je neumí. Bleskobodi se drželi dál, ale občas vztekle zavřískli.
„Za tebou!" Vyjekl Deštík. Birghir rychle složil trny, zvedl ocas a prudce se otočil. Štírák ho jen těsně minul svým ostnem a místo úderu byl při otočce odpálen zpátky dozadu. Hrnuli se ale pořád další. Birghir chrlil plameny a vystřeloval osten za ostnem ve snaze nepustit žádného z útočníků k sobě ani k Deštíkovi.
Bleskobodů bylo ale příliš mnoho na dva nedospělé nodry. V jednom okamžiku Birghir ucítil prudký náraz ostrými drápy do boku, neudržel rovnováhu a spadl na zem.
„Smaragde!" Zaslechl Deštíkův výkřik.
Musel okamžitě vstát, jinak je po nich. Zasyčel a pokusil se zvednout, ale štírák mu stál na krku s ostnem připraveným k bodnutí. A neváhal ani na okamžik. Birghir přidušeně zachrčel, zavřel oči a se zničující myšlenkou naprostého selhání a blízké pravděpodobnosti sežrání se připravil na bolest. Ta ale ne a ne přijít. Štírák překvapeně vykřikl a přinutil tak nodra pod sebou otevřít oči. Musel překvapením pootevřít tlamu. Na bleskobodově ocase se zuby, drápy držel Deštík a odmítal pustit. Birghir se rychle začal sbírat ze země, ale štírák švihl tělem tak prudce, že se dráče pustilo a dokutálelo se k němu. Birghir čekal, že Deštík tak rychle nevstane, ale tyrkysové mládě ho překvapilo ještě víc než předtím. Ihned bylo na nohou, se vzteklým vrčením otevřelo tlamu a z ní vyšel... oheň! On vychrlil plamen! Štírák byl snad stejně překvapený jako samotný Deštík, ani jeden tohle nečekal. Bleskobod se klidil z cesty a Birghir už zasypával nepřátele novou vlnou útoku. Oba draci teď bojovali, co to šlo, přestože větší nodr věděl, že mu velmi brzy plamen dojde. Ale vůdce smečky už to přestalo bavit. Jako blesk se ze strany vrhl na Deštíka. Mládě vykřiklo a když se Birghir otočil, alfa ho už pevně svíral v pařátech s ostnem připraveným k úderu do krku.
„Tak dost!" Zařval. Birghir i ostatní štíráci přestali bojovat a členové smečky se podřízeně přikrčili a stáhli. Nodrovi došlo, že se vážně stmívá a vidí čím dál hůř, zatímco bleskobodové vidí stále perfektně, ne-li lépe. Čím déle tu oba jsou, tím větší nevýhodu mají.
„Slož ty ostny!" Rozkázal alfa. Birghir se mu vdorovitě díval do rudých očí.
„Tak dělej!" Štěkl a přiblížil své žihadlo s paralyzujícím jedem k dráčeti.
„Ne, Smaragde!" Zoufale písklo mládě a nespouštělo z něj oči.
„Tak bude to!" Zařval štírák, kterému už docházela trpělivost. Birghir ho propaloval nenávistným pohledem, ale když se jeho oči setkaly s těmi dráčecími, věděl, že nemůže riskovat jeho život. Jed by ho sám o sobě neměl zabít, ale bodná rána bylo něco jiného. Poslechl a přes narůstající vztek a strach nechal všechny ostny přilehnout k tělu. Alfa spokojeně vyfrkl vzduch z nozder, což byl pro jeho lovce jasný signál. Birghir koutkem oka zahlédl, že jeden z bleskobodů ho z boku obchází a chystá se k útoku. Co mohl dělat? Kdyby se jen pohnul, Deštík by mohl zemřít, ale když nic neudělá, zemřou tak jako tak. Nebylo cesty ven. Birghir se omluvně podíval na dráče, které mu stejný omluvný pohled vrátilo, ale bylo vidět, že je z té situace vážně zoufalé a zdrcené. Komu by se také chtělo umřít zrovna teď a zrovna tady. Birghir se cítil příšerně. Jako kdyby znovu zklamal ji. Sigrid. V momentě, kdy už se smířil se téměř svým osudem, nespouštějíc oči z Deštíka a periferně vidějíc, že už je obklíčený, vzduchem se roznesl úplně nový zvuk. Dračí řev. A ne jen tak ledajaký.
Birghir se překvapeně ohlédl směrem k horám a štíráci ztuhli hrůzou. Jako odpověď přišlo tlumené zaburácení hromu a vzápětí z nebe sjel blesk. Birghir se spokojeně ušklíbl. Takhle na severu nebývají bleskové bouře jen tak.
Zpoza hor se vynořil skřipouch a nevypadal, že má radost z toho, že vidí na svém teritoriu jiné draky. Zavřískal znovu a jeho tmavé tělo přitom jen jiskřilo. Mířil přímo k nim.
Alfa bleskobodů zavelel k ústupu a ač nerad, raději pustil dráče ze svých spárů. Lovecká skupina je oběhla a hnala se na severní část ostrova, kde nejspíš vyúsťovala jejich jeskyně. Birghir se hned rozběhl k dráčeti, které už mu utíkalo naproti. Přitiskli se k sobě hlavou a větší nodr ho rychle zkontroloval. Jen pár škrábanců, nemělo by to být nic vážného. Teď ani nebyl čas to řešit, jelikož se za nimi ozval vzteklý řev znovu. Birghir chňapl mládě do zubů, hodil ho k nejbližší skalní stěně a vlastním tělem ho skryl. I přes křečovitě zavřené oči viděl záblesky, když na místo, kde před chvílí byli, spolu s hlasitou ránou dopadly provazce elektrické energie. Jakmile jiskření přestalo, Birghir oči otevřel. Skřipouch se o ně moc nezajímal a mířil dál směrem za štíráky. Možná se už nějakou dobu neměli v lásce.
„Musíme vypadnout," navrhl a dráče nemohlo víc, než souhlasně přikývnout. Naskočilo na smaragdového draka a ten se pak rozběhl a trochu ztěžka vzlétl. Ten boj ho docela vyčerpal. Zamířil ihned směrem na jih doprovázen vzdáleným vzteklým vřískotem skřipoucha. Oklepal se nad pomyšlením, kde by asi teď bez něho byli. Sice nejspíš neúmyslně, ale ten drak jim zachránil krk. Už se zdálo, uez vážně začala noc, jelikož nebýt té mlhy, určitě by byly vidět hvězdy.
„Co to u všech předků bylo?" Nevěřil Deštík. „Nikdy jsem nic takového neviděl."
„To byl skřipouch," poučil ho Birghir, „je sice menší než my, zato ale nebezpečnější. Umí do sebe stahovat blesky a pak je používat proti nepřátelům. Jednoho jsem kdysi viděl i poblíž svého domova." Zavzpomínal, jak ho tehdy jezdci přinesli v kusu ledu a když se pak probral, takovou bleskovou šou ještě nikdo předtím neviděl.
„Páni," podivilo se dráče, „a ti bez křídel? Nevěděl jsem, že někteří draci nemají křídla."
„To jsou štíráci. Nelétají, ale jsou rychlí jako blesk. A na ocase mají osten s jedem, který ti zabrání hýbat se. Jednou u nás doma taky byli."
Deštík se sice nad představou být bodnut paralyzujícím žihadlem otřásl, ale vzápětí pobaveně dodal: „U vás doma je snad všechno."
„To jo," zasmál se Birghir, „tam se dějí neskutečné věci."
Krátce zavzpomínal, na malou chviličku bylo ticho a jen ta trocha nesoustředění stačila k tomu, aby si ani jeden drak nevšiml, že k nim letí šíp. Birghir ho spatřil až na poslední chvíli a jakoby zpomaleně viděl, jak jeho hlavu jen těsně míjí hrot. Ozval se svištivý zvuk. Nodr měl leknutím pocit, že se mu zastavilo srdce. Přes mlhu si toho předtím nevšiml. Pár desítek metrů od nich byla loď. S Blpskými plachtami. Na přídi stál jediný muž. A už na ně mířil dalším šípem.
Haward.