Pár: Snoplivec a Škyťák

Když jsem viděl ten jeho pohled, to zoufalý při myšlence, že prohraje něco se ve mě zlomilo. Nedokázal jsem udělat to co bylo potřeba k vítězství, tak jsem udělal úplný opak. Pohnul jsem Bezzubkovým ocasem v úplně opačném směru a jen tím potvrdil svou prohru.

Po tom všem co jsem udělal pro vítězství mě ale ta prohra netrapila, protože Astrid měla pravdu. Jsem mizerný vítěz ale když prohraju můj otec mě stejně podpoří, protože je skvělí.

Tak jsem se ocitl na předávání medaile Snoplivcovi a poprvé za ty roky jsem si skutečně přišel jako někdo. Bylo totiž jedno kolikrát mě porazí, protože tahle hra neurčuje jestli za něco stojím nebo ne.
To určuju pouze já.

Hanlivec už se zase tvářil pyšně jako vždycky a na všechny strany vyřvával,že to je jeho syn kdo vyhrál. No, ten můj mě poplácal po zádech a ujistil ,že mi to vyjde příště ale já věděl,že ne. Ne snad kvůli tomu,že by se to po letošním ročníku zdálo tak nepředstavitelné ale proto,že já to narozdíl od Snoplivce nepotřebuju aby si mě otec cenil.

Zůstal jsem tu i když ostatní dávno odešli a sledoval tabuly výsledků. Stačilo pár metrů a bylo by to první vítězství pro Štiky po hrozně dlouhé době ale já to odpískal pro kluka co mi v dětství dělal ze života peklo.

Tak jsem se zabral do myšlenek ,že jsem úplně přehlédl když ke mě objekt mých myšlenek přistoupil.

,, Škyťáku..."oslovil mě nejistě a já se za ním otočil. ,, děkuju.."

Zůstal jsem na něj zírat jako kdyby mu narostla Zipavčí hlava. V životě by mě nenapadlo ,že od něj někdy uslyším díky.

Dlouho jsem mlčel a když jsem se konečně probral zakroutil jsem nad tím hlavou.
,,Kdo jsi a co jsi udělal se Snoplivcem?"zeptal jsem se nevěřícně a malinko couvnul. Sice by mě nejspíš už nenapadl a i kdyby tak by ho Bezzubka zastavil. Jenže starých zvyků se opravdu špatně zbavuje.

,, Možná...jsem pouze pochopil některé věci.." řekl s pokročením ramen a podrbal se roztržitě za krkem.

,, Které věci?"zeptal jsem se dřív než jsem si to stačil rozmyslet a následně se rozhlédl po dračí aréně jestli tu s nimi není ještě někdo další.

,,No.. například proč jsem tak moc chtěl ti dělat ze života peklo.."řekl a uhnul pohledem. Stejně bych ale přísahal,že předtím než odvrátil tvář jsem zahlédl jak zrůžověl. Snoplivec je v rozpacích...tak to už jsem skutečně viděl všechno.

Možná zrovna tohle mi dodalo odvahu přijít kousek blíž, nebo to byla moje zatracená zvědavost co tohle šílenství vlastně začala.

,, Proč jsi to dělal?"zeptal jsem se tiše, jako bychom si tu šeptali nějaké tajemství. Ona to svým způsobem byla pravda, obzvlášť pokud Snoplivec naznačuje to co myslí.

,, Protože ty jsi mě dělal jiným. Divným, emocionálním a zranitelným."řekl s povzdechem a když jsem udělal další krok couvl pro změnu on. ,,Dělal si ze mě někoho kdo se ani mě nelíbil. Ten někdo celé noci přemýšlel nad tvýma očima, nad tvým úsměvem a nad těma šílenýma napadama, které tě akorát dostávali do problémů."

Chvíli jsem se pozastavoval nad třetí osobou než mi to došlo. On si to nedokáže přiznat ani teď,že by ke mně mohl něco cítit. Tak se chce tvářit,že se to děje někomu jinému.

,,Když tě pak Rudá smrt málem zabila, tak v tom jediném momentu kdy jsme všichni nevěděli,že tě Bezzubka zachránil, se ve mě něco zlomilo. Když jsem si myslel,že jsi pryč nedokázal jsem nic. Vše se ve mě sevřelo a dokonce jsem b-brečel.."pak se zasekl když mu došlo co vlastně řekl. To by asi nebyl Snoplivec kdyby přiznal,že ho to ranilo. A teď si tady vylévá srdce a já dokážu jen bezeslova zírat.

Když jsem ho poslouchal byl jsem tou myšlenkou čím dál zaujatější až jsem udělal ten poslední krok a zkrátil vzdálenost mezi námi úplně. Hleděl jsem mu do tváře a snažil se vyznat v tom co právě cítím. Ve skutečnosti to vůbec nevím. Tvrdit ,že ho nesnáším s  takovou jistou jako před závodem teď nedokážu. Vlastně si už ani nejsem jistý jestli ho dokážu nesnášet když vím co ke mě cítí.

Pak se na mě najednou očistil a já v jeho tváři uviděl totéž jako při tom závodě. Stejnou bezmoc a já věděl,že už to u něj nikdy nechci vidět.

Rozhodl jsem se proto inspirovat Astrid. Nedal jsem mu pěstí, s největší pravděpodobností by to ani necítil a mě by ruka bolela ještě příští týden. Takže jsem místo toho sevřel předek jeho haleny a když mu v očích s překvapením probleskly i obavy,že chci udělat přesně to o čem jsem přemýšlel před chvílí. Jenže já mám rozum, tedy minimálně víc než většina vikingů. Jenže očividně ho nemám tolik abych se teď neskláněl ke svému bratranci s úmyslem ho políbit.

I když to možná je dobře. Když totiž Snoplivcovi došlo o co mi jde, což byl u něj docela zázrak, vyšel mi ochotně vstříc.

Bylo to jiné než s Astrid, to nemůžu popřít ale zároveň nemůžu říct,že to z toho důvodu bylo špatné. Naopak ten rozdíl mezi tímhle a Astridiným polibkem se mi docela zamlouval.
Bylo to takové vzájemně víc odevzdané. Astrid většinou sveřepě všemu chtěla velet a její dominance se projevila i zde.
Ale Snoplivec byl tak vděčný vůbec za to něco,že mi dokonce dovolil čas od času v  tomu polibku i vést.

To bylo pro mě něco úplně nového stejně jako způsob jakým se mě Snoplivec dotýkal když se konečně osmělil. Nebylo to hrubé zacházení jaké jsem od něj čekal nebo automatické jako u Astrid. Zacházel semnou jako bych se mohl při hrubším doteku rozpadnout a já měl jasno.
Chci víc takových polibků.

Blponiádu jsem možná sice nevyhrál ale díky mé prohře mi Snoplivec nejenom poděkoval ale dovolil mi nahlédnout pod tu silnou slupku do svého nitra a to mě uchvátilo. Díky své prohře jsem zjistil o něm i o sobě něco co by se mi ani v nejdivočejším snu nezdálo. Svým způsobem se ke mně hodí.

Když nad tím tak přemýšlím, myslím že jsme dnes nakonec vyhrály oba.