Ani nevím proč, ale případ si převzala FBI. Poskytl jsem jim svědectví, a když jsem byl hotov, rychle jsem jel do nemocnice za Davidem, zjistit jak na tom je. Když jsem tam přijel, byl ještě na sále. Od doktora jsem zjistil, že nůž projel skrz ledvinu, a že nebude lehký ho udržet při životě.

Čekal jsem tam snad tři hodiny, když někdo vylezl ze dveří s velkým modrým nápisem
,,Operační sál". ,,Jak to dopadlo?" zeptal jsem se naléhavě. ,,Zatím žije," odpověděl. ,,Ale ještě není z nejhoršího venku. Na sále proběhla zástava srdce, naštěstí se nám ho podařilo stabilizovat. Jestli přežije ukážou dalších čtyřicet osm hodin," pokračoval.  U slov zástava srdce jsem se začal bát. Z doktora jsem zjistil co nejvíc informací. Můžu za ním?" zeptal jsem se. ,,Jistě. Támhle na konci chodby doprava a první dveře vlevo," ukázal mi cestu.
,,Děkuji vám pane doktore," řekl jsem.

Zjistil jsem, že nůž projel skrz ledvinu. Ztratil příliš mnoho krve a málem jim vykrvácel. Na sále proběhla resuscitace, která naštěstí dobře dopadla. Teď spí. Je vůbec zázrak, že ještě žije. Šance, že tohle někdo přežije je minimální. Dalších osmačtyřicet hodin ukáží co bude dál. Když to bude bez komplikace, tak šance, že bude bez následků je devadesát devět procent.

Šel jsem za ním JIP. Pokojně tam ležel na nemocniční posteli s různými přístroji, ani jsem nevěděl co ukazují nebo k čemu jsou dobré. Spal s ovázaným břichem. Sedl jsem si tam na stoličku a sledoval ho. Co budu dělat, když umře? Jak to řeknu jeho nejbližším? Teď jsem si uvědomil, co je na práci policisty nejhorší. Není to riskovat život za život někoho jiného, jak si všichni myslí, ale sdělit někomu, že zemřel jeho kamarád, otec, nebo sestra. To je to nejhorší na práci policisty.

Byl jsem tam do noci asi do půl jedný ráno. Potřeboval se vyspat. Šel jsem tedy domů si odpočinout. Lehl jsem si do postele celý vyřízený. Vypnul jsem si mobil, aby mě nikdo nerušil a nastavil si budíka na devatou hodinu raní. Myslím že osm hodin spánku je tak akorát.

Uslyšel jsem zvuk měho budíku na nočním stolku a rozespale ho vypnul. Stejně jsem z postele nevylezl, ale byl jsem tam ještě půl hodiny. Nakonec jsem vylezl a řekl jsem si, že se zajdu podívat za Davidem, jak na tom je. Dal jsem si rychlou sprchu, ke snídani jsem si vzal toast a kafe a vyrazil jsem.

Došel jsem do nemocnice a vidal jsem se přímo k pokoji, kde leží David. Převlékl jsem se do jejich modrého obleku a vešel dovnitř. Nevypadal, že by na tom byl líp, spíš je na tom úplně stejně jako včera. Pořád tam ležel bez života. Bojím se, že ho ztratím. Je to můj nejlepší kámoš a parťák, jakýho jsem kdy měl. Umřít v šestadvaceti, takhle mlád. Sedl jsem si vedle něho na stoličku a sledoval ho.

Otevřeli se dveře a vešel doktor. Na vizitce, která byla na plášti jsem přečetl, že se jmenuje Franklin Murray. ,,Přišel jsem si ho zkontrolovat," oznámil mi a já ustoupil. Sledoval monitory všech obrazovak a přitom se díval do jeho karty. Pak dávkování na léky. Řekl mi, že je zatím všechno v pořádku.

Bylo něco málo po desáté a musel jsem do práce. Dojel jsem tam a všichni se mě ptali, jak je na tom David. ,,Doktor říkal, že je zatím v pořádku," řekl jsem a zalezl k sobě do kanceláře.

Čas najednou ubíhal tak pomalu. Každá minuta se mi zdála jak věčnost. Vůbec jsem se nemohl soustředit na práci a pak mi zazvonil mobil. Neznámé číslo. ,,Prosím?" řekl jsem do telefonu hned jak jsem ho zvedl.
,,Detektiv John Cooper?" ujišťoval se. ,,Ano," řekl jsem. ,,Tady doktor Murray. Váš kolega se probudil. Bude v pořádku, jen si ho tady necháme na pozorování," oznámil. Byl jsem šťastný. Vzal jsem auto a jel za ním. Byl jsem radostí bez sebe, když jsem zjistil, že bude v pořádku a bez následků.

Zdravím u nové kapitoly. Nechtělo se mi čekat celý týden. A ještě jedna věc, všimli jste si nového coveru. Je od úžásné Very_cz.