U Z D R A V E N Í

,,Chtěla jsem ti poděkovat. Za to, co jsi udělala pro Jamese."

Elizabeth se připojila k Tie Dalmě na balkoně, mazaně recyklované části paluby galeony, z níž je poměrně nádherný výhled na přístav. V dálce blikají hvězdy.

Několik minut vládne ticho, ale ona nedokáže zadržet své další otázky. ,,Jak jsi to věděla?"

Tia se téměř toužebně usměje. ,,Ve větru jsem zaslechla tvou prosbu."

Modlitba. Odpovídající vichřice jim naplnila plachty. Elizabeth se odstrčí od zábradlí a otočí se k ní. ,,Ty jsi ona, že? Kalypsó?"

Čarodějnice pozvedne tmavé obočí a zkoumavě ji pozoruje, než nakonec s jistou dávkou konečnosti odpoví: ,,Jednou."

Přiznání zasáhne Elizabeth jako šíp do hrudi. Jak dlouho je tato žena, tato bohyně, uvězněna ve svém vlastním těle? Je to vězení více omezující, zlověstnější, než jaké kdy poznala. Aby byla zbavena své moci, svého smyslu... a pro co? Pro žárlivost mužů a jejich malicherné plány na jejím panství? Stačí to, aby se Elizabeth vařila krev.

,,Není to správné. Nebudu to snášet. Pomohla jsi mi a teď je řada na mně. Vím, jak tě osvobodit. Vím, jak odčinit Jonesovu práci."

Tia zamrká a lehce pootevře rty. ,,Jones? Ne... on nebyl..."

,,Chceš říct, že jsi to nevěděla? Nikdo ti to nikdy neřekl?" Elizabeth ucítí čerstvou vlnu pobouření, když v očích čarodějky vzplane stará bolest a hněv. ,,Ti zbabělí, bezpáteřní -" kontroluje svůj výbuch, i když ví, že neslouží žádnému skutečnému účelu, a jednoduše prohlásí: ,,Zasloužíš si něco lepšího."

Nastane vášnivá odmlka, když se na tváři Tiy usadí tma. Chřípí se jí chvěje, oči se jí lesknou jako obsidián. Zuby má vyceněné, když syčí: ,,Ano." Mluví neobyčejně tiše, sotva je to šepot, ale v jejím tónu je neskrývaná zuřivost.

,,A já ti to dám." Elizabeth si přitiskne ruku na srdce a odhodlá se tuto chybu napravit bez ohledu na odpor. ,,Budeš zase volná. To přísahám. I kdybych se o to měla postarat sama."

---

James sedí v kaštanovém křesle. Nedotčený šálek svírá v prstech. Guvernér na něj mluví, hovoří o obchodu, o počasí. Venku se po chodníku ozývají kroky. Dveře se rozletí.

Ale světlo je tentokrát jasnější, příliš jasné na to, aby ji viděl. James přimhouří oči, musí odvrátit zrak úplně. Z velké dálky mu do ucha šeptá hlas se silným přízvukem: vrať se... vrať se...

Pak se změní v Elizabethin hlas. ,,Vrať se ke mně, Jamesi."

Vždycky, pomyslí si. A pak to udělá.

---

James se pomalu probouzí, svět kolem něj se upevňuje jako pozvolné odkrývání mělčin, které vytváří ustupující příliv. Cítí slanou vůni moře, cítí pohlazení čerstvého vzduchu po kůži, slyší vrzání parket. Oči měl otevřené a přizpůsobil se rannímu světlu, které pronikalo otevřenými dveřmi po jeho levici.

I když prohlídka prostranství zabere nějaký čas, James se pohybuje co nejméně a vůbec nepoznává své okolí. Je to velká místnost, jejíž stěny tvoří hrubé dřevěné obložení pokryté všemi možnými dekoracemi, od afrických kmenových masek přes čínské akvarely až po mapy Středomoří. Nábytku není nadbytek, ale místnost není řídce vybavena a vše, co je přítomno, se zdá být podobně sbíráno z celého světa.

Zatímco James stále netuší, kde je, zaplaven veselou září šikmých slunečních paprsků, je si jistý, že už není v Port Royal.

Nikdy za to nebyl vděčnější.

Posadí se a složitě tkaná deka, kterou měl přehozenou přes sebe, mu spadne do klína. Je bez košile, mnohem čistší, než si pamatuje. Někdo ho vykoupal? Uprostřed toho, že je mu ta myšlenka docela nepříjemná, mu v mysli probleskne vzpomínka. Bolest. Padám. Voda mu naplnila nos. Někdo ho táhne k hladině. Postřelili mě.

Ale pohled dolů mu říká něco jiného. Důkladnější prohlídka neodhalí žádné rány, ale na prostěradle pod ním je cákanec zaschlé krve. Sotva má čas uvažovat o důsledcích, uslyší, jak se někde poblíž otevírají a zavírají dveře, následované botami, které stoupají do schodů. James upře pronikavý pohled přes místnost a za žebry se mu mihnou obavy.

Na schodišti vystupuje postava s hromady balíků v náručí. Když ho Elizabeth vidí, znehybní. Pak její bolestně krásné rysy rozštěpí radostný úsměv.

„Jamesi!"

Okamžitě odhodí svůj náklad na podlahu a letí k němu, elegantně se vyhoupne na těžkou stupačku a opře ho o matraci, čímž v odpovědi vyvolá překvapené zachechtání.

,,Konečně jsi vzhůru!" Nadšeně mu zasypává tvář cudnými polibky. ,,Jak se cítíš? No? Jsem tak ráda, že jsi zpátky!"

James přemýšlí, co to znamená. Pokusí se chraptivě odpovědět, ale má pozoruhodně vyschlé hrdlo. Elizabeth se rozzáří oči pochopením, posadí se na kraj postele a podá mu polní láhev, a pak peláší zpátky ke svým opuštěným balíčkům. Voda nikdy nechutnala tak dobře.

Zatímco lačně vyprázdní láhev, Elizabeth se znovu, tentokrát klidněji, zeptá: ,,Jak se cítíš, Jamesi?"

,,Odpočatě," řekne, když skončí. ,,Jako bych spal celé věky." Což je znepokojující. Jak dlouho byl vlastně pryč? Opravdu začal žít svůj život od znova, nebo to byl jen sen?

Elizabeth to zjevně považuje za žert, usmívá se, když od něj bere láhev a pokládá ji na blízký stůl. ,,Jen dva dny. Plus mínus pár hodin. Ale váhala jsem, jestli tě mám vzbudit. Vypadal jsi tak mírumilovně a Kalypsó..." Zarazí se a něco těžkého jí zastřelo oči.

Jamese jeho náhlé zjevení znepokojuje. ,,Elizabeth," zeptá se, i když si není jistý, zda chce znát odpověď, ,,co se stalo?"

Polkne a zamračeně sevře rty. ,,Málem jsi umřel, Jamesi. A je to zázrak, že jsi přežil."

Při jeho zmateném výrazu pokračuje Elizabeth v vysvětlování. Výstřel. Léčitel. Odpověď na modlitbu. Will a Jack čekají v docích. Temná magie. Z celé záležitosti je vnitřně zděšený, otřesený čarodějčinou účastí a plný otázek, které si nemůže a pravděpodobně nikdy nebude klást.

Když Elizabeth dokončí vyprávění, natáhne ruku a přejede mu prsty po hrudi, jemně šťouchne malíčkem do prstenu jeho matky a její pohled sklouzne na jeho. ,,Byla jsem vyděšená, Jamesi. Myslela jsem, že jsi to vzdal. To, jak ses zdržoval na Holanďanovi... bylo to jako..." Její vlhké hnědé oči ho přimáčknou a rozechvějí mu páteř. ,,Bylo to, jako bys chtěl zůstat tady."

Kdyby byl ponechán svému osudu, dost možná by to udělal. Ale jelikož James ví, že ji to rozruší ještě víc, rozhodl se tolik nemluvit a místo toho se spokojil s mlčením.

,,Nesnesla bych pomyšlení, že bys tak zbytečně obětoval svůj život. Nechal mě samotnou. Obklopenou cizinci a nepřáteli, bez duše, které bych mohla věřit."

Nepřemýšlel o tom, že by ji jeho zdráhání, jeho instinkt opakovat minulost, mohl tak ovlivnit. Že jí jeho prozatímní nečinnost ublíží.

,,Měl jsi mě poslechnout. Měl jsi odejít, když jsem ti to řekla. Pak bys nebyl... a já..."

James vezme její volnou ruku do své a palcem jí hladí klouby. ,,Máš pravdu. A omlouvám se. Měl jsem poslechnout."

Elizabeth zamrká a její pohled se změní z mrzutého na mírně překvapený. Možná nečekala, že bude souhlasit.

James, dychtivý zahnat smutek z její tváře, nasadí lehce škádlivý tón. ,,Koneckonců, ty jsi teď kapitán."

To má požadovaný účinek; v očích se jí rozzáří veselí, než se ušklíbne. ,,Ano. A uděláš dobře, když si to zapamatuješ, námořníku. Ještě jeden takový kousek a tvrdě tě potrestám."

Možná je to náhlým žárem v jejím pohledu, nebo možná křivkou jejích plyšových rtů, ale Jamesovi připadá hravé ultimátum překvapivě vzrušující. Než se stihne ovládnout, pobídne ji: ,,To je výhrůžka? Nebo slib?"

Chvíli si ho s přimhouřenýma očima prohlíží, pak přes něj přehodí nohu, rozkročí se mu na stehnech a odstrčí ho zpátky k polštářům s rukou pevně přitisknutou k hrudní kosti. ,,Proč ne obojí?"

A její ústa jsou pak na jeho, což je stejně záměrná ukázka síly jako náklonnosti. Jamesovi se točí hlava, když se její jazyk proplete a zamotá se do toho jeho, sotva v sobě potlačí zoufalé zasténání, když mu mezi zuby sevře spodní ret a pomalu se odtáhne.

Její ruka se sveze na místo, kde bývala jeho rána. ,,Aspoň nezůstane jizva," zamumlá do hustého vzduchu mezi nimi.

James se uchechtne, spíš aby zmírnil napětí, které v něm narůstá, než aby ho to pobavilo. Vybírají si opravdu ta nejpodivnější témata, která vytahují, když jsou v té nejchoulostivější pozici. Jedna z mnoha věcí, které na ní miluje, to je jisté. ,,Najdu způsob, jak s tím žít. Je jich spousta."

,,Víš," přemítá s úsměvem, ,,za ty roky jsem jich taky pár nashromáždila."

Věděl jen o té na její dlani a řekl jí to. Elizabeth zareagovala tak, že se odtáhla, aby si zula boty a shodila je na podlahu. Pak je zpátky a vyhrnuje si nohavici kalhot, až odhalí slabou jizvu na holeni.

,,To je z ošklivého pádu, který jsem utrpěla, když jsem lezla po mříži v domě svého bratrance v Anglii. Moje šaty se zachytily o hřebík. Způsobilo to pěkný poprask. A tady," ukazuje na zahojenou popáleninu na levém zápěstí. ,,Stalo se to během mého prvního a jediného pokusu o koláč. Pak mi kuchař trvale zakázal vstup do kuchyně."

James se zasměje. Když si rozepne košili a přetáhne si pásek u kalhot, odhalí bezbarvou skvrnu na horní části boku. Velice se snaží, aby si nevšiml náznaku tmavých kudrlinek, které také vykukují ven.

,,Ale tohle bylo nejhorší. Nesla jsem svůj oblíbený čajový servis ze schodů, můj pokus být nápomocná, zakopla jsem o sukně a zbytek cesty jsem se kutálela doslova přes čajovou konvici. Přistála jsem přímo uprostřed střepů. Všude byla krev! Fakticky to zničilo tu urážlivou róbu, což jsem považovala za velmi vhodný trest za její zločin."

,,Upřímně!" James se zasměje. „Nemůžu uvěřit, že o tom slyším poprvé. Musela ses určitě velmi držet, aby ses o takový příběh hned nepodělila."

Elizabeth se také směje, když vrtí hlavou. ,,Samozřejmě že ne! Bylo to příliš trapné! Tou dobou jsem se tak snažila zapůsobit na tebe tím, jak jsem vyrostla. Taková neohrabanost by mě vrátila o měsíce zpátky!"

,,Zapůsobit na mě?" Je to tak naprosto zvláštní představa, že by se měla tolik zajímat o jeho názor na ni. ,,Jak je to dlouho?"

Lehce mávne rukou. ,,Ach, bylo mi tehdy kolem šestnácti. Pořád samá ruka a noha."

Těžko. I v tomto věku byla nesmírně půvabná, ale James považuje za nerozumné s ní nesouhlasit.

,,Vždycky jsem o tobě měla vysoké mínění, víš. V noci jsem koukala z okna a přemýšlela, jestli na mě myslíš. Dřív jsem snila o tom, jaké by to bylo, kdybys mě držel v náručí." S rozmáchlým gestem pustí pásek a rozpustile se ušklíbne. ,,I když ve srovnání s tím mi to všechno připadá tak svaté."

A ona ho znovu líbá, uculuje se mu na rtech, když ho chytí za bloudící ruce a položí mu je nad hlavu. ,,Uvidíme, jak dobře umíš plnit rozkazy, ano? Necháš je tady, rozumíš?"

James spolkne úsměv. Hra? Tak dobře. Kývne na souhlas.

Dodržet svou část dohody je však obtížnější, než se čekalo. Hladí ho, prozkoumává smělými prsty. Brzy začne také ochutnávat, přejíždí mu jazykem po klíční kosti a zastaví se, aby nasála jeho tep. James tohle ještě nikdy nezažil; buď to byl on, kdo si s ní dával načas, nebo to všechno byla jen smršť rozkoše a nečekané nahoty. Elizabeth obvykle není tak trpělivá. Nebo důkladná.

Opravdu se začne vzpírat, když se zakloní a stáhne si lněnou košili, její dokonalá pleť září ve slunečním světle. Přehodí si vlasy přes rameno a sevře rty mezi zuby, zatímco si pomalu masíruje prsa a celou dobu udržuje doutnající oční kontakt.

Svědí ho prsty, jak chce nahradit její ruce. Přece od něj nelze očekávat, že se bude jen dívat? Ale ona musí být schopna odvodit jeho vnitřní dialog, protože se nad ním sklání, oblázkové bradavky se mu otírají o hruď a hebkým hlasem mu šeptá do ucha: ,,Zůstaň."

Pak se odtáhne. Daleko. A jde prsty k jeho zapínání kalhot. James si neuvědomil, že zadržoval dech, když se jej nedotkla.

,,To všechno kvůli mně?" Chraptivě se zachechtá. „Jamesi, jsem polichocena."

Možná by odpověděl sarkasticky, ale všechny myšlenky okamžitě utichnou, když se po něm vyšplhá zpátky, sevře mezi prsty jeho úd a jeho ruce letí dolů, aby se jí zcela impulzivně dotkly. Byla to neúmyslná neposlušnost, ale Elizabeth je vzpurně vrátila zpátky na jejich původní postavení. „Jamesi." V jejím tónu je i přes jemnou křivku rtů znát pevnost. ,,Nebudu tě znovu varovat."

Než má čas, aby byl naprosto pohoršen tím, jak jím projede výkřik chtíče, hladí ho a jemně přejíždí na špičce. Nemůže si pomoct, nedokáže zastavit příval trapných zvuků, které se mu řinou ze rtů. Je-li však v agónii, i když je nádherná, Elizabeth se náramně baví a oči jí září něčím velmi podobným pýše.

Je toho moc. Příliš mnoho a málo. Nachází svůj vlastní otrhaný hlas, jak ji prosí. ,,Prosím, Elizabeth... chci..."

,,Co chceš, Jamesi?"

Bože, nemůže pořád opakovat jeho jméno. ,,Chci se tě dotknout. Prosím, dovol mi, abych se tě dotknul."

Hrdelní zachechtání. ,,Ach, myslím, že ses na to nechoval dost slušně." Zakloní hlavu s obzvlášť žalostným povzdechem, ale pak se ona odmlčí a zatváří se zamyšleně. ,,Nicméně... možná bych ti mohla nabídnout ještě něco jiného. Kompromis."

Neutěšuje ho, jak to říká, ani v nejmenším, a zírá na ni skoro vyvalenýma očima, zatímco ona se zvedá a tiskne mu horké polibky otevřenými ústy na břicho. Měl by ji zastavit. Měl by něco říct, cokoliv, ale zdá se, že všechny jeho vyšší schopnosti se rozplynuly a zanechaly ho beze slov. Napůl propadá panice, napůl dychtivosti, když se Elizabeth podívá přes oponu vlasů a ďábelsky se ušklíbne.

Pak kolem něj sevře své rty a panebože, to sklouznutí jejích sametových rtů ho zabije. Jednu ruku má opřenou o bok a on napíná ruce, aby ji poslechl, prsty drtí prostěradlo a doslova kňučí, když se odtáhne.

,,Co se děje, Jamesi?" Usmívá se. ,,Kočka ti ukousla jazyk?"

---

James se před ní rozprostírá jako pohanská oběť, tváře a hruď má poněkud zarudlé. Udělala mu to, udělala z něj koktavého blázna. A je to nádherné. Elizabeth se vrací ke svému úkolu, pozoruje ho skrze řasy, zatímco on lapá po dechu a třese se námahou, aby se udržel. No, to prostě nepůjde. 

,,Eliza -" vydechne. ,,Elizabeth, já jsem... ty -"

Ignoruje ho, zdvojnásobuje své úsilí, dokud jí neprolije hrdlo, nespolkne každou kapku a ujistí se, že vidí, jak si olizuje rty. Překvapená extáze v jeho smaragdově zelených očích ji jen povzbudila. ,,Tak. Nestálo to za trochu pokory?"

To jí vyslouží sytý smích. ,,Zdráhám se zeptat, kde ses něco takového naučila," zažertuje bez dechu, bez jediného náznaku obvinění. Miluje ho za to.

,,Když jsem vyrůstala, měla jsem pár velmi dobře informovaných přátel." Bůh žehnej Rebecce Scottové.

Elizabeth si všimne, že mu cukají prsty, a dá mu svolení, aby se znovu pohnul, bude-li chtít. Přitáhne si ji k dlouhému zkoumavému polibku a pak se ztratí v žáru jeho rtů.

Když se nakonec kvůli potřebě vzduchu rozejdou, Elizabeth vstane a zamíří k mahagonovému stolku. James pronese polovičatou námitku, ale ona ho umlčí. ,,Nejdu daleko, miláčku. Jen se potřebuju napít." Nalije si štědrou dávku Jackovy poměrně skvělé brandy, než škádlivě dodá: ,,Leda, že bys měl někde být?"

Udělá obličej a ona se zasměje. ,,Tak v tom případě." Vypije sklenici, pak ji znovu naplní a podá mu ji, až se k němu vrátí. James ji pozoruje přes okraj, zatímco usrkává, a když si svlékne kalhoty, pohledy zesílí. Jakmile je nahá, zvedne jeho volnou ruku a vede ji do svého promočeného středu, prakticky přede, jak se jeho prsty proti ní ohnou.

,,Vidíš, jak moc tě chci, Jamesi? Co mi to děláš?"

V očích mu zajiskří odhodlání a s tupým cinknutím schválně odloží prázdnou sklenici. Uchopí ji za zápěstí a vede ji zpátky na postel. Opře se o čelo postele, zatímco jí jeho velké ruce objímají stehna a polibky míří dolů, až se jeho ústa setkají s jejími oteklými záhyby.

Je to neobyčejně příjemné, velmi podobné tomu, co udělal už dříve, ale díky poněkud neotřelému výhodnému postavení má pocit, že je to stále ona, kdo má vše pod kontrolou. Elizabeth si toho docela váží. Kouše si rty, lapá po dechu, když ji saje. James vklouzne prstem dovnitř, naplní ji, a jedna její ruka se mu mihne ve vlasech. O chvíli později sténá jeho jméno a třese se na milion euforických kousků.

Usměje se na ni zpod jejích kolen a je to nádherné. Jako by byl dítě na Štědrý den ráno. Jako by byla to nejbožštější stvoření, které kdy dýchalo. Je to návykový pocit, být tak uctívána.

---

Teď, když popadla dech, ji James popadne a oba je převrátí, zatímco Elizabeth celou dobu ječí smíchy. Jak jeho prsty šplhají po jejím hrudním koši, opět ho dohání hluboký údiv, že je jeho. Navzdory všemu je jeho.

Když je konečně v ní, povzbuzuje ho k hrubosti a on jí s radostí vyhoví. ,,To mě poser, Jamesi," zabrouká mu do ucha. ,,Šukej mě, jako bys to myslel vážně."

Udělá to. A jakmile se blíží k vrcholu, chce ho vytáhnout, ale ona ho sevře stehny, zatahá za vlasy a přikáže: ,,Ne. Uvnitř mě."

Kdo je, aby neposlechl?