Z Á K L A D Y

,,Víte, jak s nimi zacházet?"

,,Ne, pane."

,,Chtěl byste se to naučit?"

Will je dokonale rozhozený, tím si je jistý. Celou tu dobu byl úplně mimo, nechápal, proč tak důležitá osobnost plýtvá svůj čas na rozhovor s ním a naprosto neví, jak odpovědět na kapitánův zdvořilý dotaz.

Co může říct? Že už je to dlouho, co se zoufale snažil uniknout za hranice svého života? Že se vzdal veškeré naděje, že kdy bude někým jiným? Učit se šermovat byl kdysi jeho sen, to ano... ale byl to sen uhlazeného, pošetilého chlapce, který měl rodinu a sny, které byly Willovi před časem násilím vzaty.

,,No, ano, pane," začne. ,,Ale kdy bych měl čas? Mám tady své povinnosti a pan Brown asi nebude -"

,,Toho vznešeného pana Browna nechte na mně," odpoví kapitán s lehkým úšklebkem, který Willa okamžitě zmrazí, jeho bojový nebo útěkový instinkt se probudí.

Jeho další slova však ukazují, že pohrdání nebylo namířeno proti němu, a Will se uvolní, i když nepatrně.

,,Pošlu pro vás, jakmile to zařídím."

A pak odejde, vykročí z kovárny v zlatavé záři slunce, krátce se rozloučí a nechá Willa samotného, nervózně se vrtícího v prázdné místnosti.

Co se to sakra stalo?

---

Pan Brown jako zázrakem souhlasí s tím, že Willovi nechá čas na lekce, i když Willova mysl příliš nepochybuje o tom, že k tomu došlo buď úplatkem nebo výhrůžkami, nebo možná obojím. Brown není šlechetný člověk a rozhodně nemá v úmyslu dělat nic, pokud z toho nemá přímý zisk. Will toho byl mnohokrát osobně svědkem.

Když sem poprvé přijel a dostal na výběr mezi životem na ulici, sirotčincem nebo učilištěm, Will si myslel, že dělá nejchytřejší rozhodnutí. Dospělí kolem něj tento dojem rozhodně vyvolávali. Práce pro kováře se však velmi podobala otroctví.

Will dostal vlastní bydlení v podkroví nad obchodem, a i když to mělo jen malou izolaci proti horku, chladu nebo hluku v docích a neustále tu bojoval proti té havěti, která se tu neustále snažila usadit, Brown se choval, jako by to od něj byla nějaká velká laskavost. Proto požadoval, aby Will pracoval dlouhé hodiny, dřel se v horkých a často nebezpečných podmínkách kovárny a považoval "pokoj a stravu" za dostatečnou odměnu za své úsilí.

Will se zprvu proti nespravedlivému zacházení bouřil, odmítal vykonávat příliš riskantní úkoly nebo oplácel kovářovi urážky. To mu vyneslo nejednu ránu, a i když se snažil utéct, Brown byl na tlustého opilce nečekaně mrštný. Will strávil mnoho nocí léčením svých ran a modřin, lízal si rány jako obyčejný pes.

A pomalu se naučil žít s tím, kde je jeho místo.

Jediné světlo, které se ve Willově novém životě (dá-li se to tak nazvat) v Port Royal objevilo, bylo v podobě slečny Elizabeth Swannové. To ona ho zahlédla, jak se vznáší v mrazivých vlnách Atlantiku, její něžná ruka mu tiskla na horečnaté čelo chladný hadr. Rozhodla se, že ho bude po zbytek cesty opatrovat, a slíbila mu, že jakmile mu bude dost dobře, stráví s ním čas průzkumem lodi, vtipkováním a skotačením nezaujatým způsobem, jak to dělají děti.

Guvernér v tom své dceři vyhověl jen do té doby, než Neohrožená přistála, pak byla Elizabeth rychle odvedena pryč, zřejmě aby zapomněla na toho tichého, osamělého chlapce, kterého zachránila. Ale nezapomněla na něj. Ve skutečnosti ho navštěvovala tak často, jak jen mohla, plížila se z guvernérova domu do města. Vypracovali si systém; tajně zaklepala na postranní dveře, aby ohlásila svůj příchod, a Will ji buď propašoval do svého pokoje, nebo, což bylo častější, utekli do kopce nebo dolů do zátoky a izolovali se od požadavků dospělých a jejich společenských pravidel.

To jsou jedny z Willových nejmilejších vzpomínek. I když byla Elizabeth svým otcem nesmírně rozmazlená, nebyla k němu o nic méně laskavá. Nikdy se k němu nechovala, jako by jí nebyl rovný, byla šťastná, že s ním může sdílet svůj prostor, svůj čas, dokonce i své jídlo. Byla jeho strážným andělem, i když to znělo hloupě. Osamělá jiskra dobroty v jeho strašném životě.

Když je s ní, má pocit, že by mohl snít o něčem lepším.

Ale i to se začíná měnit. A Will ví, že dřív nebo později se jí bude muset vzdát.

---

Will je při průjezdu Fort Charlesem nesmírně nesvůj a má pocit, jako by se každý, koho míjí, divil, co tu dělá, a zároveň věděl, že je pod jejich úroveň. Často působí jako kurýr pro záležitosti pana Browna, ale jeho povinnosti ho sem nikdy nezavedly, a i když je pozdě a není tu tolik lidí jako přes den, Will se stále cítí odhalený, ostře si uvědomuje oči, které ho ani v nejmenším nesledují.

Je to úleva, když konečně dorazí na cvičiště... dokud nespatří kapitána Norringtona na druhé straně mýtiny, svlečeného z námořnického kabátu a držícího v každé ruce cvičnou zbraň. Willova úzkost se zdesetinásobí. Dotkne se kousku špinavé látky, který má v kapse, což býval nejlepší krajkový kapesník jeho matky, a zhluboka se nadechne.

,,Boj se, Wille," řekla mu kdysi, ,,ale buď taky statečný. Strach je důležitý první krok k tomu, abys nalezl odvahu."

Pak se přiblíží a postaví se trochu rovněji.

Will je zprvu zklamaný, že mu to nejde. Kapitán je trpělivý, i když náročný učitel, a nabízí mu, aby si s sebou vzal cvičný meč, aby mohl ve volném čase pracovat na svých postojích. Will to udělá, v noci otevře vikýřové okno, aby dovnitř vpustil vánek, a opatrně projde schody ve světle lamp. Ale po několika lekcích, kdy se učí jen tohle a pak se v tom cvičí tak vytrvale, až je to otravné, si nemůže pomoci a zpochybňuje praktičnost. Ve skutečném boji nemůže být takové záměrné pózování k ničemu.

Říká to jednoho večera, když krátce odpočívají, usazeni na zdi vysoké do pasu, jež obklopuje nádvoří. Kapitán o tom chvíli přemýšlí, obočí stažené nad pronikavýma zelenýma očima, mlčí tak dlouho, že Will je téměř připraven popadnout své věci a utéct.

Pak se stane něco naprosto nečekaného. Kapitán Norrington se usměje! Will je zaražený. Na tváři se mu musí zračit úžas, protože kapitán se pro sebe uchechtne a odvrátí zrak. Will je zcela zkamenělý, krev mu koluje v žilách. Co mám dělat? Co mám dělat?!

Norrington nakonec odpoví a v jeho tónu je stále patrné lehké pobavení, když rezolutně prohlásí: ,,To je základ, na němž postavíte všechny ostatní věci, které se naučíte, pane Turnere. Není to nic složitého," setká se znovu s Willovým polekaným pohledem a zvedne obočí, jako by chtěl svůj bod dovést do konce. ,,Ale věřte mi. Jednoho dne vám to může zachránit život." Na chvíli se odmlčí, jeho tvář je nevyzpytatelná.

Will o tom přemýšlí dlouho do večera a dívá se na zastíněné trámy nad postelí ještě dlouho poté, co měl spát. Základy jsou záležitostí lidí, kteří se připravují na budoucnost, což on už nějakou dobu nedělá. Od matčiny smrti žije den za dnem a soustředí se jen na přežití. To mu nenechalo příliš prostoru ke snění, ale zároveň mu to zabránilo soustředit se na svá předchozí traumata. Nebo na jeho zdrcující osamělost.

Ale teď je možná připraven začít plánovat, co přijde. Možná je připraven začít skutečně žít místo toho, aby pouze přežíval.