"No a vzpomínáš, jak jsi spadl z toho vysokého dubu u jezera? Jéje, to byla alespoň psina," smála se Dora Tonksová zatímco dopíjela asi osmý máslový ležák.

Charlie kývl hlavou a podíval se na hodinky. Pro Merlina, to už je tolik?

"Měli bychom jít hledat, už tu sedíme tři hodiny, chápeš to? Tři hodiny!" přerušil ji Charlie.

"Jejda, to to ale uteklo," omluvně se Tonksová podívala na svého rezavého přítele a hodila peníze na stůl.

Prohledali znovu celou Příčnou, avšak kde nic, tu nic.

"Ta hospoda v Obrtlý!" zavelel Charlie a rozběhl se k úzké uličce vedoucí někam hodně mimo tuhle rušnou, širokou ulici.

"Hej neblbni, tam s tebou nejdu. Potřebuji posily. Tady už jsi stejně na nic, přemísti se domů a dej si čaj," napověděla mu Dora a sama se přemístila pryč. Co Charliemu zbývalo?

Pak už se ozvalo jen hlasité prásk a po těch dvou jako by se zem slehla.

***

Molly, jen co se vypovídala své nejlepší kamarádce, se usídlila v pokoji pro hosty.

Sedla si na postel a začala přemýšlet, co se za ten den všechno přihodilo. Neukvapila se moc?

Přece jen to byly její děti a měly ji všechny rády. A ona je koneckonců také.
Ne, byla to jejich chyba. Pořád ji jen něčím vytáčí, rozčilují, zlobí a dělají jiné blbosti, ze kterých je potom smutná. Copak si to Molly Weasleyová zaslouží? Ne, musí ukázat svoji pravou tvář, Nebelvírskou, která když se nějak rozhodně, dodrží to.

A tak si Molly začala prohlížet pokoj.
Postel s novým povlečením, světle modré závěsy na okně čisté a voňavé, malý stolek v rožku obsahující šuplíky plné nejroztodivnějších věcí, na něž by Molly sotva pomyslela.

Ne, Molly se do Doupěte nevrátí. Vážně? Zase semínko jakýchsi nevýrazných pochybností...

Odpověď se na její mysl však dostala velmi rychle. Ne, alespoň ne teď!

***

"TO SI ZE MĚ ALE VÁŽNĚ DĚLÁTE SRANDU, NE!? Hledám vás po celý Příčný a vy nic. Jste fakt pitomý, mamka má pravdu. Kvůli tomu jsem letěl za Kingsleym, kterej mi dal Tonksovou, aby mi pomohla. A když jsme chtěli do Obrtlý do tý zatracený Dvojnohý kočky, tak šla pro posilu, protože je tam tolik divnejch existencí... No, to je jedno. Opravdu jste mě naštvali. A jakože dost!" nadával nepříčetně Charlie svým neposlušným sourozencům, kteří kajícně hleděli k zemi.

"My jsme ti to říkali," zahuhlal Fred a provinile zvedl oči.

"Ale asi jsi to prostě jen neslyšel," přidal se George, který trochu nabral sebevědomí.

"Beztak, měl jsi hlavu plnou jinejch věcí," dodala dost nebojácně Ginny a zahleděla se bratrovi do očí, ve kterých jakoby právě vybuchovala sopka.

"To jako vážně? Já neslyšel? Hlava plná jinejch věcí? Určitě! Fakt, to jsme to zas někam dopracovali. A že tam teď lítá po Obrtlý několik Byetrozorů, to je vám jedno?" rozhorloval se čím dál víc Charlie.

"Měl jsi nás poslouchat!" prohlásil George, ale vzápětí si uvědomil, že to byla chyba.

"JÁ JSEM VÁS MĚL POSLOUCHAT? VY JSTE TAM MĚLI JEN STAT A CHVÍLI ČEKAT!" ječel nejstarší chlapec v téhle místnosti.

Pak už dodal něčím, co mělo připomínat šepot:"Byla to moje dobrá vůle, že jste tam šli se mnou. Místo toho jste si šli nakupovat a pak jste se random přeletaxovali domů."

V místnosti zavládlo ticho, které až po chvíli prolomil Ginnyin hlas.

"Tak už se nezlob, brácha. Byla to naše chyba," omluvně zdvihla oči k Charliemu a ten, jelikož se neuměl dlouho zlobit jen kývl hlavou na znamení, že omluva se přijímá.

"No jo, tak udělejte alespoň něco k večeři a já jdu uklidit bystrozory. Beztak teď všichni prohledavají Obrtlou," řekl sklesle bratr a vyšel z místnosti, ve kterém hned všem sklesla nálada o dobrých třicet stupňů a zastavila se přibližně na mínus dvaceti.

***

Ahoj♡,
Tady je další kapitolka. Doufám, že se Vám zatím moje knížka líbí a budu ráda za každý komentář nebo hlas!