Plán byl jednoduchý.

Věděla, že Lovec je... Lovec. Nemilosrdný lovec, který si se svou kořistí rád pohrává, než ji zabije. Rád cítí strach, vyžívá se v něm. A že jeho způsob zničení Vzbouřenců bude udělat to co nejdelší, nejkrutější. Udělat z nich exemplární příklad, aby tak navždy zabránil jakýmkoliv vzpourám.

Krkavčí o tom informovala Duchařku. Vzbouřenci se neměli kde schovat, nikdy by Lovcovi neutekli a v otevřeném střetu s celým klanem by prostě prohráli.

A proto se všichni rozprchli. Rozdělili se do malých skupinek a každá z nich utekla někam pryč, tak aby nezůstali pohromadě a donutili Lovce, který dorazí do opuštěného tábora, rozdělit svůj vlastní klan, aby je všechny pochytal. Vezme to jako výzvu. Bude si myslet, že je může všechny uštvat. A udělá tak ze sebe kořist.

Krkavčí se trošku naklonila a pozorně si prohlédla kočky, které dole procházeli. Jestli si dobře pamatovala, dvě kočky byly elitní válečnice – Kostra a Noční můra. Rychlé a hbité, ale ne nijak extra silné. Třetí kočku, světle žlutou nepoznávala, ale hádala, že není elitní válečnice, vzhledem k tomu, jak se tvářila. V obličeji měla žal, vztek a nenávist, který prakticky sršel na dvě kočky před sebou. Na celý svět.

Každopádně to znamenalo, že Lovec nevěděl, že byla u hranic a že to ona utekla s ostatními. Jinak by osobně vedl celý svůj klan za ní.

,,Vlezli do toho jezírka," ozvala se Noční můra, když očichala mokrou trávu u břehu. ,,Aby skryli svůj pach."

Krkavčí měla přímo pod sebou tu světle žlutou kočku. V rychlosti zavětřila. Tohle by klidně mohla být past, jak je dostat dolů a pak by se na ně odevšad vynořili válečníci. Cítila však jen ty tři a les byl až moc klidný na to, aby se tu skrývala nějaká hromada koček. Kývla tedy na tu světlou kočku a naznačila Vlkobijkyni a Ostřížovi, že tu si bere ona. Oba dva přikývli a připravili se k seskoku.

,,Takže-" začala Kostra, ale v tu chvíli se Krkavčí prudce vymrštila z větve a seskočila přímo na světlou kočku. Ta vyjekla překvapením, když jí Krkavčí dopadla na záda, ale ta jí mezitím silně přitiskla k zemi a zabořila čumáček do země.

Vlkobijkyně a Ostříž seskočili ve stejnou chvíli jako ona a oba se okamžitě vyřítili směrem ke Kostře a Noční můře.

Noční můra nestačila nic udělat, když do ní Vlkobijkyně vrazila rameny, strčila ji do jezírka a sevřela hlavu tlapou, aby se elitní válečnice nemohla vynořit.

Kostra byla ale dál a nyní se obratně rvala s Ostřížem.

Krkavčí by mu šla na pomoc, ale sama měla problém udržet tu světle žlutou kočku u země.

Ostříž ji přitiskl k zemi a zakousl se jí do břicha, jenže Kostra se mu obratně vykroutila, sekla ho přes tvář a okamžitě vystřelila mezi keři – ani se neohlédla. Ostříž vyběhl za ní, prodral se větvemi a keři a zmizel jim z dohledu.

Krkavčí se podívala na Vlkobijkyni, která už odstoupila od nehybného těla Noční můry, jež měla hlavu pořád pod vodou. Pocítila jisté zadostiučinění. Tohle Lovce rozhodně oslabí. A kdo ví, jak si povedou její válečníci.

,,Tak co ty?" Řekla si sama pro sebe, když odtáhla tlapu od hlavy světle žluté kočky, aby se mohla nadechnout. Přesto ji však nepouštěla – nehodlala ji nechat zdrhnout.
Světle žlutá kočka vyprskla hlínu a zavrčela: ,,Vzbouřenci!"

,,Bravo," odvětila Krkavčí suše. ,,A ty jsi kdo?"

Kočka neodpověděla, jenom sebou začala ještě víc mrskat.

Krkavčí se podívala na Vlkobijkyni, která okamžitě přišla a vyměnila si místo s Krkavčí. Kočka se pokusila vstát, ale Vlkobijkyně ji hned silně přitiskla tlapou k zemi.

Krkavčí se posadila přímo před ní, aby jí viděla do očí a podívala se na ni. Ta nenávist... Byla mířená proti ní, uvědomila si. Sledovala ji se stejnou nenávistí, s jakou její kočky myslely na Lovce.

,,Nejsi elitní válečnice," zhodnotila. ,,Můžeš se přidat k nám."

Věděla, že spoustu koček by se k nim přidalo, kdyby překonalo strach. Kdyby si řeklo dost, ovládly svůj děs a přešly na druhou stranu, aby se postavily za to, čemu věří. Nedokázaly to. Ale tahle kočka by mohla.

,,Nikdy!" Vyprskla a vzpurně se na ni podívala. Oheň v jejích očích doutnal, vířil a plál a najednou... Zmizel a zůstala jen prázdnota. Spálené pláně. Popel a prach. Bolest. ,,Proč jste tam nebyli?"

Proč jste tam nebyli?

Tahle kočka byla jedna z Povstalců – tak nějak si říkali vzbouřenci v srdci Bezhvězdných. Věděla o jejich plánu a věděla o zklamání, jaké ten den přinesl.
A jaké to vlastně bylo? Pořád nevěděla, co se stalo. Ale hádala, že to nebylo nic příjemného.

,,Nemohli jsme přijít," odpověděla.

,,Lhářko!" Vykřikla kočka. ,,Zrádkyně! NECHALI JSTE NÁS JIM NAPOSPAS!"

K naprostému údivu Krkavčí se té kočce nějak podařilo vykroutit Vlkobijkyni a vrhnout se jí po krku. Krkavčí prudce narazila zády o zem, když ji ta kočka srazila, ale okamžitě reagovala a kopla ji do břicha dřív, než se nepřítelkyně stihla dostat k jejímu krku. Odkopla kočku pryč a rychle udělala kotrmelec dozadu, aby ji přitiskla k zemi a znehybněla.

Žlutá kočka zlostně zasyčela a napodobila její vlastní trik a začala ji kopat do břicha. Krkavčí od ní odskočila a jen tak tak se sehnula, když po ní kočka skočila znova. Do cesty se jí ale postavila Vlkobijkyně, která ji při skoku chytila za zátylek a mrštila s ní ke kmeni stromu. Kočka do něj prudce narazila a zhroutila se bezvládně k jeho kořenům.

Krkavčí se otřepala, olízla si rozježenou srst na rameni a přiblížila se k té kočce. Kolem hlavy se jí rozlévala krev, ale nezdálo se, že by to bylo nějaké těžké poranění.

Vlkobijkyně se na ni podívala, s otázkou v očích, ale Krkavčí zavrtěla hlavou. Nebudou ji zabíjet. Ta kočka patřila k Povstalcům. Postavila se proti Lovcovi. A pak se celý plán zřítil a ať už se stalo cokoliv, nepovedlo se to. Krkavčí by ji měla zabít, protože teď nepochybně nenávidí Vzbouřence, ale ani tak toho nebyla schopna. Nenávist znala. Nenávist chápala. Neodsuzovala ji.

V tu chvíli se mezi keři vynořil Ostříž, celý udýchaný a pokrytý krví.
Krkavčí se na něj podívala a střihla uchem, aby mluvil.

,,Dohnal jsem ji. Porvali jsme se a vážně jsem ji zranil, ale i tak mi zdrhla. Těžko říct, jestli přežije, ale tak jako tak, nějakou dobu bojovat nebude," řekl stručně a přejel mýtinu pohledem.

,,Jak vážně jsi zraněný ty?" Zeptala se Krkavčí.

,,Nic vážného," pokrčil Ostříž rameny. ,,Přežiju to."

,,Musíme vypadnout. Tahle kočka se brzo vzbudí a Kostra určitě někoho informuje o tom, co se stalo," řekla Krkavčí a začala vymýšlet další plán. Lovec stoprocentně teprve teď začíná rozdělovat své kočky, aby se vydali po stopách jejího klanu. Měli by se mu tak vyhnout, jestli se vrátí zpátky na území Vzbouřenců – a zamíří na místo, kam poslala Prince.

Informovala Duchařku, že to je místo, kde se všichni sejdou, jakmile bude po všem a Lovec se stáhne z jejich území se staženým ocasem. ,,Zvládneš chůzi?"

Ostříž si protáhl nohy a přikývl. ,,Klidně i poběžím, jestli to bude nutné."

,,Možná bude," zamumlala Krkavčí a vzhlédla k obloze, kterou pomalu začaly zase zakrývat mraky. ,,Jdeme."
S tím vyrazila do lesa.

🔥🔥🔥

Vzala to tou nejpřímější cestou, takže se brzo vynořili zpod korun stromů a kolem nich se rozprostřeli travnaté pláně. Krčili se u země, v jednom kuse větřili a naslouchali, jestli někde neuslyší nějaké známky nebezpečí. Krkavčí se kvůli tomu cítila na svém vlastním území jako vetřelec a nenáviděla ten pocit. Ona byla velitelkou Vzbouřenců, tohoto území. Ne Lovec. A stejně měla pocit, že teď je to další věc, kterou jí Lovec vzal. Pocit bezpečí na vlastním území.

Přesto to teď bylo to poslední, co by ji zajímalo. Její mysl se nezaobírala ani myšlenkami na Vzbouřence, na to jak se jim daří, jestli plán funguje, jestli někdo zemře, ale jenom jejím strachem, který s každým dalším krokem rostl.

V hlavě jí podivně šumělo, útržky něčeho, co mohly být slova, ale nedokázala je zachytit a zjistit, co znamenají.
Velmi dobře však věděla, co je ten šum zač.
Už se tu dlouho neobjevila.

Brzo se po jejich boku ukázalo moře, jehož modrá plocha se táhla zdánlivě donekonečna a rozdělovala travnatou krajinu.

Blížili se. Blížili se k tomu místu a Krkavčí tam šla dobrovolně. Srst se jí ježila, tlapky jí tuhly strachem. Upřela pohled raději na moře. Na vodu. Na jedinou možnost záchrany. Navzdory tomu, že slunce zakryly mraky, bílé hřbety jemných vln se oslnivě třpytily a přelévaly jedna přes druhou. Nad hladinou kroužili racci a Krkavčí spatřila na pláži dokonce pár dvounožců – i když jich bylo jen málo ve srovnání s tím náporem, který tu byl každé období hojnosti.

Krkavčí ten pohled uklidňoval a upřela tak na něj veškerou pozornost. Věděla, že Ostříž a Vlkobijkyně budou dávat pozor na okolí. Ona nemohla... Nemohla... Myslela by a to by...

Soustředila se zase na moře, na jeho lehce našedlou, ale přesto pořád modrou barvu, na vlny, jejichž šumění bylo všude ve vzduchu, na pach soli který unášel vítr až daleko na pláně. Měla chuť sejít dolů na písek a pak dál, až do vody.

Cítila skoro hypnotický tah. Bylo to nutkání, potřeba, se kterou se prala celá její osobnost. Nedokázala to a podívala se přímo před sebe.

Na skálu, která se tyčila před nimi a byla čím dál blíž.

Dech se jí zkrátil a ona nedokázala odtrhnout od skály pohled.

Byla velitelkou Vzbouřenců. Vstala, znovu se zrodila a vytvořila odboj koček, které se postavily za to, co je správné. Za to, že musely trpět. Za spravedlnost. Byla silná. Byla chytrá. Její kočky jí věřily a ona věřila jim.

Dokáže to. Postaví se svému strachu, své minulosti, podívá se jí přímo do očí a pošle ji k zemi stejně jako všechno ostatní.

Ale jak se blížili, jak se skála nad nimi tyčila čím dál výš, jak je pohltil stín, který vrhala na okolí, každá její myšlenka se proměnila v lež.

Sladké, sladké, tak sladké. Mám pár nápadů! Budou se ti líbit.
Nevýrazný šepot, téměř sykot. Dal se ignorovat, ale byl tam.

Nebyla žádnou velitelkou. Byla jen hloupou, mladou kočkou. Byla malá. Tak nicotná. K ničemu. Nedokázala nic a nikdy nedokáže. Navzdory tomu, co všechno dělala, ho nikdy neporazí. Jeho vliv bude vždycky silnější než ten její.

Před nimi se ve skále otevřel temný vchod do jeskyně. Mezi kameny a pískem protékaly jemné pramínky slané vody a moře jim omývalo tlapky, když pokračovali dál. A dál a dál.

Krkavčí se zastavila. Cítila, jak lape po dechu, když upírala oči přímo do temnoty jeskyně.

Padala do toho po hlavě a nemohla se z toho dostat. Panika ji zachvacovala jako lavina, jako vlna, jako... Ona.

Cítila bolest. Bolest po celém těle. Byla zničená, zlomená a byla k ničemu. Byla jen další hráčkou v Lovcově hře, kterou rozehrál pro svoje pobavení.

Nebyla silná. Byla rozbitá. Byla slabá.

,,Krkavčí?" Oslovil ji Ostříž lehce vyplašeně.

Krkavčí ho skoro neslyšela. Měla pocit, jako kdyby jí kolem uší něco hučelo, praskalo a vířilo. Dusila se. Všechno to bolelo, řezalo a pálilo. Byla to neúprosná bolest. Snažila se, ale... Nemohla. Ne.
Ustoupila o krok dozadu a pak o další a další.

Ne. Nedokáže to.

Nedokázala rozumně uvažovat. První věc, která ji napadla, bylo rozběhnout se k moři.

Prudce se obrátila, až jí od tlap odletěl písek a seběhla po kamenech. Nohy jí na nich klouzaly, několikrát málem upadla a za sebou uslyšela výkřik Ostříže. Nevydal se však za ní. Doběhla až k moři, její tlapky se zabořily do příjemně teplého písku. Nezastavila se a vběhla přímo do vody.

Celé tělo ji pálilo. Cítila se jako v plamenech. Srdce jí divoce tlouklo na poplach, když si lehla do vody a nechala si srst omývat vlnami.

Zavřela oči, zvedla hlavu k obloze a nechala se ukolébat příjemným šuměním, křikem racků, šploucháním a bubláním.

Taak tady to máte, první náznak toho, že Krkavčí není úplně... No, v pořádku XD Což se ale myslím dalo čekat, vzhledem k tomu, na jaké notě se nesl Princ Hlubiny XD
A to je to teprve jen začátek... XD
Každopádně, nějaké myšlenky? XD Pocity? Líbí, nelíbí? XD