Na ztichlý, ve stínech skrytý les se snášela jemná, deštivá mlha. Nedalo se tomu ani pořádně říkat déšť, kapky byly tak jemné, že poletovaly ve vzduchu a připomínaly sníh. Dosedaly na spadané listí a jehličí a když jimi kočky probíhaly, brzo měly vlhkou srst.

Ani to netrvalo dlouho – jen tak, aby sprška probudila všechny lesní vůně, všechny kočičí smysly a aby se jejich jemnost a opatrnost dala brát jako znamení.

Krkavčí to jako znamení viděla. Byla si jistá, že tenhle krátký déšť, který pronikl mezi větvemi jehličnanů a osvěžil vzduch, bylo přání štěstí mrtvých, kteří na ně dohlíželi z oblohy.

Krkavčí nepotřebovala jejich přání a ani jejich dohled. Ale stejně to gesto ocenila, protože deštivá mlha vyostřila její smysly na maximum a prorazila jakýsi opar neskutečnosti, který kolem ní až doteď ležel.

Lesem se nyní nesly vlhké, jasné vůně mokrého jehličí, kůry a hlíny – možná dokonce i hub. Stromy se k nim nakláněly, z větví ověšených jehličím na ně dopadaly drobné kapky. Krkavčí měla pocit, jako kdyby je pozorovaly a vítaly je na jejich území. Jako kdyby stejně jako oni chtěli, aby Lovec konečně zmizel z tohoto světa.

Pod tlapkami jim tiše křupalo jehličí, když se kočky hbitě proplétaly mezi kmeny a keři. Běžely svižně, ale nesnažily se vyčerpat všechny své síly.

Přízrak běžel jako první před nimi, protože i když nebyl Princ, pořád měl jistý talent a často se vracel, aby dal najevo, že cesta je čistá. Kromě toho je také vedl, protože území Bezhvězdných si pamatoval nejlépe a Krkavčí nechtěla spoléhat na své omezené znalosti zahrnující pár měsíců pobytu v Bezhvězdném klanu.

V polovině cesty se k nim přidaly vrány.
Nejdříve to byla jen jedna, která letěla nad kočičí skupinou, než se k ní přidaly další – střídavě přistávaly na okolních větvích a pak zase vzlétly a pokračovaly v jejich následování. Proto je doprovázel znepokojivý chór krákání.
I to muselo být nějaké znamení.

Krkavčí zaráželo, že na nikoho nenarazili. Měla takový neblahý pocit, že Lovec duší o jejich útoku ví – ačkoliv netušila, jak se to dozvěděl. Možná Duch? – a teď na ně s úšklebkem čeká ve svém táboře, se všemi válečníky a ještě s horským klanem.

Přinutila se ty obavy vyhnat z hlavy. Už nebyl čas na to se otočit a vracet se. Ani by to neudělala – už by před ním znovu neutíkaly.
Teď už se může stát jen jedno.

Krkavčí začínala mít pocit, že cítí více kočičích pachů, než předtím – celé území bylo nasáté odporným pachem Bezhvězdného klanu, ale tohle muselo znamenat, že se blížili k táboru.

Když se k nim zase vrátil Přízrak, v očích se mu zablesklo a kývl na ni, než se zařadil za ní mezi ostatní kočky.

Krkavčí trochu zpomalila a ohlédla se na své bojovníky. Na Duchařku, na své spojence, na Štíroocasou a její rodinu.
Skoro čekala, že mezi nimi uvidí Změnu s krvelačným výrazem a Prince s chladnýma očima, ale ani jeden z nich tam samozřejmě nebyl.

Běželi proti větru – Bezhvězdní pravděpodobně ještě ani nevěděli, že jsou tak blízko jejich tábora. Krkavčí už ho zahlédla, povědomý dolík v zemi.

Sevřel se jí žaludek a srdce se jí divoce rozbušilo – strachem, nadšením, vzrušením, možná vším dohromady. Jedna věc byla jasná – dnes to skončí. Tlapky ji zničehonic nesly úplně samy, jako kdyby se nemohly dočkat, až svými drápy rozsekají nepřátele na cucky.

Už byli skoro u kraje tábora, když v tu chvíli Duchařka vykřikla: ,,Píseň krkavce zazněla!"
Krkavčí se na ni prudce obrátila, ale to už vykřikl někdo další: ,,Píseň krkavce zazněla!"

,,Píseň krkavce zazněla!"

,,Píseň krkavce zazněla!"

,,Píseň krkavce zazněla!"

,,Píseň krkavce zazněla!"

Vzbouřenci oznamovali svou přítomnost.

Krkavčí se otočila před sebe přesně ve chvíli, kdy se ocitla na kraji tábora. Stačil jí jeden pohled dolů, na obrovské množství koček, které se v něm tísnilo, aby věděla, že o jejich útoku věděli. A že v táboře to bude ještě natěsnanější, než předpokládala.

Rozeznala jak horské kočky – ačkoliv jich nebylo tak velké množství, které Krkavčí očekávala – tak i elitní válečníky, u nichž předpokládala, že by snad mohli být na hlídce.

Srst se jí zježila, v hrudi se jí rozhořely plameny a ona vykřikla tak hlasitě a silně, jak jen dokázala: ,,Píseň krkavce zazněla!"

S tím, spolu se svými Vzbouřenci a za doprovodu vraního krákání, se vrhla přímo do tábora.

Přeskočila několika kočkám přes hlavu a dopadla na velkého, horského kocoura, který nestačil ani uhnout, než mu vydrápala oči a on se s jekotem pokousil prorvat mezi davem koček pryč, zatímco mu po tváři stékala tmavá krev.

Krkavčí se najednou ocitla obklopena ze všech stran nepřáteli, ale nijak jí to neuškodilo – právě naopak. Skrčila se před letící tlapou, ucouvla před cvakajícími čelistmi a sama podběhla jednu horskou kočku, aby na ni mohla zaútočit zezadu. Surově, přesně a bez jediného zaváhání se jí pověsila na záda a strhla ji do strany, takže společně dopadly na dvě menší, Bezhvězdné kočky.

Na chvíli i ona zůstala uvězněna pod její váhou, ale vykroutila se jí stejně obratně jako kluzká ryba a prudce se otočila, aby přimáčkla kočce krk k zemi a znehybnila ji. Pod ní se zmítali ti dva Bezhvězdní, ale horská bojovnice byla příliš těžká a Krkavčí ji držela příliš pevně.

Zaryla jí drápy do hlavy, až sebou kočka trhla a Krkavčí se k ní sklonila a zašeptala jí do ucha: ,,Zmiz odsud. Jestli tě tu uvidím, rozpářu ti břicho a nakrmím tě vlastními vnitřnostmi."

S tím odstoupila a otočila se proti dalšímu kocourovi z kmene Vlčích spárů těsně předtím, než na ni skočil. Nestihla se mu vyhnout, takže udělali několik kotrmelců dozadu, než ho Krkavčí prudce kopla do břicha. Kocour byl moc velký na to, aby ho od sebe odhodila, ale rána rozhodila jeho pozornost na to, aby se mu zakousla do krku. Silně trhla hlavou dozadu a vytrhla mu chuchvalec chlupů spolu s kouskem masa. Z toho místa se začala řinout krev a ačkoliv se kocour snažil ji podrápat, ona byla rychlejší, opět sevřela čelisti kolem jeho krku a jednou silně stiskla. Když ochabl, pustila ho a ustoupila od něj. Nezajímalo ji, jestli je mrtvý, nebo ne.

Teď se však kolem ní utvořil prázdný prostor, do kterého se nikdo neopovážil vstoupit, když viděli, co právě udělala.
V tlamičce cítila známou chuť krve a už jí měla potřísněnou i srst. Kocour jí udělal několik škrábanců na ramenou a břichu, které tepaly slabou, nepříjemnou bolestí, ale dalo se to velmi snadno ignorovat.

Pozorně se podívala kolem sebe. Neměla čas se tady rvát s těmito ubožáky – musela najít Lovce duší.

Přejela pohled přes moře vlnících se kočičích těl, mezi kterými jen těžko poznala vlastní válečníky – měla pocit, že zahlédla Masku se rvát s jedním Bezhvězdným a Vlkobijkyni, která kroužila kolem Šerosvitné, ale okamžitě je zakryly další bojující kočky, takže si Krkavčí nebyla jistá. Celý tábor byl naplněný zlostným mňoukáním, křikem, syčením a vrčením a ve vzduchu se kromě štiplavých pachů mnoha koček také vznášela vůně krve. A nad samotným táborem kroužila desítka vran, na pozadí zatažené oblohy.

Krkavčí opět přejela pohledem tábor a zastavila se u skály trčící z hliněné stěny.
Říkal jí Vraní skála, pokud si dobře vzpomínala.

A přesně na ní seděl tmavý, šedočerný kocour, který shlížel na bojiště pod sebou. Nějak musel vycítit její pohled, protože zničehonic otočil hlavu a podíval se jí přímo do očí.

Krkavčí měla pocit, že se sebevědomě ušklíbl a mrskl ocasem, jako kdyby ji vybízel, ať přijde k němu.

Když se s ním Krkavčí naposledy setkala, bylo to těsně po smrti Změny, ona na tom nebyla zrovna nejlépe a k tomu všude hořelo. Dnešek však byl jiný.
Musel být.

Celé ty dny přípravy kromě cvičení svého těla také připravovala vlastní mysl, protože se věděla, že Lovec duší se ji bude snažit vyvést z rovnováhy svými slovy. A to nesměla dovolit.

Krkavčí jen kývla na Lovce duší a vyrazila k Vraní skále – kolem ní proběhly dvě Bezhvězdné kočky, které se na ni chystaly zaútočit, ale jakmile si uvědomily, kdo je, rychle zmizely mezi ostatními bojujícími kočkami.

V další chvíli se jí do cesty Zatměna, velká černá kočka patřící mezi elitní válečníky, ale to už se k ní přihnala Štíroocasá a její rodina a zaútočila na ni. Štíroocasá bojovala s divokou zuřivostí, rozdávala jednu ránu za druhou a vrčela na všechny strany.

Krkavčí jim uhnula a pokračovala dál. Kolem ní zuřila bitva, ale s každým dalším krokem, který urazila k Vraní skále měla pocit, jako kdyby všechno ustupovalo do pozadí. Jako kdyby se výkřiky, chlupy a krev poletující vzduchem staly jen nedůležitým šumem a vše se zaostřilo jen na jednu jedinou věc. Na její tlapky, které klidně pokládala před sebe. Na skálu trčící ze stěny tábora. Na tmavého kocoura, jenž z ní nespouštěl oči.

Krkavčí měla pocit, že jí kočky ustupují z cesty, dokonce i elitní válečníci, ale nevnímala je dost na to, aby si byla jistá. V uších jí hučely plameny, které přehlušily všechny ostatní zvuky – ale tentokrát byly na její straně.

Lovec duší se ani nehnul, když Krkavčí vyšplhala na jeho skálu a postavila se proti němu.

Mimoděk si vzpomněla na Princův příběh – na Hnízdiště racků, skálu, bouři, déšť a blesky. Napadlo ji, že se ocitla ve velmi podobné situaci.
Lovec duší vstal a s úšklebkem si ji prohlédl. ,,Rád tě zase vidím, malá vráno."

,,Kéž bych mohla říct to samé," utrousila Krkavčí. Lovec duší si vybral dosti neobvyklou pozici – stál zády ke kraji skály. Dost snadno by ho mohla shodit, až budou bojovat. Všeobecně, souboj na téhle skále bude nebezpečný tak jako tak a Krkavčí nebude mít skoro žádný prostor pro manévrování.

Proto si ji vybral, uvědomila si Krkavčí a snažila se potlačit rostoucí obavy. Věděl, že je vytrvalá a rychlá a takhle ji donutil, aby jejich souboj šel okamžitě do krve. Využije tohle prostředí, aby dal prostor své největší výhodě – síle.

Odolala nutkání začít mrskat ocasem. Snažila se vypadat tak klidně, jak to jen šlo a nepanikařit, když si uvědomila, že mu krásně vběhla do pasti. Opět.
Vždycky ho může z té skály shodit, když to bude nutné, ale ona nechtěla, aby měl u sebe elitní válečníky, kteří by mohli zakročit, kdyby náhodou začala vyhrávat.

,,Jak neslušné, nakráčet si do mého tábora – tábora, který byl i tvým domovem – a začít napadat mé válečníky," zavrtěl Lovec duší hlavou. ,,Kde je tvé vychování?"

,,Vidím, že jsi pořád stejně užvaněný, jako vždycky," poznamenala Krkavčí Pěvkyně a snažila se nedat najevo, jakou obrovskou škálu emocí cítí, když se na něj dívá.

Lovec se znovu ušklíbl a pokrčil rameny. ,,Očividně jsi sem přišla s úmyslem mě zabít, tak proč si před tím velkolepým koncem trochu nepopovídat?"

Krkavčí neodpověděla. Pochybovala, že by Lovec mluvil o svém konci.

Tmavý kocour si ji znovu prohlédl a pokračoval: ,,Vyrostla jsi v ještě zajímavější kočku, než jsem očekával.  Zdá se, že to máme v krvi."

,,Jaká škoda, že tobě po tomhle dni té krve už moc nezbyde," pronesla Krkavčí.

Lovec duší zakoulel očima, jako kdyby ho její slova nudila. ,,Prozraď mi jednu věc. Už roky mi to vrtá hlavou, ačkoliv mám dojem, že s tím mají co do činění ti vlezlí Hvězdní. Při našich předchozích setkáních jsem se nikdy nezeptal. Jak je možné, že ještě žiješ?"

Krkavčí udělala jeden krok dopředu. ,,Myslel sis, že jsi uhasil oheň," řekla mu klidně. Mluvila chladně, bez jediného zaváhání, ale uvnitř ní se všechno kroutilo vztekem, všemi potlačovanými emocemi a myšlenkami, které se v ní hromadily celé ty roky. ,,Že jsi ho udusil tak pečlivě a důmyslně, že by prostě nemohl znovu ožít. Ale to ses zmýlil. Ne, ty jsi jen tak akorát rozdmýchal uhlíky. A z těch vznikl požár."

Nedala mu čas na odpověď, protože se vrhla k němu a sekla po jeho tváři tlapou. Okamžitě odskočila dozadu, než po ní stihl vyrazit. V tu chvíli už byl na nohou a rovněž po ní máchl tlapou, ale ona znovu uskočila – ne však tak, aby ji uvěznil u stěny. Zapřela se zadními tlapkami a vyběhla proti němu tak rychle, jak jen na tom krátkém prostoru dokázala. Chtěla ho znovu podrápat a pak zase uskočit, ale Lovec duší byl o vteřinu rychlejší a jeho vlastní tlapa s vytasenými drápy ji z boku trefila. Cítila, jak se jí zaryly do ramene, než mu vrátila protiúder – místo toho, aby zase couvla, jak nepochybně čekal, zaútočila mu přesně na tvář ve chvíli, kdy on zasáhl ji.
Její drápy mu prořízly srst na čele, jenže v tu chvíli do ní prudce vrazil a ona ztratila rovnováhu.

Okamžitě se překulila do boku, těsně předtím, než na místo, kde ještě před chvílí byla, dopadla obrovská tlapa. Lovec duší se však v ten moment otočil a než stihla vstát, skočil jí na záda. Ucítila mrazivě chladnou bolest, když jí jeho obrovské drápy přejely po celé délce zad, jako kdyby trhal svou kořist na kousky.
Krkavčí unikl bolestný výkřik, než se neohrobaně přetočila a zakousla se mu do zadní nohy, s takovou silou, až ji rozbolela čelist.

Její myšlenky byly jediný zběsilý chór plamenů a spalujícího hněvu. Promítaly se v nich střepy skla, zkrácený dech, ničivá bolest a horko. Tmavá těla, stříkance krve, rudé oči. Změna, zmučená a zničená. Vzbouřenci, každý záškub při nočních můrách. Princ a jeho chladný, mrtvý výraz. Nedokázala myslet rozumně, když se vyškrábala na nohy a zaryla mu drápy do boku, zatímco on jí chňapl čelistmi po krku.

Dáváš mu to, co chceš, blesklo jí hlavou, zatímco jí projela bolest a najednou letěla vzduchem. Svět se na krátkou chvíli zběsile točil, než ztěžka dopadla na bok, s takovou silou, že si málem vyrazila dech. Ocas jí přepadl přes kraj skály.

Vstala, ačkoliv jí celé tělo bolelo, jako kdyby na ni někdo svrhl hromadu balvanů. Nepamatovala si, kdy naposledy se k ní někdo dostal tak snadno a tak rychle.

Zvedla hlavu přesně ve chvíli, kdy ji z boku opět k zemi srazila Lovcova tlapa a jen těsně minula oko. Cítila však, jak se jí srst na čele lepí krví a rána na něm tepe bolestí.

Chystala se znovu zvednout, jenže v tu chvíli ji Lovec sevřel dlouhými drápy kolem krku a přetočil ji na břicho, aby se dívala na tábor pod nimi.
Krkavčí se prudce zmítala, snažila se zpod jeho levného sevření vykroutit, ale Lovec jí zaryl druhou tlapou drápy přímo do ran na zádech, s takovou surovou precizností, až sebou škubla a vykřikla.

,,Ubohé," odfrkl si Lovec duší. ,,Ani jsem se pořádně nezahřál. Jen se dívej, má dcero. Dívej se, co jsi způsobila. Tvrdíš, že jsem zlý? To ty jsi právě teď odsoudila všechny kočky k smrti."

Krkavčí cítila, jak se jí oči zalévají slzami – bolesti? Těžko říct – a snažila se je rozehnat mrkáním. Pohlédla dolů, do moře kočičích těl.

Všimla si nezaměnitelných siluet Duchařky a Ducha, kteří kolem sebe kroužili a občas si vyměnili nějakou tu ránu. Viděla Vlkobijkyni, na kterou ze všech stran doráželi tři velké, horské kočky. Velká mourka krvácela ze spousty ran a každý její úder byl čím dál slabší a slabší. Zahlédla Masku a Stínodrápa, oba velitelé Společenství stáli zády k sobě a bránili se útokům dvou elitních válečníků. A ačkoliv se jim dařilo, elitní válečníci byli rychlejší a dravější, rozdávali více ran a méně jich dostávali.
Všimla si Odplaty, natlačené ke zdi, která bojovala s dvěma Bezhvězdnými a ačkoliv jejich schopnosti ani nedosahovali těch šedé matky, ta byla uvězněna na nevýhodném místě a nemohla se pořádně bránit.

Kamkoliv se Krkavčí podívala, tam viděla Vzbouřence, nebo své spojence, jak bojují ze všech sil. Viděla krev, které jim stékala po tvářích, bocích a krku, ochablé končetiny a zrychlený dech. V rozbahněné hlíně, která se smíchala s krví, také spatřila první oběti, ačkoliv nedokázala rozeznat, o koho se jedná.
Odevšad se ozýval křik, řev a vrčení a vzduch byl plný kovového, štiplavého pachu krve.

Prohrávali a byla to její chyba.
Cítila, jak jí stékají další slzy a ten hrozivý pohled se rozmlžuje.

Nechala se tak rychle porazit. Ten souboj netrval víc než pár minut. Jak se to stalo? Jak se to stalo?

Lovec s ní zatřásl. ,,Nechám si tě naživu," prohlásil. ,,Spolu se všemi tvými Vzbouřenci. Všichni poslouží jako odstrašující případ, kdyby snad ještě někdy někdo usoudil, že mě může porazit."

Na chvíli se odmlčel, než dodal: ,,Pamatuješ si, jak jsem říkal, že jsem neměl dost času na přípravu? Tentokrát ho budu mít spoustu. Rozhodně si to spolu užijeme, to mi věř."

Krkavčí ze sebe vydala něco mezi zasténáním a zoufalým vzlykem.
Jak se to stalo? Jak se to stalo? Jak se to stalo?

Něco uvnitř ní se hroutilo a tříštilo, to co bylo rozbité už roky, ale co se tak pečlivě snažila udržet pohromadě, aby mohla aspoň předstírat, že se to nikdy nestalo.
Jak hloupá a sobecká byla. Přesvědčená, že může vyhrát, do tohoto boje zatáhla nejen své Vzbouřence, ale i kočky, které s tím bojem neměly nic společného.
Odsoudila je k osudu horšímu, než byla smrt.

Prohrála. Opět.

A o tom to bylo. Prohrávala pořád, v jednom kuse, celý její život byla jedna nekonečná prohra.

Opovážila se doufat, opovážila se věřit, opovážila se snít a zase to dopadlo stejně. Mohl to být trest za to všechno, co udělala? Mohla být snad ještě horší než Lovec duší, že si zasloužila být jím popravena?

A nebo to nebyl žádný osud, ale čistě jen její neschopnost a ego? Její bezhlavá víra, že by snad mohla vyhrát, že by měla vyhrát, jako kdyby tak svět někdy doopravdy fungoval.

Unikalo jí to mezi tlapkami. Ty kousky její osobnosti se opět rozpadaly, ale tentokrát se drolily na tak jemný prach, že věděla, že už je nikdy nedá dohromady. Že na konci zůstane jen prázdná pustina.

Polykala jeden vzlyk za druhým.
Nešlo ani tak o ní, ale jako o všechny, kterým dala ten slib. Všem Vzbouřencům, kterým slibovala, že je pomstí. Že jejich bolest a utrpení nebude marná, jen jednoduchá zábava a potěšení pro Lovce.

Slíbila jim to všem, dívala se jim při tom do očí.

Lhářka. To bylo možná to nejhorší, co kdy udělala. Všem jim lhala, krmila je těmi lžemi a pak je na základě nich poslala do tohoto boje, který bude mít jen jediný konec.

Omlouvám se, zachraptěla v černotě své mysli, zatímco se kolem ní všechno rozpadalo. Omlouvám se, omlouvám se. Omlouvám se.

,,Jak nádherná to podívaná," poznamenal Lovec duší. V jeho hlase znělo vzrušené nadšení. ,,Myslel jsem si, že jsi silnější. Že náš souboj bude trvat celé roky. A jak rychle ses rozpadla! Nebyla to žádná zábava, to ti povím. Ale vím, co zábava bude. Všechny ty věci, které nás čekají, až tohle skončí. Jako otce a dceru."

Krkavčí zavřela oči, když viděla Vlkobijkyni padnout k zemi. Mrtvá, nebo zraněná? Nevěděla, ale nechtěla se na to dívat.

Chtěla jen zmizet, utéct, už tu prostě nebýt. Myslela si, že může být hrdinkou? Že může vynahradit všechny ty věci, které udělala? Každé kotě, které zabila, každou kočku, kterou umučila k smrti? Že se může vykoupit ze své přezdívky Rudooké, když porazí někoho, kdo měl být větším monstrem, než ona?

A ani to nezvládla! Jak směšné, směšné, směšné... Vše se točilo v kruhu, v nekonečné spirále. Připomínalo to plameny, jenže ony uhasínaly a nechávaly za sebou jen popel, pusto a prázdno.

Zasloužila si to. Zasloužila si to, zasloužila...

Zničehonic otevřela oči a upřela je přímo před sebe. Měla pocit, že...
Cítila, jak Lovec ztuhnul a kočky v táboře se zastavily, protože ten zvuk se ozval znovu.

Krkavčí nevěděla, k čemu přesně to přirovnat. I když...

V temnotě mezi stromy, ze stínů pod jejich větvemi, se v jednom úderu srdce vynořil bílošedý kocour. Vedle něj se postavila liška. A další. A další.

,,Píseň krkavce zazněla!" Vykřikl Princ, zatímco se z lesa vynořovala celá smečka lišek.

,,Píseň krkavce zazněla!" Vyštěkla zrzavá liška po jeho boku.

,,Píseň krkavce zazněla!" Zopakoval Černodráp, který se objevil hned vedle.
Vzduch zaplnilo ohlušující štěkání, drsné liščí hlasy, opakující tu jednu větu: ,,Píseň krkavce zazněla!"

Krkavčí se střetla s Princovýma očima. Ten na ni hleděl, na Lovce, který ji držel u země a pak... Pak jí věnoval slabý, povzbudivý úsměv, než se vrhl v čele liščí smečky přímo do tábora.

Tak nějak přemítám... Když je ten Silvestr... Možná by dávalo smysl, kdybych vydala další kapitolu po půlnoci, co myslíte? XDD To už by bylo vlastně zítra, takže by to bylo v pohodě... XD
Pokud by se vám teda chtělo o půlnoci číst XDD