Seděla s hlavou skloněnou mezi ostatními a hlavou se jí honili přes sebe zmatené myšlenky.
Nikdy to nemělo dopadnout takhle.
Když se přihlásila do programu Pomoc ženám nikdy si nemyslela, že skončí na ostrově vzniklém po výbuchu sopky. Lanařili jí do poklidné kancelářské asistence pro potřebné ale teď tu místo toho strádá mezi ostatními ženami, všechny jsou svázané jako dobytek a jen čekají na porážku.

Než toto všechno začalo byla jen šedá myška věčně se krčíci v něčím stínu, ignorovala váhu vlastního názoru než přišla sem.

Tady nebylo místo pro to za někoho se schovávat. Zde byl každý sám za sebe.
Původně pracovala ve vesnici kde se k ženám chovali jako v roce raz dva. Byly to jen služky a inkubátory na potomky, nic pěkného. Neuměli psát, číst a občas měli problémy i mluvit.
Nikdo se jich nezastal a do toho přišla ona.
Snažila se pomoc. Když to nepomohlo vydala se hledat bájnou vesnici amazonek. Místo, kterému vládnou ženy.
Co jí ale překvapilo, ostatní ženy se k ní přidali. Nevěděli jestli skutečně existuje, věděli co je za útěk čeká ale ta naděje je vabila jako světlo můru.

Spasení nenašli ale muži našli je. Dohnali je na opuštěné mítině. Hnali je jako zvířata dokud málem nepadli vyčerpáním.
A tak se dostali sem, koušou je hmyzáci tak typický pro tohle podnebí a jsou terči těch nejodpornější pohledů. Do teď nevěřila, že je možné vložit tolik oplzlosti do jednoho pohledu ale spletla se. Dnes projde očištcem, protože to ona podněcovala tuto rebélii.

Smutně se pousmála na své spolutrpitelky a povzdechla si. Už není naděje ani možnost uniknout. Zní bude odstrašující příklad pro ty, které by se k tomu v budoucnu odhodlali.

Myslela, že to nebude tak hrozné ale teď už ví jak se mýlila. Jeden z těch hrubijánů jí vytáhl na nohy a vláčel k největšímu z jejich narychlo postavených stanů. Přece nemůžou spát pod širým nebem jako zvířata, nebo ženy.

Nohy měla sedřený z těch okamžiků kdy mu nestačila a on jí vláčel za sebou.
Vždy se ale znovu vschopila. Můžou s ní zacházet jako s hadrem na podlahu či děvkou ale nezlomíjí. To už zkoušeli jiní účinnějšími způsoby a taky se jim to nepovedlo. V jejich očích můžou být ženy slabá, bezmocná stvoření ale ony jsou silné. Třeba že nemají svaly jako Pepek námořník ale mají vnitřní sílu, inteligence a odhodlání.

Pád na zem nebyl zrovna příjemný ale to nic co s ní oni udělali. Pevně zaryla nehty do země pod svýma rukama a odmítala dát najevo jak jí vše bolí. Tělo měla samou modřínu, protože se před nimi odmítala sklonit. Vzdorovala jak jí síli stačili a tak i teď v této situaci kdy by se měla podvolit propichovala jejich vůdce vraždícím pohledem. Není jim podřízena a nikdy nebude.

Z jeho zlého pohledu jí přejel mráz po zádech.
,, Takhle sis představovala ten svůj ráj rajdo? "zeptal se s viditelným zhnusením a zasmal se.
Probodla jsem do pohledem a vstala. S hlavou vstičenou hrdě čelila přesile. Je jich sice víc ale jejich rozum dohromady jí stejně nesahá ani po kotníky.
Jsou jen tupé ovce co následují největšího vola.
Odmítá se zapojovat do této zbytečné konverzace.

,, No ale přesně takhle by měla vypadat ta tvoje Themyscira. "řekl dobíravě a přešel blíže k ní.,, Tohle je tvé místo a brzy i ty pochopíš kam patříš."

Jednou tvrdou ranou jí opět poslal k zemi a tentokrát už neměla chuť na nic. Měl v něčem pravdu i když ty kecy byly hrozný.
Tohle je teď její místo ale je jen na ní kam přesně se zařadí.
Zhluboka se nadechla, protože tentokrát má v plánu mu něco od plic říct ona.
Jenže k tomu se nedostala. Ozvalo se několik ran a bolestný křik mužů. Lhala by kdyby tvrdila, že jí to vnitřně trochu neuspokojovalo, že také trpí. Doufala, že minimálně tak jako ony jejich rukou.

Stočila svůj pohled na hlavního tyrana a s potěšením sledovala strach v jeho tváři. Náhle se hlasitě otevřel vchod do stanu a stalo se něco co nečekala.
Oba koukali jako z jara na postavu co teď stála před nimi.

Černé vlasy měla krátce a divoce střižené. V ocelových očích měla chladný výraz a rty zkřivené v krvržíznivém šklebu.
Na sobě měla přírodní bluzu a kožené kalhoty. V ruce držela složitě vyřezávaný luk a v druhé dýku.

Byla nádherná a kouzelná. Vůbec jsem nepochybovala o tom o koho se jedná. Před ní stála práva Amazonka.

Sledovala jak přešla k tomu veliteli a podřízla mu hrdlo. Krev byla všude. Na zemi, na stěnách stanu a malí strůžek tekl k ní.

Následně přešla k ní a rozřízla provaz co jí poutal. Nemohla na ní přestat zírat. Připadala jí jako stělesnějí dokonalosti. Takhle by podle ní vypadala bohyně, a to se jí ženy nikdy nelíbili.
Ale ona není žena, je bojový anděl.

,, Pojď s námi do Themysciry, sestro. "řekla jí vlídně s úsměvem jenž jí chytil za srdce.

Jako by na ní až teď dolehli všechny události poslední doby. Nohy jí vypověděli službu a nejspíš by skončila na zemi, kdyby jí dvě silné a přesto jemné ruce nepodepřeli.

,, Omlouvám se," řekla nesměle a sklopila pohled. Jako by z ní všechna kuráž vyprchala tváři v tvář této bojovnici. V porovnání s ní je zase jen tou šedou myškou.
Přes to vše záviděla jejímu stínu. Může jí následovat kamkoliv a být s ní po celý den.

Vedla nás po lesní cestě pralesem a proplétala se tam jako doma. Následovala by tu vůdkyni třeba na konec světa ale naštěstí pro ní to tak daleko nebylo. Šli asi ještě půl dne než dorazili k velkému vodopádu. Řev vody byl slyšet na kilometry daleko a rostliny v jeho okolí byly ještě nádhernější než kdekoliv jinde.

Celá jejich skupina přešla po velkých kamenech až k zadní stěně. Zatlačili na jeden menší kámen.
Ozval se rachot a na první pohled tak tunoví balvan se začal posouvat až se za ním ukázal vchod.

Prošli do ráje. Jinak se tomu ani nedalo říct. Jestli to venku bylo nádherné tak neexistuje slovo co by popsalo toto.

Cesty tu byly udržované a orámované cihlami z osmnácti karátového zlata. Květiny co rostli zde neviděla v žádném herbáři. Bylo to tu opravdu jako jiný svět.

Kolem bylo mnoho veselích žen, dívek a holčiček.
Hráli si, trénovali a kolem byl slyšet ten nevinný smích.

S okouzlením, podobným jako měla Alenka v říši divů, se rozhlížela kolem a na rtech měla úsměv.

Po tom co viděla poslední dobou byl tohle úplný opak.  Viděla tolik násilí páchaného na ženách muži, že jí z toho bolelo srdce.

Je ráda, že je na světě i takovéhle místo, kde mají ženy bezpečné útočiště.

Domy tu byly skromné ale bez plotů, s krásnými zahrádkami. Nosí tu převážně kalhoty ale na nich to vypadá tak elegantně.

Celá jejich skupinka procházela vesnicí a ona se nemohla vynadívat. Byly tu ženy snad z celého světa.  Na kterou etniku si vzpomenete ta tu byla zastoupena.

Bylo to nádherné.  Přiběhla k ní jedna z žen které se k ní připojili. Byla to jedna z neodvážnějších a nejvzpurnějších. Taky si to dost odnesla ale na veselé povaze jí to neubralo.

,, Vidíš to Temi, jsme tady. "řekla s úsměvem a vřele jí objala.

,, Vidím a taky tomu nemůžu věřit." řekla s úsměvem a úlevně se zasmála.

Jejich scéna nemohla ujít pozornosti vůdkyně.
,, Temi? "zeptala se opatrně.
,, Ano?" odpověděla, i když nevěděla na co se jí bude ptát.
,, To je velmi zvláštní jméno. To je zkrátka z něčeho? "zeptala se zvědavě a nepouštěla z ní oči.

,, Ano, máma byla zvláštní. Moje celé jméno je Artemis ale tak mi nikdo neříká. Je to takové nepraktické. Takže jsem jen Temi. Mám to i v občance jako druhé jméno." řekla s úsměvem. Vlastně je na své jméno hrdá. Máma jí pojmenovala po bohyni lovu, aby byla hrdá a nenechala sebou od nikoho zametat.

,, To je úžasné jméno." řekla s úsměvem a ukázala na velkou zlatou sochu uprostřed vesnice zdobenou drahokami a perlami.,, Jméno naší Patronky, milostivé Artemidy."

,, A jak se jmenujete vy? Jestli mohu být tak smělá a ptát se. "řekla nesměle. Být jejím hostem je jí ctí.  Moct být v její těsné blízkosti.

,, Hippolyta, mé jméno je Hippolyta a jsem královnou Amazonek. "řekla s úsměvem a ukázala na svou vesnici jejichž rozloha i počet obyvatel měl možná i na velkoměsto.

,, Je to tu úžasné královno, hezčí než jak jsem si to představovala." řekla s úsměvem. Její máma jí často vyprávěla o světě Amazonek ale ani ve snu jí nenapadlo, že je jednou sama navštíví.

,, Nech si tu královnu, jsem Hippolyta. Tady jsme si všechny rovny. Žádná není víc nebo míň než jiná." řekla vážně a já se nemohla vynadívat.,, Pojď, provedu tě po tvém novém domově."

S zasněným úsměvem jí následovala a musela u toho vypadat jak dítě, co poprvé vejde do hráčkářství. Nevěděla kam s očima a v jednou kuse se na neví ptala.

Když zastavili na kopci odkud měla Themysciru jako na dlani zastyděla se.
,, Jsem otravná." řekla zahambeně.
,, Naopak, bylo to vlastně docela sladké." řekla s úsměvem a pohladila jí po tváři.
Úplně zrudla a sklopila pohled.
Tam na tom kopci dostala první polibek od královny Amazonek a upřímně doufá, že nebyl poslední.