Draco kráčel se staženým hrdlem chodbou na Odboru záhad, jež vedla ke kanceláři Anthonyho Jonese. Chtěl svou návštěvu u něj oddálit, co nejvíc by to šlo, ale věděl, že to nemůže dělat donekonečna. Jednou by ten okamžik přijít musel. A čím dříve to vyřeší, tím lépe. Anthony si to zaslouží vědět od něj, od přítele, a ne z čerstvého vydání ranního Věštce.

Cestou sem se snažil připravit si nějakou řeč, pokoušel se vybrat ta správná slova, jež by mu měl říct; tak, aby mu ublížil co nejméně a dokázal mu vyjádřit svou soustrast a podporu. Jenže i Dracovi zemřel velmi blízký člověk, věděl, jaké pocity při tom zjištění člověk zakouší. Žádná slova, nic vám nepomůže zmírnit tu bolest. Najednou nevnímáte nic, kromě rozrůstajícího se žalu a nenasytné černé díry, jež se vám roztahuje hrudí a pohlcuje do sebe všechny radostné emoce, aby ve vás zůstaly jen smutky, hněv a zoufalství. Správná slova pro takovou věc prostě neexistovala. A i kdyby ano, i kdyby si Draco připravil tu nejlepší řeč, i tak by ji zapomněl, jakmile by předstoupil před Anthonyho a pohlédl do jeho tváře. Všechno by se mu vypařilo z hlavy a zůstalo by jen to tíživé vědomí té nešťastné skutečnosti, od jejíhož vyřčení by jej dělily už jen pouhé vteřiny.

Když konečně stanul přede dveřmi, zhluboka se nadechl, aby si dodal odvahy. V hlavě mu hučelo, před očima měl stále ten obraz v bolestech umírající Gabrielle. Rychle zavrtěl hlavou, jako by se jej snad snažil zahnat. Pak krátce, avšak úderně zaklepal, a jakmile se z druhé strany ozvalo opatrné vyzvání, že může vstoupit, pevně stiskl kliku a vyhladil tvář do kamenné masky. Starý zvyk, jenž se snažil odnaučit. Avšak v momentech, jako byl tento, tomu zkrátka nedokázal zabránit. Nikdo nechceme, aby nás druzí viděli v našich chvilkách slabosti, neradi ji dáváme najevo, to je přirozené. Byla to jeho obrana.

Vešel dovnitř a pohled mu padl na mladou ženu, která seděla za stolem a byla zavalena mnoha popsanými pergameny. Když za sebou Draco zavřel, vzhlédla od své práce a přejela ho rychlým pohledem. ,,Promiňte, ale máte domluvenou schůzku?" Ani nečekala na jeho odpověď a začala listovat ve svém diáři, zatímco mluvila dál: ,,Pan Jones je momentálně zaneprázdněný a nepřijme vás, pokud jste se s ním na dnešní den a na tuto hodinu nedomluvil -"

,,Kdybych věděl, co se dnes stane, tak bych si schůzku samozřejmě domluvil," přerušil ji Draco studeným hlasem a na chvíli jej samotného zarazilo, když si uvědomil, jak moc se v tento okamžik podobal otci. Okamžitě se za to zastyděl a nervózně přešlápl. ,,Prosím, jdu za ním v osobní záležitosti. Jsme přátelé, studovali jsme spolu v Bradavicích. Ta záležitost se týká jeho ženy," dodal, když viděl, jak Elizabeth zaváhala. Po jeho posledních slovech se celá napjala a věnovala mu vyděšený pohled. Draco pomalu zavrtěl hlavou. Nemusel říkat nic, zdálo se, že to Elizabeth pochopila. Krátce svěsila hlavu a přiložila si dlaň na srdce, jako kdyby se za zesnulou Gabrielle Jonesovou modlila, aby její duše našla v posmrtném životě klid.

,,Ano, jistě, to... to je samozřejmé," řekla poté tichým hlasem a ukázala na dveře vlevo. ,,Můžete jít za ním, je u sebe," prozradila mu a Draco s díky přikývl. Pak přešel ke dveřím a dvakrát zaklepal, než vešel dovnitř a utekl před Elizabethiným zkoumavým pohledem.

V prvé řadě jej upoutal cigaretový kouř, jenž jej okamžitě udeřil do nosu. Draco se zlehka zamračil a přejel rychlým pohledem výjev před sebou. Nepořádek na stole, plný popelník, otevřená lahev skotské whisky. Anthony byl nejspíš opravdu zaneprázdněný, ale něčím jiným než prací. Malfoy si vnitřně povzdechl. Co se to z něj stalo? Kdy se takhle změnil? Kdy podlehl svým démonům, kdy se jim vzdal a dovolil jim, aby jej ovládali? Tohle přece nebyl ten Anthony, jehož znal...

Vedoucí Odboru záhad seděl na zemi za svým stolem a kolem sebe měl rozházené staré noviny a popsané kusy pergamenů. Když k němu dolehl zvuk zavírání dveří, nerudně zahlásil: ,,Elizo, neříkal jsem vám snad, ať sem laskavě nikoho nepouštíte?!"

,,No, zřejmě se nedivím tomu, proč nechceš, aby sem někdo chodil a viděl tvoji kancelář - tebe - v takovémhle stavu," komentoval to poklidně Draco, ačkoliv byl všechno, jen ne klidný. Ale všichni byli dobří herci. Všichni stáli uprostřed jeviště a hráli divadlo. ,,Svým podřízeným skutečně nejdeš moc dobrým příkladem, Tony."

Oslovený muž překvapeně zvedl hlavu a zadíval se na Draca, jenž jej pozoroval. V jeho očích viděl směsici smutku, zklamání i lítosti. Pohrdá mnou, problesklo Anthonymu hlavou v další vteřině. Nerozuměl tomu, proč sem přišel. Naposledy se nerozešli příliš v dobrém. Připravil si pro něj snad nějaké kázání? Chce mu trpělivě domlouvat? Potřásl hlavou. ,,Draco, tebe bych tu nečekal. Proč jsi přišel?"

Malfoy se na něj nějakou dobu jen mlčky díval a snažil se v tom zlomeném, životem zahořklém muži najít toho mladíka, jímž býval v Bradavicích. Nedařilo se mu to. Jeho oči už byly jiné. Nedychtily po tom poznávat svět. Po tolika letech všechno sledovaly prázdně a jaksi odevzdaně. Draca to bolelo a opět jej to přesvědčilo o tom, že život je plný ztrát. A jakmile ztratíte prvního blízkého člověka, najednou vám začne docházet, že postupně ztratíte všechny, které jste kdy milovali.

,,Potřebuji s tebou mluvit, Tony," odpověděl mu Draco. Anthony se uchechtl a s jistými obtížemi se vydrápal na nohy. Pár vrávoravými kroky došel je svému stolu a otevřel whisky.

,,Dáš si se mnou?" zeptal se blonďáka, jenž zavrtěl hlavou. Anthony lhostejně mykl rameny a nalil si. Než svého bývalého zmijozelského spolužáka pobídl, ať mluví, dlouze se napil a vychutnával si tu jasnou chuť na jazyku. ,,Tak o co tedy jde?"

,,Možná by ses měl spíš posadit," navrhl opatrně Draco, ale Tony si odfrkl a mávl rukou. ,,No dobrá. Tony... nenesu ti moc dobré zprávy," začal váhavě a snažil se nějak rozumně poskládat věty.

K jeho překvapení se Jones zasmál. ,,Och, nepovídej! Upřímně, spíš by mě překvapilo, kdybys byl poslem dobrých zpráv," ušklíbl se. ,,Ale co, už jsem si na to zvyknul. Těch špatných zpráv bylo za poslední dobu tolik, že člověka už to přestává trápit," prohlásil a znovu se napil.

Draco zatnul zuby. Poznal, že i Tony si nasazuje svou masku, aby se uchránil před krutým světem. Věděl, že ve skutečnosti je zlomený a má strach. Nebylo ale za co se stydět. Před přáteli tu masku přece mohl sundat, ne? Ale možná už nejsme přátelé, problesklo blonďákovi náhle hlavou.

,,Chtěl bych ti říct, že... že ať už se mezi námi, v minulosti, stalo cokoliv, pořád tu budeme pro tebe, Tony," začal vážně, snaže se ještě trochu oddálit ten nevyhnutelný okamžik, okamžik, jenž v sobě skrýval krutou pravdu, jež měla moc toho tmavovlasého muže zlomit, zničit. ,,Byl bych rád, kdybys to měl na paměti."

Anthony překvapeně povytáhl obočí. Taková slova skutečně nečekal. ,,Nemusíš se přetvařovat. Vím, co si o mně všichni myslíte. Že jsem lhář, špatný a bezcharakterní člověk. Jedno ti povím, Draco; já to o sobě vím. A vlastně vám rozumím. Kdo by se chtěl přátelit s takovýmhle člověkem? I mně samotnému se hnusí každodenní pohled na sebe v zrcadle," ujistil ho prázdným hlasem a napil se.

,,Tony, přestaň," okřikl ho nesouhlasně Draco, jenž se obával, kam až by je tahle konverzace mohla zavést. Už tak to pro něj nebylo jednoduché. ,,Tohle si nikdo nemyslí. A jak jsem řekl, jsme tu od toho, abychom ti pomohli. Protože to břímě, které neseš, je příliš těžké." Draco viděl, jak už se Anthony nadechuje, aby opět něco dodal, nejspíš aby znovu shodil a ponížil sám sebe. Ale to už blonďák nehodlal poslouchat. A navíc mu to už musel říct. Ačkoliv nechtěl. Ale cožpak máme v takových věcech na výběr? Zhluboka se nadechl, upřel na svého dávného přítele smutný pohled a vyhrkl: ,,Tony, potřebuji si s tebou promluvit o Gabrielle. Proto jsem tady."

Anthony zbystřil a poněkud se napjal, když zaslechl jméno své manželky. Skoro až plaše zvedl k Dracovi oči a pomalu si začínal dávat dvě a dvě dohromady. Jeho mozek pracoval na plné obrátky a on to nedokázal zastavit. ,,Ano?" vyslovil pomalu a v žaludku se mu usídlil tíživý kámen. Nepříjemná předtucha vylezla z úkrytu a zaútočila na něj. Už nebylo úniku.

,,Já... já nevím, jak začít," povzdechl si nešťastně Draco a rukou si prohrábl vlasy. Anthony na něj upíral pevný pohled a snažil se nemyslet na to nejhorší. Ale bál se. Bál se, s jakou zprávou za ním Draco přišel. Když se tu objevil osobně, muselo to být vážné. ,,Jde o to, že..." Možná bude nejlepší říct to narovinu a nechodit kolem horké kaše. Zbytečně to neprodlužovat. Zadíval se na Tonyho, jenž jej napjatě sledoval. ,,Je mi to líto, Tony. Gabrielle... Gabrielle svůj boj prohrála."

Chvilku to trvalo, než na Anthonyho dopadla tíha jeho slov, tíha pravdy. Díval se na svého bývalého spolužáka a snažil se zpracovat to, co mu řekl. Gabrielle svůj boj prohrála. Postupně a pomalu mu začínalo docházet, co to znamená.

Cítil, jak se o něj pokouší slabost. V uších mu zvonilo a na chvilku se mu zatemnilo před očima. Rychle se zachytil desky stolu a sklonil hlavu, zavíraje oči. Chvěl se po celém těle a hrudí se mu rozlévala nesnesitelná bolest, o níž věděl, že nikdy nezmizí.

,,Anthony?" zašeptal opatrně Draco a vykročil k němu.

,,Ne," zaskřípal zuby tmavovlasý muž a zadržoval slzy. ,,Nech mě. Nech mě být. Běž pryč. Chci být sám."

,,Ale ty nemusíš být sám," připomněl mu Malfoy důrazně. ,,Nemusíš to všechno zvládat sám."

,,Tak možná že chci!" zvýšil na něj Anthony hlas. ,,Odejdi."

,,Tony -"

,,Řekl jsem, abys vypadl!" zakřičel na něj Jones a vytáhl svou hůlku, kterou pevně držel v rozechvělé ruce. Draco se zatvářil zaraženě a sjel očima na jeho hůlku. Nepochyboval o tom, že by jej Anthony uřknul, kdyby dostal tu možnost. Hněv bývá špatný rádce.

,,Dobře. Odejdu," odpověděl mu pomalu. Věděl, že nemá smysl se s ním hádat, ne, když jím zmítá taková bolest a vidí rudě. Ale přál si, aby mu Anthony dovolil zůstat. Věděl, že mu v takové chvíli může jen těžko pomoci, ale sdílený smutek je poloviční smutek, o tom se koneckonců přesvědčil i on sám. Nechtěl, aby tomu všemu musel čelit sám, ale pokud jej tu nechce, vymluvit mu to nemůže.

Ještě u dveří se na něj otočil. Anthony zíral do prázdna a zřejmě z posledních sil zadržoval slzy a svůj žal. Nechtěl dát najevo svou slabost, ne, když tu nebyl sám. I když to nebyla žádná ostuda. Ale jeho dlouholetá maska se zřejmě stala jeho vězením. ,,Jen chci, abys věděl, že tu jsme s Lenkou pro tebe. Kdybys cokoliv potřeboval, můžeš se na nás obrátit..."

Anthony ztěžka dýchal. Draco mu věnoval poslední pohled, než jej se směsicí nejistoty a frustrace opustil. Nechtěl jej tu nechávat samotného. Nelíbilo se mu to. Zlomení lidé dělají zoufalé věci.

Když se za Dracem konečně zaklaply dveře, Anthony vydechl a svezl se na kolena. Už hrozilo, že mu nohy každým okamžikem vypoví službu. ,,Colloportus," zachraptěl a namířil hůlkou na své dveře, jež se s vyřčením zaklínadla zamkly. ,,Ševelissimo," hlesl vzápětí, aby z jeho kanceláře nebylo nic slyšet. Věděl, že by to přilákalo Elizabethinu pozornost, a ta by o něj ihned začala starostlivě pečovat.

Jakmile začalo zaklínadlo fungovat, Anthony přestal zadržovat své emoce. Vytryskly z něj jako vodopád a začaly jej topit. Popadl svou prázdnou sklenici a vší silou ji mrsknul proti zdi, jako by se mu tím snad mělo ulevit, pomoci mu zbavit se té bolesti. Ale to těžko.

Hlasitě zavyl a vložil si uplakanou tvář do dlaní. S každou další slzou, s každým vzlykem, jako by se jeho bolest stupňovala. Sžírala ho, šířila se celým tělem podobně rychle jako oheň, a stejně tak i pálila. Na hrudi jej pálilo, dech se mu zadrhával a mysl šílela. Anthony si silně přejel nehty po hrudi, jako by se snažil si tu bolest vyrvat, zničit ji. Ale to nešlo a on to věděl. Věděl, že se té bolesti nikdy nezbaví. Stane se jeho jediným a nejlepším přítelem.

Anthony řval a bušil pěstmi do podlahy. I přes svou komplikovanou minulost a svou lásku k Harrymu mu na Gabrielle ohromně záleželo. Také ji miloval - i když trochu jinak než Harryho. Ale pořád to byla láska, pořád mu byla blízká. Byla jeho manželkou i nejlepším přítelem. Strávil s ní tolik let. Dala mu děti. Dala mu domov. Dala mu lásku. Její ztráta byla příšerná.

Věděl, už od začátku, že to může dopadnout takhle, samozřejmě. Ale člověk vždycky doufá. Věří, že se se Smrtí ještě nepotká. Vždycky je tak naivní. A Anthony se smál sám sobě za to, že v něco takového vůbec věřil. Věděl, že smrt Gabrielle má být jeho trestem, za to všechno, co v minulosti udělal. Byl to úměrný trest? Nejspíš ano. Anthony si uvědomoval, že se v mnoha chvílích nechoval nejlépe. Ale proč osud trestal i jeho děti? Nebylo to fér.

Ale co na světě je fér?